Islám, současná migrační krize a my 2/7

[spacer height=”20px”]

V této kapitole nás budou zajímat důsledky MIGRAčNí KRIZE pro Evropu a bezpečnost.

Předně si budeme muset stanovit (my = Evropa), jestli potřebujeme změnit migrační politiku, zákony o poskytování azylu a jejich lhůty v kontextu s právě získanými zkušenostmi. Za prvé s ohledem na bezpečnostní stránku masivní migrace a za druhé s ohledem na počty lidí, které se v budoucnosti budou chtít v Evropě definitivně realizovat, a jejich počet každopádně v příštích letech násobně vzroste. Něco k tomu například zde.

Je skoro jisté, že ke změnám dojde v obou zmiňovaných segmentech, protože dosavadní praxe v konfrontaci s hutnější realitou migrace selhává. Muselo být opuštěno dublinské pravidlo o nutnosti vracet uprchlíky ze všech zemí Evropy do první země EU, na jejíž půdu konkrétní člověk vstoupil. Minimálně 3/4 našich zemí by v tomto režimu zkolabovaly, tak jako by se to stalo Řecku. Možná ale největším problémem EU při řešení krize se ukázala její nejednotnost, neschopnost učinit a hlavně realizovat rychle jakékoliv konsensuální rozhodnutí. To nechť je mementem do (blízké!) budoucnosti, to musíme změnit jako první, bez tohoto předpokladu jsou veškeré změny nemyslitelné.

Bezpečnost

Podle dosavadních zkušeností jsou evidentní dvě věci. Za prvé, že není možné nechávat neregistrované statisíce lidí putovat Evropou, jakkoliv jsou to z velké části lidé zasluhující pomoc, může část z nich představovat bezpečnostní riziko. Vždyť do jednoho pocházejí z válečných oblastí, už proto potřebujeme znát, kdo je kdo. Za druhé, a to je třeba zdůraznit, ani sebelepší identifikace všech příchozích nezabrání v budoucnu teroristickým útokům. Terorista může klidně přijet vlakem z Mnichova jako bankovní úředník se všemi potřebnými dokumenty a navíc s pasem občana EU. Zde bude spíš ležet těžiště prevence, ne v uniformovaných složkách policie střežících kdejaké roští podél žiletkového plotu kdesi na Balkáně, ale na tajných speciálních útvarech rozvědek v těsné mezinárodní součinnosti.

Pak je třeba ovšem otevřít debatu, nakolik budeme ochotni vyměnit pocit bezpečnosti za část svých osobních svobod a hlavně zda budeme ochotni nést finanční břímě změny evropského konceptu bezpečnosti. Ten bude totiž vzhledem k technologiím, vyššímu počtu operativních prostředků a úzké specializaci dobře placených odborníků výrazně dražší než nyní. Navíc do pojmu bezpečnostní agenda budeme muset jistě zahrnout i zásadní změnu ochrany vnějších hranic EU, která v dosavadním konceptu již zcela jistě nevyhovuje.

Vnější hranice EU měří více než 42 000 kilometrů a už teď se dá s jistotou říci, že kompletně se střežit nebude, a to z finančních důvodů. Často se zmiňuje ostře střežená hranice USA s Mexikem: ano, jenže tato hranice měří cca 3200 kilometrů a samy USA, stát, který vydává na obranu více HDP než všechny země NATO v Evropě dohromady, střeží takto jen cca třetinu její délky, asi 1100 kilometrů. Patrně vznikne něco jako evropská pohraniční stráž, která bude jednak hlídat nejexponovanější úseky hranic EU a také bude flexibilně zasahovat na ostatních místech, pokud si to situace vyžádá. Na potřebě jejího vzniku se v podstatě lídři států EU již shodují.

Jak jsem již zmínil, nová evropská koncepce migrace a bezpečnosti bude velmi, velmi drahá. Nebude totiž obsahovat jen zvýšení výdajů na bezpečnost, ale i na integraci – byť tyto peníze se později s velkou pravděpodobností vrátí – a taky na nutné investice na rozvoj třetího světa, tak aby se zásadním způsobem snížila motivace desítek milionů lidí směřovat do Evropy. To bude náš nejtěžší úkol, bude to dlouhodobá záležitost a potáhne se přes funkční období mnoha různých vlád v jednotlivých zemích EU, na nichž bude záležet, zda z nastoupeného trendu neuhnou. Půjde o proces minimalizace válečných konfliktů v postižených regionech, rozvoj místní infrastruktury, investice do vzdělání tamní populace a ochrana přírodních, hlavně vodních zdrojů.

Jak tušíte, bude to stát obrovské množství peněz, tak veliké, že jednotlivé státy to v dosavadní praxi, kdy rozpočty jsou našponované, a hraje se o každý milion, ze stávajících zdrojů nebudou schopny platit… Kdo to tedy zaplatí? Jediná varianta – my. Jsou jen prakticky tři varianty vývoje. Tou první je světová válka s třetím světem o zdroje. Tu rovnou zavrhuji, protože při počtech potenciálních protivníků, jejich vysoké motivaci a způsobu vedení války, kdy prakticky jednotlivá úmrtí našich vojáků a civilistů mohou změnit výsledek voleb, zatímco na druhé straně ani desítky mrtvých nebudou hrát zdaleka tak významnou roli, nemáme šanci vyhrát. Oni jsou jako válečníci již zkušení, oproti nám krutí v boji a mají čas – protože jdou z úrovně nula, nemají co ztratit. Myslet na vojenské globální řešení je tedy hloupost.

Další variantou je připustit si, že jako civilizace pozvolna končíme, a nechat přílivu lidí do Evropy víceméně volný průběh s tím, že po nově příchozích budeme vyžadovat chování v intencích naší kultury a legislativy. Což ale v důsledku povede stejně k výraznému zchudnutí původních obyvatel starého kontinentu. Protože se jednak naše bohatství nebude už dělit mezi 510 milionů lidí, ale třeba v krátké době mezi 650 milionů a nově příchozí v takovém počtu rozhodně nepřispějí k jeho tvorbě stejnou kvalitou jako ”Staroevropané”, protože integrace bude v tomto množství probíhat pouze rámcově, ne-li vůbec.

Nejschůdnější cestou je dohodnout se o masivní pomoci třetímu světu přímo v regionech, s tím že přijímat budeme pouze urgentní případy – jako je třeba válka v Sýrii – a dále osoby v původních zemích pronásledované pro politické přesvědčení, víru, nebo sexuální orientaci. Bude třeba uzavřít vlastně skoro celosvětovou dohodu, která bude definovat jednak míru solidarity jednotlivých zemí, jednak míru pomoci a také míru našeho angažmá přímo v dotčených regionech. O co konkrétně půjde, jsem popsal výše.

Nejprve však budou muset před voliče svých zemí předstoupit jejich státníci a dát jim na vybranou: Buď rezignovat na vůdčí roli původního obyvatelstva na kontinentu, nebo část námi vyprodukovaného bohatství cíleně přesunout do zemí třetího světa, a to ve větším než malém množství. Pokud skutečně chceme ještě na dlouho zachovat místní civilizaci v podobě přibližné té dnešní, budeme se muset uskrovnit. Jiná cesta není. A myslím, že to bude na dnešní poměry, kdy většina z nás třetímu světu věnuje maximálně jednu DMS ročně v případě humanitární katastrofy, uskrovnění zásadní. A voliči navíc budou muset dát k tomu politikům dobrovolně mandát. Politici sami proti vůli voličů s tímto procesem nezačnou, protože by pak prohráli následující volby.

Nejsem ekonom, ale myslím, že ať už formou nějaké srážky, tak jako kdysi v ČR na povodně, nebo zvýšením daní, může jít až o tisícikoruny. Budeme také muset začít přestat plýtvat a konečně se naučit chovat hospodárně ke svým zdrojům. Půjde jistě o náročný a v kontextu chápání současné civilizace zlomový moment, už nepůjde o zvyšování růstu, ale o udržování dosaženého standardu, navíc se zvýšenou mírou zodpovědnosti každého z nás. Je to největší aktuální výzva směrem k budoucnosti pro euroatlantickou civilizaci.

Dozajista se vyskytne část politiků, kteří budou volat po zbavení se zodpovědnosti za budoucí vývoj a po vystoupení ze struktur EU. To je však cesta do pekel. Je možné, že stát, který se oplotí a vystoupí z eurointegrace, se při potlačení Ženevských konvencí a náboženských svobod dokáže migraci uchránit. Jisté ale je, že ztratí ekonomickou výkonnost. Momentální vystoupení z EU by položilo i mnohem větší ekonomiku, než je ta naše.

Musíme si uvědomit, že v současném globalizovaném světě je každá součást ekonomiky zasazena do určitého rámce, jehož tvoří nedílnou součást. Jako hodinky: šlapou, pokud jsou všechna kolečka na svém místě, vyndáme-li jedno, zastaví se. Stačí mnohem méně, než vystoupit evropských paktů, a krize je na světě. V minulosti to byly americké nadhodnocené ceny akcií, nyní např. otřesy na čínských trzích. To, že se tu nyní máme tak, jak se máme, je právě zásluha fungující ekonomiky EU a především našeho nejbližšího západního souseda. Ostatně stačí se pro případ neintegrovaného státu podívat třeba na Srbsko, které patří zejména na jihu země k nejchudším regionům Evropy.

To znamená, že řešením pro příští desetiletí by mělo být omezení spotřeby Severu a dosud nevídaná pomoc a solidarita s Jihem. Jinak přijde Jih k nám a v určitém časovém úseku Evropa, tak jak ji známe kulturně, hodnotově a ekonomicky, končí. Možnost výběru tedy máme, je však otázkou, nakolik jsme na ni mentálně připraveni…

V aktuálním přechodném stadiu bude nutno urychleně přijmout rozhodnutí o možnosti získávání azylu i mimo území EU v tzv. hotspotech v uprchlických táborech v Turecku, Libanonu a jinde. Tam by už mohlo proběhnout i identifikační a snad i azylové řízení, takže k nám by přicházeli skutečně jen ti, kteří pocházejí z válečné zóny, a také bychom přesně věděli, o koho konkrétně jde. Druhým opatřením by mělo být mnohem častější využívání statusu „dočasné ochrany“, než je tomu dosud. Tento stav znamená, že se uprchlík po skončení konfliktu vrátí do země původu. Ostatně neměl by to být až tak velký problém, podle jednoho z průzkumů se například vetší část Syřanů hodlá vrátit domů tak jako tak (zde a zde v bodu číslo 10). Podmínkou je však ukončení válečných operací a jistý optimistický výhled pro budoucí vývoj regionu.

Fenomén migrace se nás prostě v budoucnu dotýkat bude, a to každopádně intenzivněji než dnes.

Její nejdůležitější fází s ohledem na příští koexistenci odlišných kultur je právě proces integrace. Integrací rozumíme proces začlenění se cizinců do života té které země s ohledem na její obyčeje, kulturu a státní zřízení.

Ač to tak na první pohled nevypadá, Evropa se začala intenzivně zabývat touto problematikou až koncem 90. let a zejména až po 11. září 2001. Teprve tehdy si společnosti s početnou muslimskou minoritou uvědomily, kolik lidí bez možnosti se nějak cíleně rozvíjet se na jejich území nachází, a pojaly řešení problému jako celospolečenskou nutnost.

Zapomeňte na to, čemu, se u nás říká integrace Romů, tento stav spoluexistence není integrace, to je maximálně uplácení voličů celou škálou demotivačních benefitů pro Romy, kteří pak jsou méně na očích a veřejnost tuto komunitu před volbami nevnímá jako problém. Integrace je především déletrvající pracovní a edukační proces s cizinci, který obnáší výuku jazyka, seznámení s prostředím, ve kterém budou nově příchozí žít a pohybovat se, kulturou civilizace, právním rámcem, možnost studia, získání pracovní kvalifikace a pracovní příležitosti a mnohdy i startovacího bydlení.

Ač se to nezdá, proces je poměrně sofistikovaný a je na něj potřeba mít velký počet vysoce kvalifikovaných pracovníků, jejichž význam se bude v Evropě zvyšovat spolu s počty migrantů. Peníze takto vynaložené se i při obecně vyšší nezaměstnanosti a vyššímu počtu méně vzdělaných jedinců v přistěhovalecké komunitě společnosti vrátí (a zde). Německo na migrační politiku vydává 1,8 % rozpočtu. U nás, kde migrační politiku děláme v malém, je to cca 0,0003 % rozpočtu, tudíž máme ještě rezervy, odkud případně brát. Je však na místě zmínit, že tento proces začíná dávno před příchodem prvního azylanta na území státu budováním infrastruktur, jako jsou ubytovny, zajištěním míst ve školách, připravou kurzů jazykových a kvalifikačních, přípravou pracovníků, kteří budou integraci provádět atd. S integrací v Německu jsou už poměrně daleko.

Když už jsme u ekonomické stránky migrace, za zmínku jistě stojí i ty až směšně zarytě odmítané kvóty. Na každého takto relokovaného jedince totiž dává EU jednorázově 6000 euro, což je přes 160 000 korun, to ovšem naši politici nezdůrazňují, padla by tak verze mnoha z nich o vyjídání rozpočtu uprchlíky. Navíc se aktuálně přerozdělují jen ti, u kterých je víc než 75% pravděpodobnost, že azyl dostanou, tedy skutečně váleční UPRCHLíCI.

Dále je důležité říci, že každý takto umístěný člověk, a to také v ČR vůbec nezaznívá, tady bude nuceně pouze do konce azylového řízení, pak ho čeká buď deportace, nebo mnohem pravděpodobnější azyl, jímž získá právo volného pohybu po zemích EU. A tudíž drtivá většina z nich odejde do té země, ve které chce žít, což momentálně prostě naše republika není. Podle ministerstva vnitra jsou náklady na jednoho azylanta, i s přihlédnutím k průměrné délce vyřízení žádosti, 53 000 korun, tudíž nám cca 110 000 za každého umístěného uprchlíka zbude. Při počtu 3000 lidí to dělá zajímavých asi 330 milionů korun.

Pozitiva

1. Pomoc lidem v nouzi. Naplnění křesťanských hodnot měrou nejvyšší. Žijeme v blahobytu, máme na to. Pomáhání potřebným zušlechťuje ducha, je to hodnota, která se nedá vyjádřit v korunách, smajlících, ani plastových víčkách.
2. Evropa demograficky stárne a vymírá, to je fakt. Nejde o to kolik nás tu bude žít, ale hlavně o to, kdo bude pracovat na čím dál zvětšující se skupinu seniorů. Jde o velmi vážný problém, kteří zatím řeší bohužel jen odborníci, politici nikoliv. Migrace jako fenomén tento problém sama o sobě nevyřeší, ale může jeho dopady výrazně zmírnit. V podstatě jde o naši budoucnost, pokud nebude mít kdo pracovat, blahobyt současné Evropy se rozplyne. Sama o sobě jen migrace nestačí, je třeba i zvýšit porodnost ”Staroevropanů“.

Další informace lze najít zde a zde. Například list The New York Times došel k závěru, že z jím sledovaných dvaceti zemí, migrace devatenácti ekonomicky pomohla.

Na druhou stranu je rovněž třeba smést ze stolu mýtus o kdovíjak vysoké porodnosti muslimek. Ano, doma a v míru je průměr kolem 4 až 5 dětí na jednu ženu, ale v neklidných dobách toto číslo poměrně rychle klesá, další pokles se projeví se stoupajícím počtem vzdělaných žen a také v souvislosti se stěhováním ze zaostalých vesnic do pokrokovějších měst a zrovna tak potom v Evropě, kde se muslimská žena dále emancipuje, zvyšuje se její vzdělanost a zapojení do veřejného života, zkrátka resocializace. Míra porodnosti dlouhodobě pobývajících muslimských žen v zemích EU je v současné době 2,08 dítěte na ženu. Více informací naleznete zde a zde.

Z uvedených čísel tedy vyplývá, že problém se bude muset spíše řešit přistěhovalectvím, než spoléhat na nově narozené děti ”Novoevropanů”.

1. V současnosti prchá ze třetího světa zejména střední vyšší a vyšší třída kvůli již zmíněné vyšší nákladnosti exodu, jež je pro chudé běžně nedostupná. Dá se však předpokládat, že časem se do Evropy dostaví mohutnější proudy uprchlíků, mezi nimiž bude již dost lidí z chudších poměrů, a tudíž i méně vzdělaných, což v praxi bude znamenat obtížnější integraci těchto jedinců. Máme ideální příležitost využít těch ”senior přistěhovalců” k tomu, aby těm, co přijdou po nich, v době, kdy už oni sami budou v místních poměrech znalí a usazení, podali v rámci zapojení do integračního procesu pomocnou ruku a vlastně nám částečně oplatili naši pohostinnost. Není lepších integrátorů do nového života než původních sousedů v zemi původu. Budou si nejlépe rozumět a o mnoho lépe vystihnou, kde by ”nováčky” mohla tlačit bota a kde by mohlo soužití zprvu drhnout.
2. Dalším v Česku netušeným rozměrem může být spiritualistické ovlivnění Evropy. Pokud k nám dorazí miliony lidí z oblastí, kde víra není jen prázdné dogma a výhody toho, že věřím, se nerovnají jen několika volným státním svátkům v roce, rozhodně nás chování těch lidí nějak ovlivní. Zapomeňme na zde ukazované brutality islámu, to se bezesporu děje, ale jen ve velmi omezeném množství a týká se to téměř jen zemí, které se migrace neúčastní. Navíc oporu v učení islámu příliš nemají. (Jde o raně středověké teze, které samozřejmě muslimové z koránu nevyškrtnou, stejně tak jako křesťané nevyškrtnou konec sporu Kaina s Abelem, nicméně se berou ve velké většině muslimského světa jen jako součást vývoje islámu a nepraktikují se.)

Tito lidé mají potenciál ovlivnit zejména postkomunistickou Evropu, která se tak po mnoha desítkách let setká s lidmi, kteří, ač mnozí ve víře volní, vyrůstali v oblastech, kde má život podle ”evangelia” za svůj cíl mnohem a mnohem více lidí než v našich zemích, a kteří žijí často podle desatera, byť jistě používají jinou terminologii. Pomoc bližnímu pro ně není sbírání víček a například jejich chování ke starým lidem v jejich populaci je zaznamenáníhodné. Však uvídíte časem sami…

Ostatně, že předsudky mizí velmi brzy po setkání s reálnými lidmi, ukazují následující dva odkazy. V prvním popisují obyvatelé rakouského venkova, co si mysleli před tím, než k nim migranti dorazili, a co si o nich myslí teď – zde. Druhý odkaz je zajímavější: v době vrcholící utečenecké krize v Maďarsku vyzvalo jedno rádio všechny své posluchače, kteří na jeho webových stránkách nadávali na ISLáM a uprchlíky, pokud mají zájem se osobně přesvědčit a konfrontovat svoje názory s realitou, ať napíší do redakce, že jim to bude umožněno. Nakonec se dva z těchto lidí šli přesvědčit o pravdě na nádraží Keleti v Budapešti, kde byla v určitou dobu největší koncentrace uprchlíků ve východní Evropě (zde). Zde odkaz i na změnu postojů českého asi padesátiletého dobrovolníka, který přiznává, že, než uviděl reálný stav, měl postoje k migraci negativní a že jeho názor byl formován informacemi v českých mediích: ”Potom, když člověk přijede sem, zjistí, že je to úplně jinak.”

Negativa

Jako první minus vidím nutnost akceptovat změnu, a to zásadní. Evropa se prostě změní a bude v něčem horší a v něčem lepší, než jsme ji znali dosud. Hloubku a rychlost těchto změn můžeme jen odhadovat. Nedomnívám se, že je na tuto změnu naše (česká) společnost v současné době připravena.

BEZPEČNOST

Obecná kriminalita přistěhovalců v Evropě

Podle většiny studií se kriminalita zemí s velkou muslimskou menšinou nijak v zásadě jako celek neliší a ukazuje se, že spíše než na původu záleží na sociálním prostředí, ve kterém se nově příchozí pohybuje. V praxi to znamená, že imigranti, kteří mají obecně znevýhodněné podmínky na trhu práce, mají větší podíl majetkové kriminality, ale totéž platí i pro sociálně slabé původní obyvatele. Například minulá migrační vlna do Velké Británie zvedla celkovou kriminalitu pouze o 1 %, a to se navíc přisuzuje tomu, že azylanti, právě proto, že jsou azylanty, nemohou několik měsíců pracovat a jsou závislí na dávkách, tudíž na společenském dně.

Zajímavý je i postřeh z Bulharska, kde se po dobu trvání aktuálního uprchlického exodu, který přes Bulharsko směřuje už čtvrtým rokem, kriminalita nezvedla vůbec, a to ani v místech velkých uprchlických táborů.

Rovněž světová banka uvádí, že pro tvrzení „migrace rovná se vyšší kriminalita“ nemá data, která by to potvrzovala. Většina výzkumů proto příčinu kriminality hledá ne v samotné migraci, ale v socio-ekonomických otázkách bez ohledu na to, zda se jedná o cizince, nebo ne. Ostatně podle žebříčku OECD jsou v pětici nejbezpečnějších zemí světa hned tři, které jsou častým migračním cílem: Dánsko, Rakousko a Švýcarsko, a v první desítce před námi ještě například Finsko, Švédsko a Belgie. ČR je o jen jedno místo před Německem s jeho pětimilionovou muslimskou komunitou.

Velmi široký průzkum udělala před lety švédská vláda, kde jí vyšel podíl obviněných cizinců 2,5krát větší než u Švédů, podíl cizinců, kteří se už narodili ve Švédsku 2,1krát větší, a podíl dětí ze smíšených manželství 1,5krát větší. Bohužel pro nás jsou v datech zahrnuti cizinci všichni, tedy i ze zemí bývalého SSSR, Albánie a např. bývalé Jugoslávie a hlavně: jde o počet obviněných, který je vždy vyšší než počet odsouzených. Podíl obviněných k odsouzeným v ČR je cca 3/4, tudíž jsou (odhadem) statistiky od cca 1,3 do 1,9 vyšší než u původních Švédů.

NO GO zóny

Často vyslovovaný termín, který fakticky znamená pouze to, že v místech s velkou koncentrací přistěhovalců je kriminalita přistěhovalců logicky větší. Jde o místa, kde se koncentrují zejména lidé přikovaní na sociální dno, ne jen přistěhovalci. Není sice pravda, že tam nechodí policisté, jak se tvrdívá v ČR, nicméně kriminalita je v těchto lokalitách na mnohem větší úrovni, jak to známe i z našich sociálně vyloučených lokalit. Ostatně sám tvůrce toho termínu se za něj později omluvil a distancoval se od něj. Více informací zde a zde. Pro zajímavost i malé odbočení do českých luhů a hájů zde.

Sexuální delikty

V souvislosti s posledním silvestrem není možno toto nezmínit, ale statistika zde není tak adresná, jako u jiných druhů kriminality. A ačkoliv byl například Tomio Okamura opakovaně usvědčen ze lži o statistikách znásilnění přistěhovalci, ve statistikách z Dánska a Norska je vidět, že mají přistěhovalci větší podíl na těchto deliktech, než původní obyvatelstvo. Je potřeba říci, že statistiky se různí, například Norsko udává počet sexuálních nenorských násilníků kolem poloviny, samotné Oslo jen 27 %, což je zarážející, protože právě v Oslu žije největší počet hůře integrovaných cizinců. Norsko udává 15 % cizinců v zemi, tudíž bude počet sexuálních deliktů cca dvojnásobný (pokud vyjdeme z čísel pro Oslo, jehož procenta korelují s čísly z ostatních skandinávských zemí) než u původní populace (zde a zde). Dánsko uvádí, že přistěhovalci mají na svědomí třetinu sexuálních deliktů, a Švédové uvádí, že 82 % spáchají necizinci, tudíž na cizince vychází procent 18. (Podíl cizinců mezi obyvateli Švédska je cca 20 %, tudíž by se na sexuálních deliktech cizinci podíleli ještě trochu méně než samotní Švédové, na druhou stranu v součtu cizinců je započítáno např. i 250 000 Skandinávců).

Zajímavé je, patrně pro odpornost těchto činů a tudíž mediální pozornost čtenářů, že jsou sexuální zločiny častým námětem xenofobních vyplachovačů mozků, kteří si případy vymýšlejí a šíří tak cíleně nenávist vůči uprchlíkům v Evropě (zde, zde a zde, ale i v ČR zde).

Samotný trestný čin znásilnění se nepříliš dobře monitoruje, podle statistik se jich většina stane v rodině a mnoho obětí ho nehlásí.

Statisticky je jednoznačně prokázáno, že i přes dlouholetou migraci do Evropy celková kriminalita klesá.

V nárůstu násilné trestné činnosti dochází více než o pět procent pouze v Estonsku, Rumunsku, Turecku, Černé Hoře, Španělsku a Lucembursku; jinde stagnuje, ale většinou klesá (zde a zde). Ještě jedna zajímavá poznámka k soužití s muslimskou menšinou v Evropě zde. (Pozn. tyto statistiky bohužel končí rokem 2012, pozdější data Eurostatu zatím nejsou k dispozici.)

Protože v současné době probíhá převážně migrace lidí s odlišnou vírou, je třeba zmínit i zločiny náboženské povahy a riziko islamistických teroristických útoků

Když pomineme vyšinuté jedince, kteří se pojí s každou vírou, jde o šíření tzv. radikálního islámu, který vyzývá k šíření víry za každou cenu a staví ji nad úroveň ostatních věrouk. Je třeba si říct, že sám islám je náboženství mírumilovné (bod 4 tohoto článku), ostatně jako každé, to by potom nebylo náboženství. Zde nebo zde se můžete podívat na srovnání Bible a Koránu. Lidé, kteří žijí opravdu ve víře, rozhodně nepáchají násilné trestné činy, naopak, jsou přínosem pro každou společnost. Problémem je sama definice vykládání muslimské víry. Mnoho skupin ji může vykládat různě, a tak se stává, že tam, kde drtivá většina muslimů čte: mír, jiná skupinka může číst: boj. Obecně ”totalitní vykládání islámu” je vlastní výlučně vlastní zemím, odkud v současné době migrace nevychází, jako jsou například Saudská Arábie, Kuvajt nebo Brunej.

Dá se říci, že zločiny páchané ve jménu víry se mezi muslimy dějí i v Evropě, jde však o případy výjimečné, nepřesahující řádově desítky takových činů, což je vhledem k 44 milionové populaci číslo zanedbatelné, leč pochopitelně ovlivňující náhled na přicházející minoritu. Navíc se tyto skutky velmi často dějí uvnitř samotné muslimské komunity a často přímo uvnitř jednotlivých rodin, nebo jdou příčiny za odvěkým sporem sunnita versus šíita. Na druhou stranu, v našem tisku se každému muslimskému hříšníkovi dá nálepka muslim. Pokud by se tak dělo u nás a psalo se křesťan, asi bychom se divili, jací jsou ti křesťané hrdlořezové (nebo zde).

Obyčejný, průměrný muslim vypadá v EU asi takto. Není prostě pravda, a to ani přibližně, že muslim rovná se fanatik, který sebou pětkrát denně hodí o zem a směrem k východu prosí Boha, alias Alláha, aby mu dal sílu nás zničit. Tady jeden příklad za všechny: video, které jsem natočil na srbsko-makedonské hranici, kde jsem působil jako dobrovolník humanitární pomoci. Náš point, kam z Makedonie přicházely denně až tři tisíce lidí, byl na srbské straně, cca 100 metrů od mešity, minaret je v záběru vidět. Několikrát denně se ozývala z minaretu nahrávka muezzina vyzývajícího muslimy k modlitbě. Žádným z uprchlíků to ani nepohlo. Nikdy.

Známá je lež Miloše Zemana o tom, že zde v případě příchodu uprchlíků budou muset naše ženy nosit burky. V pětimilionové muslimské Francii napočítali takových žen při aplikaci zákazu jejího nošení celkem 367. A v celém světě jen u 5 % muslimské populace je burka standardní součástí oděvu. Na závěr k tématu ještě odkaz, který ukazuje, jak to vypadá s muslimskou menšinou ohledně praktikování víry v Německu. Značná část není praktikujícími muslimy a většina dokonce ani nechodí do mešity a nezanedbatelná část se dokonce prohlašuje za ateisty. Denně se modlí pouze okolo 50 % afrických muslimů, ostatní méně, cca třetina věřících muslimů se ale nemodlí nikdy.

Jinou věcí jsou však teroristické činy páchané islamistickými radikály.

To je samozřejmě vrcholně nebezpečná záležitost a nic na tom nemění, že ani Al Kajda a ani členové ISIL nejednají jako muslimové a v duchu koránu (zde a zde-bod 2).

Úvodem zdůrazním, že s terorismem je úzce spojen i organizovaný zločin, jako například prodej a pašování zbraní, distribuce drog či padělání dokladů. Jeden příklad, který ukazuje, jak je snadné si obstarat falešný pas i pro člověka žijícího úplně mimo zločineckou komunitu zde – a to je hodně alarmující zjištění, tím spíš, že se má za to, že se bojovníci ISIL zmocnili několika tisíc regulérních, ale čistých syrských pasů.

Je nepříliš známé, že, ač to tak nevypadá, muslimů mezi teroristy je jen zlomek, řádově jednotky procent ze všech útoků, nicméně přece jen je zaznamenán v souvislosti s nárůstem aktivity teroristů ISIL v posledních letech mírný nárůst (i zde a zde). Nicméně v současném mediálně propojeném světě má každý takovýto čin obrovský společenský dosah a částečně mění i celospolečenské klima a politické preference v terorem zasažené zemi.

Pokud už k útoku dojde, víme, že mívá obvykle tragické následky a že mění, alespoň na nějaký čas, náhled na muslimskou populaci v každé evropské zemi. Emoce jsou vždy vzedmuté a někdy ani nepomůže, pokud se místní komunita od útoků výrazně distancuje (i zde). Což je ostatně jedním z cílů teroristů. Chtějí zastrašit euroatlantickou společnost a pomocí strachu rozleptat její relativní jednotu. Zatím se zdá, že s tímto jejich cílem bojujeme obstojně, je však v našem zájmu urychleně zarazit mohutný proud současné uprchlické vlny, která může sloužit poté jako katalyzátor nahromadění evropské frustrace z teroristických útoků.

Bohužel proti atentátům tohoto typu nikdy nebude společnost v takové pozici, aby mohla všem zabránit. Terorismus se táhne moderní společností už od konce 19. století, kdy ho dostali do kurzu ruští děkabristé, a bude existovat i nadále po utlumení této migrační fáze, tak jako byl i před ní. Stačí vzpomenout na italské Brigade Rosse, německou RAF, španělskou ETA, či ulsterskou IRA. Tito teroristé mají pouze proti předchozím bandám výhodu zatím relativně neomezených finančních prostředků, plynoucích z prodeje ropy a také to, že mohou ke své infiltraci do Evropy v případě potřeby využít právě i aktuální uprchlickou vlnu. Zda tomu tak již bylo u atentátů v Paříži 13. listopadu, se přes zprávy v českých mediích, stále teprve šetří.

Teroristickým útokům se nedá zcela zabránit, ale dá se jim částečně předcházet. Jednak zvýšenou činností a rozpočtem speciálních protiteroristických útvarů a jejich bezchybnou mezinárodní spoluprací, za druhé důslednou identifikací všech, kteří přicházejí na naše území jako žadatelé o azyl, za třetí prováděním sofistikované a intenzivní integrace všech nově příchozích, tak aby na ně nemělo vliv případné učení radikálního islámu, a tady Evropa rozhodně má mezery. Předposlední důležitou věcí je sledování a následné zadržení a odsouzení všech obyvatel zemí EU, kteří se přidali na stranu vojáků tzv. Islámského státu, neboť tito lidé představují pro nás největší bezpečnostní hrozbu.

Posledním bodem je zefektivnění ostrahy vnějších hranic EU. O nákladnosti celého podniku jsem se již zmínil, pro představu uvedu malý příklad: Jen údržba a ostraha zdí u Melíly a Ceuty stojí Španělsko cca 270 milionů korun ročně. Celá věc je tak nákladná, že to prostě v současné Evropě nepřipadá v úvahu. Celá problematika shrnuta zde. Bohužel, podle odborníků nebude mít porážka tzv. Islámského státu vliv na konec těchto aktivit na území Evropy (zde a zde). Patrně nás čeká nepříjemný úkol naučit se s touto hrozbou žít. Jakýsi proces ”izraelizace”. Nepomůže patrně ani v současné době často probíraná myšlenka o volném vlastnictví zbraní, jaké je zatím běžné v USA, protože útoky se nejčastěji dějí na místech veřejných shromáždění, sportovních akcí a podobně, kam se podle české legislativy zbraň stejně nosit nesmí. Jediným částečným řešením je mít v Evropě co nejméně dezintegrovaných, sociálně vyloučených muslimů a neposkytovat tak živnou půdu a zázemí pro šíření terorismu.

Zdravotní rizika

Zanedbatelná, fámy. Zdá se, že potlačovat epidemie na místě vzniku se nám dosud daří výborně, navíc každý uprchlík by měl projít zevrubnou lékařskou kontrolou. U nás se před časem psalo na prvních stránkách ”seriózních” medií o jednom z uprchlíků, že je u něj podezření na infekční chorobu a když se posléze ukázalo, že je zdráv, abys pak tuto veskrze pozitivní zprávu lupou pohledal…

Ostatně za celý rok byly u cizinců v uprchlických zařízeních v ČR zjištěny jen dva případy TBC. Jako dlouholetý zdravotník mohu potvrdit, že s touto nemocí se volně po ČR pohybuje určitě minimálně několik desítek lidí z Ukrajiny a Balkánu, aniž by o přítomnosti nákazy v těle věděli. Na druhou stranu šance nakazit se při běžném kontaktu TBC je relativně malá (zde a zde).

Nezaměstnanost

Důležitým faktorem pro získání pozice na pracovním trhu je vzdělání. K dispozici mám data pouze u Syřanů a ta jsou přibližně stejná jako u naší populace, pouze angličtinou vládne přece jen o něco více Syřanů. Navíc část Sýrie v minulosti patřila Francouzům, tak ještě přibližně 20 % Syřanů vládne francouzštinou. Čísla z Iráku budou nejspíš podobná, naopak nižší vzdělanost budou určitě vykazovat Afghánci. Důvodem je už 40 let trvající občanská válka, kdy nefunguje řádně státní infrastruktura, včetně škol. Ucelené vzdělání tak už nemá většina z posledních dvou afghánských generací.

Celková čísla o žadatelích o ochranu v Německu zde: Mezi uprchlíky (tedy těmi, kteří zažádali na německém území o azyl či doplňkovou ochranu) je 13 % absolventů vysokých škol, 18 % absolventů gymnázií, 30 % absolventů středních odborných škol, 24 % má základní školu a 8 % je bez vzdělání. Z několika málo Afričanů ze subsaharské Afriky, se kterými jsem se setkal (cca jen 20-30 lidí), však neuměl anglicky pouze jeden. Nejsem schopen potvrdit, zda šlo o shodu okolností, nebo o rozšířený jev, pravdou je, že všichni dotyční pocházeli z bohatších, a tedy vzdělanějších rodin. Každopádně mě to příjemně překvapilo.

Údaje k zaměstnanosti: obecně lze říci, že většina přistěhovalců zájem pracovat má a jen malá část končí na sociálních dávkách – přesto se obvykle jedná u cizinců ze zemí mimo EU o třikrát až čtyřikrát větší číslo než u „domorodců“. I když najdeme výjimky jako například Spojené království, kde nemá práci jen 8 % cizinců, oproti 5 % domácích. Ze statistik vidíme, že i tam, kde jsou nejhorší, pracují 3 ze 4 imigrantů. Vyšší čísla vykazují pouze státy v aktuální ekonomické krizi jako Španělsko a Řecko, tam zase ale nemá práci 1/4 domácích a rozdíl mezi nimi a přistěhovalci je cca 10 % (statistika zde).

Velice zajímavá čísla máme my: v době vytvoření tohoto grafu byla u domácích nezaměstnanost 5,6 % a u cizinců mimo EU jen 4,6 %! Jde o věkovou kategorii 24-55 let, pro starší obyvatele údaj u cizinců chybí. V ČR nás nemusí potencionální nezaměstnanost azylantů vůbec bolet. I pokud bychom přijali 20 000 nových spoluobčanů a byla u nich velmi vysoká nezaměstnanost, řekněme 30 %, půjde o 6500 lidí. Což je asi 1,3 % všech nezaměstnaných, navíc reálná čísla budou určitě o dost nižší, toto je jen nejhorší příklad.

Shrnutí

Zdravotní rizika jsou opravdu zanedbatelná, nezaměstnanost mají přistěhovalci vyšší, avšak sociální systém rozhodně zásadně nezatěžují díky jejich slabému zastoupení v celé populaci, navíc vždy souvisí s jejich sociálním statusem ve společnosti, náboženské rozdíly nehrají roli, našich životů se jejich víra nijak dotýkat nebude. Jedinou třecí plochou je oblast bezpečnosti, kde i přes mediální a částečně politický dopad jejich případné trestné činnosti, je jednoznačně nejvyšším nebezpečím riziko radikalizace a následná podpora terorismu, ať už ideologická nebo fyzická. Nejdůležitější prevencí je důsledná (tedy lepší než dosud) integrace, plus ostatní výše zmíněné body.