Velká hysterie v malé zemi

Úvodní foto: Hysteric Glamour/Jason Cartwright

„Česká společnost se vyznačuje měrou národní , jakou neznáme u žádného z našich sousedů“……německý renomovaný historik Arnulf Baring.

Jak se projevuje hysterik? Jaké nám k tomu dávají vysvětlení odborníci? Hysterická osobnost nesnese, pokud není středem pozornosti. Nesnese, pokud není obdivována, urazí se. Nikdy se nemýlí, nikdy nepřipustí omyl, ani nepřizná nečestnost. Dokáže brilantně lhát a to tak, že vytěsní z vědomí vše, co se nehodí k jejímu okamžitému postoji. Trpí labilní emotivitou, patosem, teatrálností, egocentrismem, infantilitou, přeháněním, vymýšlením a lhaním. Snadno se uráží, je samolibá, trucovitá, neochotná se podřídit, se snahou sám určovat pravidla. Vždy a všude musí mít pravdu. Má schopnost se vcítit, ale jen do sebe. Chování je zaměřené na dosažení okamžitého uspokojení, které není schopna odložit.

Panic room, foto: Matilde Zacchigna
Panic room, foto: Matilde Zacchigna

To je jen část vlastností, které se vztahují k pojmu hysterická osobnost. Podle mého názoru to v podstatě odpovídá osobnostem současného prezidenta Miloše Zemana a ministra financí Andreje Babiše. Může být však hysterický celý národ? Pokud se podíváme na reakce české společnosti na Evropskou unii, tak při jakékoli výtce, aniž bychom se zamysleli, reagujeme skutečně hystericky. Když například vzpomenu pomazánkové máslo a různé druhy potravin, které nám údajně EU chtěla vzít.

Stejně tak  frekventovaná kauza sourozenců Michalákových, na níž je reakce (včetně prezidenta) hysterická s celonárodním pocitem, že je ubližováno nejen těmto dětem, ale celému národu. Nemluvě o odporu proti uprchlíkům a silné islamofobii. Dalším velkým projevem hysterie této společnosti je zapouzdřené antiněmectví a neochota přiznat si spoluvinu na zločinu proti lidskosti v případě vyhnání Sudetských Němců, spolu s mýtem, že si to čeští zasloužili.  Naše společnost totiž stále žije v bludech a mýtech.

Svobodná diskuze o vlastní minulosti je opět možná od roku 1989, ale historické mýty a bludy přešly již natolik do vědomí Čechů, že diskuze je odsouzená k nezdaru, přestože podvědomě tuší, že jejich národní identita je budována na nepravdách. O to více se diskursu brání a drží se usilovně a křečovitě osvědčených lží o národní minulosti, nemajíce se o co jiného opřít.

Přemysl Janýr ml. to říká následovně: „Diskutujete s přáteli, odborníky, historiky a najednou si uvědomíte, jak hluboce jsou znejistěni, jak úpěnlivě hledají nějaké ubezpečení, že my Češi, snad přece jen nejsme natolik špatní, když se chytají čehokoliv alespoň trochu pozitivního, anebo jak zoufale denuncují všechny ostatní kolem sebe, že jsou stejní, ba ještě horší“.

Arthur Schopenhauer to sdělil ještě lapidárně: „Soudobé dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou“.

Podle Františka Grause: „České dějiny byly a jsou chápány jako hrdé dědictví předků, varování před nesvorností a národní zradou. Jsou to dějiny národa, ne země, kterou obývá, a sdělují, že Čech může být na svůj národ pyšný a také, že má vůči němu velké závazky. Zamlčeny byly veškeré události a jevy, které této idealizaci odporovaly. České dějiny jsou tedy pohádkovým zrcadlem národa, které mu potvrzuje, že je daleko nejkrásnější. Idealizace minulosti je v tak zjevném rozporu se současností, že heroizace dějin musela být hnána do extrému. Přitom si byli všichni jen trochu myslící lidé ve skrytu duše velmi dobře vědomi toho, že jde o idealizaci, byť by si za nic na světě tuto skutečnost nepřiznali. Z tohoto skrytého, ale přece jen jasného povědomí falešnosti vyplývá na jedné straně křečovité velikášství, nehorázně přeceňující vlastní význam a namlouvající si báchorku v podstatě tak lichotivou pocitu vlastní méněcennosti, že celý svět sleduje, co se v Čechách, srdci Evropy děje. Na druhé straně je pocit vlastní malosti a ubohosti, vzápětí upadající do druhého extrému, paušálního odsudku všeho domácího“.

Let's Panic Later, foto: Wackystuff
Let’s Panic Later, foto: Wackystuff

Soužití obou zemských kmenů

Českému středověkému cítění, s výjimkou některých panovníků jako byl např. Karel IV., scházelo rytířské pojetí morálky rozšířené v západní Evropě – individualistický a etický názor  na vlastenectví  spojený s přesvědčením, že ve světě je třeba uskutečnit spravedlnost. To Čechům chybí.

Češi, Moravané a Slezani se v posledních více jak dvou stoletích dovolávají vlastenectví podle německého filozofa Herdera shodně jako Němci do konce II. sv. války – podle něhož nejde o vnitřní přesvědčení jedince, ale o příslušnost k národu jako jediné přírodní síle. Nejcennější podle Herdera na národě jsou jeho zvyky a jazyk. Herder se stal apoštolem českého nacionalizmu a v podstatě jeho ideologickým otcem.

Sounáležitost s kmenem-národem na základě jazyka s jeho kulturou a historií ukládá jedinci příkazy, které má slepě poslouchat. Stejný instinkt navozuje antipatii ke všemu, co je cizí rodem, zevnějškem, zvykem nebo zvláštností. Principy přátelství a nepřátelství jsou v tomto systému založeny na pudech, ne na ideálech. I v jiných zemích západní Evropy se vyskytovaly podobné xenofobní tendence, byly ale korigovány onou rytířskou morálkou.

Žádný z českých panovníků (vyjma Karla IV., který chtěl založit  říši složenou ze Slezska, Českých zemí, lužického Srbska a Braniborska) se nepokusil sjednotit oba hlavní zemské kmeny na základě vyššího ideálu. A přes jeho pověstný humanismus, ani zakladatel novodobého československého státu T. G. . Slované a Germáni žili v zemi vedle sebe, protože se z nich nepodařilo vytvořit jednotný politický národ na základě smlouvy mezi svobodným občanem a vládcem.

Obrozenectví

Právě v době obrozenectví na začátku 19. století se začalo uplatňovat již zmíněné Herderovo pojetí. Německý filozof Johannes Gottfried Herder je též ideovým otcem nacionalizmu, komunizmu a českého národa na jazykovém základě. Jak panslavismus, pangermanismus a v podstatě i marxismus mají společnou Herderovu základní myšlenku, víru v lid jakožto přírodní sílu a nedůvěru vůči individuu.

foto: Anghel Adrian
foto: Anghel Adrian

Všechny tyto směry, včetně nacionálního socialismu (i když ten český vznikl dříve než německý) a  fašismu, staví celek nad jedince. Podle Herdera se národ stává mystickou silou, které se musí jednotlivec bez kritiky a výhrad podřídit. Národ předchází stát a vlastní (národní) stát je vyvrcholením národnostního hnutí. Tento stát je pro Herdera vyvrcholením řetězce: „rodina-kmen-národ-stát“. Herderova  ideologie posílila české kmenové vědomí projevující se antipatií vůči cizincům – každý přistěhovalec porušující uvedený řetězec je pokládán za vetřelce a nemůže být přijat za rovnocenného člena „kmene-národa“.

Názorným příkladem je „Strakonický dudák“ Josefa Kajetána Tyla, kde to cizí, zvláště Orient, je něco temného, tajemného, nedůvěryhodného, což byl samozřejmě historický strach z Osmanů. Národ na východ od Rýna je založen biologicky, na rasových instinktech, u západních národů naopak politicky na rozumu, kdy je národ společností svobodných občanů, což  o českém národě nelze dodnes říci.

Myšlenky Herdera přejali čeští obrozenci a český národ podle nich definovali na bázi jazykové (kmenové a organické). Tento německý filozof  se stal i ideologickým otcem českého národa založeného na „jazyku“. Vnější autoritu staví proti individuální bez ohledu na racionálnost, mravnost nebo praktičnost. Právě Herderovy teze umožnily Čechům vytvářet si hesla jako:

  • Češství je produktem přírody
  • Český národ je samou přírodou daný
  • Násilný stát rakousko-uherský je umělý, protivící se přírodě
  • Češství je osudově oddělené od němectví
  • Jazyk je posvátným dědictvím po našich předcích.

Další německý filozof Johann Gottlieb Fichte nahradil Herderovo pokrevní příbuzenství mezi členy národa příbuzenstvím jazykovým, zbožnil jazyk. Jazyk se stal největším paladiem českého národa. Jen národ s původní řečí má právo na vlastní stát. Čeští buditelé Fichteho ochotně následovali.

Novodobě založený československý stát v roce 1918 však právo na vlastní stát anebo jazykovou rovnoprávnost českým Němcům neuznal. Právě zbožštění českého jazyka  je příčinou dodnes přeceňované role literatury, spisovatelů, básníků, divadla, filmu a herců.

A zvláště je to evidentní v současné době, kdy vzniká nesčetné množství televizních seriálů mnohdy podřadné kvality, ale jsou české, a kdy hrajeme, zpíváme a nakupujeme hezky česky.

Hereckým celebritám a celebritám šoubyznysu je neoprávněně přičítán až příliš velký význam ve společnosti. A k ovlivňování cíle je velmi rádi používají politici. Protože herec zahraje cokoli, za co je placen. Charakteristické bylo chování hereckých a pěveckých hvězd minulého režimu v listopadu 1989 i později a v podstatě některých i dodnes.

Adrian Portmann, historik švýcarského původu, neúspěšný kandidát na ředitele ÚSTR se  v rozhovoru pro Respekt z února 2013 ohledně kultury vyjadřuje lapidárně:

„Po vyhnání českých Němců se české země kulturně homogenizovaly. Kulturní homogenizace pronikla do celého způsobu života a pod komunistickým režimem byla velmi zřetelná a je zřetelná dodnes. To by se nestalo, kdyby zůstal v zemi třeba jeden milion Němců. Byla by tady stále nějaká protiváha, bylo by vidět, že kultura není jen jediná dominující, ale rozmanitá a to je, myslím, pro člověka obecně důležité. To je obrovská ztráta pro tuto zemi.“

Ustavení státu….

„My národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa…,“ stálo v preambuli první československé ústavy. Na rozdíl od americké ústavy : „My lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu… .“

Kde zůstaly menšiny? První Republika československá byla konstituována na základě představ Herdera a Fichteho. Národní stát „státovorného národa“ Čechoslováků, jehož jazyk se stal státním jazykem. Co by tomu asi říkali Švýcaři, kdyby museli mluvit jen německy? Tam jsou státními jazyky uznané němčina, italština a francouzština podle oblastí.

Ready for Hurricane Irene, foto: Bethany King
Ready for Hurricane Irene, foto: Bethany King

Největší česká menšina Němci, ale ani Maďaři, Poláci, Rusíni nebyli přizváni k vytvoření ústavy a v podstatě byli bráni jako členové minority. Přitom československý stát se nevyvinul organicky, nepovstal vývojem kmenového uvědomění, vývojem rodiny v klan, klanu v kmen, kmene v uvědomělý kmen státně organizovaný, jak to žádala Herderova teorie, nýbrž byl nadiktován shora, vytvořením umělého národa česko-slovenského a politického snažení Masaryka, Beneše a Štefánika, aniž by kopíroval hranice etnografické (jazykové), jako to bylo ve Švýcarsku.

„Češi se nedokázali ustavit jako politický národ, neosvojili si řád akceptovaných povinností a práv, nevytvořili si reprezentaci, jíž by svěřili moc a k níž by byli spontánně loajální. Nevytvořili pravidla hry, která by upravovala možnost protestu vůči takové moci a možnost přijatý řád změnit. Pokud nastala naléhavá potřeba toho všeho, reagovali jako podrážděný dav až hystericky. Český podíl v česko-německém soužití spočíval především v neochotě či v neschopnosti revidovat iracionalitu českého sebeporozumění, v jehož rámci byl Němec výslovně i mlčky označen za nepřítele číslo jedna a spolu se středověkým křižákem a protireformačním jezuitou vyplnil temné diabolické zákoutí českého mýtu. K revizi byla povolána česká kultura a intelektuálové především. Selhali vesměs ochotně.“

Jak  příznačné to bylo během okupace, totality a evidentně i dnes. Žádný muž do nepohody, jen stranickými a koaličními půtkami a zákulisními intrikami  „ostřílení  politici“ pro něž není politika službou veřejnosti a posláním. Strany se nestaly prostředkem k vykonávání politiky, ale cílem.  Vesměs i intelektuálové napříč kulturním i duchovním spektrem selhávají, místo aby některý z nich zvedl ten prapor ke změně.

Menšiny

Práva menšin v demokratickém státě nevyplývají z uznání nebo neuznání vládnoucí politické moci, nýbrž musejí být předem zaručeny ústavou. Menšiny se nemají jen podílet na správě státu, nýbrž i na organizaci státu. Práva menšin musejí být dostatečným způsobem zaručena, protože v zastupitelské demokracii není národnostní menšina schopna se prosadit proti většině, právě kvůli tomu, že je menšinou a jak sděloval Emanuel Rádl:

„A není-li zaručeno právo národnostních minorit na organizaci státu, postrádá stát oprávnění své existence…..“

a to byl případ I. republiky československé. K tomu zmíněný E. Rádl dodává:

„Protože jazyk je jistě původním a přirozeným právem každé národnosti, vstupuje její jazyk jako konstituční element do organizace státu, stát musí mluvit řečí svých národností a administrace se musí upravit tak, aby jazyk německý byl tak svobodný jako český,”

Hysteria, foto: Henning Mühlinghaus
Hysteria, foto: Henning Mühlinghaus

čemuž se po dobu První republiky Češi bránili, což však ve Švýcarsku bylo normální, tam byly uznány rovnoprávné jazyky německý, francouzský a italský. A sám Edvard ujišťoval mírovou konferenci ve Versailles roku 1919, že Němci budou v ČSR požívat menšinových práv a v memorandu č. 3 napsal:

„Němci budou mít v Čechách stejná práva jako Čechoslováci. Jazyk menšin bude všude povolen. Žádné menšině nebude nikdy odepřeno mít své školy, soudce, soudní dvory. Němčina by měla být druhým zemským jazykem. Režim by byl podobný režimu švýcarskému. Tento režim bude nastolen v Čechách nejen proto, že Češi jsou a vždy byli prodchnuti nejhlubším smyslem pro demokracii, právo a spravedlnost.“

Ale již 26. října 1918 noviny Bohemia psaly:

„Němci zde mají být na své půdě strpěni tak dlouho, pokud se budou podrobovat. Jinak rádi svůj pozemek prodají, svážou si otýpku a půjdou.“

  1. října 1920 v Českém slově sděloval tehdejší ministr zahraničí Dr. Edvard Beneš…

“Němcům nesmí být přiznáno právo na sebeurčení, raději je pověsíme na šibenice a pouliční svítilny.“

Masaryk si  nebezpečí nerovnoprávnosti národů uvědomoval a v jednom rozhovoru skepticky podotkl:

„Dosáhli jsme příliš mnoho, naše republika je pouze horším vydáním starého Rakouska,“  a dále v  poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918:

„Území obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vytvořili stát, tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli jako emigranti a kolonisté. Máme právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území.“

V  té době přibližně pět procent Čechů žilo v územích s německou většinou. O den později 23. 12. 1918 TGM pronesl v německém zemském divadle (Stavovském) ke shromážděným německy mluvícím obyvatelům Československa.

„Děkuji pražským Němcům za jejich důvěru, kterou mě poctívají. Buďte ujištěni, Němcům našeho obnoveného státu se dostane plné rovnoprávnosti. I já doufám a přeji si, aby dnešní večer byl jen prologem – smím-li se tak vyjádřit – k velkému dramatu, jež bychom my a Němci v naší společné vlasti mohli a směli sehrát.“

Která z jeho řečí byla pravdou? Rezoluce Mezinárodního svazu pro Společnosti národů z roku 1922 přijatá proti Československu, Polsku, Rumunsku a Jugoslávii žádala, aby byla rozšířena menšinová jazyková práva, aby menšinám byla dána co nejrozsáhlejší samospráva, a aby byly zřízeny při radě Společnosti národů zvláštní komise minoritní, které by stížnosti menšin zkoumaly a předkládaly Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.

Český delegát proti tomu vehementně protestoval. V podstatě není divu, že následkem vymezení vlivu svých menšin, které se neztotožnily s novým státem, se po dvaceti letech existence zhroutil. Jistě tehdy též díky mimořádným poměrům a Mnichovské dohodě. Masaryk nesplnil sliby Slovákům zakotvené v pittsburské dohodě a po dobrovolném přenechání Zakarpatské Ukrajiny poválečnému SSSR se stejně, už v demokratických podmínkách, stát rozpadl k 1. 1. 1993 osamostatněním Slovenska.

„Mne nikdy nedostanete k tomu, abych uznal slovenský národ. Zastávám neochvějně názor, že Slováci jsou Češi a že slovenský jazyk jest jen jedním nářečím českého jazyka, jako je tomu s hanáčtinou nebo s jinými nářečími české řeči. Nikomu nebráním, aby o sobě říkal, že je Slovák, avšak nedopustím, aby se prohlašovalo, že existuje národ slovenský…,“  Dr. Edvard Beneš.

Vůdce rakouských socialistů se domníval, „že spojenci vytvořili stát z několika národů, plných vzájemné nenávisti, spoutaných v jejich celkovém ekonomickém a společenském vývoji a pokroku jejich civilizace záští a národnostními sváry, které vyživovala tyranie, a které zamořily celý jejich veřejný život“.

Češi však cítili, že do stojatých slovenských vod přivádějí pokrok, civilizaci a Slováci to nesli s nepokrytou nelibostí. Češi, kteří ovládali národní vládu, odmítali dát Slovákům autonomii, kterou jak shora řečeno, jim Masaryk slíbil v Pittsburgu – neboť prý na světě nebylo dost vzdělaných Slováků, aby sestavili svou vlastní vládu.

Na začátku roku 1919 se objevilo varování před budoucností, když slovenská ekonomika vzala náhlý obrat k horšímu. Naráz byla odříznuta od maďarských trhů a maďarského uhlí. Cukrová řepa hnila na polích, cukrovary se zavíraly. Slovenští zemědělci a dělníci se bouřili, hlásil jeden americký pozorovatel, ve skutečnosti proti své nové vládě v Praze:

„Nemáme vám za co děkovat. Říkáte, že jste nás zachránili před politickým útlakem Maďarů, který byl vskutku velmi těžký, ale nyní tady vládne stanné právo, nemáme práci, nemáme co jíst, trpíme zimou a naše budoucnost je černá.“

V září 1919 navštívili  amerického účastníka mírových rozhovorů v Paříži Stephena Bonsala dva Slováci, stěžovali si, že jim bylo zabráněno vycestovat z Československa, a že do Paříže dorazili teprve po namáhavé cestě přes Jugoslávii, Itálii a Švýcarsko. Prosili, aby vyslechl jejich vůdce, churavějícího kněze otce Hlinku. Kněz hovořil o své ztrátě iluzí vůči Československu:

„Maďaři koneckonců zase tak hrozní nebyli. Žili jsme vedle Maďarů po tisíc let,“ prohlásil.

„Všechny řeky tečou do velké uherské nížiny a všechny cesty vedou do Budapešti, jejich velkého města, zatímco od Prahy nás dělí Karpaty.“

Slováci byli skutečnými katolíky, Češi ať už říkali cokoli, byli bezvěrci. Bonsal mohl poskytnout jen pramalou naději, že mírotvorci odčiní to, co právě učinili.

Poválečná česká pomoc Slovensku ve formě státních zaměstnanců, úředníků, učitelů, techniků a jiné inteligence nebyla ve svých důsledcích jednoznačně kladná. Že byla nutná, o tom z racionálně uvažujících Slováků žádný nepochyboval. Na druhou  stranu nebylo obyvatelstvo Slovenska národnostně vyhraněné, mluvili slovensky i maďarsky.

Na otázku, zda je Maďar nebo Slovák, lidé často odpovídali: „ A všetko jedno. Keď bude dobre medzi Maďarmi, som Maďar, keď medzi Čechmi, som Slovák.” Pressburg (později Bratislava) bylo město s převážně německým obyvatelstvem  a kdo byl na Slovensku vzdělán, mluvil maďarsky anebo německy. Češi vyslaní na pomoc Slovensku se ve svých místech a pozicích „zahnízdili“ a když vystudovali první slovenští vzdělanci, odmítali jim své posty přepustit.

Štefan Osuský, velvyslanec v Paříži, se v roce 1933 vyjádřil o soužití Čechů a Slováků v jednom státě následovně:

„Nejvíce se Čechové prohřešili na Slovácích tím, že k nim zavedli nemravný systém politických stran, spojený s politickou korupcí. Zpronevěří-li někdo 500 korun, trestají jej přísně, ale trpí se, aby se k účelům politickým zpronevěřovaly miliony peněz náležející lidu. Takové korupce jako mezi Čechy není nikde na světě.“

V roce 1946 vyhráli volby v českých zemích komunisté, protože upláceli „ukradeným“ majetkem vyhnaných českých Němců, na Slovensku nebylo rozdělovat co a tak vyhrála Demokratická strana.

Pohled zvenčí

První hlavou britského diplomatického zastoupení v Praze se stal na sklonku roku 1918 jako chargé d’affaires Cecil Gosling, plný sympatií k Masarykovi a k novému státu. Brzy vystřízlivěl. Soudil pak, že prezident je příliš optimistický, pokud jde o vztah mezi Čechy a Němci ve státě. Bez úspěchu se snažil přimět čs. vládu k větší toleranci vůči německé a maďarské menšině. Korupci v ČSR srovnával s tou nejhorší v Jižní Americe – v neprospěch Prahy.

Sir George Clerk přišel do Prahy v roce 1920 jako první britský velvyslanec. Vycházel dobře s Masarykem i Benešem. To mu nebránilo označit Edvarda Beneše za „bezohledného oportunistu“ a o Praze se vyjadřoval jako o „městě nadutců“.

Austen Chamberlain, britský ministr zahraničí od roku 1924, se vyjádřil, že „má-li být Společnost národů zničena, mohlo by se stát volbou neschopného muže za jejího předsedu,“  a v tomto případě by byl Dr.Beneš skvělým kandidátem pro každého, kdo by sledoval tento cíl.

Joseph Addison, který se počátkem roku 1930 stal britským vyslancem v Praze, usoudil, že korupce v ČSR se stala druhem umění. Byl přesvědčen, že základ čs. politiky tvoří agresivní český nacionalismus a že stabilní uspořádání střední Evropy vyžaduje územní úpravy.

Dle Karla Čapka: „Fanatický český nacionalismus je stejně odporný jako fašismus a komunismus.“

Consumed By Corruption, foto: Michale Shaheen
Consumed By Corruption, foto: Michale Shaheen

Ve společnosti národů v Ženevě zazněly nejméně dvakrát varovné hlasy popisující jádro evropských problémů. Premiér britské vlády Ramsay Mac Donald v září nástupnické státy varoval těmito slovy: „Pakt, nepakt, budete napadeni. Pakt nepakt budete rozdrceni. Přirozenou obětí vojenského věku a vojensky organizované společnosti je malá národnost, která věří ve své morální právo na život. Zlo se utrhne ze řetězu a nic už nebude stát v cestě jeho řádění, pokud se ještě jednou vrhnete do náruče tzv. jistot, které vám nikdy, co svět světem stojí, nezajistily bezpečnost.“

Čtyři roky po té hovořil v Ženevě o menšinových otázkách Willoughby Dickinson. „V nástupnických státech současné většiny byly tehdy menšinami. Když nyní získaly nadvládu, dělají jiným to, co dříve prováděli jiní jim. To nemůže dopadnout dobře a pokud se této politice neučiní přítrž, přivede nejen nástupnické státy, nýbrž celou Evropu do neštěstí.“ Tak se také stalo.

Epilog

Není účelem tohoto „traktátu“ sebemrskačství anebo dehonestace současné české společnosti. Mohl bych doplnit, že Česká republika byla od 20. let 20. století vlajkovou lodí sovětské výzvědné služby a zůstává jí do dnes. Pokud však mohu sledovat chování české společnosti  v této, pro Evropu největší krizi od konce II. světové války, tak ani po více než 25 letech od pádu Železné opony, nezměnila myšlení ani  základy, na kterých byl založen skoro před sto lety novodobý československý stát. Nic se nezměnilo z Herderova a Fichteho pojetí národa jako největší přírodní síly a jazyka, jeho největšího „paladia“.

Jsem přesvědčen, že v této společnosti je skryt velký pozitivní potenciál. Přiznat si spoluvinu, že i já jsem příslušníkem národa, který v minulosti selhal – a každá evropská země má svojí temnou stránku minulosti -, učinit pokání a žít v pokoře, nejen člověka, ale i národ, osvobozuje.

Nejsme pupkem světa a musíme hledět nejméně za tři kopce dál. To, že jsme určité historické okamžiky mohli řešit jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Ještě je před námi dlouhá cesta, abychom  se stali skutečnými příslušníky západní civilizace, dokud nezměníme původní základy státu. Jen smlouva mezi svobodným občanem a vládní mocí (ne národ a jazyk) nám může zajistit trvalé místo mezi civilizovanými a demokratickými zeměmi Západu, založenými na hodnotách známých po tisíciletí. A Evropská unie může úspěšně existovat jen na národech svobodných lidí.

Použité zdroje: 

  • Češi v dějinách nové doby-1848-1939 – Podiven
  • Zamlčené dějiny – Tomáš Krystlík
  • Mírotvorci – Pařížská konference 1919 – Margaret Macmil
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)