Graffito anticomunista a Siracusa, Foto di Giovanni Dall'Orto

Co zbývá z KSČ?

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: Graffito anticomunista a Siracusa, Foto di Giovanni Dall’Orto

Výňatek z eseje Mileny Jesenské z 28. října 1938

„Nechť se dělo v minulých letech s komunistickou stranou cokoli, nedělo se to nikdy tiše. Tato strana se vyznačovala silnými a hlučnými slovy. Silná slova byla jednou ze zbraní, kterých používala, oznamujíc světu svoje úmysly. Komunistické demonstrace, průvody a projevy provázely komunistická usnesení, protesty a přání. Je příznačné pro naše dny, že největší událost komunistické strany – totiž její zastavení a vyloučení z veřejného života – se udála tak tiše a dokonale samozřejmě. Přitom je to událost nemalá, neboť komunistická strana československá byla poslední legální sekcí kominterny ve střední Evropě. Ticho, které zastavení činnosti doprovází, je tím zvláštnější a podivnější, že v posledních letech nedělala nic jiného, než se hotovila k obraně Československé republiky. Ve chvíli, kdy události nového evropského vývoje dolehly také na ní, stojí proti novým událostem bezmocná a snad se ani sama nediví, jaké ticho se kolem ní rozhostilo.“

„Nad zprávou o zastavení činnosti komunistické strany naskýtá se otázka, co přinesla tato strana kladného lidu. V dnešních dnech všechny bilance dopadají nepříznivě. Lid, pokud byl komunistickou stranou reprezentován, bude se asi dnes tázat, co mu to prospělo. Nebylo nikdy snadné být členem komunistické strany. Za její legitimaci zůstávali lidé bez práce déle než druzí a mnoho lidí ocitlo se pro toto členství v společenském a politickém rozporu se svým okolím. Komunistická strana, přijímajíc oběti svých členů, musela si být vědoma, že oběti nepřinášejí z pouhé kratochvíle. Dělníci a rolníci vstupujíce v organizaci komunistické strany, byli pevně přesvědčeni, že vstupují do strany, která chce a dovede hájit jejich politické a hmotné zájmy. Právě proto, že o tom byli pevně přesvědčeni, že vstupují do strany, která chce a dovede hájit jejich politické hmotné zájmy. Právě proto, že o tom byli přesvědčeni, brali na sebe riziko člena komunistické strany – neboť něco jiného než riziko to věru neznamenalo. Většina členstva komunistické strany nebyla ani vedena touhou po okamžitém hmotném zlepšení své vlastní situace, jako přesvědčením, že je třeba na světě zajistit takový politický a hospodářský stav, který by dělníkům a rolníkům „mohl dát práci, chléb a svobodu“. Čekali toto zajištění od komunistické strany, a sice jenom od ní. Skládali v ní důvěru, že má dost politické prozíravosti a dosti politické síly, aby jim jí mohla poskytnout.“

„Roku 1933 změnila se politika komunistické strany z politiky ofenzivní v politiku defenzivní. Místo „boje pro práci, chléb a svobodu“ začal „boj proti fašismu“. Pro tento obrat se KSČ rozhodla takřka přes noc. Rozhlížejíc se kolem sebe, oč by se opřela, spatřila, že nemá nic než „sloupy“, které do této doby bourala: „prohnilou demokracii“, „měšťáckou armádu“, „imperialistickou vládu československou“ a sociálně demokratickou stranu, včera ještě „sociální oporu fašismu v řadách dělnictva“. Shledala, že jediným prostředkem boje proti fašismu je podporovat „malé ohrožené státy proti expanzivním choutkám fašismu“ a tvořit rychle lidovou frontu s každým, kdo by k tomu byl ochoten. To nebyl nijak malý převrat.“ Vření, které nastalo po tomto politickém obratu KSČ v jejím členstvu, zaplatila KSČ mnoha věcmi. Především ztrátou jakékoli vnitřní stranické demokracie. Poněvadž neměla pro politickou změnu jiných argumentů než změněnou zahraniční politiku Sovětského svazu- a tento jediný argument se otevřeně nepřiznával- nezbývalo KSČ než žádat na svém členstvu slepou důvěru, železnou disciplinu a naprostou poslušnost. Tyto vlastnosti nebývají obyčejně sloučeny s osobností a samostatným politickým myšlením. Bylo zcela přirozené, že KSČ ztratila mnoho lidí politicky školených, vzdělaných a zkušených. Ztratila je různě, buď odešli sami, nebo byli vyloučeni, nebo zůstali, nepřítomni srdcem i duchem, v naději, že politické vedení KSČ je připustí alespoň k mužné diskuzi. Staří lidé byli nahrazováni lidmi poslušnými, a poslušnost byla věc, kterou KSČ musila především žádat na svých členech, měla-li přimět kádr svého členstva, aby hájil, co mu bylo dříve uloženo bořit. Znamenalo to zavést tuhý režim, a jak známo tuhé režimy jsou vždycky „ v zájmu lidu“. V „zájmu lidu“ trvala KSČ na tom, aby všichni její členové začali myslet o věcech jinak, než mysleli dosud. Lidé se dostávali do vážných konfliktů se svým svědomím a charakterem- a právě tento konflikt označila KSČ za zrádcovství, „trockismus“, ničemnost a lhářství.

„Tragika komunistické strany spočívá v tom, že ve chvíli, kdy skutečně zanechala nadobro „revoluční politiky“ a „dala sebe a členstvo plně k dispozici zahraniční politice Sovětského svazu, ve chvíli, kdy se vzdala původního programu a své původní myšlenky- v té chvíli nebyla již nikým brána vážně. Nikdo nevěděl, je-li to vlk v rouše beránčím, nebo změnil-li se vlk opravdu v ovečku“. Poněvadž bylo obecně známo, že KSČ nežije samostatně, nebyla považována ostatními stranami za oporu dosti spolehlivou. Kulturní váhu ztrácela KSČ spolu s vahou morální, neboť se „nedaří umění, kde je naprostá nesvoboda, a nekvetou básně, kde nekvetou myšlenky“. 30. září 1938 zastihlo komunistickou stranu dokonale bezmocnou. Komunistická strana nechala však lidu velké dědictví. Domnívám se, že neblahé, neboť je zkřiveno propagandistickými rozměry. Slepou důvěru v Sovětský svaz. Tato důvěra není založena na úvaze a rozvaze, nýbrž na „víře“. Sovětská svaz stal se některým vrstvám pracujícího lidu legendou, podobající se legendě o Blaníku. Až bude českému lidu nejhůře, přijede Rudá armáda a český lid spasí. Nemajíc jiného politického úkolu než chválit sovětské Rusko, vylíčila je komunistická strana svým členům v různých údobích své politiky různě: jednou jako zemi gigantického podnikání, kterému „vládne dělník“. Podruhé jako vlast „všech dělníků“ na světě, pravou otčinu pracujících. Po třetí jako nezdolnou hráz proti fašismu. Nakonec vlastně jako jediného spojence, kterého jsme měli a který byl ochoten jít s námi „proti celé Evropě“., ačkoli o tom není žádných dokumentů a ačkoli skutečné chování Sovětského svazu nenasvědčuje, že Sovětský svaz byl odhodlán jít sám a dokonce riskovat preventivní válku. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl uvažoval o něčem jiném než o svých „vlastních státních zájmech“.

„Dělníku československý, nad 30. zářím, nad rozpuštěním komunistické strany, nad mesiášskou propagandou s úmysly Sovětského svazu, možno ti říci příteli, pouze jediné: „Přestaň veřit. Odnikud nepřijde Spasitel. Není Blaníků. Jsi sám- a sám sobě pomůžeš. Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je myšlenka stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se pokaždé vynořila v temnotách“.

 

Skelet nikdy nedostavěné budovy KSČ v Ostravě, foto Petr Šmerkl
Skelet nikdy nedostavěné budovy KSČ v Ostravě, foto Petr Šmerkl

Ještě dříve vyhrožoval Klement Gottwald v československém Parlamentu poslancům, když byli komunisté nařčeni, že jsou pouhými loutkami v rukou Sovětského svazu:

„Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozkaz. Nu! To je tak: vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preisse, vy jste pod komandem Společnosti národů, tj. společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rothschildům a Preissům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“

Stanislav Kostka Neumann vzhledem k stalinským čistkám v roce 1936 až 1937 napsal: „Socialistická revoluce nemá nic společného s dnešními estetickými „revolucemi v inteligentské skleničce vody, která je toliko velkoměstskou, kavárenskou, vlažnou, špatně filtrovanou, všelijak slazenou, parfumovanou a barevnou tekutinou pro zkažený žaludek isolované kasty…“ A žádal, aby „stejně smýšlející soudruzi jednou provždy skoncovali s pražskými „maloměšťáckými intelektuály“ ( jak příznačné pro dnešní pojem „pražská kavárna“) a jejich modernistickými hrátkami“.

V Ravensbrücku, koncentračním táboře kde byla uvězněna a také zemřela, bylo několik aktivních komunistek, které Milena dobře znala z dob svého žurnalistického působení ve stranických novinách jako Tvorba a Svět práce. S některými roznášela letáky a diskutovala na stranických schůzích. Důležitější však bylo, že ony znaly ji. Pro ně byla přesně tím, co řekla strana: renegát a zrádce. A její selhání vypadalo o to zavrženíhodněji, když se ukázalo, že se přátelí s Margarete Buber-Neumannovou, vdovou pro „trockistovi“, která horlivě šíří protistalinskou propagandu. Jejího muže Neumanna zastřelili při stalinských čistkách v roce 1937, sama pak seděla v moskevském vězení Butyrce. Dva roky prožila v Gulagu v Karagandě, aby pak byla předána při paktu Ribbentrop-Molotov gestapu na hranicích v Brestu-Litevském a prožila pět let v Ravensbrücku. České stalinistické komunistky Buber-Neumannovou nenáviděli, když jim řekla celým „lačným po zprávách ze SSSR“, že Ravensbrück je proti Karagandě „ráj“. V mužském oddělení tohoto koncentračního tábora byl uvězněn komunistický předválečný novinář a historik Záviš Kalandra, s kterým si údajně sporadicky dopisovala. Kalandra patřil k té hrstce komunistů, kteří měli odvahu Milenu Jesenskou hájit a pomáhat jí po rozchodu s komunistickou stranou. Je příznačné, že Kalandra Ravensbrück přežil, ale při stalinských čistkách v roce 1950 byl uvězněn a spolu s Dr. Miladou Horákovou popraven. měla „štěstí“, že zemřela v koncentračním táboře, neboť by ji čekalo přinejmenším dlouhodobé vězení v komunistických koncentrácích nebo možná i to, co potkalo Dr. Miladu Horákovou.

Lichačev, jeden ze sovětských poradců, kteří v Československu řídili procesy v 50. letech 20. století, se netajil svým posláním. Rozčileně reagoval na neochotu velitele útvaru pro hledání nepřátel ve straně na Slovensku Teodora Baláže dodávat mu neprověřené informace o vedoucích komunistických funkcionářích. „Mne sem Stalin poslal dělat procesy, nemohu ztrácet čas. Nepřišel jsem diskutovat, ale přišel jsem do Československa „svorotiť golovy“ (jak podobné Gottwaldovu vyjádření „zakroutit krky“). Raději zakroutím sto padesáti jinými krky, než by měli zakroutit mým vlastním.“

Co tedy zbylo, slovy Mileny Jesenské, z poválečné z KSČ?
Především nevyrovnání se s minulostí a její následnice KSČM, která se dodnes nezbavila „sovětsko-bolševického“ vlivu a nenávistné ideologie „třídního boje“. Stačí si přečíst články plné předsudků, zášti a zla ve stranických „Haló novinách“, podepsané předními komunistickými politiky. Sám její předseda Vojtěch Filip prohlašuje, že KSČM je „radikální“ levicovou stranou. Rétorika KSČM zůstala zpupnou, panovačnou nesnášenlivou jako v minulosti.  Přesto, jako jediná z bývalých komunistických stran východního bloku se stala třetí nejsilnější parlamentní stranou. Pravdou je, že velký vliv po válce měli stalinističtí komunisté za války působící v Moskvě, stejně jako po nezdařeném „socialismu s lidskou tváří v roce 1968“. Mnozí z nich, jako např. Jakeš, Biľak a další, odmítali Gorbačova a jeho perestrojku. Sám Michail Gorbačov při své tehdejší návštěvě přiznal, že Sovětský svaz měl podíl na zbrzdění vědecko-technického rozvoje poválečného Československa. Jako bývalý komunista o to více cítím vinu nás, kteří jsme v této straně působili a jako členové, organizátoři, vykonavatelé a pachatelé byli nositelé ideologie, která vzala člověku svobodu a především kreativitu, jedinečnost a neopakovatelnost lidské individuality.

Podle chování současné KSČM si nejsem jist, zda na ni platí Platónovo Panta rhei – vše plyne, vše se mění, nelze vstoupit dvakrát do téže řeky! Určitě však platí, že její existence na počátku 21. století je anachronismem.

 

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)