Ekonomika rozčarování versus ekonomika naděje

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Vladislav Inozemcev, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Simple Economics/Thomas Hawk
Vladislav Inozemcev, foto: A.Savin
Vladislav Inozemcev, foto: A.Savin

Nemá cenu utěšovat se “návratem slabého růstu” a už vůbec ne čekat “rychlý růst” – a to bez ohledu na ceny ropy nebo pokračování sankcí.

Mnoho expertů dnes k rozvoji Ruska pro nejbližší roky  předkládá pesimistické scénáře  – a jsou pro to mnohé důvody. Nicméně prakticky všichni ekonomové se domnívají, že hospodářský úpadek v zemi, dokonce i když bude dost dlouhý, nebude příliš hluboký. MMF a Světová banka předpokládají, že ruský v roce 2016 klesne o 0,6 % a pak se v roce 2017 vrátí k růstu; agentura Moody’s vidí předpoklady pro pokles o 0,5 % a více; S&P dokonce připouští růst o 0,3 %. Oficiální prognóza ruské vlády zatím předpokládá růst o 1 %. Jinými slovy všichni počítají s tím, že v Rusku probíhá řadová cyklická , podmíněná poklesem cen ropy a přiostřujicími se vnějšími sankcemi. Tato , podle zatím ještě konsensuálních prognóz, skončí stejně jako všechny ty předešlé od roku 1998.

Já se ale odvážím předpovědět, že se tyto prognózy ukáží být nepřesné – a to z jednoho prostého důvodu.

Příběh putinského Ruska získává přímo před našima očima kvalitativně nové rysy a rozpadá se na tři velké etapy.

Ze zpětného pohledu si nelze nevšimnout rozdílů mezi etapou let 2000 – 2008 a etapou následující 2009 – 2014. Podle údajů Rosstatu vzrostl ruský

When There is Nothing Left but a Profit Margin, autor: Sorlan Soosay
When There is Nothing Left but a Profit Margin, autor: Sorlan Soosay

HDP (v cenách roku 2008) o 66,5 %, v průběhu následující etapy jen o 5,9 %. Přitom už za necelé 2 roky, v roce 2017, budou obě periody dobou trvání srovnatelné a ukáže se, že ruská (pokud se s ní nestane ještě něco nepříjemnějšího) se prostě jen “nechavá unášet proudem”. Tohle přešlapování na místě ohlašuje třetí období Putinovy vlády (jehož odchod do roku 2024, jak chápu, nikdo nečeká). A hlavní otázkou dneška je, zda krize v letech 2008 až 2009 a 2014 až 20(??) byly jen nevýznamné kolize, po kterých se růst obnoví, nebo naopak to byly signály přechodu od období růstu k období stagnace a následně úpadku. S politováním musím říct, že druhá verze se mi zdá více opodstatněná.

Ekonomika není jen sféra přesných zákonitostí, ale i různorodých emocí. Očekávání v ní hrají nemenší roli než reálné trendy. A dokonce i ta nejpovrchnější analýza ukazuje, že v Rusku to platí ve značném rozsahu.

V průběhu první z uvedených etap rostla ruská ekonomika  každoročně v průměru o 6,9 %. Průměrný roční kurs dolaru v roce 2008 byl s přesností na několik kopějek stejný jako v roce 1999. Příjmy obyvatelstva se zvyšovaly o 10 až 12 %. Zvyšoval se počet milionářů a miliardářů, ruská střední třída se stala realitou. Index RTS vzrostl čtrnáctkrát, ze 175 bodů v lednu 2000 na 2498 v květnu 2008, čímž předvedl jednu z nejlepších dynamik ve světě. Počet Rusů každoročně cestujících do zahraničí se zvedl 3,2 krát. Prodeje automobilů na ruském trhu třikrát – na 2,9 miliónů ročně. Vektor rozvoje byl dle obecného mínění očividný: jen vpřed a hranice tohoto vpřed neexistovaly.

To všechno se do značné míry odehrávalo proto, že globální hráči i Rusové sami  uvěřili, že je nová hvězda na světovém ekonomickém nebi. Zejména naděje na ekonomický růst táhla zemi dopředu. Místní podnikatelé (zejména střední a malí) rozjížděli nové  byznysy; občané utráceli peníze za běžnou spotřebu a brali si půjčky na nákup bydlení a automobilů; zahraniční investoři budovali podniky a úvěrovali velké ruské společnosti dokonce ochotněji než ruské banky. Bohatství a přepych se staly div ne národními ideami Ruska (byl to dokonce i název jedné sekce nyní již mrtvého, Ruského ekonomického fóra v Londýně na počátku let 2000). Víra v – zemi příležitostí byla hlavním tahounem růstu a rozvoje, což umožnilo  nevěnovat pozornost mnoha varovným okolnostem – od kauzy Jukos až po narůstající “uraženost” Ruska vůči Západu. Dokonce ani určitá renacionalizace a “měkké” vyvlastňování zahraničních majetků (například výkup podílů zahraničních investorů v projektech na Sachalinu) nic nezměnily. Byla to v plném slova smyslu ekonomika naděje.

Nicméně už následující období se nyní ukazuje v úplně jiném světle než to předchozí. Sedm let, které nás oddělují od počátku poklesu na burze v létě roku 2008, utratilo ruské vedení v podstatě jen na jedno: na důsledné zničení kreditu důvěry získaného na počátku nového tisíciletí. První příznaky ekonomické krize 2008 – 2009 se objevily souběžně s válkou v Gruzii, po které následoval Krym, východní Ukrajina a Sýrie. V tomto nepokojném období bylo v Rusku zavedeno tři krát více různých daní a srážek než za prvních sedm let Putinova prezidentství a ty existující nebyly sníženy ani jednou. Orgány činné v trestním řízení se staly nejviditelnějším tvůrcem ekonomických zpráv. Modernizace se v Rusku realizovala tak, že jen samotné zmínění tohoto slova, tak důležitého v mnohých úspěšných zemích, je v Rusku považováno za nadávku. Sbližování se se Západem nabralo opačný kurs. Vláda i Duma se věnovaly činnosti směřované výlučně na zmenšení prostoru svobody jak ekonomické, tak politické. Rubl přežil dvě devalvace, státní moc dala přednost zahraniční politice před ekonomikou, stát se utvrdil v tom, že národ je tu pro něj, a nikoli naopak. Korupce získala neuvěřitelné rozměry, které už nejsou schopny nikoho ani překvapit, ani vyburcovat.

V roce 2014 vypukla v globální politice krize s Ukrajinou a ve světové ekonomice krize na trhu energií. Nicméně v samotném Rusku v té době propukla mnohem vážnější krize – krize důvěry. Nikdy předtím se nestalo, aby Rusko opouštěly jedna za druhou známé společnosti: Opel, General Motors, Stockmann, Adobe Systém; výrobu rušily Danone a Carlsberg, velké evropské banky zavíraly oddělení a letecké společnosti rušily desítky linek. Akciový trh zařadil zpátečku: dokonce Gazprom teď stojí dvaadvacetkrát méně, než na kolik ho hodnotil v “sedmi-osmileté perspektivě” Alexej Miller v roce 2008, s čímž tehdy souhlasili mnozí burzovní analytici. Země přestává být přitažlivá jak pro migranty, tak pro vlastní obyvatele. A chvílemi se zdá, že ani v ekonomice, ani v politice se už nenajde žádná dost velká hloupost, kterou by prezident nedokázal navrhnout, a kterou by vážení ruští zákonodárci nedokázali zpracovat do příslušného zákona.

Dnes se mi stále více zdá, že ruská ekonomika během všech těch posledních sedmi let ani tak nebojovala s krizí, jako se spíše snažila zbavit se náhodně jí připisovaných rysů normálnosti. V tomto světle pak roky 2014 až 2015 vypadají úplně jinak, než jsou obecně chápány – ne jako řadová krize, ale jako odtržení od jakéhosi plateau a obrat dolů, jako předehra k masivnímu a dlouhodobému poklesu.

Hope, foto: Steve Snodgrass
Hope, foto: Steve Snodgrass

Příčinou tohoto pádu se stane konečné zničení nadějí, které budou nahrazeny rozčarováním. Když lidé přestávají utrácet a brát si půjčky; když jsou podnikatelé připraveni zavírat podniky; když partneři bez ohlédnutí opouštějí projekty a investoři ignorují akciový trh – to mluví o tom, že i když se možná s Ruskem ještě počítá, tak sázet na něj nikdo nebude. Je možné nebýt na svou zemi příliš hrdý, jako v 90. letech, ale věřit v její perspektivu. Nebo je možné být hrdý, jako je dnes hrdý každý “kandelábr”, ale nespojovat s ní žádné plány na lepší budoucnost, což je nyní stále zřetelněji vidět jak podle činů podnikatelů, tak prostých občanů. Ekonomiku naděje vystřídala ekonomika rozčarování – a je to dlouhodobý trend, ne jen přechodný jev. Nemá smysl utěšovat se představami, že tato vlna rozčarování přejde, jako pominou bouře na akciovém trhu – je mnohem hlubší a všezahrnující. Dokonce i když se zastaví války a zruší sankce, investoři se do Ruska znovu nevrátí: prostě proto, že naše země dala přednost politice před ekonomikou, geopolitickým ambicím před udržitelným rozvojem, bohatství státu a pohodlí svých mocných před blahobytem obyvatelstva a jeho ekonomickými svobodami. Byla to ze strany státní moci vědomá volba, a nebylo by ji možné uskutečnit, kdyby ji nepodporovala významná část obyvatelstva, pro kterou je hledání nepřítele důležitější než vytváření partnerských vztahů a možnost vzájemně výhodné spolupráce – což je neuvěřitelné.

Pokud to, o co jsem se chtěl s čtenářem podělit, vypadá opodstatněně, nemá smysl se upínat k “navrácení slabého růstu” a už vůbec ne čekat na “prudký vzrůst” – a to bez ohledu na ceny ropy nebo pokračování sankcí. Příklady dlouhodobých hospodářských úpadků způsobených politickými důvody jsou dobře známé: stačí připomenout Argentinu od 30. do 70. let  minulého století, nebo Venezuelu na počátku 21. století. A zdá se mi, že nic nebrání Rusku vydat se stejnou cestou.

Předpokládám, že v nejbližší době uvidíme pokračující pokles o 3 až 5 % ročně, a na počátku let 2020 budou HDP na obyvatele i reálné příjmy obyvatelstva nižší, než byly v roce 2008 (pro Venezuelu byl jejich vrcholem vzdálený rok 1978). Vzpomínky na Rusko jako na zemi příležitostí zůstanou jen na bannerech stejnojmenné banky, která tento slogan používá, a možnosti této banky se nepochybně, minimálně do roku 2024, nezmenší. Což ovšem těžko bude útěchou pro většinu Rusů.

InfoBox
Vladislav Inozemcev je profesorem ekonomie a ředitelem moskevského Centra postindustriálních studií. Překlady jeho dalších článků naleznete na FreeMag.One: Staronová elita Ukrajiny a na serveru Tapolitika.cz: Velmocenská impotence 16 let vlády Vladimira Putina

1 komentář u „Ekonomika rozčarování versus ekonomika naděje“

Komentáře nejsou povoleny.