Dětští vojáci Islámského státu: nejdříve bonbony, poté stětí


Autorka: Katrin Kuntzová, zdroj: Spiegel Online International

drží v zajetí v Sýrii a Iráku tisíce mladých chlapců a učí je korán a také to, jak se stát smrt rozsévajícími dětskými vojáky  

Ve stanu v uprchlickém táboře v Dahúku pod okrově zbarvenými horami si patnáctiletý Amir a šestnáctiletý Ahmed rozbalí na podlaze své rohože a snaží se zapomenout na hrůzy, kterým si prošli. Je chladný podzimní večer. Obloží se polštáři a zapnou televizi. Bratři utekli ze zajetí Islámského státu před šesti měsíci. Jediné, co teď chtějí, je koukat se na kreslené filmy.

Bratři brouzdají po kanálech. Islámský stát má také svůj vlastní propagandistický kanál, který je tady, v kurdském severním Iráku, dostupný. Ahmed, držící dálkové ovládání, najednou zvolá: „Tam jsem, Amire! To jsme my!“ Bratři se vidí na obrazovce, oba v černém oblečení, s maskovanými obličeji, společně s jinými dětskými vojáky během bojového výcviku v Mosulu.

A máme zde jaro. Večer, strávený před televizí, je již několik měsíců minulostí. Ahmed a Amir sedí v malém stanu ve stejném kempu a mluví o ní. Starší Ahmed mluví chraptivým hlasem o jejich dnech u Islámského státu a Amir zírá na podlahu. „Dali nám drogy a poté jsme všemu věřili,“ říká.

Ahmed a Amir byli devět měsíců drženi jako rukojmí Islámského státu a vězněni ve vojenském táboře v Mosulu, tvrzi IS v Iráku. Teroristická organizace tam používá bití a zbraně k tomu, aby z nich udělala dětské vojáky, neboli „lvíčata chalífátu“, jak jim říká IS. „Lvíčata“ se vyhazují do vzduchu a zabíjejí tak domnělé bezvěrce. Jsou svědky poprav, aby se naučili, jak je provádět. Darují krev pro zraněné dospělé bojovníky. A z nich dvou se stali zrádci.

Odhadnout, kolik dětských vojáků Islámský stát cvičí, je obtížné. Odborníci odhadují, že v Iráku a Sýrii slouží teroristické skupině cca 1.500 chlapců. Někteří se rodí militantům. Na území IS je v současné době těhotných více než 31.000 žen. Další děti přijíždějí s rodiči ze zahraničí, když se rodiče připojí k džihádistickému hnutí. V mnoha případech jsou „lvíčaty“ i děti místních bojovníků nebo sirotci, kteří se k Islámskému státu přidají dobrovolně. Jiné, jako Ahmeda a Amira, IS unesl.

Bratři vyrostli ve vesnici v regionu Sindžár. Říkají, že se jim žilo dobře, hráli fotbal, lezli po horách a chytali kuřata. V srpnu 2014 byla jejich vesnice napadena. Muži v náklaďácích vjeli do vesnice a vyhrožovali jejím obyvatelům. Většina z nich v panice prchla, ale kluky nestihli. Teroristé je vytáhli na korbu vozu a odvezli na sběrné místo v Tall Afar, kde je čekalo rozhodnutí, jak s nimi bude naloženo.

Islámský stát rozdělil kluky do dvou skupin. Ti mladší a slabší zůstali ve škole, kde se učili korán. Starší byli poslání přímo na vojenský výcvik v Mosulu. Ahmeda, Amira a dalších 200 dětí odvezli do výcvikového tábora. Islámský stát chtěl, aby zapomněli na to, že byli . Drželi jazyk za zuby, měli příliš velký strach.

Od doby, co IS začal v důsledku intenzivnějších vojenských operací ztrácet území v Sýrii a Iráku, teroristická organizace zesílila svou propagandu zaměřenou na děti. Výzkumníci britského think-tanku Quilliam Foundation, který analyzuje propagandu IS, zjistili, že v roce 2015 bylo k podpoře teroristické organizace v médiích použito výrazně více dětí než v minulosti. Vzrostl také počet aktů brutality, spáchaných dětmi. Objevuje se čím dál více materiálů, dokumentujících děti, sloužící – nebo domněle sloužící – jako popravčí pro IS. Nikita Maliková, která řídila zpracování této studie, říká, že jde o pokus demonstrovat odpor a odolnost vůči leteckým úderům v Sýrii. Tím, říká Maliková, že Islámský stát zobrazuje děti, chce ukázat, že bombardování jej nezastraší. Vyjadřuje tím své poselství: „Dělejte si, co chcete, my zde vychováváme radikalizovanou generaci.“ Uvnitř systému je posláním dětí dlouhodobě šířit ideologii IS a tak hluboce a trvale infiltrovat společnost, aby měl IS své podporovatele i poté, co přijde o veškeré území.

Amir a Ahmed se ráno před východem slunce modlili. Poté se učili základním dovednostem dětského vojáka: Jak rozeberete kalašnikov? Jak vytvoříte improvizované výbušné zařízení? Jak odpálíte výbušnou vestu? Muži IS je bili holemi a kopali je do břicha – říkali, že proto, aby byli tvrdší. Ve večerních hodinách leželi a zablešených matracích. Říkají, že měli pocit, že mají absolutně umrtvená těla. Jejich myšlenky se točily kolem matky a otce, které naposledy viděli, jak jim mávají, když je teroristé táhli do náklaďáku.

Ahmed říká, že dostali černé afghánské oblečení a bojovníci Islámského státu je odvezli na frontu. Chtěli, aby viděli své nepřátele: PKK, jezídy, pešmergy. Jednou před jejich očima usekli hlavu jezídovi. „Konvertujete-li, zabijeme vás taky,“ řekli jim muži. V té době Amir, citlivější z bratrů, přestal mluvit.

Islámský stát jim také dal pilulky, které zezačátku nechtěli polykat. Pak si ale všimli, že dospělí, kteří je berou, vypadají po požití sebevědoměji. „Když jsme si vzali pilulku, všechno se změnilo,“ říká Amir. Strach zmizel, stejně tak stesk v srdcích. Bratři začali věřit, že jezídi jsou špatní.

Každý večer po výcviku se Ahmed vytratil do křoví za ubytovnou. Ukryl si tam pod větvemi mobilní telefon, kterým posílal zprávy matce: „Ahoj, mami, jsme naživu“ nebo „Chybíš mi.“ Když jej jeden večer chytil strážný se zakázaným telefonem v ruce, odvlek jej do pokoje, roztrhl mu košili a zlomil mu hrudní kost – dostal 250 ran dřevěnou násadou vodní dýmky. Kost mu srostla křivě a dodnes mu vyčnívá z trička. Je to značka, která mu po zbytek života bude připomínat zlo Islámského státu. Když popisuje událost, oči se mu zalijí slzami.

Kluci nakonec našli odvahu k útěku z tábora. S dalšíma dvěma dětmi utekli v noci, kdy stráže nedávali pozor. Putovali devět dní, dokud se nedostali k pešmergským bojovníkům. Během dne spali v přírodních úkrytech a téměř nic nepili. Jeden z chlapců ve skupině se již jednou pokusil o útěk. Radikálové IS mu zlomili nohu pažbou pušky. Většinu cesty jej ostatní chlapci museli nést.

Bývalý irácký diktátor Saddám Husajn také zneužíval děti jako vojáky. Od poloviny devadesátých let byly v Iráku vojenské tábory pro tisíce chlapců. Režim se je snažil militarizovat, aby se jim dostalo lepšího přístupu do společnosti. Jednotka dětských vojáků, které byla zformována po íránsko-irácké válce, se jmenovala „Saddámova lvíčata. Odhaduje se, že v irácké válce roce 2003 bojovalo několik tisíc dětí. Islámský stát později převzal toto pojmenování, stejně jako základní prvky výcvikového programu Husajnových „lvíčat“.

V táboře se u vchodu do stanu, v němž Ahmed a Amir vyprávějí svůj příběh, shromažďuje malý dav. Sedí s nimi jejich matka, která chce, aby se její synové opět stali dětmi. Když v noci pláčou, nosí jim vodu. Když citují korán, jemně jim pokládá ruku na ústa. A doufá, že jak plyne čas, hlasy lidí, kteří byli v táborech IS mučeni, začnou v hlavách jejích synů slábnout a mizet.

Nábor dětí probíhá v několika fázích a začíná s neškodnou socializací. Islámský stát pořádá akce, v rozdává dětem sladkosti a malí chlapci mohou držet vlajky IS. Poté dětem ukazují videa plná násilí.  Později ve školách, které IS využívá k podpoře hnutí, studují zdarma korán, získávají znalosti o islámu a pomocí knih s obrázky tanků procvičují počítání a aritmetiku. Na blonďatých panácích v oranžových kombinézách praktikují stínání hlavy. Pomocí nové aplikace, vyvinuté Islámským státem, se učí zpívat písně, vyzývající k zapojení lidí do džihádu.

V oblastech, kontrolovaných IS, žádné jiné školy neexistují. Jsou to sběrná místa pro děti, které si Islámský stát vybírá do svých vojenských táborů. Náboráři navštěvují třídy a vybírají, kteří žáci se stanou „lvíčaty“. Jakmile jsou děti polapeny v rámci systému, je pro ně obtížné vymanit se z něj.

Jsou to tři dny, co ze školy koránu v Tall Afar úspěšně utekl jedenáctiletý Wahad. Teď sedí na židli v kanceláři nevládní organizace Dahúku, štíhlý chlapec s modrýma očima, zrzavými vlasy a pihami. Přivedl jej sem jeho strýc Idriz, impozantní muž s hustým knírem. Také on málem přišel o život.

Dětským vojákům, kterým se podaří uniknout, se dostane velmi malé podpory. Mirza Dinnayi, zaměstnanec organizace Air Bridge Iraq, shromažďuje data v naději, že jednou bude pro ně vytvořen projekt pomoci. „Avšak v současné době mají úřady dost práce se ženami, znásilněnými teroristy z Islámského státu,“ říká Dinnayi. Přesto zaznamenává Wahadův příběh.

Dinnayi má stránku otázek a po Wahadovi chce, aby je zodpověděl. Wahad se však nemůže soustředit. Nemůže přestat myslet na jeden verš z koránu. Dinnayi chce vědět, jak moc se Islámskému státu podařilo dostat jej na svou stranu, do jaké míry konvertoval.

„Mluvíš arabsky?“ ptá se přátelským, vřelým tónem.

„Ne,“ říká Wahad.

„Jakým jazykem mluvíš?“

„Kurdsky,“ odpovídá Wahad.

„A jak čteš korán, který je v arabštině?“

 Wahad mlčí.

„Jsi muslim nebo jazídi?“

Wahad se dívá na podlahu, tváře má rudé studem. „Jazídi“, říká šeptem, téměř neslyšně. Jen stěží snáší podezření, že by zradil jazídy, že by byl na špatné straně.

Když Islámský stát třídil a rozděloval rukojmí, Wahad také stál před školou v Tall Afar. Byl jedním z těch slabých, kteří byli posláni do školy koránu. Islámský stát jej a dalších 34 chlapců zamkl do prázdné místnosti, která se stala pro příštích 20 měsíců jejich vězením. Každé ráno před východem slunce přišla do místnosti učitelka IS a probudila je k modlitbě. Poté sedm hodin studovali korán. Ve snaze přimět je k tomu, aby se více snažili, jim věznitelé slibovali: „Když budete hodní, dovolíme vám setkat se s vašimi mámami.“

Wahad nebyl vojákem a nebojoval, a přesto je natolik traumatizován, že téměř nemluví. Psychologové v Mental Health Center v Dahúku pracují s dětmi, jako je on, „když jsou sami rodiče příliš traumatizováni a nezvládají východu,“ říká psychiatrička Thikra Ahmed Muhammed v barevné herně. V minulosti se této terapie dostávalo dětem, které zažily trauma z dopravních nehod nebo nočního pomočování. Dnes mají mnozí pacienti deprese a některé z nich, dokonce i děti mladší deseti let, se pokusily o sebevraždu.

Čtyřleté dítě, vysvětluje psychiatrička, zkouší to, co vidělo, na své šestileté sestře: típá ji cigaretu o paži nebo váže provaz kolem krku. Pětiletý chlapec probudí matku ve tmě a říká: „Musíš se modlit.“ Muhammed maluje s dětmi obrázky. Často kreslí samy sebe s velkýma očima a malými ústy.

Večer stojí Wahad před bytovkou v Dahúku, kde bydlí se strýcem. Wahad pozoruje, jak si děti hrají s kuličkami, ale zároveň pořád hledí do dálky. Jeho strýc Idriz, sedící vedle něj na lavičce, popisuje, jak Islámský stát zabil dítě, které se snažilo utéct, a hodil tělo mezi ostatní děti. Wahad neříká skoro nic, ale když promluví, jeho hlas zní jako cvrlikání malého ptáčka.

Strýc Idriz také nemůže zapomenout na obrazy z minulosti. Když Islámský stát napadl jeho vesnici, on a další jezídi museli ležet v řadě na zemi. Radikálové IS kráčeli podél této řady a stříleli. Zabili 380 mužů, ale Idrize minuli. Předstíral, že je mrtvý, a díky tomu, že jej našli nomádi, přežil. Krmili jej rajčaty a syrovými játry.

Pro Idrize je těžké přijmout, že z Wahada se stalo tiché dítě a že kluk pravděpodobně nebude schopen vyrovnat s hrůzami, které prožil. Ale Idriz dělá, co může. „Zítra tě vezmu do parku,“ říká. „Uvidíš tam normální život. Postarám se o to, abys byl silný, Wahade.“ Idriz jemně strčí do kluka. Wahad, s výrazem studu na obličeji, zvedne pár kuliček, podívá se na strýce, opře si mu hlavu o břicho a tichým hlasem řekne: „Ano, silný jako bojovník.“

Překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Operation Enduring Freedom by Spc. Matthew Freire/ commons.wikimedia.org