Poslední čečenský abrek Chasucha

Zdroj: Kijevskij telegraf, Autor: Roza Maljsagovová, Překlad: Stanislav Dušek

Sovětské úřady v Čečně se ho bály dokonce i mrtvého

Více než šest století žije ve světové literatuře legenda o ušlechtilém zbojníkovi Robinu Hoodovi. „Robin byl hrdým zbojníkem, žil neznajíc strachu a miloval veselé písně“ psal neznámý autor Balady o Robinu Hoodovi na konci XV. století. Většina vědců se shoduje, že Robin Hood je literární symbol hrdého a nezávislého hrdiny, jenž pomáhal osiřelým a opuštěným.

Pro kavkazské chlapce se stávají vzory boje za spravedlnost reální lidé, kteří se stali součástí legendární slávy osvobozeneckého hnutí na Kavkaze.

Po dobytí Kavkazu v XIX. století propukaly v regionu jedna za druhou vzpoury a burcovaly kavkazskou společnost. Nepokoje se šířily od dagestánského Derbentu až do Abcházie. Jednou z forem odporu vůči carské politice se stalo horské partyzánské hnutí – abrectví. Abrekové byli v každém kavkazském národu, ale nejznámější byli Čečenec Zelimchan, Lezginec Kiri Buba, Gruzínec Data Tutašchija a Inguš Achmed Chučbarov. Abrekové byli osamělí bojovníci, mstitelé, kteří ve snaze dosáhnout spravedlnosti odcházeli do hor a vedli svou vlastní válku s cizím systémem.

Abrek Chasucha Magomadov/z archivu Šamila Magomadova
Magomadov/z archivu Šamila Magomadova

Osud čečenského abreka Chasuchy Magomadova, zabitého příslušníky KGB v březnu 1976, se stal jedním z nejzářnějších a nejtragičtějších příběhů hnutí odporu. Ve třicátých letech, kdy obrovskou zemi pokryla vlna represí, vyhlásil mocnému totalitnímu státu válku a v průběhu čtyřiceti let vedl nerovný boj ve jménu práva žít svobodně v zemi svých předků.

Narodil se v malé horské vesnici Šatojského okresu v Čečně v květnu 1905. Jedenáct dětí Magomadových rostlo, stejně jako ve všech horských vesnicích, bez přepychu: oblečení staršího přecházelo na mladšího až do doby, dokud se nerozpadlo. Chasucha se chtěl učit. Byl poslán do učení k mullahovi, ale o dalším vzdělávání nemohlo být řeči, protože rodina stěží vycházela s penězi. Uměl arabsky a začal samostatně studovat korán a základy muslimského vyznání. V devatenácti založil vlastní rodinu. Ruštinu uměl dobře, proto ho místní úředníci často zvali jako tlumočníka. Tak se Chasucha stal svědkem mnoha lidských dramat.

Na konci třicátých let začalo období velkého teroru. Inteligenci a duchovenstvo nelítostně stíhali, byli zastřeleni spisovatelé Badujev, Dudajev, Ajsachanov, Ozijev, Šadijev. Všemi mučeními stalinských katů prošel Abdurachman Avtorchanov, budoucí politolog s celosvětovou reputací. Ale na změnu chodu událostí Magomadov nemá sílu. Jeho rukou umírá vzdálený příbuzný. Od nyní se Chasucha stává pokrevním nepřítelem příbuzných zemřelého, ačkoliv ten sám před smrtí řekl, že tím, co se stalo, je vinen on sám. Případ byl převeden pod soud šaríja a Chasucha byl osvobozen. Odpustili mu i příbuzní zemřelého, krevní msta byla zrušena. Ale úředníci Magomadova zatkli a převezli ho do vězení v Grozném.

Hrůzy krátkého věznění přiměly vězně k útěku. Chasucha Magomadov se po abrekovi Zelimchanovi stal druhým uprchlíkem z vězení v Grozném. Přidal se k povstaleckému oddílu Hassana Israilova, bývalého korespondenta moskevských Zemědělských novin, odsouzeného na 10 let za „kontrarevoluční propagandu“. Po smrti Israilova v jedné z bitev připravil Chasucha s kamarády léčku, Na horské cestě zůstává ležet dvacet mužů. Na druhý den byla do kaňonu poslána celá divize, ale bezvýsledně. Magomadov unikl.

Na začátku roku 1944 se ve vesnicích Čečny ubytovali příslušníci , převlečení za rudoarmějce. Za týden bylo ve vsích víc vojáků a čekistů, než obyvatel. Hosté, kteří žili v domech horalů, patřili ke kárným oddílům. 180 vlaků, přeplněných zmatenými, nic nechápajícími horaly, směřovalo do chladných stepí Kyrgyzstánu a Kazachstánu. V těchto dnech se Magomadov stal svědkem nelidského zločinu v obci Chajbach, kde ve stáji Berija (právě tak se jmenovala zemědělská stavba), bylo zaživa upáleno 705 obyvatel okolních vesnic.

Teď už mstitele nezastavilo nic. Poté, co byl svědkem mnoha zločinů, spáchaných prvním státem dělníků a rolníků na světě na vlastních občanech, mstil se této moci všemi dostupnými prostředky. Zvláště horlivé čekisty Chasucha střílel, stejně jako lupiče, kteří rabovali opuštěný majetek. V souladu s kodexem cti se však nikdy nedotknul žen, dětí a bezbranných starých lidí.

Když si Čečenci vypili kalich hořkosti do dna, vrátili se po třinácti těžkých letech domů. Magomadovi vzali domov navždy. S rodinou se mohl setkávat jednou za několik měsíců, nebo dokonce za rok. Nocoval, kde se dalo: v jeskyních, v lesích, ve stepi. A vždy ve střehu. Spal zásadně za zádech, nohu položenou na noze. Sotva usnul, pravá noha sklouzla a on otevřel oči. Holá země a chladné kameny mu byly trvalým domovem. Před nepříznivým počasím a mrazem ho chránila neodmyslitelná burka, plstěný plášť bez rukávů. Byl to život člověka mimo zákon, kterého pronásledovali den co den, rok co rok.

Pátraly po něm celé expedice, které poté, co v lese rozbily tábory, pět, šest měsíců pročesávaly okolí. Posílali k němu provokatéry. Používali k průzkumu vrtulníky. Připravovali léčky tam, kde mohl zajít na návštěvu. Vystěhovávali z Čečny celé rodiny, podezřelé ze spojení s ním. Chasucha se ve vsích objevoval stále řidčeji, ale zároveň se volně pohyboval před nosem nepřátel, psal jim vzkazy, aby ho, chtějí-li žít, nepronásledovali. Dokonce se mu podařilo tajně se tři měsíce léčit v Republikánské nemocnici v Grozném. Když odtud odcházel, zanechal vzkaz: „Děkuji za dobrou léčbu. Chasucha.“ Byl v neustálém nebezpečí, na pokraji života a smrti, naučil se být opatrnější než zvíře, než matka vlčice z čečenské legendy, která tvrdohlavě stojí proti krutému a nemilosrdnému větru, jenž z ní rve kůži.

Zima 1975 – 1976 byla pro Chasuchu nejtěžší. Byla velmi chladná a s hromadami sněhu. Získat jídlo bylo čím dál těžší, ozvaly se nemoci. Lidé se báli trestu ze strany úřadů a vyhýbali se setkání s ním. Chasucha chápal, že jeho dny jsou sečteny. Nyní měl jen jeden sen – zemřít jako člověk a být pohřben tak, jak má být pohřben skutečný muslim. Na konci března 1976 poslal svému bratrovi vzkaz, aby přišel na hřbitov a pohřbil ho. Těžce nemocný tam trávil několik dní v očekávání smrti, vykopal si vlastní hrob. Ozbrojeného staříka spatřili školáci, řekli o něm rodičům a ti to oznámili milici…

Když Chasucha zjistil, že ho objevili, rozhodl se přejít na jiný hřbitov. Tam jej obklíčila milice a vesničané. Stařík seděl na břehu potoka a něco šeptal. Na krku mu na řemínku visel dalekohled, u pasu kinžál, zpod pláště, přehozeného přes ramena, trčela puška. Nebylo kam odejít, a Chasucha to věděl. Obzvláště horlivý komsomolec na něj křikl, aby se vzdal. Chasucha neodpověděl. Chtěl si ještě vykopat hrob. Začalo se stmívat. Místní obyvatelé, většinou prostě zvědaví, zapalovali pneumatiky a pouštěli je dolů v naději, že uvidí posledního abreka. Nikdo se neodvážil k němu přiblížit, i když všichni věděli, že je vážně nemocný a přišel sem umřít. Komsomolec opět vykřikl: „Jsi obklíčen! Lidé tě nepustí. Vzdej se, Chasucho!“ V odpověď následoval výstřel. Chasucha dvakrát nevaroval. Komsomolec Said-Selim byl smrtelně raněn. V temnotě bylo těžké někoho rozeznat, Chasucha střílel po hlasu.

Protokol o likvidaci Chasuchy Magomadova/Ministervo vnitra
Protokol o likvidaci Chasuchy Magomadova/Ministervo vnitra ČIASSR

Milicionář, který stál vedle zabitého chlapce, vystřílel celý zásobník. Dva dni se nikdo neodvážil sejít na hřbitov. Třetí den úřady našly staršího bratra Chasuchy. Dali mu zbraň a ubezpečili ho, že abrek na bratra střílet nebude, a přinutili ho jít na hřbitov. Chasucha byl mrtvý. Dávka z automatu mu prostřelila hlavu. Smrt přišla okamžitě. Ležel nedaleko od malé vidlice, vražené do země. Nemohl už pevně držet pušku, a aby střílel přesně, používal tuto vidlici…

S pocitem splněné povinnosti a vítězství odvezli příslušníci KGB tělo Chasuchy do Grozného. Fotografovali jej se zbraní i bez ní, vážili ho. Vážil třicet šest kilogramů, bylo mu 71 let. A do Moskvy na Ljubjanské náměstí odešla naléhavá zpráva, že poslední abrek v zemi byl zničen. Úřad odmítly vydat jeho tělo, příbuzní ho museli vykoupit za peníze.

Abrectví se stalo jakousi národní obrannou reakcí kavkazských horalů proti svévoli úřadů, proti národnímu a sociálnímu útlaku. Jestli si však abrekové v carském období ještě zachovali auru ušlechtilých mstitelů, komunisté dělali vše pro to, aby je vykreslili jako bandity a nepřátele sovětské moci. Ať je to jakkoliv, abrekové bohatě skropili zemi Kavkazu svou krví. Raději zemřeli při kladení odporu systému, než aby klekli na kolena. Je možné, že jestli by vláda v Rusku byla pružnější a moudřejší, mohla by obrátit tuto neuvěřitelnou lásku horalů ke svobodě, hrdinství, odvahu a nebojácnost ve prospěch společnosti a jejích zájmů. Ale ve světle dnešních událostí odehrávajících se na Kavkazu, můžeme konstatovat, že jediné poučení, které si Rusko vzalo ze své historie, spočívá v tom, že se nikdy nenaučilo poučit se z žádné historie.

Džalmirza Magomadov o svém bratrovi Chasukovi: Bylo nás v rodině jedenáct dětí, sedm bratrů a čtyři sestry. Z bratrů jsem zůstal jen já, nejmladší, a dvě sestry. Nejstarší bratr se jmenoval Usman, další byl Usam. Chasucha byl třetí, potom Aschab, Mochmad, Džamaldim a já. Chasucha měl svou rodinu, čtyři syny a dceru. Z nich už žijí jen dva synové. Jeden je ve Stavropolské oblasti ovčákem. Druhý žije v Alma-Atě. My sami jsme rodem ze Šatojského okresu z obce Giatti-Kala, z klanu Giattoj. Náš otec se jmenoval Sagi-Mochmad. Chasucha zemřel 28. března 1976 ve věku 71 let.

Věděl Chasucha o vyhnání? Jak se choval v předvečer vyhnání? O deportaci Čečenců věděl. Nehledě na to, že u nás v domě byli vojáci, Chasuchu nechávali být, očividně se ho báli. Jednou přišel domů a požádal matku, aby mu z ovčí kůže sešila brašny. Naskládal tam sušené skopové a kukuřičnou mouku. Při loučení řekl: „Jestli ne dneska, tak zítra doje k vysídlení Čečenců. Já kvůli svému náboženskému přesvědčení nemám v úmyslu vzdát se džaurům (nevěřícím) a povedu s nimi nelítostný boj. Džaurové mne mohou dostat jedině mrtvého.“

Po vystěhování hlavní části Čečenců se sovětští „kagebešniki“, příslušníci KGB, spolu s některými mullahy a šejchy často pokoušeli pochytat zbývající Čečence, kteří zůstali v horách. Uchylovali se k přesvědčování, podvodům a různým úskokům. K Chasuchovi poslali bývalého souseda. Chasucha se však nedal přemluvit, prohlásil, že i kdyby se vzdal, Rusové by ho stejně zastřelili. Nakonec soused bratrovi řekl, že nějaký plukovní chodí v jeho kožešinové čepici papaše s tím, že abrek je mrtvý. „Dobře“, odpověděl bratr. Po nějaké době se dostal ke dvoru, kde se svými vojáky hodoval ten plukovník, namířil na něj samopal a řekl si o svou papachu. Plukovník, statečný po vypité vodce, odmítl. Zazněl výstřel. Chasucha v mžiku přiskočil k zastřelenému plukovníkovi, popadl svou čepici a beze stopy zmizel v husté kukuřici.

Jak působil Chasucha. Sám, nebo se skupinou? Chasucha byl vždy sám, jako osamělý vlk. Pravda, občas navštěvoval lidi, kteří nebyli deportováni, a pomáhal jim. Nedůvěřoval ale nikomu, vždy jednal s maximální ostražitostí.

Když jste se vrátili z deportace, setkával jsi se s Chasuchou? Ano, samozřejmě. Když jsme se vrátili z Kazachstánu, začal jsem pracovat v Grozném v cihelně. Během noční směny jsem podplatil parťáka s jel jsem na setkání s Chasuchou! I já jsem musel být hodně opatrný, protože v té době bylo velmi mnoho špiclů. Od takových lidí jsme já i moji bratři zkoušeli nejvíc.

Staršího bratra vyhodili z práce. Sovětský režim jej pronásledoval šest let, vozili ho do hor a nutili, aby přemlouval Chasuchu, aby se vzdal úřadům, používali jej jako návnadu na Chasuchu, neustále ho vozili na KGB na výslechy, surově ho bili. Nakonec, neschopen snášet mučení, zemřel. Stejně mučili i ostatní příbuzné, na následky mučení zemřel i bratranec.

Pak se soustředili na mě. Obzvlášť horlivý byl nějaký Kozodukin a Šepa Chadžijev. Jednou mě Chadžijev odvedl do suterénu budovy KGB. Pod síťovanými křídly se otáčela ostří nožů, připomínající mlýnek na maso. Zřejmě člověka, který stál na těch křídlech, shazovali na ostří těch nožů a rozdrcené tělo potom smývali do řeky Sunži. Chadžijev se mě rozhodl vyděsit a řekl: „Tam skončíš, jestli nebudeš dělat, co řekneme“. Odpověděl jsem: „Jestli tam skončím, tak jedině s tebou“. Poté co viděl, že jsem se nevylekal a pochopil marnost všech pokusů, Chadžijev řekl Kozodukinovi: „Ano, je to prostě blázen“. Potom mě na nějakou dobu nechali na pokoji.

Jak zabili Chasuchu? Jak jsem již řekl, pro KGB a milici v té či oné míře pracovalo opravdu hodně lidí. Chasuchu zradil dokonce nejbližší přítel. Jmenoval se Abdurachman, příjmení si už nepamatuji. Za svou špinavou práci evidentně dostal peníze a rozhodl se vlákat Chasuchu do pasti. Pozval ho k sobě na návštěvu. V jeho domě, jak se později ukázalo, byly nainstalovány odposlechy, které předávaly jejich rozhovor dál.

Když Abdurachman Chasuchu velmi hlasitě pozdravil, bratr okamžitě vycítil, že něco není v pořádku, ale přesto lehce pojedl a lehl si k odpočinku. V tu chvíli vynesl jeho hostitel jeho zbraně z domu. Když Abdurachman vyšel, rozpoutala se ze všech stran střelba na dům. Někdo hodil dovnitř buď kouřový, nebo plynový granát. Bratr ho zakryl polštářem a vyhodil z okna. Po nějaké době, když si mysleli, že je po bratrovi, začali opatrně vcházet do domu. První byl ostrým kinžálem sražen plukovník Salko. Chasucha se dostal z domu bos, jen ve spodním prádle a dal se do běhu. Skočil z břehu, vysokého jako pětipodlažní dům, a silně se poranil. Rána mu začala hnisat. Bratr cítil blížící se smrt a poprosil příbuzné po matce, aby mu vykopali na hřbitově hrob. Ale tehdy ho vydali.

Když se Chasucha plazil na hřbitov, vyšetřovatelé, kteří před sebe postavili řetěz z dětí, žen a starých lidí, ho obklíčili. Donutili lidi házet na něho kameny. Obrátil se na ně s modlitbou, aby to nedělali. Tehdy na něj začali milicionáři pouštět hořící pneumatiky a zároveň tak osvětlovali okolí. Bratr hořící pneumatiky odrážel a uskakoval před nimi. Jeho poslední slova byla: „Kdo chce žít, ať ke mně nechodí, hodně špatně vidím. Dokud žiju, nikomu se nevzdám. Nechoďte!“. Někteří horlivci jej chtěli dostat živého. Jednoho z nich zastřelil. Pak na hřbitově zemřel i Chasucha.

Dlouho se neodvážili přijít k jeho mrtvole. Do jeho mrtvého těla více než desetkrát vystřelili. Potom vyzvali staršího bratra a bratrance, aby potvrdili Chasuchovu smrt. Hrdinní kagebešniki, milicionáři a vojáci se bratra báli i po smrti.

Tělo Chasuchy odvezli do márnice v Grozném. Místní úřady mu chtěly uříznout hlavu a poslat ji do Moskvy. Ale i v té těžké době se mezi Čečenci našel člověk, který nedovolil zhanobit bratrovo tělo. Tomuto opravdu šlechetnému a statečnému člověku, Mak-Mochmadovi, budeme vděčni do konce našich dnů. Tehdy pracoval u milice. S jeho pomocí jsme vyvezli tělo z márnice a podle muslimských zvyků jsme ho pohřbili na tatarském hřbitově v Grozném. Bohužel, nikdo z nás přesně neví, kde je nyní hrob Chasuchy.

Překvapivý fakt ze života Chasuchy… Po dobu tří měsíců ležel v nemocnici v Grozném. Dodnes je to záhadou, jak se mohl člověk, který byl tak nebezpečný pro stát, tak dlouhou dobu léčit ve státní nemocnici. Zaprvé, tehdejší úřady nevěděly, že to byl právě abrek Chasucha. Za druhé, když se ho tehdy doktor zeptal na jméno, Chasucha odpověděl: „Jestli mi bude souzeno umřít, tak se dozvíš, kdo jsem, jestli zůstanu žít, řeknu ti to potom sám“. Za třetí, i mezi lékaři byli v té době slušní, čestní lidé. Ale to jsou všechno spekulace. Vím o této věci jenom jedno. Když bratr odcházel z nemocnice, zanechal lékaři vzkaz se slovy: „Léčil jsi banditu Chasuchu.“ Na toho doktora vzpomínal s vděčnosti do konce svých dnů. Za 13 let od deportace Čečenců prošel celou Čečnu, byl v Dagestánu, Ingušsku, dokonce i v Gruzii.

Džalamirzo, co se stalo v předvečer deportace, kladli Čečenci odpor Rudé armádě? Na mnoha místech horské Čečny probíhaly střety, srážky, boje s pravidelnými jednotkami Rudé armády a NKVD. K velmi nelítostným bojům došlo u obce Borzoj. Na straně Rudé armády bylo mnoho mrtvých a raněných, které odváželi na „studebakerech“. Ale dokonce i tam, vysoko v horách, se našli lidé, kteří vyzývali, abychom nekladli odpor jednotkám Rudé armády. Zvlášť se v tom angažovali takzvaní „bakkchi nach“, staříci-pseudoučenci.

Po deportaci čečenského národa zůstala v horách malá část těch, kdo kladli odpor, mezi nimi byl i Chasucha. Je něco známo o tomto třináctiletém období boje a o účasti Chasuchy v něm? Nelítostné boje s Rudou armádou probíhaly v horské Čečně celých 13 let. Účastnil se jich i Chasucha. Jednou byl sám v mlýnu, bez vody a jídla, obklíčen ze třech stran a bojoval s rudoarmějci. Protivník musel ustoupit, protože utrpěl velké ztráty a čelil příliš silné zimě. Bratr mi vyprávěl, že zejména během těchto 13 let bylo zlikvidováno mnoho vojáků sovětské armády, počet zabitých šel do stovek. Ale docházelo také ke zradě a podlostem ze strany samotných Čečenců, třeba když zaminovávali stezky, po kterých Chasucha chodil. Jednou byl při výbuchu takové miny zraněn. Dvakrát nebo třikrát jen zázrakem unikl z nastražených pastí. Pomáhal mu samozřejmě Alláh, který naplňoval srdce zrádců a nepřátel nepopsatelnou hrůzou a Chasuchu obdařil nadpřirozenou sílou, trpělivostí a vytrvalostí.

Zuřivé boje před deportací probíhaly také ve Vedenském okresu. Znal jsem jednoho z vůdců čečenského oddílu, Umara Chadži, jehož bratr padl v bitvě u vesnice Borzoj. Na rozdíl od nedávné války v letech 1994-1996, obyvatelstvo v té době nepodporovalo otevřeně naše oddíly odporu. Lidé pomáhali tajně, potravinami a oblečením. Tehdy, stejně jako i dnes, zde byli skuteční bandité, kteří olupovali a zabíjeli civilisty, svalujíce veškerou vinu na abreky a hráli tak na ruku tajným službám sovětského státu. Dnes se situace opakuje. Bandité, vrahové a únosci lidí působí v součinnosti s tajnými službami Ruska, a stín padá na čečenské bojovníky,

Džalmirzo, pamatuje si mnoho lidí Chasuchu? Jak se k němu staví? Moc lidí jméno Chasucha nezná a vztah k němu se také liší. Dřív, v sovětských dobách, bylo jeho jméno kategoricky zakázáno, no a dnes mi někteří lidé radí, abych to, že jsem Chasuchův bratr, tajil. Argumentují tím, že zítra se může vše změnit, a já se vystavím pronásledování. Odpovídám jim, že jak tehdy za sovětské vlády, tak i dnes jsem pyšný na to, že jsem bratr Chasuchy Magomadova. Čestní a slušní lidé jsou na Chasuchu hrdí a považují ho za součást velké čečenské historie. Je nezbytné, aby čečenský národ znal a pamatoval si své důstojné syny, a to je na vás, novinářích.

„Čečenci jsou neporazitelní, neobvykle vytrvalí, chrabří v útoku, obraně i pronásledování. Jsou to dravci, jakých je mezi horskými rytíři Kavkazu málo, a oni sami to neskrývají, vybírajíce si z živočišné říše jako svůj ideál vlka” (Pokořený Kavkaz. Skice historické minulosti a současné situace na Kavkaze, 1904)

Úvodní foto: Hora Komito v Čečensku/Umar Dagirov 

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.