Islám, současná migrační krize a my 3/7

Úvodní foto: Refugee/Green Explorer Tom

 s dopadem na situaci v České republice

Úvodem je třeba předeslat, že část problematiky se ČR týkat nebude, půjde o jevy, které vyplývají z početnosti přistěhovalecké komunity v některých částech Evropy. V současné době u nás žije plně integrovaná přibližně dvacetitisícová muslimská komunita, se kterou nemá majoritní společnost žádný problém. Podle odhadů žádné zásadní zvýšení stavu nenastane i pokud bychom otevřeli hranice pro válečné uprchlíky, tím spíše, že země, která je v Evropě nejbohatší (Lucembursko promine), leží nějaké dvě hodiny na západ od Prahy a tento kousek cesty navíc se zatím přistěhovalcům vyplatí absolvovat. Tím spíše, že naše azylová politika je natolik restriktivní, že ti, jež neodradí už předem, mají v nejméně 90 % stejně nakonec smůlu a azyl nezískají. Muslimské komunity směřují především tam, kde už žíjí členové jejich rodin, příbuzní, případně je tam vytvořena silnější enkláva, která by jim mohla podat na počátku nového života pomocnou ruku.

Pro ČR a další země, kterých se současná migrační vlna zatím nedotýká, je specifické to, že na rozdíl od západních politiků, kteří musí řešit hlavně reálné problémy migrace, naši politici, když pochopili, jaký se v této věci skrývá politický potenciál, vytáhli do boje o voliče, a to mnohdy za použití jakýchkoliv prostředků, často i za hranou zákona. Pokud by tento trend nebyl nebezpečný, bylo by to častěji spíše k smíchu, co všechno jsou politici ochotni pro svůj byznys udělat (zde).

Winter 2013 in Zaatari refugee camp, foto: Oxfam International
Winter 2013 in Zaatari refugee camp, foto: Oxfam International

Bohužel ke stavu napětí a strachu ve společnosti, který neodpovídá realitě, hojně přispívají i media informující v duchu co největší čtivosti, případně reflektující politický kurz majitele (zde a realita zde). Media poté, co otisknou špatnou informaci, tak ji takřka nikdy – týká-li se uprchlické krize – nedementují, neopraví. Zde článek, který mluví o silvestrovském násilí v Kolíně nad Rýnem a mj. i takto: „Severoafričané tvořili jen malou část zkontrolovaných, většinou se jednalo o Syřany,“ doplnil policista. Ovšem policejní zpráva německé policie hovoří jasnou řečí – ze všech obviněných byl Syřan jen jeden (viz poslední strana zprávy). Když si k neobjektivitě obsahu článku připočtete jeho manipulativní název, plus další lhaní o tématu z úst majitele samotných novin, je zřejmé, že tato manipulace je vědomá s cílem ovlivnit veřejné mínění v republice.

Česká veřejnost je tak na místo věcného komentování situace médii a předkládání návrhů řešení politických stran a jejich představitelů, masírována kompilátem informací, která z hlediska objektivity nemají takřka žádnou hodnotu. To vede k nárůstu extremistických a xenofobních postojů vůči skupině lidí, kterou drtivá část společnosti zatím neměla příležitost poznat, ale je přesvědčena, že o ní ví úplně všechno. Lidé v ČR jsou ve svých názorech na uprchlíky více odmítaví, než obyvatelé zemí, kam migrační proud reálně směřuje a kde také mají lidé zkušenosti se spolužitím s mnohamilionovou muslimskou populací. Zde je explicitní důkaz: na začátku krize, kdy Itálie s Řeckem otevřely hranice na sever, bylo pro pomoc uprchlíkům ještě 42 % z nás (zde), poté, co se na ”běžence” vrhli politici a média, poklesla tato čísla za dva měsíce o plných 16 procentních bodů (zde) a to v době, kdy ještě neproběhly atentáty v Paříži, kde se spekuluje o zneužití migrujících lidí teroristy, ani hromadné krádeže a sexuální delikty o posledním Silvestru v Německu.

Příkladem nejkřiklavějším je Miloš Zeman, jenž lže prakticky v každém svém prohlášení ohledně migrace, a kde lze účinek těchto cílených dezinformací rovněž dobře pozorovat. Například jeho lži o 80% podílu mladých mužů mezi lidmi na útěku (vyvrácení pomocí statistik zde, zde a zde). Na tomto příkladu lze demonstrovat fakt, že lidé zcela podlehli strachu a jejich jednání a způsoby uvažování se stávají iracionální. Když pominu, že prezident fakticky nemá výkonnou moc a v podstatě může jen říkat, co by udělal, kdyby mohl, a ovšem lhát, je jeho nárůst popularity ze 43 % na nynějších více než 60 % za 2 až 3 měsíce dán pouze jeho lživou a nenávistnou rétorikou vůči uprchlíkům a islámu. V podstatě tak dává návod všem neúspěšným politikům, že pomocí lží tohoto typu by se mohli prosadit a dostat se tak po volbách k erárním penězům. A oni to také v hojné míře zkoušejí (zde a zde).

Dalším podobným kontroverzním jednáním je postup ministra Chovance k uprchlíkům, kteří dorazili na naše území. Pro údajnou nebezpečnost je zadrží, ponechá je tři měsíce v detenci, a pak je zase propustí k volnému pohybu po ČR (asi ztratili nebezpečnost), jediný rozdíl je v tom, že každý jedinec je o několik tisíc korun chudší. Platba uprchlíků za pobyt je jednou z dalších kontroverzí, stejně jako zavírat tytéž lidi, kteří mají v jiných zemích včetně Slovenska volný režim, za drátěné zátarasy s nepřetržitým dozorem, do bývalých věznic obvykle s původním personálem.

Nejbizarnější na celé věci je ministrova výmluva, že ctí Dublinskou smlouvu. Ta zavazuje vrátit uprchlíka do první země EU, do níž uprchlík vstoupil. Vtip je v tom, že skoro pokaždé jde o Maďarsko, které už v polovině září prohlásilo, že žádné uprchlíky nebude zpět přijímat, a také to dodržuje.

Chovancovo ministerstvo již prohrálo šest soudů o neoprávněnost zadržování a muselo zadržované propustit (zde a zde) A povedený kousek na závěr. Zadržení muslimského teroristy ohlášené bombasticky na tiskové konferenci. Když se pak ukázalo, že tento ”terorista” pouze rozdával protiturecké letáky, tiskovka se už samozřejmě nekonala.

Lže a v problému se špatně orientuje i ministr financí Andrej Babiš, jenž je sám ekonomickým migrantem. Jeho poslední vyjádření k tématu už zcela flagrantně odporuje mezinárodnímu právu, českým zákonům i ústavě.

Syrian Refugee, foto: Maximilian V
Syrian Refugee, foto: Maximilian V

Samozřejmě, že se vyrojila spousta dalších bizarních uskupení, které chtějí rovněž na strachu z uprchlíků profitovat, a tato sdružení lžou lidem, kteří jim věří víc než zavedeným politikům. Naštěstí je jejich propaganda tak zoufalá, že nemohou na sebe nalákat davy normálně uvažujících lidí, ale pouze několik tisíc pomatenců, kteří mimo jiné věří na záchranu Evropy Putinem a na brzký krach amerického dolaru a podobným ”chemtrails” z ruské propagandistické dílny. Ostatně Rusku se aktuální rozbroje EU hodí do krámu a tak si samo přihazuje nejedno polínko do ohně. Dokonce se množí nejen faktograficky lživé články, ale i články úplně vymyšlené, jako je tento.

Pro působení proruské propagandy na veřejné mínění v Česku je možná zásadní Google. Pokud si zadám do vyhledávání nějaké neutrální slovo, třeba ”tráva”, objeví se na první stránce zcela běžné odkazy navigující mě k tomuto termínu – wiki, csfd, drogy, you tube, Stream, Druhá Tráva, Rozhlas.cz, atd. Stejně tak by tomu bylo ještě před rokem i s hledáním jakéhokoliv pojmu ohledně migrační krize. To je však nyní často minulostí. Pokud nyní hledám nějaký termín vztahující se explicitně k uprchlické krizi, například ”znásilnění Švédsko”, očekával bych jako první odkazy iDnes, Novinky.cz, ČT24, Nova apod. Jenže mimo několika těchto tradičních odkazů, které už ale nedominují, se objevují názvy webových stránek jako: pravyprostor.cz, eurabia.cz, informacenadlani.webnode, IVČRN, stalo se.cz, delianddiver.org, www.ragauian.cz, securitymagazin.cz, svobodnenoviny.eu, zpravybezcenzury.cz a spousta dalších neznámých webů, které zrovna v tomto případě šíří vymyšlená znásilnění a zdůrazňují velký nárůst znásilnění v posledních letech ve Švédsku. Fakt, že se v dané zemi zásadně změnila klasifikace tohoto trestného činu, rozuměj ”velmi rozšířila”, tato média zcela pomíjejí. Všechno jsou to weby v úplné nebo částečné gesci ruské propagandy, a pokud jsou ve vyhledávači takto vysoko, znamená to, že značná část českých uživatelů jim dává přednost před seriózními a zavedenými zdroji. V tom případě si troufám tvrdit, že nás ruská propaganda, stejně jako v případě celé krize, zasáhla přímo na solar a podléháme jí, čehož výsledkem je celonárodní blud o blížícím se rozvrácení Evropy.

Mediální situace není jednoduchá, nutné je proto ověřování a porovnávání zdroje a jakási informační gramotnost, která však klesá obvykle s věkem a naopak stoupá s vyšším vzděláním. Podle mě jsou na vině právě media, lidé převážně starších ročníků patrně nedokážou vůbec vzít v potaz fakt, že by jim mohla tak sprostě lhát. Jsem si jist, že např. pan Pafko čerpá právě ze zdrojů v mediích, protože na Balkáně, kde by viděl jinou realitu, nebyl. Cíleně jsem si vybral pokaždé jedno a totéž tvrzení, u kterého lze navíc snadno dokázat, že jde o lež, aby bylo vidět, jak tyto lži následně rezonují všemi vrstvami společnosti.

Jsou samozřejmě i politici a strany, které emoce mírní a snaží se vyjadřovat se konstruktivně, jako je premier Sobotka, ministr zahraničních věcí Zaorálek nebo ministr spravedlnosti Pelikán. U stran jako celku stojí za zmínku TOP 09, Strana zelených (zde), ale nejvíce se mi líbil koncept Pirátů.

The Children of Harmanli Face a Bleak Winter, foto: UNHCR/D. Kashavelov
The Children of Harmanli Face a Bleak Winter, foto: UNHCR/D. Kashavelov

Situace v ČR

Jak jsem již zmínil, celá situace je nestandardní, protože tu nemluvíme o skutečných dopadech migrace, o nutnosti morální i legislativní válečné uprchlíky přijímat, ale politici, media a proto poté i veřejnost se zaměřují jen na malou část problému, která je v kontextu se statistkami evidentně cíleně zveličovaná a akcentovaná, a naopak konkrétní řešení problémů spojených s migrací se naprosto ignoruje.

Nejprve zmíním historii. Pokud bychom přijali 10 000 uprchlíků, což je pro většinu voličů momentálně absolutně nepřijatelné, bude to zhruba polovina lidí, které jsme přijali před několika lety, a stejně tolik, jako jsme přijímali v některých letech po roce 2000. Takže obava, že to nezvládneme a že takový počet integrovat nejsme schopni, je lichá. Zajímavý poznatek, který jen podtrhuje, jakému tlaku je vystavena veřejnost konkrétně ohledně kvót je zde. Mírná většina z hlasujících byla tehdy pro přijetí. Dnes, poté co musí denně mimo opravdových těžkostí s migrací číst balast nadsazující tyto problémy a poslouchat lži většiny čelních politiků, se tento počet zmenšil na méně než polovinu. Jistě, víme o tom, co se stalo v Paříži a Kolínu, ale rovněž už víme, jak to vypadá v Syrii a Iráku, tudíž že právo těchto lidi na azyl je legitimní a nezpochybnitelné, a známe stovky svědectví lidí, kteří se podíleli na mírnění krize na Balkáně a osobně poznali tisíce přicházejících.

Průběh migrační vlny v ČR

Zde jen stručně, o mnoha skutečnostech jsem se již v textu zmínil.

Do uzavření maďarských hranic k nám dorazilo několik desítek až stovek uprchlíků. Po uzávěru maďarských hranic se migrační proud přesunul a jeho trasa vedla přes Slovinsko do Rakouska a nás míjela. Rovněž sami , vzhledem k restriktivnímu postoji ČR volí pro svou cestu na západ jiné trasy.

Podle dosavadního průběhu bychom se stejně jako všechny ostatní státy postkomunistické Evropy stali zcela jistě pouze tranzitní zemí a jediné, co se může v následujících týdnech reálně stát, je přísun několika málo tisíc uprchlíků v rámci relokace kvótami. Jak jsem již psal, v konečném důsledku ti lidé u nás nezůstanou a při dobré efektivitě řízení udílení azylů nám zbyde více než 300 milionů korun.

Určité nebezpečí masivního příchodu uprchlíků může nastat, pokud Němci výrazně omezí přijímání migrantů a zavedou kontroly na hranicích, což se může stát i vzhledem k tomu, že se i dnes příchod uprchlíků do Evropy nějak zvlášť neztenčuje. V těchto dnech přichází do Slovinska cca 3000 uprchlíků denně. Potom by se však dalo zcela jistě očekávat, že už nyní nesolidární země V4 by své hranice uzavřely rovněž a u nás by se ocitlo patrně několik tisíc osob v průběhu několika málo dní.

I proto bych rád viděl nějakou aktivitu ministerstva vnitra v přípravě na tento stav. Volných míst pro uprchlíky máme nyní celkem jen okolo 1400. Bohužel, jediná aktivita, která byla od státních orgánů v posledních týdnech zaznamenána je zastavení integrační výuky českého jazyka v zařízeních pro uprchlíky. To je přesně ten přístup, spolu s vyzvedáváním pouze negativ problému, který pokud nezměníme, tak se nám v budoucnu vrátí v podobě tisíců neintegrovaných spoluobčanů, u nichž budeme pozorovat všechny záporné jevy migrace. Zatím máme dost času tomu předejít.

Jedním z prvních předpokladů je změnit azylovou politiku z restriktivní na vstřícnou a hlavně akceschopnou. Domnívám se, že právě neschopnost ministra Chovance a vedoucího azylové agendy ČR Haišmana je důvodem pro neochotu na této nutné změně začít pracovat. Osobně bych jako první změnu doporučoval zkrácení doby, kdy nemůže azylant pracovat. Je nesmyslné, aby člověk, který vstoupí do ČR s úmyslem požádat o azyl, nesměl pracovat po čas vedení azylového řízení a ještě celý další rok poté. Jde o velmi demotivující stav a pracovní trh to stejně neochrání, protože pokud bude kvůli azylantovi propuštěn Čech, jistě to nebude ze soucitu, ale kvůli lepšímu uplatnění a na sociálních dávkách je v tu chvíli tak jako tak jen jedna osoba, buď azylant, nebo ten propuštěný Čech.

Shrnutí problematiky migrace s důrazem na ČR

Kriminalita

Přesné statistiky k dispozici nejsou, mám jen dílčí a ty mluví takto:

Město Kostelec nad Orlicí: cca 6500 obyvatel a také zařízení pro uprchlíky, které má kapacitu 275 lůžek s většinou zhruba dvoutřetinovou obsazeností. Podle Policie ČR spáchali cizinci ve městě a okolí 6 trestných činů, z nichž nejtěžší bylo výtržnictví. Navíc mezi obviněnými jsou i občané bývalého Sovětského svazu. Celkový počet trestných činů v lokalitě byl 273. Tudíž vzhledem k jejich počtu spáchali v Kostelci migranti 0,033 trestného činu (TČ) na obyvatele, obyvatelé Kostelce mají pak průměr 0,041 TČ na obyvatele.

Syrian Refugees in Vienna, foto: Josh Zakary
Syrian Refugees in Vienna, foto: Josh Zakary

Podle výroční zprávy PČR za rok 2015 spáchali cizinci celkem 7 % trestných činů z celkového součtu. Samozřejmě, že tato čísla se v drtivé většině migrantů netýkají, jejich počet z celkového počtu cizinců je zatím pouze v řádu jednotek procent. Celkem na území ČR podle posledních údajů pobývá 462 000 cizinců,. tudíž je jejich trestná činnost asi 1,4 násobně větší než původních obyvatel ČR, to ovšem i v součtu s ekonomickými migranty, například ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Nezaměstnanost, sociální dávky

Jsme jediná země EU, která má mezi cizinci původem ze zemí mimo EU menší nezaměstnanost než mezi zde narozenými. Rozdíl činí sice necelé dvě desetiny procenta, přesto jde o unikum. Podle statistik se nezaměstnanost této skupiny poměrně zásadně odvíjí podle hloubky integrace a také podle snadnosti získání a výše sociálních dávek, proto má například Švédsko tuto nezaměstnanost jednu z nejvyšších v EU, až čtyřikrát větší než u původních Švédů. I přesto je však produktivita práce ve Švédsku 17 % nad průměrem EU.

Domnívám se však, že tento aspekt nebude hrát významnou roli, ani při mnohem početnějším příchodu uprchlíků do ČR. Důvodem je výše sociálních příspěvků v okolních státech; jednoduše řečeno, kdo chce být na dávkách, bude se mocně snažit být na nich o 200 km dál na západ, případně na jih. Naproti tomu k nám přicházejí lidé jen motivovaní pracovat právě v ČR, ať už z důvodu pobytu ostatních rodinných příslušníků nebo kvůli konkrétnímu příslibu zaměstnání, většinou v zahraničních firmách. Míra vzdělanosti Syřanů (jiná data nemám) je cca stejná jako u naší populace, Češi poněkud zaostávají v jazykové vybavenosti. Pro ČR platí že z 2500 občanů Sýrie na našem území ovládá 78 % z nich anglický jazyk, češtinu ovládá 71 % z nich. Celková čísla Syřanů přicházejících do Evropy zde a zde. Přicházející z Iráku by měli dosahovat podobných hodnot, nižší budou jistě u Afghánců, v jejich domovině probíhá nějaká forma válečného konfliktu již 40 let a tomuto faktu odpovídá stav celého státu, školství nevyjímaje. Podle některých údajů nemá až 30 % z nich dokončeno základní vzdělání.

Porodnost

Jak už bylo popásno v kapitolách o zahraničí, závratně velká porodnost mezi národy přicházejícími do Evropy je mýtem, navíc po usazení se v EU z různých příčin porodnost dále klesá a nyní je průměr 2,08 dítěte na jednu ženu.

Islamizace v ČR

V několika odkazech výše bylo dokázáno, že příchylnost současných muslimů k víře kolísá a mění se i hloubka jejich angažovanosti v náboženských obcích směrem dolů. I ta nejoptimističtější čísla hovoří maximálně o 50 %, avšak nepříliš aktivních muslimů. Jejich počet se bude snižovat ruku v ruce s účinným začleněním do západního typu společnosti, například v USA chodí do mešity v pátek, u islámu nejposvátnější den v týdnu, pouze 10 % a v Evropě to je 30 % u blízkovýchodních muslimů a 40 % u subsaharských. Odhady samotných muslimů v ČR hovoří o 15 000 maximálně 20 000 vyznavačích islámu v ČR.

Náklady

V posledních letech stát platí za provoz uprchlických zařízení, integraci a pomoc v zemích původu krize půl miliardy korun, což je vzhledem k rozpočtu ČR částka rovnající se 0,035 %.

Všechna zde uvedená data se vztahují k dosavadnímu stavu a nelze predikovat jejich vývoj, mimo jiné i kvůli nečitelnosti politiky ČR vzhledem k migraci. Je jisté, že rozhodující aspekty našeho soužití s muslimskou komunitou se budou odehrávat ve třech základních rovinách. Jak zvládneme integraci s ohledem na případný vysoký nárůst osob žádajících o azyl, zda zvládneme bezpečnostní aspekt problému (radikální , terorismus islamistů – obé je zatím jen potencionální) a jaký bude v budoucnosti postoj politiků, médií a celé většinové populace k muslimské menšině. Pokud dojde k nepochopení či apriornímu odmítání, bezpečnostní aspekt nabude na intenzitě a odrazí se na napětí v celé společnosti, nárůstu xenofobních nálad a zvýšení preferencí extremistických uskupení.

Zopakuji data z New York Times, ze kterých je patrno, že pokud vlády cílových států provádí důslednou migrační politiku, je migrace pro tyto státy ekonomicky přínosná. Konkrétně prospěla 19 státům z 20 sledovaných (zde).

Legislativa a pojmy spojené s uprchlickou otázkou

  1. Přijímání uprchlíků a jeho podmínky upravuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (vstoupil v účinnost od 1. 1. 2000). Jsem pro dodržování zákonů České republiky, včetně tohoto a včetně čl. 43 Listiny základních práv a svobod, tj. ústavního zákona č. 2/1993 Sb.
  2. Podle platných Ženevských úmluv mají státy povinnost poskytnout ochranu a útočiště lidem, prchajícím před válkou, vražděním a pronásledováním. Tito lidé mají plné právo být vpuštěni na území jiných zemí, včetně zemí Evropské unie, i bez platných dokumentů (zde)
  3. Na tomto obrázku jednoduché vysvětlení pojmů: ekonomický migrant, uprchlík a osoba z doplňkovou ochranou
  4. Ženevské úmluvy

Migrační politika členských států Evropské unie se opírá o řadu mezinárodních úmluv z druhé poloviny 20. století. Mnoho z nich spadá právě do skupiny Ženevských úmluv, které byly přijaty mezinárodním společenstvím v reakci na osud veteránů, válečných vězňů a uprchlíků po konci druhé světové války. Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 jako první definovala právní status uprchlíka (Článek 1A). Dalším základním dokumentem mezinárodního uprchlického práva je i Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967, který prodloužil a rozšířil platnost původně časově a geograficky omezených definic ustanovených původní Úmluvou (UNHCR) . Jednotlivé právní řády členských států EU se zavázaly dodržovat definice uprchlické problematiky dané těmito mezinárodními úmluvami. (Bližší informace zde.)

  1. Nenavrácení (non-refoulement)

Princip nenavrácení je zakotven v článku 33(1) Ženevských úmluv takto: „Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.” Princip nenavrácení je nezávislý na výsledku azylového řízení, tj. státy se zavazují nevracet uprchlíky do domovských zemí, kde by jim hrozilo další pronásledování. Aktuálním příkladem uprchlíků, na které se vztahuje princip nenavrácení, jsou lidé, kteří prchají před občanskou válkou v Sýrii a jejichž životy by případným navrácením do Sýrie byly přímo ohroženy (Report BU Law).

  1. Návratová politika (v tomto bodě jsme nejhorší z 28 zemí EU)

Návratová politika je jednou z nedílných součástí migračního managementu každého státu. Jedná se dobrovolný nebo nucený návrat (vyhoštění) cizince z konkrétní země poté, co mu nebyla schválena žádost o mezinárodní ochranu, nebo pokud z jiného důvodu přišel o právo v zemi pobývat (IOM, str.108). Na evropské úrovni návraty upravuje směrnice č. 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (zde).

V České republice upravuje tuto otázku zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zde). Rozhodnutí o vyhoštění však ne vždy vyústí v opuštění prostoru Evropské unie. Například mezi roky 2010 a 2013 opustilo EU jen 35 % držitelů rozhodnutí o návratu (Eurostat, strana 3). Mimo vyhoštění existuje i možnost dobrovolného návratu, která umožňuje cizincům pobývajícím na území České republiky návrat do vlasti na náklady ČR (na základě zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění). Díky programu je možné se vrátit domů jako běžný turista. Úřady v zemi návratu nebudou informovány o příjezdu cizince ani o okolnostech pobytu v ČR (IOM). V roce 2014 se s pomocí IOM a českého státu do vlasti navrátilo 169 osob (IOM, str. 43–44). Proces dobrovolného či nedobrovolného návratu se nazývá repatriace.

  1. Legální cesty do EU (většina uprchlíků nemá jinou možnost, než se stát nelegálem; nezákonné překročení státní hranice je správní přestupek stejné roviny jako chůze na červenou či špatné parkování)

V debatě o migraci často slýcháme termín „nelegální migrant”. Tento výraz poukazuje na fakt, že naprostá většina jednotlivců současné migrační vlny přichází do Evropy nelegálními cestami. Množství lidí, kteří na kontinent cestují za pomoci nelegálních prostředků, je dáno nedostatečnou dostupností legálních cest do bezpečí. Dle Evropské charty základních práv (článek 18) má každý člověk právo požádat o azyl, nicméně v praxi je téměř nemožné dosáhnout evropské půdy legálně, pokud žadatel pochází z jedné z nejčastějších zdrojových zemí. Uprchlíci ze Sýrie, Eritrey, Afghánistánu, Palestiny a dalších zdrojových zemí mají jen minimální šanci na vízum dosáhnout, zejména kvůli podmínkám stálého příjmu v zemi původu, nutnosti dodat dokumenty, které mohou být nedostupné, či vysoké ceně víz, kterou konzuláty účtují (ECRE).

Nutnost získat speciální letištní tranzitní víza (Airport transit visa) vyžadovaná po občanech nejčastějších zdrojových zemí, znemožňuje uprchlíkům zakoupení letu s přestupem v EU (Dohoda EU z roku 1996). Jelikož o azyl lze požádat pouze na území státu, který může mezinárodní ochranu poskytnout, jsou uprchlíci odkázáni na nelegální cesty za bezpečím a na pomoc převaděčských gangů (viz heslo Převaděčství). Jedním z řešení tohoto paradoxu by bylo širší využívání humanitárních víz (viz heslo Humanitární vízum)

  1. Integrace

Integrace je proces umožňující cizincům postupně se začlenit do společnosti. Cílem integrace je oboustranně přínosné nekonfliktní soužití cizinců a majoritní společnosti (Ministerstvo práce a sociálních věcí).

  1. Humanitární vízum

Humanitární víza jsou jedním z často zmiňovaných řešení současné uprchlické krize. Paradoxně pro státy Evropské unie není tento koncept ničím novým. Současná regulace upravující vízové zákony států EU (tzv. Visa Code) doporučuje státům udělování humanitárních víz v případě, že je situace „dostatečně vážná” (článek 22, str. 51). Posouzení vážnosti situace je však již ponecháno na jednotlivých státech, které se doposud zdráhají možnosti humanitárních víz využít. V praxi by taková víza umožnila evropským státům dostát svých povinností vůči Ženevským úmluvám a umožnila by uprchlíkům cestovat za azylem bez nutnosti riskovat svůj život. Zahraniční konzuláty by mohly ve třetích zemích vydávat tato jednovstupní víza (tzv. laissez-passer povolení) lidem, kteří by po bezpečném příjezdu do Evropy legálními cestami měli v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Takové opatření by umožnilo Evropským státům efektivněji kontrolovat proud migrace a vyhnout se komplikacím vyplývajícím ze selhávajícího dublinského systému.

  1. Dublinský systém

Dublinský systém je označení pro mechanismus, kterým je v rámci členských států Evropské unie a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska určován jediný stát, který projedná žádost cizince o mezinárodní ochranu a ve věci rozhodne, ať už je žádost o mezinárodní ochranu podána kdekoliv na území těchto států (Ministerstvo vnitra).

Cílem dublinského systému je eliminovat jev zvaný „asylum shopping“, kdy je řízení o žádosti cizince vedeno současně nebo postupně několika členskými státy, do nichž se cizinec účelově přemísťuje, a současně předejít situaci označované jako „refugee in orbit“, kdy se naopak žádný stát nepokládá za příslušný k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, neboť aplikuje princip třetí bezpečné země na členské státy Evropské unie, ve kterých žadatel o mezinárodní ochranu pobýval před příchodem do státu, jenž nyní žádost hodnotí (zde).

Syrian Refugees Face an Uncertain Future, foto: Mohamed Azakir/World Bank
Syrian Refugees Face an Uncertain Future, foto: Mohamed Azakir/World Bank

Příklad: Švýcarsko vrací běžence do Itálie na základě Dublinského nařízení EU, protože první zemí vstupu do Unie byla Itálie. Jedná se proto pouze o běžence, kterým nějakým způsobem dokázali, že vstoupili do EU v Itálii, a to buď otisky prstů v systému Eurodac či lístky na vlak. Stejně my posíláme stovky lidí zpět Maďarům, Maďaři Bulharům, Němci Polákům.

Dublinský systém se musí změnit, jinak státy na jihu a na východě EU nebudou nikdy zvládat samy takto vysoké počty běženců. Jen v tomto roce požádalo o azyl v Maďarsku 52 000 lidí, to je více než u nás za 25 let. Poslat pár desítek nebo stovek lidí zpět Maďarům, Italům nebo Bulharům nic neřeší, stejně se ti samí běženci zkusí dostat do vysněného Německa či Británie podruhé, potřetí nebo počtvrté. Podobně tak nic neřeší ani politické výzvy, že tyto státy musí respektovat společná, tedy dublinská pravidla, nebo že chceme pomáhat dobrovolně v zemi původu běženců, to jsou jen výkřiky pro méně informovanou část veřejnosti, s realitou mají málo společného (zde).

  1. Pohyb azylantů na našem území

V době, kdy jsou uprchlíci teprve žadateli o azyl, se mohou volně pohybovat jen po našem území. Pokud by tito lidé Česko opustili, bylo by azylové řízení zastaveno a podle dnešních pravidel by už o azyl nemohly žádat v jiné evropské zemi. Když už mají uprchlíci přiznán status azylanta, získají také doklad totožnosti, se kterým mohou cestovat i do dalších států. Trvalý či dočasný pobyt však mají i nadále zaregistrován v České republice. Pokud by tedy chtěli pracovat v zahraničí, museli by žádat o povolení k pobytu v dané zemi.

  1. Uprchlík dostane azyl. A co pak?

Začne proces jeho integrace do společnosti. Každý azylant má právo na ubytování ve středisku migračního úřadu, které poskytuje ubytování v bytových jednotkách. K dispozici tam mají i sociální pracovníky, kteří jim pomáhají zařadit se do každodenního života. Například jim pomáhají vyřizovat doklady, přístup do sociálního a zdravotního systému či vyřídit práci.

  1. Co když při sobě nemají žadatelé o azyl žádný doklad?

Podle ministerstva vnitra se to stává často. Důvody mohou být různé – žadatelé například o pas ve své zemi nikdy nežádali, případně ho nedostali (jako někteří disidenti během komunismu). Někteří ho mohli během cesty ztratit, případně jim ho vzali převaděči. Stává se však i to, že u sebe migranti nemají doklady záměrně. Odborníci z Ligy za lidská práva i naše ministerstvo však tvrdí, že během pohovorů dokáží migrační úředníci celkem přesně určit, zda jde o uprchlíka, nebo ekonomického migranta. Nejdůležitější je osobní příběh uprchlíka, individuální důvody jeho odchodu ze země původu a to, zda tyto důvody souvisejí s definicí uprchlíka. Tyto důvody se podrobně porovnávají s dostupnými informacemi o zemi jeho původu. Migrační úředníci však nikdy nekomunikují se svými kolegy v zemi, odkud žadatel o azyl pochází. Mohlo by to totiž ohrozit bezpečnost nejen jeho samotného, ale i blízké rodiny.

  1. Jak vypadá proces udělování azylu?

Uprchlík nejdříve požádá o azyl. Azylové řízení by podle našich zákonů nemělo trvat déle než 90 dní (výjimečně lze i déle, až 180 dní). Žadatele nejdříve čeká vstupní pohovor, pak mu pracovníci BIS udělají jakousi bezpečnostní prověrku. Ta by měla odhalit, zda člověk, který u nás žádá o azyl, představuje bezpečnostní riziko.

Migrační úředníci následně zhodnotí, zda má žadatel právo na mezinárodní ochranu, a vydají rozhodnutí, zda mu udělí azyl, doplňkovou ochranu, nebo jeho žádost zamítnou.

  1. Častý omyl

Neplatí, že pokud se lidé před konfliktem rozhodnou odejít dále – například do Evropy, stávají se z nich ekonomičtí migranti jen proto, že o azyl nežádali již v jiných zemích (zde).

  1. Pravomoci ohledně legislativy týkající se migrace

Unie funguje na principu svěřených pravomocí: může dělat jen to, co jí členské státy svěřily, ostatní zůstává v pravomoci členských států.

V rámci tzv. prostoru svobody, bezpečnosti a práva je sice rozvíjena společná azylová či přistěhovalecká politika, avšak otázky obrany či ochrany vnějších hranic EU/Schengenu jsou v kompetenci jednotlivých členských států. Je přirozené, že členské státy hájí své kompetence v oblasti justice a vnitra, nicméně „diktát“ Bruselu nebyl nikdy jádrem problému. Tím je obrovská migrační krize, kterou nikdo nebral v potaz.

The following two tabs change content below.
Karel Paták

Karel Paták

Zdravotník ve středních letech. Svoboda, demokracie, humanita, woodcraft, Slavia. Nechci zvonit klíči, chci být ten, který s nimi odemyká.