Ekonomika ruského sportu

[wc_highlight color=”blue”]Autor: Vladislav INOZEMCEV, Zdroj: IntersectionProject[/wc_highlight]

Největší bublina současného Ruska

V pátek 5. srpna v Riu de Janeiro začaly XXXI. OLYMPIJSKé HRY. Ruský tým, který se na ní ocitl jen zázrakem, tu tvoří jen o málo více než 200 sportovců – oproti 436 na předchozí olympiádě v Londýně. Prořídly i zástupy sportovních činitelů obvykle doprovázející sportovce. Neutuchající dopingový skandál reputaci Rusů během posledních měsíců ještě zhoršil. O to zajímavější budou výsledky soutěží. Nicméně dnes se budeme věnovat tomu, co vzbuzovalo a stále vzbuzuje tak velký zájem ruských lídrů o velký SPORT – nikoli ale o příčině deklarované v podobě “národní hrdosti”, ale o něčem více hmotném – o penězích.

Sport se v putinském Rusku stal velkým byznysem pro některé a obrovským břemenem pro stát. Pokud v roce 2000 bylo na potřeby sportu ze státního rozpočtu vyděleno 832 milionů rublů, pak v roce 2015 to bylo už 36,9 miliard. A tato suma neobsahuje ani vklady “sociálně zodpovědných” korporací, ani jednorázové výdaje na výstavbu sportovních objektů – těch všech v Soči postavených silnic a hotelů, stejně jako stadiónů pro MS ve fotbale. A nakonec je třeba mít na paměti, že nelze ani přibližně odhadnout rozsah úplatků, které tak či onak doputovaly do kapes funkcionářů MOV v souvislosti s příklepnutím zimní olympiády subtropickému Soči nebo těm z FIFA za rozhodnutí o konání mistrovství světa v Ruska.

Zhodnotíme ty nejzřetelnější a nesporné momenty, vždyť i ty jsou zcela dostačující pro to, aby bylo jasné, že ekonomika sportu v současném Rusku je největší “bublina” dobře ilustrující vzdálenost mezi tím, co se staví na odiv a skrytou realitou.

Olympiáda v Soči, jak je známo, byla nejdražší v dějinách sportu – utraceno bylo 47 miliard dolarů (pro srovnání: hry v Turíně v roce 2006 přišly na 700 milionů dolarů, ve Vancouveru v roce 2010 na 1,7 miliardy dolarů).

Přitom státní orgány vynaložily mnoho úsilí, aby všechny ubezpečily o tom, že značný díl výdajů – kolem 14 miliard – byl zajištěn sponzory na komerční bázi. Avšak později se ukázalo, že minimálně dvě třetiny z této částky byly plněny v rámci půjček státními bankami. Velké stavební společnosti – PO Mostovik, Tonneldorstroj, Inžtrasstroj a řada dalších – zbankrotovaly a “díra” ve VEB (ruská banka) se vyšplhala na 600 miliard rublů. Odpovědnost samozřejmě nenesl nikdo – a radost z prvního místa “vybojovaného” v soutěži národů brzy pobledne spolu odebranými medailemi za prokázaný doping.

Pokud budeme soudit podle pravděpodobného “zkorigovaného” počtu ruských zlatých medailí ze Soči – 10 – a ani z něj nebudeme odečítat 5 medailí získaných sportovci, kteří se nečekaně stali občany Ruska v předvečer her –  Viktora Ahna a Vica Wilda -, pak bylo na každou zlatou medaili utraceno 4,7 miliard dolarů (při hrách v Kanadě v roce 2010 to bylo jen 121 milionů).

Můžeme zmínit i nejpopulárnější kolektivní sport – fotbal. Nebudu mluvit o přípravách na nadcházející mistrovství světa – ani o tom, že minulý týden byla zastavena výstavba stadionu Zenit v Petrohradu právě pro tento šampionát, který má mimochodem šanci stát se nejdražší sportovní stavbou světa: odhad v současné chvíli zní na 43 miliard rublů nebo 1,1 miliard dolarů podle kurzu v době uvolnění prostředků. Dotknu se jen úspěchů ruských fotbalistů.

Na posledním mistrovství Evropy vstřelil národní tým dvě branky a ze skupiny nepostoupil – přitom oficiální roční příjem hráčů tohoto týmu (například 11 lidí, kteří byli na soupisce pro zápas se Slovenskem) byl 1,78 miliard rublů (27,4 milionů dolarů).

Členové družstva Walesu, kteří vstřelili 9 gólů (z nich 3 do ruské branky) a v důsledku toho postoupili do semifinále, si vydělali v roce 2015 12,9 milionů liber (18,7 milionů dolarů). Z toho vyplývá, že jeden ruský gól přišel na 13,7 milionů dolarů, a gól Walesu na  2,1 milionů dolarů. Přitom Fabio Capello, který byl trenérem v ruského týmu v průběhu značné části období před mistrovstvím, dostával 12 milionů dolarů ročně – dvaapůlkrát více, než ten nejdražší trenér, který se zmíněného mistrovství přímo účastnil (připomenu, že smlouva Fernanda Santose – trenéra vítězného portugalského týmu – zněla na 1,4 milionů dolarů ročně). Stejná situace ohledně přeplácení je i v národní lize.

Motivace sportovců se podporuje nejrůznějšími metodami. Budeme-li mluvit o olympionicích, tak navrhovaná prémie pro vítěze jednotlivých soutěží v Riu je 4 miliony rublů (60 tisíc dolarů), ale tato částka může být zvýšena vzhledem k dramatičnosti situace kolem her (pro srovnání: v USA činí prémie 25 tisíc dolarů, v Německu 20 tisíc dolarů, ve Velké Británii tato praxe vůbec neexistuje). Jednotliví medailisté dostávají automobily a v některých regionech byty nebo domy.

Ale to vše jsou jen kopějky ve srovnání s tím, jak si v Rusku žijí sportovní funkcionáři a kolik prostředků utratí olympijský výbor (jeho rozpočet je utajený) a nejbohatší federace, z nichž většinu řídí (naprosto náhodou, samosebou, jen v důsledku shody okolností) nejbohatší a nejúspěšnější podnikatelé země. Ve skutečnosti, právě všestranná státní i “soukromá” podpora drží ruský sport nad vodou.

Jeho unikátnost tkví v tom, že – nehledě na neutuchající pozornost “strany a vlády” – se ruský sport nepodařilo proměnit v ziskový byznys. Srovnáme-li komerční příjmy například hokejových klubů Washington Capitals a CSKA, ukáže se, že příjmy prvního převyšují 8,5krát příjmy druhého; ba co víc – průměrná cena vstupenky na zápas je ve Washingtonu 55 dolarů a v aréně CSKA jen 360 rublů (5,4 dolarů). Po celé zemi lehkoatletické soutěže prakticky nikdo nenavštěvuje a u hokejových klubů KHL nepřevyšují příjmy z prodeje vstupenek a práv na přenosy 15 % ročních rozpočtů, zatímco v NHL není nižší 70 % a 15, 16 klubů je finančně soběstačných.

Z ekonomického hlediska je ruský sport ideálním příkladem ztrátového podnikání a jeho obraz vytvořený s pomocí státu jako úspěšného a bohatého je jednou z nejvíce nafouknutých “bublin” naší doby. Právě v tom zřejmě leží klíč k hádance k situaci s dopingem v Rusku v posledních letech.  

Podle všeho už kolem roku 2010 bylo ruským lídrům jasné, že  vklady do sportu nepřináší očekávaný výsledek – který, jak lze předpokládat, měl být předveden na “domácí” olympiádě v Soči. Proto byl stanoven úkol zajistit výsledek za jakoukoliv cenu – rekrutováním cizinců  či “dopingovým programem” v péči FSB. První výsledky přinesla nová politika zjevně v Londýně v roce 2012, kdy se Rusku podařilo zvrátit stabilně klesající trend v počtu získaných medailí, který započal už v roce 2000. Soči se stalo naprostým triumfem – národní tým  získal více než čtyřikrát více  zlatých medailí než ve Vancouveru a následně se “nesportovní” metody staly zjevně těmi hlavními. Tak jako v politice zbavili “silovici” byznys vlivu na moc, tak ve sportu nahradil chemický doping ten finanční.

Skandál, který málem postavil ruský tým mimo olympiádu, možná přivede Kreml aspoň trochu k rozumu ohledně dodržování sportovních pravidel a Olympijské charty – ale znamená to jen to, že v nejbližších letech “investice” do sportu v Rusku dostihnou nebývalých výšin v naději, že “peníze zvítězí nad zlem”. Zda to bude fungovat v zemi nabubřelých akcí a falzifikací, ukáže čas.

[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Ruský národní basketbalový tým, Eurobasket 2011 / Christopher Johnson via Wikimedia Commons[/wc_highlight]

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.