Dramatické události posledních týdnů na Ukrajině nutí k zamyšlení nad tím, co se vlastně v zemi odehrává, i nad tím, jak se mají Evropané k procesu ukrajinských reforem a k evropským perspektivám Kyjeva postavit. Nebudu opakovat všem známé novinky z Vrcholné rady a Bankovní ulice – chci mluvit o momentech pro současnost i budoucnost závažnějších.
Podle mého názoru je základem událostí na Ukrajině za posledního půldruhého roku konflikt mezi hlavními “beneficienty” Revoluce důstojnosti patřícími do kohorty politiků, která se zformovala v dobách Kučmy – Juščenka – Janukovyče, t.j. v průběhu oligarchického systému vlády, a novou generací lídrů a profesionálů. Ti druzí byli a jsou v menšině. V současné Radě je jich podle slov poslanců Europarlamentu odpovídajících za vztahy mezi EU a Ukrajinou jen o něco víc než třetina; ve vládě je jich očividně ještě méně. Staronová elita, která dostala kromě moci fakticky předem i odpustky “bojující” vlády, a může proto připsat všechny problémy na vrub odporu proti agresorovi z východu, začala více mluvit o evropském směru rozvoje země, než pracovat na skutečných reformách .
Daňové zatížení je nyní 52,2 % – vyšší než v Rakousku, a to při nesrovnatelné kvalitě služeb státu; za dva roky se UKRAJINA nepohnula z místa ve většině mezinárodních ratingů; monopolizace v energetické sféře jen roste; byrokracie se svých pozic odmítá vzdát (v “nejprogresivnější” Oděse trvá podnikatelům 2 měsíce získání povolení na umístění reklamy na budově, která jim patří); na ministerstvech znovu zavedli institut “dozorujících” – ale teď už jsou vždy po dvou – ze strany prezidenta a premiéra. Nemluvě o tom, že byl přijat zákon, který okupovaný Krym prohlašuje za svobodnou ekonomickou zónu, což oligarchům umožnilo výhodně s poloostrovem obchodovat v době, kdy prezident a vláda žádali Evropu o přitvrzení protiruských sankcí.
Na počátku roku 2016 začalo být jasné, že situace na Ukrajině je ve slepé uličce. Ukrajina se znovu stala svědkem konfliktu – a stejně jako předtím zejména kvůli osobním (správněji řečeno obchodním) důvodům – prezidenta a premiéra.
V roce 2005 konflikt mezi Viktorem Juščenkem a Julií Tymošenkovou otevřel cestu k moci pro Viktora Janukovyče. Později, v roce 2007, vyjasnění vztahů mezi Juščenkem a Janukovyčem diskreditovalo “oranžisty” a zabrzdilo ekonomické reformy a růst. A nyní vše ukazuje na stejný průběh: není tajemství, že za oběma hlavními ukrajinskými politiky stojí mocní lobbisté, z nichž každý má vlastní zájmy, které často stojí nad zájmy státu. Minulý týden mohl být konflikt vyřešen – ale ukázalo se, že nejhorším možným způsobem.
Vláda, která se předem zbavila části reformátorů, to ustála: takže premiér se bude ještě méně zajímat o budoucí úspěchy země a více o momentální postavení svého klanu. Prezident je neúspěchem rozzloben – a to znamená, že je možné od něj čekat více neuvážených a méně promyšlených kroků. A nakonec, z “přeformátované” koalice se vysvobodil “svobodný radikál” v osobě Julie Tymošenkové, která má s oběma jmenovanými nevyřízené účty a která bezpochyby vrhne na oba klany soupeřících politiků všechnu sílu svého populismu. Podle mého názoru se ztratil pocit naděje – a budeme rádi, když takový stav potrvá jen pár měsíců.
To nutně musí západní spojence Ukrajiny šokovat. Mohu se mýlit, ale Evropa ještě nikomu nesložila tolik poklon jako Ukrajině v posledních letech. Hlavy dvou největších zemí kontinentu se zabývaly minským procesem; Europarlament pořádal prakticky společné zasedání s vedením Rady a desítkami poslanců; EU parafovala Asociační dohodu s válkou rozdělenou zemí, uvedla v platnost dohodu o svobodném trhu a organizuje programy pomoci jeden za druhým. Mezinárodní měnový fond korigoval svoje nařízení a povolil vyplacení úvěru zemi, která oznámila prodlení se splácením řady jiných závazků. Nemluvě o tom, že protiruské sankce zavedené EU a USA sice zasazují úder “putinoekonomice”, ale zemím, které je vyhlásily, nepomáhají. Zatím jejich platnost prodlužují – ještě stále doufají, že se Ukrajina vzpamatuje.
Vypadá to, že se to nestane. První pochybnosti, nakolik je Kyjev připraven na radikální změny, se u mě objevily tehdy, když začalo být jasné, že nové vedení země vůbec nestojí o skutečné potrestání korupčníků z doby Janukovyče, ani o hledání jimi vyvedených prostředků v zemích EU a jinde. Dojem ve mně zanechala i situace na Krymu, když občanští aktivisté museli uspořádat blokádu poloostrova, aby přinutili ukrajinské lídry skončit s obchodem s okupovanou oblastí. Stálé odkládání daňových zákonů situaci jen dokresluje. A jako vrchol všeho mě ohromilo, že Ukrajina nebyla schopna v průběhu téměř celého roku přijmout sadu zákonů, kterými Evropa podmiňuje realizaci bezvízového styku. Také je dobré poukázat na množící se pokusy o vyrovnávání starých účtů a začínající boj o přerozdělení kontroly nad státními zakázkami.
Přitom, čím hůře věci pokračují, tím častěji se připomíná faktor ruské agrese, a o to aktivněji zní výzvy do Evropy o podpoře pro Ukrajinu, která jakoby stojí v přední frontě linie boje s imperiálním revanšismem. Bohužel se domnívám, že racionální Evropané budou k podobné rétorice den ode dne méně vstřícní – o to víc, že, podle mého, chápou, že klást odpor Rusku je třeba nikoli řečmi, ale činy.
Čím více evropská bude postsovětská, pravoslavná a slovanská Ukrajina, tím méně přesvědčivá bude kremelská propaganda. Ale jestliže je i prostým okem vidět, že formálně proevropské síly jsou pokud ne více, tak přinejmenším stejně, zkorumpované jako europesimisté (stačí se podívat jen na sousední Moldavsko, jehož cestu se Ukrajina, jak se zdá, chystá zopakovat), co se dá pak čekat?
6.dubna, tedy za necelého půldruha měsíce, proběhne v Nizozemí, v zemi, ketrá utrpěla ruskou agresí proti Ukrajině nejvíc, když 193 jejích občanů zahynulo v troskách letadla sestřeleného proruskými separatisty BUKem, jenž byl na Ukrajinu dovezen ruskými vojáky, referendum o ratifikaci Asociační dohody mezi Ukrajinou a EU. A skutečnost, že zatím v průzkumech vedou příznivci odpovědi “ne” s převahou téměř 10 %, ukazuje, jak Evropa hodnotí ukrajinské reformy – bez ohledu na kvílení těch, kteří se domnívají, že Evropa má pomáhat Ukrajině za všech okolností. Zdálo by se, že alespoň do 6.dubna, by se ukrajinští politici – aspoň ti, kteří přemýšlejí o perspektivách své země – měli starat o vážnější věci, než je vyřizování účtů mezi sebou. Ale to se neděje…
Jsem přesvědčen, že mají-li se postsovětské země stát opravdu evropskými, je potřeba obměna několika generací. Ti, kteří nejenže viděli oligarchické čachrování s mocí, ale i se ho účastnili, se nestanou politiky evropského typu. A proto je před Ukrajinci ještě minimálně jeden Majdan – dej Bůh, aby byl méně krvavý a s lepšími výsledky. Mně zbývá jen litovat, že Ukrajina, jejíž národ (zjevně na rozdíl od vedení státu) se upřímně snaží stát evropským, už potřetí – na začátku 90. let, v letech 2004/2005 a 2014 – utvrzuje RUSKO ne o tom, že je třeba dát se její cestou, ale o tom, že tato cesta vede jen k problémům a neúspěchům …
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.
Komentáře nejsou povoleny.