(Ne)přítomní uprchlíci a česká společnost


Další diskuzní setkání v Jirkově mělo smysl

Už podruhé jsme se sešli v jirkovské čajovně Zen na diskuzním večeru s Multikulturním centrem Praha. Tématem workshopu, který se o konal 20. července byli a česká společnost. Mezi hosty workshopu byl Mazen,uprchlík ze Sýrie žijící nyní v integračním středisku, pan Petr Klásek, mimo jiné dobrovolník při humanitárních akcích, a budoucí učitel občanské nauky Bohumil Vitvar, který se účastnil i prvního diskuzního večera v jirkovské čajovně na téma mediálního obrazu Romů v Ústeckém kraji.

v Králíkách a Moldavě vzbudila zájem celé ČR

Praha mělo připravenou prezentaci o dopadech dvou uprchlických kauz, o záměru Ministerstva vnitra vybudovat ve východočeských Králíkách azylové centrum a o okolnostech v severočeské Moldavě, kdy se řešilo přecházení hranic žadateli o azyl za účelem obyčejného nákupu. Představeny nám byly dopady uvedených uprchlických minikauz na život v obou obcích, diskutovalo se o aktuální situaci v ČR a o postojích Čechů k tomuto tématu.

“Zpráva si klade za cíl ukázat, jak média s případy pracovala a co to pro vývoj situace znamenalo: představuje analýzu dominantního rámování obou případů a prostředků, kterými bylo vystavěno. Sleduje, jaké typy argumentů toto rámování umožnilo, a jaké aspekty naopak zcela zapadly nebo na ně vůbec nebyl prostor. Zpráva tak naznačuje možné cesty (a jejich omezení), jak s podobnými kauzami lépe zacházet, aby nevznikal tak velký prostor k podněcování paniky a pocitů ohrožení,” představila nám Terezie z MKC Praha svou prezentaci.

O co šlo v Králíkách?

V roce 2014 byl uzavřen Výchovný ústav a dětský domov po napadení vychovatele dvěma chlapci. Rozsáhlý objekt tak zůstal bez využití. Město o objekt zažádalo a řešilo jeho možná využití. V médiích se však najednou objevila informace, že Ministerstvo vnitra má s objektem své plány a to zřízení pobytového střediska pro žadatele o azyl, kteří prošli vstupními kontrolami. Ti čekají na rozhodnutí i několik měsíců. Odpůrci tohoto záměru se obrátili na zastupitele Strany práv občanů a začali případ medializovat, byli s transparenty  na demonstraci 17. listopadu na Albertově a na Staroměstském náměstí v Praze. Následně se zformovalo hnutí NE azylovému domu v Králíkách, které vytvořilo petici ve spolupráci s SPO a SPD (Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury) a pravidelně pořádalo protestní shromáždění. Poté Ministrstvo vnitra ohlásilo, že v objektu pobytové středisko pro žadatele o azyl bude. Bylo ochotné s obcí řešit pouze praktické podmínky, jako je kapacita služeb a bezpečnost. Město chtělo vyhlásit anketu o postoji místních k tomuto rozhodnutí, avšak nakonec se na základě žádostí zastánců iniciativy NE azylovému v Králíkách konalo referendum. Po veřejném projednání vznikla Výzva proti šíření nenávisti na Králicku jako reakce na NE azylovému domu v Králíkách. Na začátku února ministr vnitra oznámil, že pobytové středisko v Králíkách nebude. V té době také začala média informovat o podobném záměru Ministerstva vnitra v Benešově u Prahy a poukazovala na případ v Králíkách jako vhodný precedens. Město tedy také zažádalo o převod objektu, ale to nebylo bezplatně možné. Jeho využití zůstalo nadále nejasné.

Co se týče Moldavy, tam byl průběh jednodušší. Česká televize informovala veřejnost v červenci 2015 o záměru Němců umístit až 50 uprchlíků do objektu bývalé celnice hraničního přechodu Moldava. V lednu tohoto roku bylo v objektu na německé straně hranice ubytováno 35  žadatelů o azyl.

V blízkém okolí se nachází jen několik domů, není zde ani žádná samoobsluha, nejblížší obchody jsou 13 kilometrů daleko. Tedy na německé straně hranice. Na území ČR, pár metrů přes hranici, se však obchod nachází a tak lidé začali chodit nakupovat tam. Někdy nosili i obchodníci nákupy na německou stranu. Toto překračování hranic, ačkoliv z tak prostého důvodu, je fakticky nezákonné. Díky nesouhlasům s přítomností uprchlíků a překračování hranic vnikla mediální kauza, která trvala od ledna do března 2016.

Podobná byla situace na Cínovci, kde nakonec proběhla i demonstrace kterou zorganizovala německá Pegida společně s Blokem proti Islámu.

Po představení těchto dvou kauz jsme se diskutovali o nároku města rozhodnout o tom, zda takové centrum chce, či nikoliv. Shodli jsme se na tom, že je třeba komunikace mezi obcí a Ministerstvem vnitra a možná řešení projednat. Bavili jsme se také o tom, jestli reakce místních byly přehnané. Diskutovali jsme o tom, že kdyby hranici přešel například německý nebo český houbař, nebo kdokoliv jiný než uprchlík, nikdo by to neřešil.

Mluvili jsme o  možném strachu místních z neznámého i o tom, že jsou lidé málo objektivně informováni i o tom, že mediální masáž je skutečně účinná. Tématem diskuse bylo i tp, jak se na těchto kauzách přiživují politická hnutí, která medializované kauzy prohlubují, nebo se přímo o jejich medializaci postarají a snaží se profitovat ze strachu a nenávisti. Sdělovací prostředky sledují spokojenost čtenářů, je uvedeno málo informací například o tom, že ti lidé v zařízeních nezůstanou. Záleží také na tom, koho média oslovují. Z analýzy vyplynulo, že například odborníci byli osloveni pouze ve 2 %. Prostor v médiích naopak dostávají převážně politická hnutí, která proklamují odpor proti uprchlíkům a muslimům, stejně tak v případě, kdy je oslovena veřejnost. V médiích převažují negativní postoje. Dochází k legitimizaci pocitu ohrožení, k jeho prohlubování a následně k diskuzi veřejnosti například o ozbrojování se, i za podpory některých politiků.

Pobytové středisko pro žadatele o azyl tak vypadá jako zdroj ohrožení. Média hojně využívají nepodložených čísel, tato jsou často rozdílná. Nemůžeme se například divit, že 272 obyvatel (údaj z r. 2006) v Moldavě trne hrůzou, když čte o tom, jak se na ně řítí vlna 1500 uprchlíků.

Na internetu se také objevila mapa okolí pobytového střediska v Moldavě, kde byly zvýrazněny školy, jako upozornění na to, že by se měli lidé bát i o své děti. Začala se řešit volnost pohybu žadatelů o azyl. Vycházely články s titulky jako “ Strach šířící se jako mor” apod. Odezvou mělo být zvýšené zabezpečení. To měla Moldava v záměru již dříve, konkrétně kamery, na které nebyl dostatek finančních prostředků, nyní měla však šanci dosáhnout na dotace. Dále byly posíleny policejní hlídky. Po těchto opatřeních se už jen těžko lidem vysvětluje, že žadatelé o azyl v pobytovém středisku nepředstavují pro místní hrozbu.

Zvýšení policejního dozoru  vedlo k masovým silničním kontrolám a k většímu počtu pokut pro místní. Ti byli nakonec ještě více naštvaní, než předtím.

Dotaz: “ Co je na tom špatného, že se lidi bojí? A jak zajistit bezpečnost lidí?”  Odpověď: “V Králíkách a Moldavě nejde o detenci. Žadatelé o azyl prošli bezpečnostními prověrkami.”

Podobné pobytové středisko existuje v Kostelci, nedaleko Králíků, již 12 let a nebyl zaregistrován nárůst kriminality, místní jsou již zvyklí a středisko neznamená problém číslo jedna jako je tomu v Králíkách a Moldavě.

Dotaz : ”Mají lidé právo rozhodnout o tom, jestli bude dům využit jako středisko pro uprchlíky?”  Odpověď: “Právo má majitel domu. Pokud je dům majetkem města, toto právu náleží jemu.”

“V kauzách Králíky a Moldava  se sice jednalo o lokální události, přesto mediálně převažovalo celostátní pokrytí (Králicko 61 % příspěvků, Moldava 52 %). Do zpráv s nadregionálním dosahem byly zahrnuty i internetové servery (pokud nebyly pouze lokální), přesto je patrné, že si oba případy získaly pozornost napříč Českou republikou,” uvádí analýza. “Zřízením azylového domu v Králíkách se v největší míře zabývaly internetové zpravodajské servery, často se ale jednalo o zprávy zároveň publikované v tištěné verzi deníků. Relativní rozdíl v online pokrytí souvisí s tím, že dění v Králíkách se systematicky věnoval online server Parlamentní listy (12 % všech příspěvků), který Moldavu ponechal bez povšimnutí. Králické příspěvky v rádiu představovaly velmi krátké vstupy v rámci zpravodajství, výjimečně doplněné citací politiků. Televizní pokrytí mělo ve většině případů charakter reportáže z místa dění, několikrát se jednalo o obecnější vstup týkající se uprchlíků a jednou také o diskusní pořad.”

“Z přehledu žánrů je patrné, že převažují formáty, které nedávají prostor pečlivější analýze: nejvíce jsou zastoupené standardní zprávy (Králíky 57 %, Moldava 69 %) a krátké zprávy (23 % respektive 10 %). Žánry, které by umožnily komplexnější pohled na problematiku, jsou zastoupeny velmi sporadicky v podobě rozhovorů nebo komentářů. To znamená, že se čtenáři nemají možnost dozvědět širší souvislosti. Zprávy byly málokdy důkladnější než popis sestavený z velké části z opakovaných úryvků a četných citací několika málo mluvčích. Toto zkratkovité pojetí odpovídá způsobu, jak česká nebo i německá média obecně zacházejí s uprchlickou tematikou: například chybí informace o příčinách tzv. uprchlické krize, což vede k dojmu, že příčinou problému jsou uprchlíci sami (Tkaczyk, Pospěch, Macek 2015; Holmes, Castaneda 2016). Je také nutné dodat, že žánr komentáře v případě Králík obsahuje výhradně výrazně negativně zabarvené texty publikované v internetových Parlamentních listech, pro které je charakteristická ostrá protimigrační rétorika. Jiná média se případy nad rámec zpravodajství nezabývala” (více v citované analýze ).

Dotaz: “Slyším stále o uprchlické krizi, ale kde jsou ti uprchlíci?”  Odpověď: “O azyl zažádalo 1500 lidí. Poslední rok v České Republice 500 Syřanů, asi 80 z nich tady už mělo rodinu.“

Česká Republika je krásná země, ale pro většinu uprchlíků není atraktivní jako země, kde by měli zůstat. Jsme z jiného světa a nic tu neznáme. V Ústí nad Labem jsem organizoval program pro nové uprchlíky o zákoníku práce, protože ani to neznají. Pak pracují na černo. Neznají ani svá práva. Důležitý je také postoj k uprchlíkům. Uprchlíci jsou něco jako sirotci, kteří přijdou do nové rodiny, která je nechce přijmout. Podle médií a internetu nás hodně lidí neakceptuje a odmítají nás přijmout. Chtějí jen respekt od nás, ale nechtějí pochopit nic. V srdci je ČR dobrá, znám i hodné lidi, ale není jich dost. Je to paradox. Už k nám do Sýrie přišlo z různých zemí hodně uprchlíků, například 20 000 lidí z Balkánu, ale nikdy jsme o tom takhle nemluvili. Proč se pořád mluví o nás jako o krizi? Je to dost senzitivní, vnímat sebe jako nějakou krizi. Chcete, abychom se přizpůsobovali, ale není vaše silná stránka. Mazen (Sýrie)

Po Mazenových slovech bylo v čajovně cítit stud. Chvíli jsme byli všichni ticho. Pan Petr Klásek nás uklidňoval, že Češi nejsou zase tak hrozní, že tam, kde působí dobrovolníci z Czech Teamu je lidé rádi vidí a mají dobrou pověst.

Při diskuzi se objevil i názor že ”logika Ministerstva vnitra dávat uprchlíky do vesnic namísto do velkých měst je zvláštní. Integrovat někoho někde, kde na něj lidé koukají jako na exota je marné. Integrace by měl být oboustranný proces, v tom to vázne. Nemáme dostačující programy pro integraci cizinců, vládní program je smrsklý na minimum.”

“Možná je to účelové, protože tady uprchlíky oficiálně nechceme, možná jde o uměle vytvořené minimum, aby ČR nebyla kritizována v EU. Také chybí snaha přestat vnímat uprchlíky pouze jako hrozbu, ale spíš potenciál. Západní Evropa a Německo se toho chopit umí, lákají kvalifikované lidi.”

Dialog účastníků:

“Myslíte si, že multikulturní společnost funguje? Že v České Republice by fungovala?”

“A Vy jste Čech? Já se vsadím, že ne. (smích) Na světě jsme tady všichni lidi, nikdo si není úplně jistý původem.Češi jsou stejně bezvěrci, je tady jen nějaká skupina, která se tomu vážně věnuje a bojíme se přitom jiného náboženství. Možná, že když se líp poznáme, líp se pochopíme, jako například s Vietnamci.”

Někdo poznamenal, že by bylo přece jen vhodnější ze strany uprchlíků se přizpůsobit a nevláčet do naší země svoje zvyky a náboženství a také to, že tohle náboženství mu znemožňuje vzít si například plavky na dovolené.

Naproti tomu dllouholetý sociální pracovník říká: 

“Věřím, že Evropa by krizi chtěla vyřešit, ale opožděně. Není to jednoduchá záležitost. Chyba je, že se nikdo nebaví s lidmi, kterých se to týká.”

Máme tu zkreslený pohled lidí o pomoci. Jeden můj přítel, který je Turek a muslim, se nechápavě ptal, proč by měl být nepřítlem. Lidé z východu vnímají více společnost, chtějí a potřebují být přáteli. Petr Klásek

Do Sýrie přišlo také mnoho uprchlíků. Křesťané také, Arménci, Palestinci. Bylo jich tisíce a nebyl problém.V naší zemi máme i kostely. Byli jsme prostě ochotni pomoci, když ta pomoc byla potřeba. Evropa je namyšlená a považuje nás za barbary. Jsme rozdílné typy lidí. V Ústí nad Labem slyším například o tom, že cizinci a uprchlíci neplatí MHD, přitom jsem měl asi jediný koupený lístek.Mazen

Mluvili jsme s Mazenem také o programu integrace a o tom ,jak ho vnímá. Nepovažuje jej za dostatečný. Je důležité naučit se česky, poznat místní zvyky, pracovat a žít normálním životem mezi námi. Je zvyklý ptát se lidí na jejich zvyky, ale není zvyklý na opovržení. Bydlí v ČR rok a v Ústí nad Labem nemá ještě ani jednoho českého kamaráda. Česky se domluví málo, záchranný jazyk je angličtina. Od Ministerstva vnitra dostal poukaz na 400 hodin výuky českého jazyka, ale dodává, že je obvyklé, že počet hodin není dodržen. Myslí si, že tímto tempem bude umět česky tak za deset let. Věcná byla poznámka v diskuzi o tom, že by integrační program měl být mezirezortní a ne jen na Ministerstvu vnitra, kde řešení nemají.

Shodli jsme se na tom, že od uprchlíků, kteří se rozhodli žít v České Republice, se najednou očekává rychlá integrace a lidé nechtějí pochopit, že je to oboustranný a dlouhodobý proces.

Byl to zajímavý a užitečný večer opět v čajovně Zen, které děkuji za prostor i účast.

Děkuji všem, kteří se účastnili, MKC Praha, že opět přijeli do Jirkova, představili nám svou analýzu a přivezli s sebou Mazena, kterému musím poděkovat obzvlášť, protože jeho pohled a vnímání celé situace nám dokázalo nastínit pocity ostatních uprchlíků, kteří přišli do ČR.

Děkuji hostům Petrovi Kláskovi a Bohumilu Vitvarovi za účast a tyto zpětné vazby:

 

Petr Klásek ( dobrovolník, aktivní v mezináboženském rozhovoru):

Na “Mediální obraz uprchlické krize” mne pozvala Petra Olahová z freemag.one. Toto téma mne velmi zajímá, takže jsem moc neváhal. Zpětně velmi pozitivně hodnotím snahu pořádajících nabídnout v Jirkově, na severu Čech, místním lidem důležité informace, v neformálním prostředí místní čajovny. Šlo hlavně o prezentaci analýzy mediálního obsahu dvou konkrétních kauz a s tím spojenou diskusi. Vnímám to jako sympatické spojení odbornějšího semináře a akce pro veřejnost. Bylo tu hned několik odborně zdatných lidí s přímými zkušenostmi, kteří mohli odpovídat na dotazy. Také zde byl pan Mazen ze Sýrie, který nám ochotně odpovídal a diskutoval. I jeho náhledy na situaci a zkušenost s dosavadním pobytem v ČR byly pro mne rozhodně důležité. Získal jsem zde kontakty na zainteresované lidi, odkaz na prezentovanou studii, což mohu šířit dál. Nejenom prezentovaná analýza, ale i proběhlá diskuse podle mne velmi pěkně ilustrovala současný stav informovanosti v ČR a to, jak ji mainstreimová a tzv. alternativní média formují.

 

Bohumil Vitvar (budoucí učitel občanské nauky):

Na základě své účasti na tomto workshopu si myslím, že v naší společnosti panuje poměrně nepřátelská nálada vůči imigrantům, což je způsobeno zčásti nedostatečnou informovaností veřejnosti a záměrným zkreslováním faktů a zčásti využíváním této nálady pro získání „politických bodů“ podporou „správného názoru většiny“. Dalším důvodem pro tento postoj vůči uprchlíkům může být absence propracovaného a funkčního integračního programu. Z příspěvku syrského uprchlíka, který se setkání osobně zúčastnil, jsem se dozvěděl, že celý proces začleňování uprchlíků do naší společnosti spočívá pouze v pár hodinách výuky českého jazyka týdně a v pomoci s hledáním zaměstnání a ubytování. To jsem do té doby nevěděl a myslím si, že to neví většina společnosti. O tomto tématu se však příliš veřejně nehovoří.

Pokud nebudeme nazývat věci pravými jmény a neustále budeme dělat věci pouze polovičatě, potom se budeme neustále motat v bludném kruhu a budeme tápat kam s uprchlíky, kteří k nám přichází.

Úvodní foto: Prouprchlická demonstrace v Praze / Itsyoungrapper 
The following two tabs change content below.
Petra Olahová

Petra Olahová

Dobrovolně pomáhám s čím mohu a umím, zajímám se o sociální vyloučení, sociání znevýhodnění, rasismus a problémy s ním spojené. Když mi něco není jedno, zvednu se a něco udělám. Píšu až potom.