Není čas na únavu z Ukrajiny

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Andreas Umland, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Guido van Nispen

Oproti očekáváním, která přineslo vytvoření první vlády po Euromajdanu v počátku roku 2014, postupuje praktická realizace ambiciózních plánů reforem pomalu a rozporuplně. S výjimkou několika novinek, jako vytvoření nové, módně oblečené hlídkové policie, zůstávají mnohé reformy neznatelné nebo na realizaci teprve čekají. Radikální restrukturalizace ukrajinského státu, která se před dvěma lety zdála být už blízko, je stále jen na počátku. V některých oblastech, jako například soudní systém, reformy ještě ani nezačaly. Skeptici už pochybují, zda je vůbec možné se stávající vládou a parlamentem zvoleným v říjnu roku 2014 Ukrajinu reformovat. A to vše bez ohledu na to, že se současné ukrajinské vedení opírá o širokou parlamentní koalici stran, které jednohlasně podporují vstup Ukrajiny do a NATO v co nejkratším termínu.

V čem je příčina takových rozporů? Standardním vysvětlením tohoto dilematu bývá odkaz na šejdířství ukrajinské politické a ekonomické elity. Bez jakýchkoli pochybností je propletení nafouknutého a zkorumpovaného státního aparátu s nenasytnými  oligarchy a jimi koupenými politiky tím nejvážnějším problémem Ukrajiny. Nynější situace je však paradoxní tím, že odstranění této staré bolesti ukrajinské společnosti bylo hlavním cílem jak revoluce, tak porevolučních reforem vlády, která se ujala moci po Euromajdanu. A ač je to podivné, tak hlavní motivace snah o transformaci – bujení korupce na všech úrovních ukrajinského státu – se dnes může stát příčinou jejího krachu.

Pro komentátory věrné Moskvě či pod vlivem kremelské propagandy nepotřebují tyto rozpory žádné další vysvětlování. Není udivující, že takzvané “reformy” se nemohou uskutečnit v zemi, která, podle ruských státních televizních kanálů, je řízena z Washingtonu, kde se odehrál fašistický puč, kde probíhají etnické čistky, krvavá občanská válka, protimoskevské pogromy a kde jsou koncentrační tábory pro ruskojazyčné občany. Taková je !

I když dnes se tohoto výkladu přidržuje jen málo pozorovatelů, v roce 2014 měl v evropském diskursu o Ukrajině přece jen určitou popularitu. A i dnes oficiální ruská neoimperialistická interpretace dění na Ukrajině stále diskusi o Ukrajině ovlivňuje. Pro mnohé v Evropě nemá EU co do činění se státem Ukrajina, ale s “Případem Ukrajina”. Ukrajina pro ně není národ, ale jakési beznadějné místo, kde nezpůsobilost k reformám nabyla mytologických forem: je nepochopitelná, k reformám nejvstřícná, beznadějná. Kreml a jeho obdivovatelé na Západě by doplnili: To proto, že naivní Západ odřízl Ukrajinu od jejích kořenů, jež má v Moskvě!

Pokud se však podíváme na problém zblízka, tak pro vysvětlení dnešního těžkého postavení Ukrajiny nepotřebujeme krypto-rasistickou rusofilii, protizápadní paranoiu, ukrajinofobní stereotypy nebo panslovanskou mytologii. Rozporuplné výsledky snah o reformy ze strany Kyjeva mohou být objasněny racionálními důvody, historickým kontextem a empirickým zkoumáním. Je očividné, že hlavním faktorem neúspěchu je silnější odpor ze strany zkorumpovaného státního aparátu, nepoctitvých politiků a oligarchů. Přesto mají tyto reakční síly možnosti i prostor podtrhnout nohy nové Ukrajině nejenom vinou známých systémových a kulturních defektů ukrajinského politického života.

Po Revoluci důstojnosti se značná část do té doby neřešených problémů ukrajinského státu vysvětluje i vnějšími faktory a vážnými vnitřními důsledky, které z nich vyplývají. uskutečnilo krvavou vojenskou expanzi na jihu a východě Ukrajiny, která přinesla značné teritoriální ztráty. Spolu s tradiční vojenskou agresí použilo i neozbrojené metody vedení “nelineární války”. Okupace značného území Ruskem a “hybridní válka” proti Ukrajině se staly příčinou výjimečně těžké ekonomické krize na Ukrajině v letech 2014 až 2015.

Jak právě tyto faktory ovlivnily a ovlivňují podkopávání europeizace Ukrajiny

Dnes jen ti nejumanutější příznivci Putina pochybují o tom, že Rusko se účastnilo plnocenné vojenské agrese proti Ukrajině od roku 2014. Mnozí pozorovatelé Východní Evropy teď také chápou, že krvavá zahraničně-politická avantýra Ruska má spíše vnitřní ruské příčiny než ukrajinské. Dokonce i ti, kteří nesledují události na Ukrajině pravidelně, mohou pochopit mnohostranné sociálně-ekonomické následky ruské teritoriální expanze na ukrajinskou společnost. Ukrajina ztratila dva ekonomicky významné regiony: Krym a okupované části Donbasu, jejichž regionální ekonomiky byly důležitou součástí ukrajinského narodně-hospodářského cyklu. Anexe Krymu a okupace částí Doněcké pánve doprovázelo masivní vyvlastňování průmyslových kapacit, konfiskace státního i soukromého majetku, zničení infrastruktury, vývoz ukrajinského průmyslového zařízení a dalších hodnot do Ruska.

Russian SS-18 Satan, foto: Clay Gilliland
Russian SS-18 Satan, foto: Clay Gilliland

Navíc bylo toto ozbrojené vniknutí doprovázeno mnohačetnými nevojenskými metodami zameřenými na podkopávání ukrajinského státu, mezi nimiž byly ekonomické sankce, tajné speciální operace, mezinárodní propagandistické kampaně, diplomatické intervence, kyberataky, politický nátlak, rozmístění armády na rusko-ukrajinské hranici a tak dále. Některé aspekty této “hybridní války” nejsou pro zahraniční pozorovatele vždy pochopitelné, ale na ukrajinský stát, jak celkově a na reformní síly Ukrajiny zvláště, mají stejný zničující vliv jako tradiční válka.

Na jaře 2014 byla Ukrajina – v té chvíli vojensky velmi slabá – nucena přesměrovat značné kádrové, finanční i materiální zdroje, jež mohly být využity na civilní ekonomiku, na vojenské potřeby. Místo rozvoje exportní výroby, schopné konkurovat na mezinárodní aréně, byla Ukrajina nucena konvertovat část svých výrobních kapacit do válečné ekonomiky. Tisíce mladých mužů se na povolávací rozkaz, nebo dobrovolně, staly vojáky, profesionálními vojáky nebo bojovníky dobrovolnických oddílů. Také mnohé ženy (zejména mladé) se staly dobrovolnicemi na frontě – některé i jako sniperky a v dalších bojových funkcích. Rostoucí výdaje na Antiteroristickou operaci (ATO), jak ji Kyjev nazývá, prováděnou na jihu Ukrajiny, se staly dalším břemenem pro ukrajinský rozpočet. Od léta roku 2014 na finančně a strukturálně slabý ukrajinský stát dolehla i starost o tisíce zraněných, invalidů a traumatizovaných vojáků, stejně jako péče o stovky tisíc vnitřně přesídlených osob z Krymu a Donbasu.

Pro reformní úsilí bylo zvlášť neblahé, že občanská společnost i ukrajinská diaspora, značně mobilizované v důsledku Euromajdanu, přestaly svoji pozornost i úsilí věnovat úkolu obrození ukrajinského státu. Místo reformování Ukrajiny se teď pro mnohá ukrajinská občanská uskupení, jak uvnitř země, tak i za jejími hranicemi, ocitla na prvním místě otázka prostého přežití státu. Boj a podpora války proti Rusku, nikoli transformace země, se staly pro mnohé revolucionáře problémem číslo jedna.

Brzo se vynořil i druhý velký úkol, který spočívá v nezbytnosti ulehčit fyzickou i psychologickou úhonu, jež válka zasadila vojákům i civilistům, stejně jako jejich rodinám. Místo zlepšení zákonodárných iniciativ, vytváření mezinárodních ekonomických svazků, odhalení korupčních sítě, rozpracování vzdělávacích programů, vyjasnění nehospodárných výdajů nebo diskuse o rozporech v nejnovějších ukrajinských dějinách, se velká část z desítek tisíc aktivistů věnuje práci přímo svázanou s válkou a úkoly z ní vyplývající.

Vzhledem k tomu, že ukrajinská armáda zakoušela deficit zdrojů a stát byl po revoluci 2013-2014 křehký, vzala ukrajinská energická občanská společnost na sebe značnou část zodpovědnosti v oblastech zdravotní pomoci obětem války, podpoře přesídlených osob, zajišťování zbraní, vojenských zásob a dalších nezbytných věcí (stanů, neprůstřelných vest, lékárniček atd.) a také v organizaci charitativních akcí a veřejných sbírek finančních prostředků. Tisíce aktivistů se už nesoustředí na zlepšení Ukrajiny jako na prvořadý úkol, zabývají se přežitím státu. Místo fundamentálních reforem ukrajinské společnosti se na prvním místě ocitla rychlá mobilizace a konsolidace národa pod heslem obrany vlasti. Kádry i zdroje, které by v opačném případě byly využity pro uskutečnění reforem, se dnes využívají pro obranu státu.

Tato i bez tak složitá situace se brzy prohloubila ekonomickým krachem. V důsledku a v první řadě vinou – i když nejenom – ruské “hybridní války” nastal v letech 2014 až 2015 značný pokles ukrajinské DPH, reálných příjmů i propad národní měny – hřivny. Ukrajinci byli značně chudí už před ruskou agresí. Ale za poslední dva roky hrdinného odporu proti největší vojenské síle Evropy se Ukrajinci stali nejchudšími v Eropě – dokonce chudšími než Albánci a Moldavané.

Kromě břemene války dolehla na obyvatelstvo Ukrajiny ještě jedna zátěž – několikanásobný nárůst výdajů za elektřinu, plyn a topení. To byla podmínka Mezinárodního měnového fondu pro vyplacení pomocného úvěru. Není pochyb, že takové opatření bylo nutné v každém případě a nazrávalo dlouho. Ale v době války tato tvrdá makroekonomická korektura prohloubila šokový efekt i bez tak vážného finančího a sociálního kolapsu, který obyvatelstvo zažívá od počátku ruské intervence. Strmé zvýšení těchto poplatků v podmínkách vnějšího útoku a “hybridní války” zasadilo úder soukromé spotřebě, investicím, zdravotnictví, kvalitě života atd. Také to vedlo k poklesu veřejné podpory nové vlády, prohloubilo rozkol v parlamentní proreformní koalici a přispělo ke vzniku nezodpovědného politického populismu.

Nic z těchto důvodů ale nemůže ospravedlnit pomalý průběh reforem na Ukrajině. Naopak, kritická situace na Ukrajině ještě více aktualizuje nezbytnost odstranění korupce, očištění státního aparátu, stimulaci podnikání a racionalizaci vedení státu. Nicméně všichni, kdo znají obdobné procesy demokratizace  a ekonomické transformace, chápou, že současná situace na Ukrajině je výjimečná. Provést natolik rozsáhlý projekt reforem, který se nyní realizuje v Ukrajině, je kolosální úkol sám o sobě.  

Ještě složitější je úkol realizovat tento projekt v podmínkách mnohovrstevnaté “hybridní války”, kterou vede druhá největší říše světa na jedné z nejdelších hranic v Evropě. Odůvodnit nedostatečné úspěchy Kyjeva jakýmsi hlubinným defektem ukrajinského národa – to je příliš velké zjednodušení, které neodpovídá reálné situaci a snižuje značné uspěchy Ukrajinců. Dnešní neúspěchy při reformování Ukrajiny musí Západu posloužit jako důvod k zesílení tlaku na Moskvu a k posílení pomoci Kyjevu, nikoli pro novou “únavu z Ukrajiny”.