Vyhrát za každou cenu – Doping v ruském sportu

Zdroj: Snob.ru, Autor: Vladislav Inozemcev, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Violence against women

Další várka skandálů spojených s ruským sportem není překvapením – a to minimálně ze tří důvodů

Za prvé, obrovskou roli sehrál narůstající pocit “nenormálnosti” Ruska, který se šíří a je už všudypřítomný. Období, kdy se k Rusku v zahraničí chovali jako k úspěšně se rozvíjející ekonomice a zodpovědnému členu mezinárodní společnosti, který potenciálně sdílí globální hodnoty a normy, je s konečnou platností a nenávratně pryč. dosáhlo toho, čeho chtělo – jeho “zvedání se z kolen” za každou cenu a všemi metodami, je teď vnímáno jako porušení všech a všemožných pravidel. A když je možné posílat vrahy s radioaktivním poloniem do hlavního města evropského státu, když je možné zabírat části území sousedních zemí, když je logické používat pochybné offshory “pro navrácení do státního vlastnictví” cenných aktiv, tak proč by se, konec konců, v ruském sportu, který Kreml dávno označil za bitevní pole politiky a ideologie, měly dodržovat pravidla? Činovníci ruského sportu si stěžují na to, že se ruským sportovcům věnuje mnohem více pozornosti, než sportovcům z jiných zemí – to je pravda. Ale co je zvláštního na tom, když policisté u nějakého nádraží, kteří dobře znají místní kapsáře, mnohem pozorněji sledují právě je a ostatní procházející vnímají jen zběžně? Rusku dnes nevěří nikdo a nic – a je to přirozená cena, kterou platíme za náš boj za svoji “osobitost”. Takže je možné souhlasit s našimi politiky, že je trestáno za to, že “vstává z kolen”. A na to se chce odpověď parafrází známých slov Borise Jelcina: “Stojíte špatně”.

Za druhé, je možné se jen podivovat nad tím, že skandál se dotkl olympiády v až teď. Vždyť se stačí podívat na statistiku úspěchů sovětských a ruských sportovců na zimních Olympijských hrách. V posledních letech Sovětského svazu (olympiády v 1976 v Innsbrucku až do her v roce 1988 v Calgary) byl podíl ruských medailí od 19,3 do 24,3 %, t.j. “maximální odchylka” byla méně než čtvrtina všech medailí. V ruském období se úspěchy stávaly čím dál skromnějšími: ukazatel klesal od 12,5 % v roce 1994, do 8,8 % v roce 1998 až na 5,8 % v roce 2010 (Rusko se přemístilo v počtu získaných zlatých medailí z 1. na 11. místo). V roce 2014 se Rusko nečekaně vrátilo na první pozici, a počet zlatých medailí zvýšilo oproti předchozím hrám 4,5krát. Je možné říci, že domácí prostředí dělá zázraky.

V nedávné minulosti měla podobná událost – v Pekingu na letních Olympijských hrách v roce 2008, kde Čína získala 51 zlatých medailí – jiné pozadí: čínské družstvo získávalo podobné množství medailí několik her v řadě. Problémy s dopingem v Pekingu se také probíraly, ale odchylky v počtu medailí od 13 do 25 % nemají nic společného s ruskými “deviacemi”. V případě Ruska se jeví jako nejjednoduší vysvětlení, a podrobné popisy od ruských sportovních činitelů, kteří dali přednost USA před Ruskem a nezemřeli tam nějakou podivnou smrtí, jsou značně věrohodné (o to více, že činnost mezinárodních specialistů na se skutečně v Rusku setkávala a setkává se značnými překážkami). A nelze pochybovat, že WADA objeví, když už rovnou potvrzení užívání dopingu (což je vlastně nemožné, pokud byla většina vzorků opravdu zničena), tak aspoň fakta o porušení pravidel zacházení s biologickým materiálem, což se bude v nastalé situaci jednoznačně interpretováno  jako důkaz viny ruských sportovců.

Za třetí, je třeba připomenout, že sám boj proti dopingu je podobně nedávnou záležitost, stejně jako rozsáhlá komercializace sportu. První povinnou kontrolou na anabolika prošli účastníci olympiády v roce 1976 v Montrealu, ale ty opravdové dopingové skandály se objevily až v 90. letech. Rozsah užívání stimulantů vyšel na světlo ještě později – a to, že sportovní asociace začaly s tímto zlem bojovat, nemůže vzbuzovat údiv. Přičina není jen v nezištné snaze o čestnou sportovní soutěž, ale také v rozsahu komerčních výhod, které jsou v sázce. V 70. letech vydělávali profesionální golfisté za úspěšnou sezónu kolem 70 tisíc dolarů a jako tehdy, tak i nyní se výhra v otevřeném šampionátu USA oceňuje na 1,62 milionů dolarů a celkový fond výher tohoto šampionátu činí 10 milionů dolarů. Rekordní příjmy tenistů a boxerů připomínat nebudeme, stejně jako reklamní smlouvy, které jsou závislé na sportovních výsledcích, částky za přestupy fotbalistů a hokejistů. Velký – to jsou obrovské peníze a organizování soutěží – ještě větší. v Soči dosáhla na rekord z pohledu peněz utracených na organizaci zimních olympijských her, a proto je logické předpokládat, že se pak jakékoli prostředky, které by dopomohly k vítězství, zdály být ospraveditelné. Doping ve sportu je nekalá konkurence, stejně jako v jiné komerční činnosti, a na tomto kolbišti nemá Rusko sobě rovného, většina úspěšných zemí vidí v přísném dodržování pravidel fair play záruku vlastní konkurenceschopnosti (a to se týká nejen sportovních soutěží, ale i dumpingu, práv na duševní vlastnictví atd.).  Jakákoli ekonomicky důležitá oblast se dříve či později začne přísně regulovat – a teď se to začalo týkat i sportu, zejména po ukončení epochy  Jacquese Roggeho v Mezinárodním olympijském výboru a Seppa Blattera ve FIFA. Ale v zemi “ručního a řízení” a “co si ráčíte” nejsou taková pravidla v kursu – a za to dnes platíme.

Z toho plyne předvídatelný závěr: sportovní skandály z poslední doby jsou důsledkem fundamentálního vztahu ruské politické elity k jakýmkoli pravidlům. Tato elita se domnívá, že čest je přežitek minulosti, principiální člověk je trouba a nakonec vítězí a je úspěšný ten, kdo je šikovnější podvodník než ti druzí. Tento způsob se možná hodí pro soukromé účely a je tím více efektivní, čím méně se používá. Jestliže se podobné vztahy stanou jedinými možnými, na problémy není třeba čekat dlouho.

Jaké budou následky dopingových skandálů? Na rozdíl od, řekněme, publikace kompromitujících finančních dokumentů, budou ty sportovní zřetelné a na očích. Ruským sportovcům budou uloženy tresty, o kterých rozhodnou v MOV a mezinárodních sportovních federacích. Desítky atletů budou diskvalifikovány, část z nich bude nucena ukončit svou sportovní kariéru. Přehodnocení výsledků olympiády v Soči je naprosto realné – a jestliže Rusko přijde třeba jen o 4 až 5 medailí, spadne z 1. na 4. až 5. místo v pořadí zemí. Jak bude vlna problémů narůstat, jsou možné i diskvalifikace národních družstev v jednotlivých druzích sportů a dokonce i zákaz účasti pro Rusko na olympiádě v Rio de Janeiro. V každém případě je skandál, který vypukl, tím nevětším, který se kdy ve světovém sportu objevil a jeho ozvuky budou slyšet velmi dlouho.

Co Rusko udělá? Už víme, že Vitalij Mutko přišel s vysvětlujícím článkem v Sunday Times, ve kterém v duchu těch nejlepších ruských byrokratických tradic svalil veškerou odpovědnost na “sportovce, kteří se pokusili obelhat nás i celý svět” a vyjádřil lítost, že “nebyli chyceni dříve”. Jeho omluvy budou ale přijaty jen stěží, vyšetřování bude pokračovat a na světlo vyjde řada věcí pro Rusko nepříjemných. Proto je možné, že když už jsme se tak rozhodně “zvedli z kolen”, ještě k tomu “roztáhneme ramena” a sami odmítneme účast na následující olympiádě. Už jsme přece taková rozhodnutí, tak oblíbená naším vedením, v sovětských dobách příjali. Copak je možné účastnit se soutěží, které jsou organizovány podle pravidel diktovaných Spojenými státy? V Latinské Americe, kde v Panamě ani neumí chránit bankovní tajemství? A ještě k tomu v Brazílii, kde si nějaký parlament dovolil odstavit prezidentku od vlády jen za jakousi banální zlodějnu státní energetické společnosti? Propaganda může najít nové pole pro experimenty a Moskva může toto léto pořádat Spartakiádu zemí SNS, kde Rusko získá takové množství medailí, ke kterému se jí tak snažili dopomoci důstojníci FSB, zařazení mezi pracovníky RUSADA (Ruská antidopingová agentura). Proč by ne? Zdá se mi, že jen ona je schopná podpořit stávající politickou linii v naší zemi, a to tím více, že všechny ostatní varianty, a jsem o tom přesvědčen, budou tak ponižující, že se s nimi Kreml nadlouho nesmíří.