Rozhovor s nevěstou Ildara Dadina.
Anastasija Zotovová – nevěsta Ildara Dadina, aktivisty, kterého jako prvního v Rusku odsoudili na základě nového zákona o „opakovaném porušení pravidel pořádání veřejného shromáždění“. V rozhovoru pro Rádio Svoboda říká, že je spokojená s průběhem shromáždění na podporu Dadina, které se konaly 7. února v různých světových metropolích:
– v Moskvě jsme očekávali 30 lidí, přišlo jich více, téměř sto občanů. Opakovaně jsme je museli rozhánět, aby ve skupině nebylo více než třicet osob a policie toho nevyužila. Nejúžasnější bylo, že kolemjdoucí přicházeli a zajímali se, co se děje. Dávali jsme jim letáky, říkali, že mladý člověk vyžadoval od vlády, aby dodržovala ústavu a oni ho odsoudili na tři roky nepodmíněně. Byli to lidé, kteří prostě šli okolo, v den volna se procházeli po centru Moskvy, říkali nám: “Bože můj, to je bezpráví.” Brali si plakáty a přidávali se k protestujícím.
Něco takového jsem viděla poprvé v životě. Člověk, který nezná Ildara, ani mě, nebo kohokoliv z ochránců lidských práv, není členem žádné politické strany, žádné veřejné organizace, prostě jde okolo, vidí co se děje a říká: „Dejte mi plakát“ – a přidá se k protestujícím. To je jak ze sci-fi. Byli jsme příjemně překvapeni jednáním policie. Často se stává, že přicházejí provokatéři, napadají pokojné protestující, policie si jich nevšímá, „nešpiní“ si s tím ruce. Tentokrát se na internetu objevily hrozby, že někdo bude protestující napadat. Lidé, kteří tyto hrozby psali, skutečně přišli. Policisté si toho všimli, jednali s těmi lidmi, kteří možná chtěli vyvolávat provokace. Tito lidé od nás na dvacet metrů odstoupili, o něčem mezi sebou hovořili, k nám se ale nepřibližovali, náš protest tak proběhl v poklidu. Potom jsme zašli do restaurace na čaj, otevřela jsem notebook, abychom se koukli, jak probíhaly protesty ve světě. Velmi mnoho měst hlásilo účast, Praha, Stockholm, Londýn, Paříž, Riga, z ruských měst Petrohrad a Jaroslavl. Podle mě to je obdivuhodné, když ve stejnou dobu v různých městech Evropy a Ruska protestují lidé s jedním cílem.
– Máte pocit, že se něco změnilo v souvislosti s protesty, které proběhly v posledních měsících?
– Ildara odsoudili 7. prosince, uběhly přesně dva měsíce. Během té doby mnozí lidé, organizace na ochranu lidských práv a také Amnesty International, začali šířit informace, spustili jsme kampaň.
První protest jsme uskutečnili v lese, jiné místo nám neodsouhlasili. Na tomto mítinku bylo asi třicet lidí, celkem dohromady okolo stovky, protože lidé přicházeli a odcházeli, bylo chladno. Na druhé shromáždění, které se konalo po měsíci, přišlo 500 lidí, vystupoval tam první ruský ministr ekonomiky Andrej Nečajev, představitelé strany PARNAS, Strany pokroku, lidé, k jejichž názoru se přihlíží. Potom jsme udělali flash mob, aby se účastníci mohli fotografovat s plakátem „Svobodu Dadinovi“. Nejdříve jsem myslela, že se vyfotí jen pár lidí, kteří Ildara znají, ukázalo se ale, že přišlo mnoho známých ochránců lidských práv, Lev Ponomarev, Valerij Boršev, Tatiana Lokšinova, zástupci organizace Memorial, známý básník Orlov, bývalí političtí vězni, všichni se vyfotili na podporu akce „Svobodu Ildarovi“.
Zdá se, že doslova za dva měsíce jsme dokázali vyburcovat společnost. Podařilo se nám jednat se zástupci Rady prezidenta Ruské federace pro občanská práva, kteří se rovněž budou domáhat zrušení článku 212.1, což veřejně prohlásili před novináři. Myslím, že se nám podařilo rozpoutat diskuzi na nejvyšší úrovni. Brzy se bude projednávat odvolání. Doufáme, že činnost ochránců lidských práv a mezinárodního společenství bude mít vliv na soudce, aby přezkoumali verdikt. Také se může stát, že ústavní soud rozhodne, jestli je tento článek v souladu s ústavou.
Naším prvním cílem je dosáhnout svobodu pro Ildara, druhým cílem je zrušení tohoto článku zákona. Dokud se tak nestane, nebudeme mít klid. Existuje petice, kterou prozatím podepsalo málo lidí. V Rusku musí orgány přijmout pouze petice, které podepsalo alespoň sto tisíc obyvatel. Touto cestou se budeme snažit zrušit tento článek.
Bylo mi řečeno, že Vjačeslav Volodin z úřadu prezidenta se začal zajímat o případ Dadin a snad se také pokusí ovlivnit, aby ho osvobodili. Takže orgány jsou si případu Dadin vědomy. Otázkou je, jak se k tomu postaví. Je zřejmé, že moc postupuje tak, jak je to pro ni výhodnější. Jestli státní moc pochopí, že se národ neuklidní, dokud tento článek zákona nezruší, dokud nepropustí Ildara, bude postupovat tak, jak je to pro ni výhodné. Aby se uklidnilo veřejné mínění, které je i tak znepokojeno jinými problémy současné ekonomické situace v Rusku, snad Ildara propustí.
– Jste velice optimistická, kolik je vám let?
– Je mi 24 let. Narodila jsem se 19. srpna 1991, když se Státní výbor pro krizové situace snažil převzít moc a tanky vyjely na Moskvu. Ano, to je pravda, asi jsem optimista a koukám na to v růžových brýlích. Snad se podaří dostatečně uvědomělým občanům dosáhnout toho, aby u nás nebyly koncentrační tábory a gulagy. Už tak je dost mizerně, ale můžeme se pokusit, aby nebylo úplně mizerně.
– Budete se vdávat. Povězte, jak chcete dosáhnout, aby vás oddali 25. února.
– Kdyby Ildara nezavřeli, nebrali bychom se, protože jsme spokojeně žili i bez razítka v občance. Všechno u nás bylo v pořádku, užívali jsme si života. Že nemáme razítko, nám nijak nevadilo. Nyní se to razítko hodí, aby mě pouštěli na návštěvy. Protože když nejste příbuzný, tak vás bez souhlasu soudu na návštěvu nepustí.
– Jak a kdy jste se seznámili?
– Poprvé jsem se potkali 4. srpna 2014. Byl to můj první protest v životě, organizovala jsem ho na podporu občanů v Bělorusku. Zveřejnili jsme tiskové prohlášení, sdíleli jsme ho na Facebooku, přišli různí lidé. Ildar, podle svých slov, přišel a díval se, jak my, v té době ještě bázliví aktivisté, čteme zákon o policii a diskutujeme s příslušníky policie. Pomyslel si něco o nezkušených amatérech a odešel s opovržením.
Podruhé jsme se potkali v srpnu na jiné akci. Přišla jsem tam jako novinářka, poznal mě, nebo jsem možná poznala já jeho. Mluvili jsme spolu a on řekl: „Slečno, máte krásné oči, přidejte si mě na Facebook“. Přidala jsem si jej a od té doby jsme se začali stýkat. Zjistil, že jsem novinářka, začal mě zvát na různé akce. Jednou se stalo, že byla nějaká akce, Ildar ale bydlel daleko a musel jet autobusem a vlakem. Aby nepřijel pozdě, a on pořád chodil pozdě, navrhla jsem mu, ať přespí u mě. Začali jsme spolu chodit. Nevím, jestli v tom byla láska na první pohled, ale uvědomila jsem si, že jsem ve svých 24 letech poprvé potkala člověka, s kterým chci prožít zbytek života, chci s ním mít děti a starat se o něj.
Rozhodli jsme se pro svatbu, abych za ním mohla chodit na návštěvy. Připravila jsem všechny dokumenty, podala jsem žádost na matriku, dali nám termín na 25. února. V tom se zjistilo, že ve vazební věznici nemají Ildarův občanský průkaz. Zajela jsem na soud, sepsala žádost, aby poslali občanský průkaz do vazební věznice. Soud mně odpověděl, ať žádost pošlou úředníci vazební věznice. Přes advokáta jsem vzkázala Ildarovi, aby napsal žádost na soud. S advokátem žádost napsali.
Vůbec je to zvláštní situace, protože občanský průkaz má být opravdu vždy ve vazební věznici. Proč zůstala občanka na soudu, nelze pochopit. Proč soud občanku prostě nepředá, je také nepochopitelné. Opět se zapojila Rada prezidenta Ruské federace pro občanská práva, aktivisté zasypali Basmanyj soud (Basmanyj městský obvod, část Moskvy – pozn. překl.) žádostmi: vraťte Dadinovi občanský průkaz. Máme tři týdny do svatby, doufám, že soud občanku zašle do vazební věznice, oddají nás a budeme se moci stýkat.
Návštěvy ve vazební věznici, to jsou dvě hodiny za sklem, přes mříž po telefonu. Nemůžete se obejmout, políbit, pohladit po hlavě. No alespoň se vidíme a to není málo, neviděla jsem ho už měsíc. Můžete si popovídat, slyšet hlas – to také není málo, protože komunikujeme pouze dopisy a přes advokáta. Vidět, že je celý, má vše na svém místě, nemá modřinu pod okem, škrábance, že se k němu chovají normálně – k tomu potřebujete návštěvy. Ve vězení budou návštěvy delší. Budu s ním moci zůstat celé tři dny se všemi kouzly manželského života.
– Vy sama co si myslíte, kdy se k vám vrátí?
– Popravdě řečeno, když byl v domácím vězení, byla jsem přesvědčena, že se domácí arest protáhne na rok, odsoudí ho k odnětí svobody na jeden rok a propustí, protože si rok odseděl. Prokurátor navrhoval dva roky, soud dal tři. Doufám, že rok, který soudkyně přidala, mu odvolání zruší, jestli mu ze tří let uberou rok a půl, tak ho vlastně už musí propustit, protože už sedí více než rok. Jestli mu jeden rok uberou, tak si myslím, že podle ruských zákonů je možné žádat o podmínečné propuštění, protože si už polovinu z dvou let odseděl. Doufám, že se tak stane brzo.
A jestli se to nestane, tak dva roky to není deset let, není to dvacet let, které dostal Oleg Sencov. Takže jednou za tři měsíce bude dlouhá návštěva. Přežijeme to. Budeme typická ruská rodina.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.