Perestrojka opačným směrem?

Proč Michail podpořil anexi Krymu?

První a poslední prezident SSSR, 85letý Michail Gorbačov, se nedávno připomenul. V rozhovoru pro Sunday Times uvedl, že podporuje anexi Krymu, že v podobné situaci by reagoval přesně tak jako Vladimír Putin. Kyjev poté zakázal bývalému prezidentovi SSSR na pět let vstup do země.

Opozičně smýšlející uživatelé sociálních sítí se vrhli na ruského důchodce s ostrou kritikou. Bez jakékoli shovívavosti k jeho úctyhodnému věku, jako kdyby Gorbačov stále ještě přijímal politická řešení. Bez ohledu na to, že se stalo jakousi tradicí, že mnoho bývalých bojovníků za svobodu na stará kolena přechází na pozice ochránců vlasti. Jako příklad může sloužit slavný disident a bojovník s KGB Alexandr Solženicyn, autor Souostroví Gulag, který se ve svém stáří najednou začal zabývat „židovskou otázkou“ a chválil prezidenta Putina za „znovuzrození Ruska“.

Když byl Gorbačov u moci, vytvořil podmínky pro změnu – a zahájil proces, který byl posléze silnější, než jeho tvůrce. Probuzení občanských mas, bezprecedentní první svobodné volby v SSSR, kulturní exploze koncem 80. let se dnes, v nové éře duchovní cenzury a autocenzury a globální izolace, jeví jako něco, k čemu došlo v nějaké jiné zemi… Avšak to byla doopravdy jiná země a éra, a proto její hodnocení vyžaduje jiná měřítka a kategorie. A uznání globálně-historické role Gorbačova neznamená, že nelze mluvit o jeho závažných nedostatcích, z nichž vyrostlo mnoho dnešních, téměř neřešitelných problémů.

Zapomenuté referendum

Prezident SSSR mohl rozříznout krymský „gordický uzel“ již počátkem roku 1991, čímž by předešel současné -ukrajinské konfrontaci. Připomeňme si, že 20. ledna 1991 se na Krymu konalo první referendum v Sovětském svazu, jehož otázka zněla: „Jste pro obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky jako subjektu SSSR a člena Smlouvy o společenství?“ Pozitivně odpovědělo 93 % obyvatel Krymu.

Komplikované postavení Krymu spočívalo v posledních letech SSSR v tom, že na jedné straně tam tvoří většinu obyvatel Rusové (67 % dle sčítání lidu v roce 1989), a na straně druhé poloostrov ekonomicky zcela závisí na Ukrajině (pitná voda, potraviny, elektřina z „pevniny“). Předání Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice v roce 1954 bylo výsledkem ekonomicko-logistických úvah, a ne „svévolí Chruščova“, jak tvrdí současní kremelští propagandisté.

Začátkem roku 1991, kdy Rusko a Ukrajina už přijaly své deklarace o suverenitě, mohl prezident SSSR uznat za rovnoprávný subjekt Společenství nezávislých států (SNS) a zahrnout jeho zástupce do Novoogarevského procesu, v němž se posuzovaly parametry nové smlouvy Unie. Obyvatelé Krymu v podstatě pro to ve svém referendu hlasovali. Gorbačov však od takového rozhodnutí upustil – pravděpodobně měl obavy z hádky s představiteli Ukrajiny, kteří stále považovali za svůj region.

Ukrajinská vláda reagovala na krymské referendum rychle, ale interpretovala jej jiným způsobem. 12. února 1991 přijala Nejvyšší rada Ukrajinské sovětské socialistické republiky zákon o obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky jako součásti Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Znamená to, že Krym, byť byl uznán za republiku, neměl žádný suverénní hlas na federální úrovni, byl „druhořadou“ republikou. A právě toto se stalo základem následujícího rusko-ukrajinského boje za identitu Krymu, za to, komu bude patřit.

Tím, že ve své době Gorbačov neuznal Krym jako republiku, fakticky z něj udělal předmět soutěže mezi Ruskem a Ukrajinou. I když samozřejmě prezident SSSR nemůže nést přímou odpovědnost za události, které se odehrály až poté, co země, kterou řídil, zmizela.

Gorbačov jako opozice

Role Gorbačova v ruské politice v devadesátých letech byla zcela marginální – s prezidentem Jelcinem měl tradičně dlouhodobě nepřátelský vztah. Nicméně, po rezignaci Jelcina se Gorbačov snažil navázat dialog s jeho nástupcem. Zpočátku se jim dokonce podařilo najít společnou řeč a Putin podpořil vytvoření Sociálně-demokratické strany Gorbačovem. Avšak už v roce 2007 byla straně odňata registrace. Ruská „suverénní demokracie“ byla čím dál tvrdší, zaměřená na předem stanovené výsledky.

S postupným „utahováním šroubů“ chytal iniciátor perestrojky něco jako druhý dech. Bylo mu osmdesát, ale mluvil mnohem radikálněji, než mnozí mladí členové opozice. Například v rozhovoru pro rádio Svoboda v únoru 2011 Gorbačov odpověděl na otázku, proč se lidé, kteří se v Rusku dostali k moci, tak vzdálili ideálům perestrojky: „Protože nebyli zvoleni. K moci se dostali lidé, kteří se neopírají o demokratické procesy a demokratické instituce. Po roku 1989 a 1990, kdy ve svazových republikách poprvé proběhly demokratické volby, jsme už svobodné volby neměli.“ V témže roce vyzval Putina, aby odešel z politiky: „Poradil bych Vladimiru Vladimiroviči, aby odešel teď. Povedla se mu tři volební období, dvě období jako prezident, jedno volební období jako premiér – tři volební období, to už stačí.“

Této ostré kritiky ze strany laureáta Nobelovy ceny míru si nemohl Kreml nevšimnout. Tiskový tajemník prezidenta Dmitrij Peskov prohlásil, že „Rusko už žádné další perestrojky nepotřebuje“. Ale nejpozoruhodnější prohlášení přišlo od významného funkcionáře Jednotného Ruska Sergeje Neverova: „Gorbačovovi vděčíme za to, že Rusko téměř ztratilo svou suverenitu.“ A to přesto, že právě za Gorbačova, v roce 1990, Rusko vyhlásilo svou Deklaraci svrchovanosti. Je zřejmé, že pro Jednotné Rusko svrchovanost neznamená svobodný rozvoj země, ale nepřátelství k okolnímu světu.

Revanš „starého myšlení“

O to víc překvapuje, že sám Gorbačov se po nějakých třech letech přiblížil v hodnocení situace k těm, kteří jej tak nenávidí. Ti, kteří mu vyčítají jeho nedávný rozhovor s podporou anexe Krymu, si zřejmě nepamatují, že schválil tuto anexi bezprostředně po „referendu“, konaném pod dohledem ozbrojených „ohleduplných lidí“. Tehdy to pojmenoval jako „korekci chyby z dob SSSR“.  Byť pokusem o nápravu této chyby bylo výše uvedené krymské referendum v roce 1991, zcela legitimní a nenásilné. Ale Gorbačovovi se zřejmě vytratilo z paměti, nebo pořád ještě nechce přiznat svou chybu z té doby…

Je zvláštní, že tento vývoj od prodemokratických protestů roku 2011 do „krymnašizmu“ roku 2014 sovětský prezident sdílel s mnoha „belolentočnikami“, bojovníky za svobodné volby, “kteří později také podpořili novoimperiální politiku „ruského světa“. Ale bylo velmi smutné dívat se, jak do této pasti Kremlu spadli nejenom mladí členové opozice, ale také natolik zkušený politik jako Gorbačov, který začal vydávat protiukrajinská, a dokonce antiamerická prohlášení, a to i přesto, že konec studené války se Spojenými státy byl především důsledkem zahraniční politiky perestrojky.

Mimochodem, Gorbačov si uchoval jeden rys, který je u politika poměrně vzácný – sebekritickou ironii. Koncem roku 2014 řekl o Putinovi: „Začal stonat na stejnou nemoc, jako kdysi já – sebevědomím. Považuje se za zástupce Boha, nevím však, v jakém oboru.“

Putinova arogance však vypadá mnohem nebezpečněji. Pokud Gorbačov ve své době věřil, že se mu povede „přebudovat“ zemi se staletou imperiální tradicí a integrovat ji do moderního světa, Putin ji vrací k nepřátelství k jiným zemím a k nové verzi globálního mesiášství. Podle Gorbačova to s sebou nese hrozbu jaderné války, které, jak by se zdálo, jsme se přestali obávat v letech jeho vlády.

Putin však obviňuje z eskalace napětí západní země a diplomaticky si přitom nevšímá, že to je právě Rusko, kdo dnes ničí světový řád zavedený v důsledku perestrojky. Dnešní Kreml fakticky odmítl všechny principy zahraniční politiky epochy perestrojky – „nové myšlení“ jako dodržování mezinárodního práva, lidská práva, myšlenku „společného evropského domu“. Do módy přišel zcela opačný trend – Rusko samo sebe chápe jako Sovětský svaz po završení perestrojky, avšak bez brežněvovského „boje za mír“, ale s otevřenou nostalgií po stalinské expanzi.

Gorbačov se ve své době pokoušel vytvořit právní stát a také navázat rovnoprávné a na mezinárodním právu založené vztahy s jinými zeměmi. Dnešní paradox spočívá v tom, že podporou postojů Kremlu vystupuje sám iniciátor perestrojky za porušování mezinárodních smluv. Není to však pouze jeho vnitřní konflikt. Je to dilema celé ruské společnosti.

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Vadim Štepa, Překlad: Rober Nerpas, Úvodní foto: Setkání B. Obamy a J. Bidena s M.Gorbačovem/Pete Souza