Rusko bude o Krym bojovat všemi silami

Zdroj: FocusUA, Autor: Alexej Baturin, Překlad: A nikdy jinak!

Arkadij Babčenko v rozhovoru pro Fokus o tom, proč mu Ramzan Kadyrov jako prezident Ruska nezní jako něco neskutečného, jak se sled pohřbů jeho přátel disidentů spojil v jeden řetěz, i o tom, že Rusové jsou připraveni smířit se s porážkou na Donbasu, ale o Krym budou velmi vážně bojovat. Rozhovor s Arkadijem Babčenkem vedl 8. 2. 2016 Aleksej Baturin.

Tiraspol Soviet mural, foto: Kvitlauk
Tiraspol Soviet mural, foto: Kvitlauk

Arkadij Babčenko patří mezi ty Rusy, kteří vědí, jak se jejich země proměnila v agresora. Veterán dvou čečenských válek je dávno pacifistou, ale válka ho ještě dlouho pronásledovala. Pracoval jako válečný dopisovatel i na Donbasu v roce 2014. Arkadij je velmi neklidný muž.

Za 10 let stihl pracovat na mnoha tištěných publikacích a pro několik televizních kanálů, služebně jezdil do Jižní Osetie, Kyrgyzstánu i Turecka. V roce 2012 byl prokuraturou obviněn z výzev k masovým nepokojům, kterých se měl dopustit prostřednictvím svého článku o taktice hnutí “Za spravedlivé volby”.

Je zakladatelem nezávislého projektu “Žurnalistika bez zprostředkovatelů”, existujícím na bázi dobrovolných příspěvků čtenářů. Nemá strach dotknout se citů Rusů a vysvětluje jim, čím se stali a k čemu může vést politika Kremlu.

– Putinem vybudovaný režim je čím dál méně životaschopný. Jaký vývoj v Rusku očekáváte v následujících letech?

– To se časově nedá určit. Režimy tohoto typu mohou být stabilní, ale také se mohou zhroutit v každém okamžiku. Putinův režim může klidně vydržet dalších deset, dvacet let. Protože režimy postavené na autokracii nejsou závislé na ekonomice. Čím je život v nich horší, tím více je vnějších nepřátel a tím lépe pro diktátora, protože může lépe ovládat obyvatelstvo.

Nakonec se ale tak jako tak zhroutí. A o tom, že se nakonec zhroutí, já osobně nepochybuji ani na vteřinu. Jen se modlím k Bohu, aby ten kolaps nebyl krvavý.

Jsem zastáncem pesimistického scénáře, podle mě jde o pokračování pádu ruské říše, započatého v roce 1917. V roce 1991 přišla další vlna a nyní se řítí nová. A myslím, že to bude podobné, jako v roce 1917 – bezdomovci, chudoba, lidi na ulici budou v sudech opékat toulavé psy, hranice budou strážit opilci s kulomety – obraz celkové zkázy a zhroucení.

Nevidím předpoklady pro jiný scénář, s jedinou výjimkou – a tou je Ramzan Achmatovič Kadyrov. Momentálně představuje jedinou alternativní veličinu, schopnou vzít moc do svých rukou, až se vše začne hroutit. Pak nastoupí druhá verze Sovětského svazu, a vše bude zlé, nejen pro nás, domácí disidenty, ale i pro naše sousedy – Ukrajinu, pobaltské státy, Kazachstán a Moldávii.

– Nepřekvapuje Vás, že Kadyrova prohlašují za chloubu Ruska? Jak se to podařilo, udělat z něj takovou démonickou postavu?

– Kadyrov potřebuje Putina a Putin zas Kadyrova. Vladimír Vladimirovič na něj vsadil. Ramzan Achmatovič je muž činu, je aktivní, tvrdý a přímý, nevzdává se. A Putin nemá jiné možnosti: buď Kadyrov, nebo třetí čečenská válka. Je celkem jasné, že třetí čečenská přijde v každém případě, je to jen otázka času, ale teď je tam “stabilita”, a mír je v Čečensku jen díky Kadyrovovi. Pokud bude svržen, vše začne zase od začátku.

– V Dagestánu skupina ozbrojenců zlikvidovala několik představitelů okupačních vojsk. Takový trolling ruské propagandy v ukrajinských médiích vás nerozličuje?

– Vůbec ne. Tento jazyk stvořilo , změnilo svůj informační prostor v naprostou schizofrenii. Ani mě to vlastně rozčilovat nemůže, protože si myslím, že obě čečenské války byly imperialistické, dobyvačné. Byla to snaha dovést Kavkaz k poslušnosti. Já samozřejmě chápu svoji vinu, byť moje účast v těchto válkách, díky Bohu, nikomu smrt nepřinesla, o tom jsem přesvědčen. Nicméně, byla to zločinná válka a já se jí účastnil.

– Poprvé jste se do čečenské války dostal náhodou, po druhé už to bylo vědomě, jako profesionální voják na smlouvu. Proč, kvůli jaké ideji?

– Ale, vůbec žádná idea za tím nebyla. Byl to naprosto iracionální krok. Když jsem se vrátil z první čečenské války, tak se mi v to v hlavě nějak zvrtlo. V tomhle světě jsem nedokázal najít své místo a začal jsem se propadat do závislosti na alkoholu. Vtom začala druhá čečenská a já jsem tam odjel; protože tělo se z války vrátilo, ale hlava ne, duší jsem zůstal tam. Jel jsem tam – sám za sebou. A odjel jsem ne do Čečenska, ale prostě do války. Kdyby válka začala někde v Krasnojarsku, jel bych tam; v Moskvě – v Moskvě bych bojoval s velkým potěšením. Ani si neumíte představit s jakým potěšením, zejména v té časti, kde je Kreml, protože vůči Čečencům, jsem nikdy nenávist necítil, ani během války, nenávist jsem cítil k těm, co jsou tady – v Kremlu. Kdyby v tu chvíli začala válka v Donbasu, jel bych tam, teď bych tu určitě pobíhal jako idiot a vyřvával o ukrajinském fašismu.

Nemyslel jsem si, že se vrátím, byl jsem téměř přesvědčen, že zahynu. Nicméně to dopadlo tak, že jsem se vrátil; klín se vyráží klínem a ta druhá válka mi to do určité míry srovnala v hlavě, aspoň jsem začal zapínat mozek, přemýšlet, chápat.

– Jak se z profesionálního vojáka stal zuřivý pacifista?

– Z většiny veteránů se stávají pacifisté. Člověk, který ví, co je válka, už o ni víc nestojí. Když se s bledými rty třeseš při obstřelování, tak to podruhé už vůbec nechceš zažít. V celém světě je většina veteránských spolků pacifistická. Ale Rusko je výjimkou i v tomhle. Protože tady je , , která požírá mozky. Remarque to dobře popsal ve svých příbězích z Německa třicátých let. Lidé, kteří se vrátili z války, nejdřív chtěli, aby se nic takového neopakovalo. Pak, po 20ti letech, když měli hlavu plnou projevů soudruha Adolfa Schicklgrubera, válka se pro ně proměnila z hrůzy ve vzrušující dobrodružství a začali svoje děti učit nové válce. To samé se nyní odehrává s Ruskem. Ale ne se mnou. Já se na televizi nedívám, kromě toho desítku let pracuji v nezávislých médiích, což je dobré očkování proti zombizaci

– Bylo lehké se vypořádat s imperiální virózou v sobě?

Uncover your eyes, it's all a lie, foto: Keirsten Marie
Uncover your eyes, it’s all a lie, foto: Keirsten Marie

– Já jsem vlastně nikdy pro ruské impérium nehoroval, byl jsem vlastencem. Dokonce i na počátku gruzínské války jsem považoval za viníka svoji zemi, ale byla to moje země. Prostě se to tak stalo. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen chyba, že země je v pořádku, že si to vyjasníme, všechno pochopíme a už se nic takového víckrát nestane. Ale když se to pořád opakuje, když to jediné, co země dokáže vyprodukovat, jsou jen různé variace nových Putinů a nové války v Čečensku, Moldavsku, v Gruzii či na Ukrajině, je jasné, že to není chyba, je jasné, že ta země takhle žije, že je to její podstata. Já jsem se z imperiální virózy neléčil, prostě jsem se díval a pochopil, že tudy moje cesta nevede.

– Jak se vám žije v Rusku se statutem “přítele junty”?

– Já v Rusku nežiju. My, disidenti, tady žijeme v takovém ghettu light. Já jsem minimalizoval svoje kontakty s vnějším světem, snažím se svůj malý svět neopouštět. S lidmi se nestýkám, téměř nikam nechodím. Chápejte, normální člověk, když vchází do metra, přemýšlí o tom, jak má dojet z bodu A do bodu B. Já při vstupu do metra vzpomínám, jak před několika lety profesora, člověka, který nahlas vyjadřoval své názory, srazili na koleje, a hlavně přemýšlím o tom, jak si lépe stoupnout, abych na kolejích neskončil taky. To zrovna nepodporuje radostné, veselé vztahy s vnějším světem.

Nedávno jsme diskutovali na Facebooku a já si vzpomněl, jak jsem se setkal se dvěma uprchlíky – Gruzínci. Z Jižní Osetie nejdřív utekli na Krym, pak museli utéct i odtud. Potkali jsme se s nimi na pohřbu v Sacharovově centru. A když jsem vyprávěl tuto historku, nevzpomněl jsem si, čí to byl pohřeb. Protože všechny ty pohřby v Sacharovově centru se mi spojily do jednoho souvislého řetězu. V tomto mírovém období už mi tady pozabíjeli víc známých, kolegů novinářů, než zahynulo mých přátel ve válce. A známých, kteří sedí ve vězení, těch už jsou desítky, proto adekvátně posuzuji riziko. Posledním prohlášením Ramzana Achmatoviče věřím.

– Máte plán evakuace?

– Chystám se zůstat v Moskvě do konce, nechci odjet, je to moje město. Jistě je někde lépe, ale nikde jinde není Taganský park, přes který jsem v dětství chodil do školy. Nicméně rizika hodnotím adekvátně. Když pochopím, že zůstává už jen velmi málo času, tak nepochybně “zdrhnu”. V podstatě se na variantu útěku dívám jako na jednu z nejvíce pravděpodobných strategií své budoucnosti.

– Už si Rusové uvědomují, že mnoho z jejich současných problémů má souvislost s Krymem?  

– Ne, a ani si nemyslím, že na to přijdou. Z pohledu průměrného Rusa mezi sebou tyto věci nijak nesouvisí. Nežijeme tak špatně, protože Rusko anektovalo Krym a stalo se odpadlíkem, ale protože nám proklatí amíci házejí klacky pod nohy, proklatí Chocholi (hanlivé ruské označení pro Ukrajince – pozn. př.) jedí ruské děti a proklatí syrští běženci znásilňují ruské dívky. To, že jsme protizákonně zabrali Krym, tady chápou všichni. Nikdo o tom ale nemluví jako o narušení mezinárodního práva, naopak. Jsme borci. Všem jsme ukázali naši rozhodnost.  

Jednomyslnost v tom pochopitelně nehledejte, ale myšlenky na vrácení Krymu, aby byly sankce ukončeny, také ne. Alespoň prozatím. Nevěřím ve vítězství ledničky nad televizí. Prázdná lednice není protivník televize. Ne! Je jeho spojenec. Prázdná lednička pouze potvrzuje správnost televize – vidíte, vrazi dělají vše, aby nás zlikvidovali. Takže nějaké radostné očekávání, že by rubl spadl na dvě stě za dolar a lednička nakonec zvítězí, nesdílím. V Severní Koreji se lidé naučili jíst trávu a stejně televize vyhrává. Stala se mocnou zbraní. Nečekal jsem to. Čeká nás vítězství televizoru, vítězství televizoru, vítězství televizoru a potom bum bác a všechno se zhroutí. Jestliže Rusko skutečně hází Donbas přes palubu, tak za Krym bude bojovat do posledního dechu.

– Čím se válka na Ukrajině liší od válek, kde jste byl?  

– Všechny války jsou si podobné a liší se svým způsobem. Smrt zůstane smrtí, odvaha je vždy odvahou, zrada je vždy zradou. Rozdíl této války je v absolutním vymývání mozků jednou ze stran konfliktu. To nebylo v žádném z předchozích konfliktů. Dokonce ani v poslední válce Ruska v Gruzii.

Tehdy propaganda teprve nabírala sílu. Aby ale takhle lidem vymyli mozky, udělali z nich Orky (humanoidní tvory ve fantastické literatuře – pozn. př.) – v tom má Donbas prvenství. Je to válka stvořená televizí prakticky z ničeho. Předpoklady tu určitě byly, ale bez ní by se rozplynuly do ztracena. Situace, která přivedla na smrt deset tisíc lidí na Ukrajině.

– Před půl rokem jste komentoval smrt ukrajinských vojáků nedaleko od města Volnovacha. Jako příčinu smrti jste konstatoval jejich neprofesionalitu. Změnila se naše armáda od té doby?

– Nelze říct, že se armáda změnila. Před dvěma roky armáda prostě neexistovala. To, co jsem viděl na kontrolních stanovištích, to nebyla neprofesionálnost ale klub sebevrahů. Teď už vidím, že armáda je bojeschopná. Nepochybně to je obrovský krok vpřed.

– Ruské sdělovací prostředky už o fašizmu v Pobaltí mluvily dávno. Není náhoda, že nyní obvinily z fašismu Ukrajince. Propaganda pracuje se stejným kalkulem.

– Tato agitka nezačala s novým tisíciletím, ale dříve. U nás byli Čečenci, wahhábisté, černoši, metaři z Takžikistánu, fašisti z Pobaltí, z Gruzie, gayové, banderovci, liberálové, zrádci národa, IS, nyní je našim hlavním nepřítelem syrský běženec v Berlíně. Není důležité, koho propaganda vydává za nepřítele v současné době. Je to talíř, na němž je divákovi předkládána jeho porce nenávisti. Před deseti lety to byli estonští fašisté, nyní uprchlíci. Mění se pouze barvy talířů, ale pokrm zůstává stejný.

První kroky v tom neudělali Solovjev a Kyseljev, oni jsou jen třešnička na dortu, špička ledovce. Všechno začaly hloupé talk-show, idiotské TV pořady jako Anšlaga a Dům-2, které začaly propagovat debilní humor na urogenitální úrovni a stupidní model chování – hysterii, vulgaritu, kvílení, agresi. Vliv měly také kriminální seriály, které ukazovaly těla v třílitrových bandaskách, drsnou kriminalitu. Prudce to podlomilo morálku, upadla na velmi nízkou úroveň, radikalizovalo to společnost. Semena padla na úrodnou zem. Patnáct let vymývání mozků přivedlo společnost tam, kde je.

Pokud je mně známo, na Ukrajině jsou nyní ruské TV programy zakázané…

– Ano, zato detektivních seriálů a úspěchů je dost.

– A v tom to právě je. Příčina je určena špatně, je to špatný přístup. Nejde o to, že oslavují vojska agresora, jde o to, že debilizují lidi. „Úspěchy“ a všechny ty seriály je především třeba zakázat, přesunout někam na kabelovku a vysílat je nejdříve v noci. A místo nich je třeba vysílat Discovery Science, Animal Planet, National Geographic a Viasat History.

Zajímalo by mě, jak se BBC povedlo udělat z televize, která je ve většině zemí obyčejná žumpa, prostředek osvěty populace. Mají heslo „vzdělávat, informovat, bavit“, na první místo kladou vzdělání. Kdyby hlavním televizním programem v zemi byl vzdělávací kanál, národ by se do deseti let změnil.

Soviet blood, foto: Geraint Rowland
Soviet blood, foto: Geraint Rowland

Je to naprosto klíčové a věnuje se tomu málo pozornosti. Vzpomínám si, jak jsem ve Lvově zašel do jedné kavárny, tou dobou už válka běžela půldruhého roku, a tam na obří obrazovce dávali seriál o nějakých zběsilých speciálních jednotkách. Koukal jsem na to s otevřenou pusou.

– Bavil jste se s Rusy – „dovolenkáři“?

– Ne. Jak bych to jen řekl, aby to bylo politicky korektní? Ti lidé jsou se mnou v naprostém rozporu. Absolutně mě nezajímá, proč tam ti lidé jeli, proč sežrali vlastní mozek, jak jim televize natlačila do hlavy tolik sraček, že si vzali samopal a vyrazili vraždit jiné lidi. Snad dokud je jim osmnáct. Do Čečny jsem se dostal poprvé, když mi bylo 18. Nechápal jsem vůbec nic a nedávalo mi to žádný smysl. Ale když už člověk dosáhne čtyřicítky, pak je mi úplně jedno, že jeho myšlení zůstalo infantilní. Jeho vnitřní svět mě absolutně nezajímá.

– Zase jste se dostal k tvrzení, že všechno špatné v Rusku je způsobeno infantilizmem Rusů.

– Naprosto. Vzpomeňte si na rok 1991. Kdo tehdy dělal revoluci? Byly to protesty fyziků a lyriků, inteligence, protesty odborných asistentů. V devadesátých letech jste při té zkáze a bídě u nás přesto v metru viděli inteligentní lidi v brýlích, jak čtou časopis Věda a život. Teď tahle vrstva chybí, vypadá to, že odjeli. Dnes, když někoho takového potkám, lidi, se kterými je možné mluvit, hned si udělám čárku, a snažím se ho k sobě připoutat, abych si mohl normálně popovídat. Protože s většinou lidí se prostě mluvit nedá, jen chrlí nesmysly z televize.