Pro ruské zahraničněpolitické stratégy není ekonomika vlastně důležitá, a očividně ji nerozumějí
Na konci května Rada pro zahraniční a obrannou politiku představila dlouho očekávanou Strategii ruské zahraniční politiky na konci 10. a na počátku 20. let 21. století. Podle slov samotných autorů je cílem STRATEGIE dodat zahraniční politice Ruska “nový intelektuální impuls” a má sloužit jako osnova pro vytvoření nové zahraničněpolitické koncepce, kterou se zjevně bude řídit ruský lídr ve svém očekávaném čtvrtém volebním období. Jak statut tvůrců zprávy, tak i značka nejstaršího ruského zahraničněpolitického “mozkového centra” mluví ve prospěch vážnosti dokumentu napsaného pro ty nejvýše v zemi postavené.
Velmi zvláštní pocit vzbuzuje snaha autorů spojit absolutně protichůdné návrhy a hodnocení, smířit opatrné náznaky reálných problémů s hlasitými vyjádřeními ve prospěch všech známých pravidel, která po Krymu zobecněla – pravidel, která neberou v potaz ekonomickou situaci země.
Od samého začátku autoři ve Strategii demonstrují krajně specifické metody hodnocení “úspěšnosti”. Uvádějí, že “úroveň rozvoje ekonomiky zůstává základním ukazatelem síly a vlivu států ve světě”, autoři hodnotí střízlivě i ruský problém – “už 8 až 9 let se prohlubující ekonomickou stagnaci”.
S tím je těžké nesouhlasit: ve srovnání s předkrymským HDP (2013 – 2,231 mld. dolarů) se v roce 2015 tento ukazatel významně snížil – na 1,324 mld. USD. Očekává se, že v tomto roce nepřesáhne 1,132 mld. USD. Pro srovnání: čínský HDP byl v roce 2015 10,982 mld. USD a HDP Spojených států amerických 17,947 mld. USD. Proto je tak nepochopitelné, že si RUSKO nárokuje místo “ve velmocenském trojúhelníku Ruska, Číny a USA”. I podle logiky samotných autorů by měly být ekonomická neschopnost ruské politiky posledního desetiletí, zejména systémová krize, a propad růstu HDP i doslova všech makroekonomických ukazatelů během posledních dvou let považovány minimálně za neúspěch zahraničněpolitického kurzu země. Nicméně, autoři Strategie uvádějí, že “ruská zahraniční politika posledního desetiletí byla celkově úspěšná. Diplomacie vskutku “mistrovská”. Z toho tedy vyplývá, že pro ruské zahraničněpolitické stratégy není EKONOMIKA vlastně důležitá a očividně jí nerozumějí.
A skutečně, hned po konstatování, že “mezi faktory, které určovaly mezinárodní témata, váhu a vliv států, převládají stejně jako předtím ty ekonomické a vědecko-technické”, autoři vyjmenovávají vymoženosti, za něž by, podle jejich názoru, měla být zahraniční politika Ruska uznána za úspěšnou.
Prvním úspěchem zahraniční politiky je “obnovení vojenské síly”, která, opět dle autorů, kompenzuje “deficit dalších faktorů moci – ekonomické, informační”. Ale je třeba uznat, že aspoň vyzývají ke snaze vyhnout se “novým závodům ve zbrojení”, i když není zcela jasné, zda je to vůbec možné, když tím druhým úspěchem je “zastavení expanze západních struktur a svazů na uzemí, které v Rusku považují z hlediska bezpečnosti za životně důležité”. Autoři mluví o “neplodných snahách domluvit se po dobrém” se Západem, který vytváří “od 80. let ten nejtvrdší tlak otevřeně zacílený na změnu režimu”.
Plně v duchu kremelské propagandy toho nejžhavějšího období ukrajinské revoluce a následné války autoři s hrdostí konstatují, že Rusko fakticky zachránilo svět před “mnohem nebezpečnějším konfliktem” (čti – velkou válkou v Evropě) tím, že zasadilo “předběžný úder”, zabralo Krym a zastavilo, podle jejich názoru, směřování Ukrajiny do NATO a EU. Ve vztahu k Donbasu autoři otevřeně doporučují naprosté podkopání Minských dohod – “je výhodnější zatím mít polonezávislé, ale formálně ukrajinské území, kterému pomáhá Rusko, to jest v podstatě zmražený konflikt”.
Značně sporná je teze, že se Rusku podařilo “zastavit a dokonce možná i zvrátit rozpad postsovětského a historicky ruského imperiálního prostoru”. Ukrajina je ztracena možná na desetiletí, Bělorusko po Krymu “začalo mluvit bělorusky”, přestalo být “poslední diktaturou Evropy” a aktivně buduje kontakty s EU. Kazachstán sebevědomě realizuje mnohovektorovou politiku, v níž Rusko hraje roli jen jednoho z partnerů, a jeho vliv se neúprosně snižuje (například přímé zahraniční investice z Číny do Kazachstánu v roce 2015 představovaly 23,6 mld. USD, z Ruska jen 3,4 mld. USD). Rusko se fakticky smířilo se směřováním Moldavska do EU a stále méně horlivě podporuje “nezávislost” Podněstří. A je možno připomenout i nedávno obnovený konflikt v Náhorním Karabachu, kde z jedné strany stojí formální spojenec Ruska a člen EAHU – Arménie, z druhé Ázerbájdžán, kterému z nepochopitelných důvodů Rusko během posledních několika let prodalo zbraně v hodnotě dvacetkrát vyšší než Arménii.
Pozoruhodné je i to, že se autoři Strategie vědomě neomezují na “postsovětský” prostor, ale doplňují i termín, pro ruský diskurs poněkud nezvyklý – “historicky ruský imperiální prostor”. To má za cíl podtrhnout historickou kontinuitu zahraničněpolitických cílů a orientací Ruského impéria, SSSR a nyní Ruské federace. Jen těžko si lze představit přesvědčivější důkaz “postimperiálního” syndromu ruských intelektuálních elit.
Velmi zajímavé jsou i úvahy autorů o světlé geopolitické budoucnosti rusko-čínských vztahů. Autoři jsou přesvědčeni, že se vytvořily podmínky pro zformování “Velké EURASIE”, schopné popasovat se s euroatlantickým svazem kolem USA, který dnes rozširuje svůj vliv díky TTP a TTIP. Teoretici a v minulosti hlavní straníci “Velké Evropy” a Ruska jako její součásti, dnes předvídají vytvoření “nové (měkké) bipolarity”, ve které Rusku spolu s Íránem a Indií bude patřit místo “mladšího partnera” Číny. Navíc jsou autoři zprávy přesvědčeni, že změna geopolitické orientace z evropské na eurasijskou, od “Velké Evropy” k “Velké Eurasii”, perspektivně povede ke zformování “Společenství Velké Eurasie od Singapuru po Lisabon”. Je zvláštní, že se nový blok má stavět na bázi Šanghajské organizace pro spolupráci, kterou není možné označit ani za efektivní, ani za akceschopnou. Pochybné je i to, zda je Čína zainteresována na realizaci právě této podoby budoucích vzájemných vztahů.
Bohužel, ještě odtrženěji od skutečnosti působí teze o “reideologizaci mezinárodních vztahů”. Autoři jsou přesvědčeni, že ruská “rodící se ideologie nového konzervatismu” s “kultem suverenity” a “modelem vůdcovské demokracie” vzbuzuje ve světě většinový zájem, a to dokonce i na Západě. Do souboru hodnot “nového konzervatismu” patří “politický a kulturní pluralismus, svoboda volby namísto západního universalismu, statní suverenita, národní hodnoty, nevměšování se do vnitřních záležitostí, opora v tradiční společnosti, osobní a rodinné hodnoty, podpora církve, zavrhnutí bojovného sekularismu”. Nebudu se pouštět do rozboru každého bodu, jen poznamenám, že Ukrajinci by určitě nesouhlasili ohledně existence takové hodnoty ruského konzervatismu, jako je respekt ke “státní suverenitě” a “nevměšování se do vnitřních záležitostí”.
Po všech úvahách na téma zahraničněpolitických podmínek autoři zprávy předkládají závěr “o nezbytnosti přenosu pozornosti státu a společnosti na úkoly vnitřního ekonomického rozvoje, zachování a rozvoje lidského kapitálu”.
S tím je nemožné nesouhlasit, byť je těžké si představit logický postup, který mohl vést ke spojení všeho výše řečeného s úkoly vnitřního ekonomického rozvoje. S ekonomickým růstem není spojen ani rozvoj a upevnění vojenského potenciálu, ani spojenectví s Čínou, která Rusko s diverzifikovanou ekonomikou nepotřebuje, ani “zadržování Západu”. Navíc, autoři jsou stoupenci teorie o trvalém konfliktu Ruska a Západu s nutnou vojenskou složkou, což vytváří další překážky a limity pro růst jako takový. To nemůže nepřipomínat příběh Sovětského svazu, který skončil přeceněním svých možností, rozpadem ekonomiky a nakonec rozpadem státu.
Není se však čemu divit. Autoři zprávy přímo požadují uznání “hodnoty velké říše” za konstantu, za “jejíž naplnění a zabezpečení se muselo draze zaplatit”. Rusko už za ni platí a cena s každým měsícem roste. Ale ta velká říše je naprosto iluzorní. Vnucuje se závěr, že tuto zprávu psali lidé, kteří nejsou ani zdaleka hloupí, ale musí se po Krymu pohybovat v rámci konfrontace se Západem, obratu na Východ, tradičních hodnot a kultu suverenity. Nevhodné konstatování faktu o nezbytnosti “obnovení ekonomického růstu” je ze strany autorů jediné realistické hodnocení.
Dokonce, i když odložíme stranou všechny nerealistické návrhy autorů a přijmeme jejich vidění “eurasijské” budoucnosti Ruska, zůstává bez odpovědi otázka: jak se ruská ekonomika, která je už teď pod obrovským tlakem, vyrovná s další vlnou “historického” konfliktu se Západem? Bez jasného receptu, jak “zaplatit” za velkou říši, nemůže být podobná koncepce ani celistvá ani přesvědčivá.
Zdroj: IntersectionProject, Autor: Anton Barabašin, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Pokoření Sibiře Jermakem/Vasilij Surikov
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.