Портрет Владимира Путина, Алексей Акиндинов

Tak jako před 1 000 lety začalo, zůstalo i dnes Rusko rozpínavé

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: Портрет Владимира Путина, Алексей Акиндинов

oloupil o jeho šanci na modernizaci

Rusko stojí před těžkou rozhodující záhadou. Pokusem vrátit zemi do staršího civilizačního modelu připravil Putin své vlasti do hloubky jdoucí porážku. Jeho úsilí opět změnit Rusko do schématu „obležené pevnosti“ připravilo zemi o šanci být moderní společností. Kromě toho rozpoutal síly, které už nemůže zkrotit. A způsobil urychlení strastiplného rozpadu svého režimu. Také však prohrál v boji s historií, což znamená, že se bude neustále snažit o to, aby Západ reagoval na jeho drobná taktická vítězství a přizpůsoboval se jeho bezohlednému chování.

Kreml nechal úmyslně eskalovat napětí
Kreml nechal úmyslně eskalovat napětí, abychom byli připraveni akceptovat pokus Putina jako podporovatele míru podle jeho podmínek. Vytvoření míru je pro ruského prezidenta jen prostředek k jinému cíli: nutit Západ akceptovat právo Kremlu změnit pravidla hry, kdykoli se to bude hodit jeho zájmům. Znamená to, že Putina ústupky Západu a Ukrajiny ani v nejmenším neuspokojily. Nejde zde o chuť k válce nebo inkompetenci ruského vůdce, to vůbec ne, Putin je zcela rozumný a kompetentní.

Putin potřebuje válku, aby se stabilizoval
Putin velmi dobře ví, že logika personalizované moci v Rusku v tomto stadiu rozpadu jeho režimu potřebuje, aby se Rusko udrželo ve válečném stavu se zahraničním světem. Válka s Ukrajinou se tím stala pro aktuální současný ruský režim životním problémem. Putin si nemůže dovolit porážku. Svět se nachází v mezidobí, kdy to staré odumírá (a to včetně archaického ruského systému), a nové se ještě nenarodilo, anebo je slabé, aby mohlo být bráno vážně. Jedná se o záludnou dobu, která se složitě interpretuje: nacházíme se ještě před ranním úsvitem anebo už po soumraku? „Interregnum“ (mezidobí)je výstižný popis doby, v níž se svět nacházel v prvním desetiletí 21. století, doba ideologické neostrosti, politické ambivalence a normativního relativizmu.

Putin toto nejmladší mezidobí najednou ukončil
Poté, co Putin se svou anexí Krymu a nevyhlášenou válkou proti Ukrajině rozvířil zmatek na globální šachovnici, ukončil efektivně nejmladší periodu mezidobí a otevřel novou éru ve světové politice. Nikdo však neví, co tato éra přinese. Světové společenství je stále v šoku, aniž by se pokusilo něco udělat, vystupuje, jako by se nic mimořádného nestalo. Popírání skutečnosti, že Kreml zasadil těžkou ránu tradičním idejím stabilní geopolitické konstrukce a úspěšné politice, vychází z přirozeného instinktu sebezáchovy. Je také celkem přirozené, že politické síly, které si na „status quo“ zvykly, se pokusí pohlédnout do minulosti, aby našly odpovědi na nové výzvy – a to je přesně to, co vždy člověk, nepřipravený na „faul“, dělá. Mnozí politici a poličtí analytici se pokusí s použitím analogií ke studené válce vysvětlit, co Putin provedl světovému pořádku. Ukázat tyto historické paralely je potenciálně prospěšné jen z jednoho úhlu: když nám pomůžou pohlédnout, co je skutečně nové na aktuální situaci, a jakou míru spojených rizik můžeme odhadnout.

Rusko už nedisponuje globální ideologií
Studená válka minulého století nebyla jen soutěží dvou globálních systémů. Byl to boj obou ideologií, které usilovaly o ovládnutí světa. Rusko, které vstoupilo do stadia úpadku, už nedisponuje globální ideologií a nemůže hrát roli jako rovnováha k Západu. Avšak nový obsah politiky, kterou Kreml zahájil, by měl přinutit Západ k zamyšlení. V jednom důležitém bodě jsou tyto časy od studené války rozdílné. Tehdy se pokusily opačně smýšlející strany udržet pravidla hry (kubánská krize ještě více zdůraznila nutnost toho, aby člověk hrál podle pravidel). Putinem aktuálně zahájenou konfrontaci se Západem ovlivňuje řada okolností jiného charakteru: Rusko a Západ, především Evropa, jsou hospodářsky navzájem propojené. Kreml to řeší masivním nasazením lobbingu uvnitř západní společnosti. Avšak v protikladu k sovětským časům je Putinův Kreml nejen připraven porušovat pravidla hry, ale navíc požaduje, aby svět uznal jeho právo nově interpretovat fakta.

„Usmiřovači“ považují Putinovu chuť k rozepři za dočasnou
Vlivné síly v západní společnosti nejsou připraveny přiznat chybu západní politiky ve vztahu k Rusku. Tito „usmiřovači“ vidí ruské pokusy jako snahy o integraci Ruska a Putinovu aktuální chuť ke střetu jako dočasný jev, zapříčiněný lokálními faktory. Jde o dvojkolejný odhad, kombinaci odstrašení a integrace. S tím však Západ ještě nikdy neměl úspěch. Selhání tohoto zahraničně-politického modelu se ukázalo celkem jednoznačně v případě Ukrajiny, kde Západ stále ještě usiluje o řešení, jak ukončit Kremlem nevyhlášenou válku. Mezitím Kreml dokázal donutit Západ, aby akceptoval agresora jako podporovatele míru a zprostředkovatele. A nejen to. Nyní se také pokusil donutit Západ souhlasit s novým „status quo“ bez toho, aby se zabýval plněním vlastních slibů.

Tradiční vzor myšlení hodit přes palubu
Jinými slovy, stojíme před novou realitou, v níž zřejmě nefunguje ani systematika studené války, ani zásady smluv z časů studené války. Znamená to, že musíme přehodnotit řadu tradičních pohledů, ale také naše chápání kolapsu Sovětského svazu. Tyto sloužily, jak nyní chápeme, jen k tomu, aby zachovávaly ruskou „hmotu“ personalizované moci na úkor demontáže starého systému. Platí to i pro porozumění role Jelcina, který ve skutečnosti byl architektem antikomunistického autoritářství a vytvořil tím ústavněprávní základy pro Putinův režim. Musíme nově přehodnotit politiku Západu v posledních dvaceti letech zeptat se, jak dalece vlastně byla prospěšná pro začlenění Ruska do normativního prostoru Západu, a v jakém rozsahu pouze ulehčila vzkříšení ruské personalizované moci.

Nesmyslná a škodlivá rozhodnutí
Tím, že Putin odsunul stranou imitace partnerství a demokratizace v Rusku, poškodil vážnost západně smýšlejících intelektuálů a politicko-společenských uskupení. Představme si jen, jaké množství analytických publikací, projevů a disertací je nyní zbytečných, často dokonce chybných. Jak mnoho politických rozhodnutí a konstrukcí bylo nesmyslných anebo dokonce škodlivých pro liberální demokracie! Mezitím by mohla ruská válka proti Ukrajině mít dokonce ještě větší dalekosáhlé následky než rozpad Sovětského svazu v roce 1991, k němuž došlo přes početné prognózy o jeho nemožnosti neočekávaně, ale taky mírovou cestou. SSSR puknul a rozpadl se jako hliněná nádoba. Tento zánik vyplýval z velké části ze skutečnosti, že stará a vetchá sovětská elita nebyla schopna bojovat o své přežití, a značný počet Rusů chtěl změny a díval se na Západ.

Ruská elita bojuje o její přežití
Dnešní situace je úplně jiná: ruská elita bojuje zuby nehty o své přežití všemi stávajícími použitelnými prostředky – včetně, jak nyní vidíme, vnější agresí, vydíráním a nevyhlášenou válkou. Mimo to jsou Rusové dnes v televizi „zombifikováni“ válečnou propagandou. Mají strach ze změn, dívají se na Západ nedůvěřivě. Rozpad Sovětského svazu vyvolal demokratickou euforii a naděje pro definitivní vítězství liberální demokracie. Dnes se svět znovu nachází uprostřed zvedajících se autoritativních režimů. Ve svých posledních dnech mohl Sovětský svaz těžko získat celosvětovou, natož západní podporu. Putinovu Kremlu se napříč politickým spektrem mezitím podařilo najít podporovatele na Západě, z nichž si mnozí stále ještě neuvědomují, na jakou melodii tancují. Dnešní Rusko je pokročilá bojová jednotka nového globálního autoritářství, přičemž Čína jako jeho vůdce sedí ve startovacím prostoru, aby využila svoje vlastní šance. Putin se ve skutečnosti podílí na destabilizací západního světa a zdůrazňováním jeho slabostí efektivně vykonává pro Peking špinavou práci.

Liberální společnosti ztratily svou normativní sílu
Putin podnítil Západ ve chvíli, kdy liberální společenství ztratilo svou normativní dimenzi a své závazky. Jde v podstatě o civilizační a v menším měřítku o geopolitickou výzvu. Kromě testu schopnosti liberálních demokracií bránit světový pořádek probíhá také testování jejich schopnosti opět zavést jejich normativní dimenzi do zahraniční politiky. Přesně o to jde v ukrajinské krizi. Putin se pokusil zjistit, jak skutečně silné jsou pozice Západu. Kreml nebojuje o práva ruskojazyčných obyvatel Ukrajiny nebo za větší autonomii na východě země, tyto otázky pro něj nemají zásadní význam. Místo toho máme na Ukrajině boj ustupujícího, ale stále více beznadějného agresivního autoritářství proti nepřátelské civilizaci. A dnešní ruská elita dobrovolně bitevní pole neopustí, jak to kdysi dělali impotentní sovětští vůdci.

Peking podal Moskvě pomocnou ruku
Poté, co Kreml udělal z Ukrajiny vnitropolitické téma a ze zdrženlivého postoje Západu ve vztahu k Ukrajině udělal nástroj pro mobilizaci Rusů kolem Putina, zpackal si sám svou možnost pro ústup. Ten by totiž vedl ke ztrátě moci a kontroly nad zemí, a to by byla pro Kreml v aktuálních podmínkách prakticky sebevražda. Putinův ústup by celkem jistě vedl k porážce globálního autoritářství. Můžeme vycházet z toho, že tam, kde to bude možné, Peking podá Moskvě ruku. Přinutí ji ovšem za tuto pomoc zaplatit. Nedávná smlouva o plynu mezi Moskvou a Pekingem slouží výlučně čínským zájmům a je jasným příkladem toho, co ještě přijde. Jasné je jedno. Je možné stanovit stejné diagnózy, jak je to zde popsáno, a přesto vyvodit přesně opačně závěry. „Měli bychom Rusko uspokojit. Ukrajina je zkrachovalý stát, je jedno, co uděláme. Nechme přece Rusům tuto zónu ohrožení,“ tak mluví ti, kdo věří, že je možné vrátit se zase ke hře minulosti a dělat, jako že se nic neděje“. Ale ti, kteří rozumí, že svět stojí před mnohem značnější výzvou, vyžadující dalekosáhlá řešení, stále ještě nechápou význam nové reality, která se rozvíjí před našima očima.

Západ potřebuje konkurenci, aby se udržel
Ironicky řečeno, rozpad Sovětského svazu v roce 1991 se nepostaral o postupné zvýšení liberální civilizace. Dvacet let později zažíváme jeho krizi. Možná potřebuje Západ konkurenty jako bývalý Sovětský svaz, aby se sám udržel a upevnil svou pravou formu. Západ se musí vrátit ke svým závazkům a centrálním hodnotám, aby mohl reagovat na Putinovo Rusko. To však vyžaduje inventuru chyb a zklamaných nadějí minulosti. Vyžaduje to přepracování dlouholetých a zdánlivě nezměnitelných institucí a principů včetně evropského bezpečnostního systému (obzvláště pokud jde o energetickou bezpečnost). Zodpovězení otázek demokratického přechodu od války k míru a globálního vedení a zodpovědnosti, a role základních dimenzí v zahraniční politice. V jaký zmatek nás všechny Putin uvedl! Ale on také selhal: vyšlapal cestičku pro vznik nového trendu, nebo přinejmenším vážně zpochybnil stávající. Ulehčil vytvoření ukrajinské národní identity a svým způsobem zajistil, že země se nestane pouhým širším Ruskem. Pohřbil tak i svůj sen vytvoření Euroasijské unie. Putin katapultoval vlastní zemi do krize, díky čemuž jej její cesta do budoucnosti nepředvídatelná. A konec konců přivedl NATO k tomu, aby si připomnělo závazky, a liberální demokracie k tomu, aby se upamatovaly na své vlastní principy. Nyní je vše výlučně na Západu. Liberální demokracie si mohou zvolit návrat ke svým základům. Pokud ne, vyhrají usmiřovači – ti, kteří se vracejí ke staré hře „Nechte nás to dělat, jako…“ Když ji budou moci hrát, bude to znamenat zelené světlo pro mezinárodní autoritáře, signál, že Západ je slabý a jeho principy mohou být pošlapány!

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)