Western Wall in the Old City of Jerusalem Sheepdog85

Martin Luther: O židech a jejich lžích (1543)

autor:
Úvodní foto: Western Wall in the Old City of Jerusalem, Sheepdog85
  1. Měly by se jim zapálit synagogy nebo školy a to, co nebude hořet, by mělo být zahrabáno v zemi tak, aby po nich nikdo nemohl nalézt kámen a popel.
  2. Měly by se ničit a rozbíjet jejich domy, neboť v nich dělají to samé, co ve svých školách. Po té by možná mohli být umístěni pod jednu střechu nebo do stáje jako cikáni, aby se poučili, že nejsou pány v naší zemi, nýbrž cizinci.
  3. Židovské modlitební knížky a talmudy by měly být zkonfiskovány, protože jsou plné modlářství, lží, rouhání a blasfemií.
  4. Rabínům by pod hrozbou usmrcení mělo být znemožněno kázat.
  5. Židům by mělo být zakázáno volně se pohybovat venku na ulicích a měla by jim být odepřena právní ochrana, neboť nemají venku co pohledávat, protože nejsou ani páni, ani úředníci, obchodníci či něco podobného.
  6. Měla by jim být zakázána lichva a zabaveny veškeré peníze a poklady stříbra a zlata, neboť všechno co mají, nám ukradli a vyždímali z nás lichvářským způsobem. (Lichvář je pro Luthera „hned po ďáblovi největším nepřítelem člověka“). Měl by viset na šibenici a mělo by do něj klovat tolik krkavců, kolik zlaťáků nakradl.“
  7. Mladí židé a židovky by měli být odvedeni na nucené práce, měla by se jim dát do ruky lopata, sekera a rýč, aby si museli vydělávat na chleba „v potu tváře.“

Po těchto „doporučeních“ dochází Luther k závěru, že židé by nedělali dobrotu ani po té, a navrhuje jejich vyhnání“ po vzoru , Španělska (reconquista), Čech atd., „neboť Boží hněv nad nimi je tak velký: na mírné milosrdenství odpovídají jen zlostí a mrzutostmi, přísnost je zase jen málo učí být lepšími. Proto raději pryč s nimi“. Luther zároveň volí tvrdá slova pro ty, kteří jsou vůči „těmto ďábelským tyranům, vzteklým psům a krvežíznivým nepřátelům našeho křesťanského jména“ milosrdní, a vyzývá je, aby ještě stačili zachránit své duše „od židů, to znamená od ďábla a věčného zatracení“.

Je zajímavé číst po více jak 450 letech myšlenky tohoto reformátora, jehož nenávist k Židům vycházela z náboženského hlediska. Výbor německé evangelické církve označil v prohlášení svým spolubratrům ve světě Versailleskou smlouvu (1919) spolu s válečnými reparacemi za „pokračování války jinými prostředky“. Většina protestantů v Německu se přimkla v období Výmarské republiky k Německé národní lidové straně (DNVP). Tato strana byla orientována monarchisticky, vycházela z evangelických principů, vyslovovala se pro úzké spojení křesťanství s národní myšlenkou a v posledku vedla boj proti „přílišnému vlivu židovství“. Na 12. vyznavačském synodu Staropruské unie z 16 až 17. října 1943 ve Wroclawi, který se věnoval teoretickému vymezení hříchů proti 5. přikázání, bylo slyšet dosud nejtvrdší slova proti systematickému ničení lidského života. Ale ani masové vraždy z této doby nepřiměly účastníky synodu, aby nacistickému režimu vypověděli poslušnost. Jen málo protestantských teologů bylo aktivních v odporu proti politickému teroru.

Desítky tisíc Židů již před rokem 1914 odcházely do Severní Ameriky a Západní Evropy. Před tímto rokem se židovská populace ve Spojených státech zvýšila z 250.000 na 3 miliony, v Británii z 60.000 na 300.000. Sionismus – boj o židovskou komunitu a možná snad i o židovský stát na začátku 20. století lákal jen málo lidí. Vlastenectví, které při zrodu sionismu hodně pomohlo, s sebou přineslo nová nebezpečí, když ostatní nacionalisté – například Francouzi nebo Němci – obrátili svůj podezíravý zrak na menšiny, které mezi nimi žily. Opět se vynořila ohromující a hrůzná, stará a temná nenávist Evropanů vůči Židům, a to dokonce i proti asimilovaným sekulárním Židům. Otci Sigmunda Freuda někdo srazil z hlavy klobouk a zařval: „Kliď se z chodníku, žide!“ Překvapující množství Francouzů ve své vlasti „svobody, rovnosti, bratrství“ ochotně uvěřilo zinscenovanému obvinění ze zrady jen proto, že dotyčný důstojník, Alfred Dreyfus, byl Žid. Starostou předválečné Vídně byl neblaze proslulý antisemita Karl Lueger a v místních okouzlujících kavárničkách si lidé vyprávěli kruté protižidovské anekdoty.

Tisíciletý vývoj judaismu
V průběhu tisícileté historie Izraelců se Židé po mnoha vyháněních, jak to s nimi např. provedl babylonský král Nabukadnesar II. v období 597-586 př. Kristem, vždy vrátili do své původní země. Neznali naopak tendence dobývat svět anebo vysílat do něj misie. V 19. a 20. století se tento národ, roztroušený po celém světě a vždy a stále pronásledovaný, držel své víry a tradicí v  bezpříkladném idealismu, stejně jako ve výrazném sebezapření a připravenosti k obětem. V tomto dědictví je zakořeněna hluboká touha mnoha Židů po míru. Byli však velmi pohodlným hromosvodem kvůli jiným konfliktům. Zakladatel Panevropy Richard hrabě Coudenhove Kalergi to jednoznačně popsal ve svém obsáhlém předslovu jako reprintu standardního díla proti antisemitizmu, který uveřejnil již v roce 1901 jeho otec Heinrich: „Poražené Německo se nenasměrovalo po první světové válce proti Angličanům, Francouzům a Italům, od nichž se mohlo cítit být utlačováno, absurdním způsobem vznikající nenávist směřovala proti německým Židům.“  Antisemitská nacionální nenávist měla ještě druhou tvář. Židé byli nejen potíráni jako národ, ale současně jako „internárod“, jako negace národní ideje. V tomto smyslu byla nenávist proti Židům německými nacionalisty o jednu dimenzi větší než nenávist proti Francouzům. Židům je vytýkán, jak se píše dále v textu z roku 1929, „pacifistický a internacionální“ postoj. Tento je však přirozeným výsledkem jejich vývoje a situace. Již skoro dvě tisíciletí jsou odzbrojeni. Od té doby nejsou subjektem války, nýbrž jenom jejím objektem. Nemohou zvítězit válkou, válkou mohou jen trpět. Války nebyly vedeny za jejich zájmy, ale za cizí ideály. Museli ale po generace války těch druhých svými penězi, a často také svou krví zaplatit. Nikdo se nemůže za těchto okolností divit, že většina Židů má dnes málo nadšení pro válku a raději se zasazují o mír. Platí to i dnes, kdy byly na území Izraele vystřeleny tisíce raket. A kdy nejen teroristickému Hamásu, Hizzballáhu, kteří zneužívají ke svým cílům obyčejné Palestince, ale i teokratickému Iránu jde jen o to, aby byl stát Izrael jednou provždy zničen.

Pogromy za Karla IV.
V roce 1347, kdy byl Karlův titul stvrzen mimo jiné korunovací v románské bazilice svatého Víta, do Evropy vstoupila další rána starozákonních rozměrů, „černá smrt“. Morová nákaza, kterou na starý kontinent podle historiků zavlekli námořníci z janovských flotil, se rozhořela plnou silou roku 1348 a propukla jako apokalyptická epidemie zejména rok poté. Tehdy jí během několika měsíců padla za oběť čtvrtina západní Evropy. Českému království se nákaza jako zázrakem téměř vyhýbala.

Hrůza německých sousedů ze smrti kosící miliony, kdy na ulicích ležely stovky těl, která hrobníci nestačili svážet do hromadných hrobů, nahrávala fanatickým kazatelům, zvěstem o příchodu soudného dne a fámám, jež se začaly šířit stejně rychle jako mor. Ani dnešní člověk se tehdejší panice a davovému šílenství nediví, když se zamyslí nad tím, jak by lidé reagovali dnes, kdyby si během krátké doby smrt vzala třetinu lidí žijících na území Německa.

Za viníky byli označeni Židé. Byli obviněni, že tráví studně křesťanů. Německá města zachvátila vlna pogromů. A tehdy nastala nejtemnější kapitola v kariéře „největšího Čecha“, o níž se v oslavných biografiích zpravidla nepíše. Přestože byli Židé dle královských zákonů a také podle buly papeže Klimenta VI. z léta 1348 pod ochranou (za což platili tučné daně), rozhodla se davové psychózy zneužít elita ovládající některá velká města. Přední představitelé Norimberka uzavřeli s Karlem IV. smlouvu, že pokud tamní Židé „budou vybiti nebo město opustí“, připadnou jejich domy a majetky vládcům města. Karel IV. musel tušit, co se bude dít, rozhodl se ale zavřít oči s cílem získat podporu velkých měst v boji proti svým politickým protivníkům. Jen pár dní po uzavření poslední z řady těchto dohod propukla v Norimberku zvěrstva na takové úrovni, jako o téměř šest set let později za nacistů. Během jednoho dne, 5. prosince 1349, bylo ubito nebo upáleno 560 norimberských Židů. Synagoga i židovské domy byly strženy a na jejich místě vznikl „Hauptmarkt“, na němž dnes probíhají i mezi Čechy oblíbené vánoční trhy, a byl postaven kostel Panny Marie. Právo beztrestně těžit z židovského majetku v případě násilností přiznal Karel IV. za půjčku peněz také radním ve Frankfurtu nad Mohanem, kde byli 15. července 1349 zavražděni všichni tamní Židé. A když Židy vybili o Velikonocích 1350 obyvatelé Chebu, král jejich vraždění oficiální listinou pardonoval.

Reconquista
Vypuzením Maurů a Židů v roce 1492 skončilo znovudobytí Španělska. Španělé se v roce 1492 rozhodli přinutit Židy, aby buďto začali vyznávat křesťanství, nebo opustili zemi. Mnozí našli útočiště v Portugalsku, které bylo tehdy v protižidovském cítění benevolentnější. V roce 1497 přiměl nátlak římské církve a Španělska portugalskou korunu, aby od této tolerance upustila. Zhruba sedmdesát tisíc Židů bylo donuceno k předstíranému, ale z hlediska svatosti platnému pokřtění. V roce 1506 zažil Lisabon svůj první pogrom, během něhož zahynulo 2 000 „konvertovaných“ Židů. Španělsko provádělo totéž 200 let. Od té doby upadl intelektuální a vědecký život v Portugalsku do propasti bigotnosti, fanatismu a čistoty krve. Ve věcech netolerance si pronásledovatel způsobí největší ztráty sám. Do dvacátých let 16. století byla vědecká elita v Portugalsku ta tam.

Sicílie 15. století měla smůlu v tom, že byla povinována loajalitou kastilské koruně. Když tehdy Ferdinand a Isabela nařídili v roce 1492 vyhnání či obrácení Židů ve Španělsku, Sicílie musela učinit totéž. Ne, že by na tomto ostrově chyběly protižidovské pocity, jak ukázala řada pogromů před tím. Židé zde žili po staletí a hráli obrovskou roli v sicilském obchodě, o jejich postavení lékařů a lékárníků ani nemluvě. Sicilský vicekrál nevěděl kudy kam, osudný dekret se mu nechtělo vydat, série příkazů však připravila cestu pro to, aby Židé nesměli prodávat svá aktiva, nařídila jim splatit všechny nevyrovnané dluhy a – což bylo nezlověstnější – zakázala jim nosit zbraň. Židé z tohoto ostrova získali krátký odklad, dostali rovněž blahosklonné povolení vzít si sebou šaty, které unesli na zádech, matraci, vlněnou či seržovou přikrývku, dvě prostěradla a trochu potravin na cestu. Tvrdí se, že mnohým Sicilanům bylo líto, když je viděli odcházet. Odůvodněně. To co zbylo z obchodu, se smrsklo takřka na nulu, domy a dokonce celé čtvrti zůstaly opuštěné. Mnohem později, koncem 17. století, vyzývali někteří Sicilané krále, aby udělal něco pro podporu obchodu. Karel II. povýšil Messinu na svobodný přístav a daroval Židům právo zde obchodovat s podmínkou, že budou přespávat mimo město a budou na svém oděvu nosit viditelný znak. Takováto dvojznačná pohostinnost Židy zrovna k příchodu nevybízela, takže v roce 1728 dostali právo obchodovat kdekoli na ostrově, bydlet v Messině, mít synagogu a hřbitov, vlastnit majetek a disponovat s ním. Ani to však nepomohlo, a tak je král v roce 1740 výslovně vyzval k návratu. Řada rodin pozvání přijala, ale měly pocit, že se k nim předpojaté obyvatelstvo chová špatně. Poté došlo k tomu, že se královně nepodařilo porodit mužského dědice trůnu a kněží královský pár přesvědčili, že nebudou mít syna, dokud dovolí Židům zůstat. Po sedmi letech následovalo další vyhnání.

Netolerance, pověry, ignorance – to vše se dá snáze vštípit a kultivovat než vykořenit. Tytéž zlořády, jež dlouho předtím páchali cizí (španělští) vládci, dodnes přispívají k vytrvalé zaostalosti Sicílie. Španělsko a Portugalsko doplatili na dobytí Nového světa. Přišli lacino k bohatství v domnění, že všechno se dá koupit. Díky reconquistě, vypuzení Maurů, ale především Židů „ultrakonzervativní“ církví, zaostaly tyto dvě země proti reformační Evropě, především ve vzdělání, a podle znalců tím svým způsobem trpí dodnes.

 

Pogrom v Čechách v roce 1897
Po pádu ministra Badeniho 19. listopadu 1897 došlo k bitkám mezi českými a německými studenty v Praze. Večer pak začaly ony týdny antižidovských a antiněmckých brutalit. Co se v těchto dnech přihodilo, je dobře zdokumentováno.

Český sociálně demokratický stranický orgán „Právo lidu“ psal např. 3. prosince: „Včerejší ráno táhlo se Prahou opět ve znaku ničení německých a židovských obchodů. Jako předevčírem, tak také včera opět stejně od rána se pokračovalo s tím, že v noci se přestalo. Ze dne předtím rozbitých obchodů, bylo při denním světle vynášeno zboží, rozházeno po ulicích kolem dokola a odnášeno.“ O den později citovaly noviny jednoho žižkovského dělníka. „ Na cestě z práce domů do Žižkova byl jsem svědkem toho, jak extrémisté demolovali dům firmy Schimmel  und Co., kde se vyráběly hořlavé látky a éterické oleje. Právě byli hotovi s rozbíjením oken, a na to se ozbrojeni motykami, kosami a karabáči vrhli na bránu. Někteří vyskočili na okno a začali zapalovat rolety a házet je dovnitř. Po dobytí brány tlačili se s ohlušujícím rámusem, zpívajíce „Hej Slované“, dovnitř domu a chtěli ho zapálit. Domovník, chudý český dělník, klekl na kolena a prosil o dobrou vůli, aby dům nezapalovali s ohledem na neštěstí, které by mohlo obyvatele tohoto domu, tak sousedních domů, potkat. Ale ani srdcervoucí nářky chudého muže nepomohly. Přesto toho nebylo dost. Jmenovaný obchodník, starý prošedivělý muž, se vrátil právě zpět a byl strašně zbit, tak, že pod ranami těchto zuřivců bolestí křičel. Ani jeho děti nebyly ušetřeny. Slyšeli jsme srdcervoucí nářky oněch nešťastných, jak plakaly a jejich ztýraného otce objímaly a naříkavě volaly: „Tatínku, tatínku, proč jsme Židé?“ A dělník ze Žižkova pokračoval dál. „Viděli jsme elegantně oblečené muže s českými odznaky, jak sdělovali davu rozkazy, viděli jsme lidi, jak táhli s klacky  a spousta lidí padala…“

Časopis Vyšehrad mladočeského poslance Jana Klecandy psal ostatně o den později, že při pražských nepokojích na ulicích se udál „pravý div národní očisty“ a „zajistil charakter českých měst“. Praha byla centrem nepokojů. K protiněmeckým a především antisemitským demonstracím, při nichž byla rozbíjena okna a často biti lidé, došlo v 177 českých a moravských městech a obcích. 200 z 265 ohlášených událostí se odehrálo na Moravě. V politických kruzích se mluvilo o „moravských událostech“. Nepokoje se konaly, jak ukazují statistiky, bez ohledu na to, zda v daných městech žil malý nebo větší počet Židů. V Kladně Židé téměř nežili. Přesto byly demonstrace vysloveně protižidovsky orientovány. V Ostravě žilo ve srovnání s jinými městy mnoho ortodoxních Židů. Tam se demonstrovalo ale především proti Němcům. Je nemožné divokou směs, kterou antisemitizmus představoval a představuje, přesně od sebe rozlišit. Pravděpodobně nejsilnějším motivem byl ekonomický antisemitizmus. A kdo Židy nebo cizince jednou nenávidí, nepotřebuje ve vlastním prostoru žádné objekty své nenávisti. Nenávidí abstraktně.

Tehdejší úřady se přirozeně pokusily dovést pachatele násilností k zodpovědnosti.  Např. ve Valašském Meziříčí bylo dokonce roku 1899 obžalováno a souzeno 25 obyvatel. Byli to převážně mladí lidé mezi 17-36 lety se spodní části střední vrstvy a ze spodní vrstvy, tedy dělníci s denní mzdou, učedníci, pomocné síly. 18 jich bylo odsouzeno celkem k odnětí svobody ve výši 26 měsíců. Ve Vsetíně dostalo 26 z 36 obviněných celkem 106 měsíců. Jen v Poděbradech byli obvinění osvobozeni. Měli brilantního obhájce, právníka a poslance Karla Baxu, známého z aféry „hilsneriáda“, kdy chtěl odsoudit Hilsnera za rituální vraždu. Česká společnost oslavovala tyto zločince jako mučedníky a postarala se o organizované sbírky na obživu těchto „rodin moravských událostí“. Pikantní na tom bylo, že se ke sbírce připojil Bohumil Bondy z pražského obchodního domu U černé růže, který patřil k největším česko-židovským obchodníkům.

Neměli bychom se falešně utěšovat, že k těmto událostem došlo před více jak 100 lety. Od roku 2005 dodnes bylo z území kontrolovaného palestinským Hamásem vystřeleno na Izrael  10 000 raket. A rodiny palestinských „mučedníků“ jsou taktéž podporovány!

Hrdinství
Již v první světové válce položili své životy za císařské Německo  a  Rakousko-uherskou monarchii Židé, kterým se podsouvalo, že nejsou schopni kvůli své zištnosti bojovat za stát, v němž žijí. Po vpádu nacistů do patřili Židé k nejhorlivějším dobrovolníkům pro každý druh armádní práce. Za sovětskou se do boje v roce 1941 přihlásily tisíce Židů. Ironií je, že ztotožnit se s internacionalistickým státem bylo nejsnazší právě pro ně. Sovětský svaz oficiálně antisemitizmus odsuzoval a trestal. Mnozí idealističtí Židé skutečně věřili, že Sověti nenávist z dob carské minulosti opravdu překonali, ale jen v záchvatu vášnivého idealismu mohl Žid ve válce považovat Rudou armádu za vstřícné prostředí.  Jedenatřicetiletý muž dostal pět dní vězení za to, že židovskému vojákovi oznámil: „Můj otec opovrhoval Židy, já opovrhuji Židy a moje děti jimi budou opovrhovat taky“. Jiný voják byl vyloučen z Komsomolu za to, že na jiného pěšáka štěkl: „Co děláš, ksichte židovskej?“ Vtipy, ten humor, který NKVD tak bedlivě kontrolovala, byly ještě horší. Perzekuce Židů byla fašistickým zvěrstvem, jemuž se sovětská publicita vyhýbala. Jádrem problému byla imaginární hierarchie utrpení, která existovala d roku 1944. Rusko se v této válce považovalo za největší oběť. Ruské utrpení bylo tedy reálné a jako ve většině případů perzekuce vyvolalo u obětí pocity rozhořčení, nároků, solidarity. Avšak ruská vlna rozhořčení – a Stalinova prominentní role v ní – by nebyla udržitelná, kdyby se vzaly v potaz dvě specifické pravdy. Zaprvé ta, že skupinou, jež čelila nejsoustředěnějšímu nacistickému teroru a krutosti, jež ani v této strašné válce neměla paralelu, nebyl ruský lid, ale Židé. A zadruhé, že sovětští občané v okupovaných územích, včetně tisíců Ukrajinců a Baltů, této genocidě nejenom napomáhali, ale vítali ji a schvalovali. To všechno objevila armáda a o skutečném osudu Židů věděli nejvíce vojáci. Stalin se nechtěl dělit o svůj status oběti a pro jeho komunistické vedení by z toho rovněž vyplynula nutnost smířit se s představou jakési sounáležitosti Židů a bolševiků. Takové pojetí se Stalin řadu let snažil všemi prostředky vymýtit (v neposlední řadě zatýkáním židovských soudruhů).

Židé patřili k nejodhodlanějším bojovníkům na každé sovětské frontě. Důvodů mstít se měli hodně. Příslušníci této generace měli tendenci být loajální k internacionalistické kauze, k utopickému snu o komunizmu, o spravedlivé válce, revoluci a nových formách bratrství. A rovněž měli pocit, že musí dokázat, že nejsou zbabělci, ale stejně hrdinní vojáci jako jejich ruští spolubojovníci.

Zamyšlení
Mohl bych psát, psát o všech těch strašlivostech a zločinech, co prožil malý národ jen proto, že m.j. byl Ježíš zrazen Jidášem a předán k ukřižování Římanům… Ale byli to Židé, kteří trpěli, vystaveni pogromům kdykoli, když došlo k nějaké krizi a bylo zapotřebí svalit odpovědnost na někoho, kdo za ni může. Holocaust, toto strašné slovo, je pro mne synonymem lidské zrůdnosti, o to horší, že se odehrál na kontinentě, k němuž se hlásím i já, Evropan českého původu.  Jak je možné, že něco takového vzešlo z míst více jak 2 tisíciletého křesťanského humanizmu?  Jan Karski, bývalý polský odbojář, který pronikl do jednoho z likvidačních táborů, o tom vypráví: „Byl to tábor v Izbice Lubelské. Uvnitř tábora umírali Židé tím způsobem, že se svíjeli v blátě. Nacisté do nich stříleli z bezprostřední blízkosti.  Muži a ženy se dusili křikem a gestikulovali. Téměř jsem se dotýkal jejich těl, byl jsem tam, hned vedle umírajících, cítil jsem jejich dech, mohl jsem se dotknout jejich paže, byl jsem úplně blízko, a zároveň hrozně daleko, v jiném světě, v tom strašném světě, kde je člověk schopen dýchat, když se vedle vás rozkládá lidská bytost, kde dokáže žít, když mu u nohou leží žena v kaluži krve, kde má sílu zůstat stát, když se kolem plazí děti celé od sraček s tváří postříkanou mozkem vlastní matky. Byl jsem od obětí strašně daleko, protože jsem v tom vražedném světě patřil k živým a lpěl na svém životě. Přesto jsem nebyl kat. Kdo jsem vlastně byl? Zvrhlosti, jež rozděluje lidi na ty, co umírají, a ty, kdo posílají na smrt, neunikne nikdo. Existují tři skupiny lidí – oběti, kati a ti, kdo stojí vedle a zabíjení přihlížejí. To jsou ti samí, kdo se vám snaží namluvit, že se nic nestalo, že nic neviděli, že nic nevědí. Ať se od kůlu pro odsouzence nacházíte tři metry, nebo tisíce kilometrů, je to stejná vzdálenost. Neboť když živý člověk pocítí odstup od toho druhého, jehož popravují, zažije na vlastní kůži zvrácenost. Ten den jsem v táboře viděl muže, ženy a děti, jak z nich odchází život, a tehdy jsem s nimi zemřel i já. Přesněji řečeno, zemřel jsem až poté, ihned po odchodu z tábora.“

Podle Karského vyhlazování Židů nikdo nebránil. Nikdo se jej nepokusil zastavit, nikdo se nechtěl pokusit. Když předával poselství varšavského ghetta v Londýně a poté ve Washingtonu, nevěřili mu a byli nesví. To bylo v roce 1942. Pociťovali stejné rozpaky i o tři roky později, když vyšla na světlo existence vyhlazovacích táborů? Nevadilo jim prohlašovat se za vítěze a hlásat, že zvítězil svobodný svět“. Jak vůbec lze svět, který dopustil vyhlazování Židů, vydávat za svobodný? Když Angličanům říkal, že v Polsku vyhlazují Židy, když tutéž informaci donekonečna opakoval Američanům, namítali mu, že to není možné, že to není v ničí moci, dokonce že ani nikoho nemůže napadnout připravit o život miliony lidí. Sám Roosevelt se před Karskim divil, a jeho údiv nebyl ničím jiným než lží. Všichni věděli, ale tvářili se, že nevědí. Nevědomost byla pro ně výhodou. Ani Angličané, ani Američané nechtěli evropským Židům pomoci, protože se obávali, že by je museli přijmout. Někteří spolupracovníci Churchilla se báli, aby Hitler Židy nevyhnal, protože by se jim musela otevřít Palestina, a s tím Angličané nesouhlasili. V Londýně vládl v kuloárech ministerstva zahraničí technokratický antisemitizmus, kde zákony proti přistěhovalectví nejsou nikdy ničím jiným, než slušnější verzí zákonů protižidovských. Dnes víme, že ve hře nebyla pouze byrokratická netečnost, ale že, slovy jednoho historika „jak Amerika opustila Židy,“ existovala skutečná vůle „nezasahovat“ ve prospěch evropských Židů. Je to dnes neuvěřitelné, ale funkcionáři ministerstva zahraničí Spojených států zachycovali zprávy o vyhlazování a zakazovali jejich vynášení na veřejnost. Někteří z těch horlivých úředníků dokonce vyvíjeli nátlak na židovské organizace, aby zmírňovaly „publicitu související s tímto vyvražďováním“.

Skutečný epilog
Německý historik Hubertus Knabe  napsal o selhání práva ohledně vyrovnání se s nacizmem: „Holocaust měl odhadem 150.000 pachatelů, organizátorů a vykonavatelů. Na půdě poválečné Spolkové republiky bylo tehdy zavedeno vyšetřování proti 88.587 obviněným. 88. 587 – imponující číslo. Jenže… bez trestu zůstalo 80.000. Mnozí zemřeli nebo zmizeli. Ale mnoho jich odešlo od soudu jednoduše bez trestu.  Jednání bylo zastaveno nebo dotyčný byl zproštěn obžaloby. Jen o něco víc než 6.000 tisíc jich bylo pravomocně odsouzeno. 12 k trestu smrti, 158 k dlouholetým trestům odnětí svobody, většina, 6180 osob, k trestům odnětí svobody mezi 3 až 5 lety, také za tisícinásobné vraždy, přičemž si tyto tresty zpravidla ani neodseděli. V bývalé NDR bylo 13.000 pachatelů odsouzeno kvůli „fašistickým zločinům a zločinům proti lidskosti“. Značná část rozsudků však byla vynesena v nepřítomnosti, protože postižení se včas přemístili na Západ.  Německý filozof Karl Jaspers tehdy hrozivě prorokoval, že „lidstvo by dospělo k zániku, kdyby směly státy takovéto zločiny provádět. Jen krátký výkřik, přísaha „nikdy více“, a pak šlo zase všechno dál jako na denním pořádku… navždy bylo zraněno právo.“ A jak to ve svém projevu v září řekl bývalý britský rabín Jonathan Sacks: „Antisemitizmus se do Evropy vrátil a je zde nyní přítomen v podobě antisionizmu. Pokud se neudělá nic, tak Židé odejdou. Evropská svoboda bude pohřbena a morálně na věčnost pošpiněna“. Až nyní jsem pochopil, proč Izraelci tak chtějí zachovat svůj stát. Neboť by opět zůstali roztroušeni po celém světě a opět se stali jako v minulosti viníky, kteří za vše mohou. Pokud vznikne samostatný Palestinský stát, bude to začátek demontáže svobodného státu Izraele. Ještě více odstrašující je, že v samotném Izraeli, ale i mezi Židy (Soros) včetně „New Israel Fund“ existuje podpora jeho zániku s tím, že příští bude demokratičtější.  Místo ochlazení nenávisti mezi Araby a Židy zapříčiňují sponzoři konfrontačního „průmyslu“ nepřetržité škody financováním „ plamenů“. I to je voda na mlýn palestinského teroristického hnutí Hamás, teroristů z Hizballáhu a především teokratického státu Irán, pro něž je Izrael úhlavním nepřítelem na život a na smrt, kterého je nezbytné vymazat z mapy světa.

Zdroje:  Ivona Holá, Luteránské kořeny německého nacionalizmu; Catherine Merridale, Ivanova  válka“;  Yannick Haenel, Tajný posel Jan Karski; Vladimír Ševela, Temné stránky otce vlasti: Karel IV a masakry Židů.