Premiérka se tvrdě vyjadřuje o ruské agresi. Přesvědčit Washington ovšem bude větší výzva.
Americký orel se o trochu blížeji snesl k vrčícímu ruskému medvědu. Napětí mezi Washingtonem a Moskvou se zvyšuje. Americký prezident vypovídá ruské diplomaty.
Jde o druhou studenou válku? Ne, jde o první válku počítačových systémů. Její vojáci mohou pracovat kdekoli, na laptopech, v internetových kavárnách či v centrálách ruských tajných služeb. Jejich zbraněmi jsou bajty, ne kulky. Jejich atomovým hřibem je digitální chaos.
Toto je první plnokrevná geopolitická výzva, stojící před Theresou Mayovou (brexit pouze zdědila). Barack Obama reagoval na ruské hackerské útoky během amerických prezidentských voleb plejádou sankcí. Vladimír PUTIN odmítl z viditelně taktických důvodů přistoupit k odvetným opatřením. A DONALD TRUMP pochválil na twitteru rozhodnutí ruského prezidenta jako „velmi chytré!“ (není na tom vykřičníku něco zvláště prosebního?).
Premiérka se nyní musí rozhodnout, jaký postoj zaujmout v této patové situaci ve stylu špagetového westernu mezi Dobrým, Zlým a Ošklivým. Samozřejmě by mohla neudělat vůbec nic. Avšak vzhledem k tomu, jaký postoj zaujala v posledních měsících k Putinovi, by to byla zbabělost vedoucí k paralýze. V říjnu obvinila ruské jednotky v Aleppu z „odporných zvěrstev“ a zavázala se k tomu, že vyšle do Estonska 800 vojáků, jeden ze čtyř praporů NATO s cílem odradit Rusko od agrese.
V listopadu premiérka prohlásila, že Západ musí „vyvíjet tlak na Rusko” kvůli jeho chování v Sýrii. Současně schválila přesun vysoce přesných střel dlouhého doletu do Estonska, kde mají být nasazeny po boku dronů, tanků a stíhaček RAF. Pochybuji, že Mayová věřila, že Putin by stáhl svá vojska ze Sýrie. Ale posílení jednotek a techniky v Pobaltí je pro něj jednoznačné varování, aby netlačil na pilu.
Mayová si také uvědomuje, že konvenční válka není ničím jiným než pouhou polovinou problému. Jak řekl ve svém interview pro Guardian generální ředitel MI5 Andrew Parker, Rusko „využívá celou svou řadu státních orgánů a institucí k prosazování své zahraničně-politické linie v zahraničí čím dál agresivnějšími způsoby, zahrnujícími propagandu, špionáž, podvratné aktivity a kyberútoky. Rusko dnes tvrdě pracuje v celé Evropě včetně Velké Británie.“
V této souvislosti je pro Mayovou nemožné zvednout z podlahy třásně a bambulky a přidat se k Trumpovi a jeho mažoretkám. A aby nedošlo k žádným pochybnostem, její spojenci jsou si jisti, že k žádnému strategickému posunu v odpovědi na Trumpův tweet nedojde. Mayová pro začátek rozhodla, že ruští oligarchové s vazbami na Putina již nejsou vítáni na fundraisingových akcích konzervativců. Nejde zrovna o facku do tváře Moskvy, ale je to dostatečně jasné znamení, že premiérka nemá v úmyslu následovat Trumpa na jeho cestě ke zklidnění vztahů s Ruskem.
Skutečností však je, že Trump se stane za několik dnů prezidentem. Pro premiérčinu vizi místa Británie v post-brexitovém světě je naprosto zásadní, aby „zvláštní vztah“ přežil a vzkvétal, a to zejména v podobě nové bilaterální obchodní dohody. Její spojence potěšilo, že v prvním, telefonátu s Mayovou Trump zmínil precedens úzkých vztahů Ronalda Reagana s Margaret Thatcherovou.
Abychom byli spravedliví, jsou realistické: nikdo neví, jak bude 45. americký prezident reagovat na rady a nabádání svých zahraničních protějšků. Ale tým Mayové je rozhodnut alespoň se o to pokusit. Kromě nadcházející návštěvy premiérky ve Washingtonu, plánují seniorní zaměstnanci Downing Street 10 samostatné cesty do USA a setkání se svými protějšky v nové konstelaci Bílého domu.
Konkrétní hlavolam, jemuž Mayová čelí, je to, že dnes stagnující vztahy mezi Ruskem a USA se (zřejmě) rozvinou do vztahů lásky. Tou největší hrozbou v éře Trumpa a Putina není konflikt, ale sblížení – a ne sblížení v zájmu míru, ale nový boj na mnoha frontách, uvnitř jednotlivých zemí i mezi nimi, v němž stojí Rusko a USA na stejné straně.
Charakteristické rysy tohoto boje můžeme pozorovat již dnes: internacionalisté proti nativistům, autokracie proti liberalismu, tradicionalismus proti pluralismu. Jde o rychlé prohlášení tradiční matice pravice-levice a Východ-Západ za zastaralou. Trump a Putin nemají téměř nic společného – jeden je magnát a televizní hvězda, druhý nelítostným produktem KGB. Ale v tomto světě s novým řádem jsou potenciálními spojenci. Nejhoršího druhu.
Jak mrazivé je v tomto kontextu Orwellovo dílo 1984 a také pasáže z Teorie a praxe oligarchického kolektivismu číst od Winstona Smithe. Popisuje svět, v němž velké geopolitické bloky „nerozdělují žádné skutečné ideologické rozpory“, v němž „probíhají boje, pokud k nim vůbec dojde, v nějakých nejasných hranicích, jejichž polohu se průměrný člověk může jen odhadovat,” a v nichž je jedinou prioritou každého bloku jeho „kulturní integrita.“ Od tohoto fiktivního varování to už skutečně není daleko k Trumpově Oceánii a Putinově Eurasii.
Abychom zůstali u metafory, prioritou Mayové musí být zmařit naděje, jež by nově zvolený prezident mohl mít, totiž že Británie bude servilní přistávací dráhou pro AirForce One. V tomto ohledu čelí premiérka výrazně jiné diplomatické výzvě než, řekněme čelili Thatcherová nebo Tony Blair. Reagan a jeho „drahá přítelkyně Margaret“ se shodli prakticky ve všem. Blair a George W. Bush byli z různých stran politického kolbiště, ale spojily je teroristické akty 11. září. Je samozřejmé, že takováto shoda postojů mezi Trumpem a premiérkou neexistuje. Ano, jsou to konzervativci, kteří sdílejí základní víru v nadřazenost národního státu. Zároveň se však zásadně liší v postojích k NATO, protekcionismu, změnám klimatu, islámu a k mnoha dalším otázkám. Mise Mayové spočívá v tom, aby našla s Trumpem společnou řeč a nezaprodala se. Je to úkol velkolepé složitosti.
Pokud však jde o Rusko, nemůže Mayová ustoupit ani o píď. Jejím úkolem jako jediného evropského lídra G8, který nečelí v nejbližším roce a půl volbám, je konfrontovat Trumpa s neodvratnými fakty o Putinovi: že je notorický regionální agresor, celosvětově aktivní nepřítel demokracie a nekontrolovatelná hrozba stabilitě Západu. Že jeho kampaň kybernetické války sama o sobě dává mandát těm zemím, přijmout další sankce – a nejen symbolického charakteru.
Někdo musí říct nově zvolenému prezidentovi, že jeho politické zabouchnutí se do Putina, jeho rozdělení vlastní strany a celé země na dva tábory a rozdělení Západu vyšle ty nejhorší možné signály autokratům, netrpělivě čekající na zelenou. Jak kdysi řekla Železná lady: na slabost nemáme čas.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.