Staronová elita Ukrajiny

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Vladislav , Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Elite Cleaners/Allen

Dramatické události posledních týdnů na Ukrajině nutí k zamyšlení nad tím, co se vlastně v zemi odehrává, i nad tím, jak se mají Evropané k procesu ukrajinských reforem a k evropským perspektivám Kyjeva postavit. Nebudu opakovat všem známé novinky z Vrcholné rady a Bankovní ulice – chci mluvit o momentech pro současnost i budoucnost závažnějších.

Podle mého názoru je základem událostí na Ukrajině za posledního půldruhého roku mezi hlavními “beneficienty” Revoluce důstojnosti patřícími do kohorty politiků, která se zformovala v dobách Kučmy – Juščenka – Janukovyče, t.j. v průběhu oligarchického systému vlády, a novou generací lídrů a profesionálů. Ti druzí byli a jsou v menšině. V současné Radě je jich podle slov poslanců Europarlamentu odpovídajících za vztahy mezi EU a Ukrajinou jen o něco víc než třetina; ve vládě je jich očividně ještě méně. Staronová elita, která dostala kromě moci fakticky předem i odpustky “bojující” vlády, a může proto připsat všechny problémy na vrub odporu proti agresorovi z východu, začala více mluvit o evropském směru rozvoje země, než pracovat na skutečných reformách .

Daňové zatížení je nyní 52,2 % – vyšší než v Rakousku, a to při nesrovnatelné kvalitě služeb státu; za dva roky se Ukrajina nepohnula z místa ve většině mezinárodních ratingů; monopolizace v energetické sféře jen roste; byrokracie se svých pozic odmítá vzdát (v “nejprogresivnější” Oděse trvá podnikatelům 2 měsíce získání povolení na umístění reklamy na budově, která jim patří); na ministerstvech znovu zavedli institut “dozorujících” – ale teď už jsou vždy po dvou – ze strany prezidenta a premiéra. Nemluvě o tom, že byl přijat zákon, který okupovaný Krym prohlašuje za svobodnou ekonomickou zónu, což oligarchům umožnilo výhodně s poloostrovem obchodovat v době, kdy prezident a vláda žádali Evropu o přitvrzení protiruských sankcí.

Na počátku roku 2016 začalo být jasné, že situace na Ukrajině je ve slepé uličce. Ukrajina se znovu stala svědkem konfliktu – a stejně jako předtím zejména kvůli osobním (správněji řečeno obchodním) důvodům – prezidenta a premiéra.

V roce 2005 konflikt mezi Viktorem Juščenkem a Julií Tymošenkovou otevřel cestu k moci pro Viktora Janukovyče. Později, v roce 2007, vyjasnění vztahů mezi Juščenkem a Janukovyčem diskreditovalo “oranžisty” a zabrzdilo ekonomické reformy a růst. A nyní vše ukazuje na stejný průběh: není tajemství, že za oběma hlavními ukrajinskými politiky stojí mocní lobbisté, z nichž každý má vlastní zájmy, které často stojí nad zájmy státu. Minulý týden mohl být konflikt vyřešen – ale ukázalo se, že nejhorším možným způsobem.

Vláda, která se předem zbavila části reformátorů, to ustála: takže premiér se bude ještě méně zajímat o budoucí úspěchy země a více o momentální postavení svého klanu. Prezident je neúspěchem rozzloben – a to znamená, že je možné od něj čekat více neuvážených a méně promyšlených kroků. A nakonec, z “přeformátované” koalice se vysvobodil “svobodný radikál” v osobě Julie Tymošenkové, která má s oběma jmenovanými nevyřízené účty a která bezpochyby vrhne na oba klany soupeřících politiků všechnu sílu svého populismu. Podle mého názoru se ztratil pocit naděje  – a budeme rádi, když takový stav potrvá jen pár měsíců.

To nutně musí západní spojence Ukrajiny šokovat. Mohu se mýlit, ale Evropa ještě nikomu nesložila tolik poklon jako Ukrajině v posledních letech. Hlavy dvou největších zemí kontinentu se zabývaly minským procesem; Europarlament pořádal prakticky společné zasedání s vedením Rady a desítkami poslanců; EU parafovala Asociační dohodu s válkou rozdělenou zemí, uvedla v platnost dohodu o svobodném trhu a organizuje programy pomoci jeden za druhým. Mezinárodní měnový fond korigoval svoje nařízení a povolil vyplacení úvěru zemi, která oznámila prodlení se splácením řady jiných závazků. Nemluvě o tom, že protiruské zavedené EU a USA sice zasazují úder “putinoekonomice”, ale zemím, které je vyhlásily, nepomáhají. Zatím jejich platnost prodlužují – ještě stále doufají, že se Ukrajina vzpamatuje.

foto: Sasha Maksymenko
foto: Sasha Maksymenko

Vypadá to, že se to nestane. První pochybnosti, nakolik je Kyjev připraven na radikální změny, se u mě objevily tehdy, když začalo být jasné, že nové vedení země vůbec nestojí o skutečné potrestání korupčníků z doby Janukovyče, ani o hledání jimi vyvedených prostředků v zemích EU a jinde. Dojem ve mně zanechala i situace na Krymu, když občanští aktivisté museli uspořádat blokádu poloostrova, aby přinutili ukrajinské lídry skončit s obchodem s okupovanou oblastí. Stálé odkládání daňových zákonů situaci jen dokresluje. A jako vrchol všeho mě ohromilo, že Ukrajina nebyla schopna v průběhu téměř celého roku přijmout sadu zákonů, kterými Evropa podmiňuje realizaci bezvízového styku. Také je dobré poukázat na množící se pokusy o vyrovnávání starých účtů a začínající boj o přerozdělení kontroly nad státními zakázkami.

Přitom, čím hůře věci pokračují, tím častěji se připomíná faktor ruské agrese, a o to aktivněji zní výzvy do Evropy o podpoře pro Ukrajinu, která jakoby stojí v přední frontě linie boje s imperiálním revanšismem. Bohužel se domnívám, že racionální Evropané budou k podobné rétorice den ode dne méně vstřícní – o to víc, že, podle mého, chápou, že klást odpor Rusku je třeba nikoli řečmi, ale činy.

Čím více evropská bude postsovětská, pravoslavná a slovanská Ukrajina, tím méně přesvědčivá bude kremelská propaganda. Ale jestliže je i prostým okem vidět, že formálně proevropské síly jsou pokud ne více, tak přinejmenším stejně, zkorumpované jako europesimisté (stačí se podívat jen na sousední , jehož cestu se Ukrajina, jak se zdá,  chystá zopakovat), co se dá pak čekat?

6.dubna, tedy za necelého půldruha měsíce, proběhne v Nizozemí, v zemi, ketrá utrpěla ruskou agresí proti Ukrajině nejvíc, když 193 jejích občanů zahynulo v troskách letadla sestřeleného proruskými separatisty BUKem, jenž byl na Ukrajinu dovezen ruskými vojáky, referendum o ratifikaci Asociační dohody mezi Ukrajinou a EU. A skutečnost, že zatím v průzkumech vedou příznivci odpovědi “ne” s převahou téměř 10 %, ukazuje, jak Evropa hodnotí ukrajinské reformy – bez ohledu na kvílení těch, kteří se domnívají, že Evropa má pomáhat Ukrajině za všech okolností. Zdálo by se, že alespoň do 6.dubna, by se ukrajinští politici – aspoň ti, kteří přemýšlejí o perspektivách své země – měli starat o vážnější věci, než je vyřizování účtů mezi sebou. Ale to se neděje…

Jsem přesvědčen, že mají-li se postsovětské země stát opravdu evropskými, je potřeba obměna několika generací. Ti, kteří nejenže viděli oligarchické čachrování s mocí, ale i se ho účastnili, se nestanou politiky evropského typu. A proto je před Ukrajinci ještě minimálně jeden – dej Bůh, aby byl méně krvavý a s lepšími výsledky. Mně zbývá jen litovat, že Ukrajina, jejíž národ (zjevně na rozdíl od vedení státu) se upřímně snaží stát evropským, už potřetí  – na začátku 90. let, v letech 2004/2005 a –  utvrzuje Rusko ne o tom, že je třeba dát se její cestou, ale o tom, že tato cesta vede jen k problémům a neúspěchům …

Komentáře nejsou povoleny.