Nemá cenu utěšovat se “návratem slabého růstu” a už vůbec ne čekat “rychlý růst” – a to bez ohledu na ceny ropy nebo pokračování sankcí.
Mnoho expertů dnes k rozvoji Ruska pro nejbližší roky předkládá pesimistické scénáře – a jsou pro to mnohé důvody. Nicméně prakticky všichni ekonomové se domnívají, že hospodářský úpadek v zemi, dokonce i když bude dost dlouhý, nebude příliš hluboký. MMF a Světová banka předpokládají, že ruský HDP v roce 2016 klesne o 0,6 % a pak se v roce 2017 vrátí k růstu; agentura Moody's vidí předpoklady pro pokles o 0,5 % a více; S&P dokonce připouští růst o 0,3 %. Oficiální prognóza ruské vlády zatím předpokládá růst o 1 %. Jinými slovy všichni počítají s tím, že v Rusku probíhá řadová cyklická KRIZE, podmíněná poklesem cen ropy a přiostřujicími se vnějšími sankcemi. Tato krize, podle zatím ještě konsensuálních prognóz, skončí stejně jako všechny ty předešlé od roku 1998.
Já se ale odvážím předpovědět, že se tyto prognózy ukáží být nepřesné – a to z jednoho prostého důvodu.
Příběh putinského Ruska získává přímo před našima očima kvalitativně nové rysy a rozpadá se na tři velké etapy.
Ze zpětného pohledu si nelze nevšimnout rozdílů mezi etapou let 2000 – 2008 a etapou následující 2009 – 2014. Podle údajů Rosstatu vzrostl ruský
HDP (v cenách roku 2008) o 66,5 %, v průběhu následující etapy jen o 5,9 %. Přitom už za necelé 2 roky, v roce 2017, budou obě periody dobou trvání srovnatelné a ukáže se, že ruská EKONOMIKA (pokud se s ní nestane ještě něco nepříjemnějšího) se prostě jen “nechavá unášet proudem”. Tohle přešlapování na místě ohlašuje třetí období Putinovy vlády (jehož odchod do roku 2024, jak chápu, nikdo nečeká). A hlavní otázkou dneška je, zda krize v letech 2008 až 2009 a 2014 až 20(??) byly jen nevýznamné kolize, po kterých se růst obnoví, nebo naopak to byly signály přechodu od období růstu k období stagnace a následně úpadku. S politováním musím říct, že druhá verze se mi zdá více opodstatněná.
Ekonomika není jen sféra přesných zákonitostí, ale i různorodých emocí. Očekávání v ní hrají nemenší roli než reálné trendy. A dokonce i ta nejpovrchnější analýza ukazuje, že v Rusku to platí ve značném rozsahu.
V průběhu první z uvedených etap rostla ruská ekonomika každoročně v průměru o 6,9 %. Průměrný roční kurs dolaru v roce 2008 byl s přesností na několik kopějek stejný jako v roce 1999. Příjmy obyvatelstva se zvyšovaly o 10 až 12 %. Zvyšoval se počet milionářů a miliardářů, ruská střední třída se stala realitou. Index RTS vzrostl čtrnáctkrát, ze 175 bodů v lednu 2000 na 2498 v květnu 2008, čímž předvedl jednu z nejlepších dynamik ve světě. Počet Rusů každoročně cestujících do zahraničí se zvedl 3,2 krát. Prodeje automobilů na ruském trhu třikrát – na 2,9 miliónů ročně. Vektor rozvoje byl dle obecného mínění očividný: jen vpřed a hranice tohoto vpřed neexistovaly.
To všechno se do značné míry odehrávalo proto, že globální hráči i Rusové sami uvěřili, že RUSKO je nová hvězda na světovém ekonomickém nebi. Zejména naděje na ekonomický růst táhla zemi dopředu. Místní podnikatelé (zejména střední a malí) rozjížděli nové byznysy; občané utráceli peníze za běžnou spotřebu a brali si půjčky na nákup bydlení a automobilů; zahraniční investoři budovali podniky a úvěrovali velké ruské společnosti dokonce ochotněji než ruské banky. Bohatství a přepych se staly div ne národními ideami Ruska (byl to dokonce i název jedné sekce nyní již mrtvého, Ruského ekonomického fóra v Londýně na počátku let 2000). Víra v Rusko – zemi příležitostí byla hlavním tahounem růstu a rozvoje, což umožnilo nevěnovat pozornost mnoha varovným okolnostem – od kauzy Jukos až po narůstající “uraženost” Ruska vůči Západu. Dokonce ani určitá renacionalizace a “měkké” vyvlastňování zahraničních majetků (například výkup podílů zahraničních investorů v projektech na Sachalinu) nic nezměnily. Byla to v plném slova smyslu ekonomika naděje.
Nicméně už následující období se nyní ukazuje v úplně jiném světle než to předchozí. Sedm let, které nás oddělují od počátku poklesu na burze v létě roku 2008, utratilo ruské vedení v podstatě jen na jedno: na důsledné zničení kreditu důvěry získaného na počátku nového tisíciletí. První příznaky ekonomické krize 2008 – 2009 se objevily souběžně s válkou v Gruzii, po které následoval Krym, východní Ukrajina a Sýrie. V tomto nepokojném období bylo v Rusku zavedeno tři krát více různých daní a srážek než za prvních sedm let Putinova prezidentství a ty existující nebyly sníženy ani jednou. Orgány činné v trestním řízení se staly nejviditelnějším tvůrcem ekonomických zpráv. Modernizace se v Rusku realizovala tak, že jen samotné zmínění tohoto slova, tak důležitého v mnohých úspěšných zemích, je v Rusku považováno za nadávku. Sbližování se se Západem nabralo opačný kurs. Vláda i Duma se věnovaly činnosti směřované výlučně na zmenšení prostoru svobody jak ekonomické, tak politické. Rubl přežil dvě devalvace, státní moc dala přednost zahraniční politice před ekonomikou, stát se utvrdil v tom, že národ je tu pro něj, a nikoli naopak. Korupce získala neuvěřitelné rozměry, které už nejsou schopny nikoho ani překvapit, ani vyburcovat.
V roce 2014 vypukla v globální politice krize s Ukrajinou a ve světové ekonomice krize na trhu energií. Nicméně v samotném Rusku v té době propukla mnohem vážnější krize – krize důvěry. Nikdy předtím se nestalo, aby Rusko opouštěly jedna za druhou známé společnosti: Opel, General Motors, Stockmann, Adobe Systém; výrobu rušily Danone a Carlsberg, velké evropské banky zavíraly oddělení a letecké společnosti rušily desítky linek. Akciový trh zařadil zpátečku: dokonce Gazprom teď stojí dvaadvacetkrát méně, než na kolik ho hodnotil v “sedmi-osmileté perspektivě” Alexej Miller v roce 2008, s čímž tehdy souhlasili mnozí burzovní analytici. Země přestává být přitažlivá jak pro migranty, tak pro vlastní obyvatele. A chvílemi se zdá, že ani v ekonomice, ani v politice se už nenajde žádná dost velká hloupost, kterou by prezident nedokázal navrhnout, a kterou by vážení ruští zákonodárci nedokázali zpracovat do příslušného zákona.
Dnes se mi stále více zdá, že ruská ekonomika během všech těch posledních sedmi let ani tak nebojovala s krizí, jako se spíše snažila zbavit se náhodně jí připisovaných rysů normálnosti. V tomto světle pak roky 2014 až 2015 vypadají úplně jinak, než jsou obecně chápány – ne jako řadová krize, ale jako odtržení od jakéhosi plateau a obrat dolů, jako předehra k masivnímu a dlouhodobému poklesu.
Příčinou tohoto pádu se stane konečné zničení nadějí, které budou nahrazeny rozčarováním. Když lidé přestávají utrácet a brát si půjčky; když jsou podnikatelé připraveni zavírat podniky; když partneři bez ohlédnutí opouštějí projekty a investoři ignorují akciový trh – to mluví o tom, že i když se možná s Ruskem ještě počítá, tak sázet na něj nikdo nebude. Je možné nebýt na svou zemi příliš hrdý, jako v 90. letech, ale věřit v její perspektivu. Nebo je možné být hrdý, jako je dnes hrdý každý “kandelábr”, ale nespojovat s ní žádné plány na lepší budoucnost, což je nyní stále zřetelněji vidět jak podle činů podnikatelů, tak prostých občanů. Ekonomiku naděje vystřídala ekonomika rozčarování – a je to dlouhodobý trend, ne jen přechodný jev. Nemá smysl utěšovat se představami, že tato vlna rozčarování přejde, jako pominou bouře na akciovém trhu – je mnohem hlubší a všezahrnující. Dokonce i když se zastaví války a zruší sankce, investoři se do Ruska znovu nevrátí: prostě proto, že naše země dala přednost politice před ekonomikou, geopolitickým ambicím před udržitelným rozvojem, bohatství státu a pohodlí svých mocných před blahobytem obyvatelstva a jeho ekonomickými svobodami. Byla to ze strany státní moci vědomá volba, a nebylo by ji možné uskutečnit, kdyby ji nepodporovala významná část obyvatelstva, pro kterou je hledání nepřítele důležitější než vytváření partnerských vztahů a možnost vzájemně výhodné spolupráce – což je neuvěřitelné.
Pokud to, o co jsem se chtěl s čtenářem podělit, vypadá opodstatněně, nemá smysl se upínat k “navrácení slabého růstu” a už vůbec ne čekat na “prudký vzrůst” – a to bez ohledu na ceny ropy nebo pokračování sankcí. Příklady dlouhodobých hospodářských úpadků způsobených politickými důvody jsou dobře známé: stačí připomenout Argentinu od 30. do 70. let minulého století, nebo Venezuelu na počátku 21. století. A zdá se mi, že nic nebrání Rusku vydat se stejnou cestou.
Předpokládám, že v nejbližší době uvidíme pokračující pokles o 3 až 5 % ročně, a na počátku let 2020 budou HDP na obyvatele i reálné příjmy obyvatelstva nižší, než byly v roce 2008 (pro Venezuelu byl jejich vrcholem vzdálený rok 1978). Vzpomínky na Rusko jako na zemi příležitostí zůstanou jen na bannerech stejnojmenné banky, která tento slogan používá, a možnosti této banky se nepochybně, minimálně do roku 2024, nezmenší. Což ovšem těžko bude útěchou pro většinu Rusů.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.
Komentáře nejsou povoleny.