Despotismus

Despocie (z řeckého despotés, hospodář, pán, panovník) je krajní forma nebo způsob absolutní vlády, která poddaným nepřiznává žádná práva a zachází s nimi jako se svým majetkem.

, který je svou povahou bojácný, vidí v izolaci lidí nejjistější záruku svého vlastního trvání a obvykle se všemožně snaží izolovat je. Není nectností lidského srdce, která by mu vyhovovala více, než egoismus: despota lehce odpouští ovládaným, že ho nemají rádi, jen když se nemají rádi ani mezi sebou (pozn.: to je příklad A. Babiše a M. Zemana).

Nepožaduje po lidech, aby mu pomáhali řídit stát, stačí, když si nečiní nárok na to, aby jej sami řídili. Označuje za nepokojné a neklidné duchy ty, kdo se snaží sjednotit své úsilí k vytvoření všeobecné prosperity, a v rozporu s přirozeným významem slov nazývá dobrými občany ty, kdo se úzce uzavírají sami do sebe.

To jsou nectnosti, které plodí despotismus, přesně tytéž, jakým přeje rovnost. Tyto dvě tendence se doplňují a zhoubným způsobem podporují.

Rovnost staví lidi vedle sebe bez vazby, která by je spojovala. Despotismus staví mezi nimi přehrady a odděluje od sebe. Rovnost v nich vytváří sklon nemyslet na bližní a despotismus jim předstírá, že lhostejnost je jakási veřejná ctnost.

Despotismu, který je nebezpečný v každé době, se tedy musíme zvláště obávat v dobách demokracie. Je snadné všimnout si, že právě v těchto dobách mají lidé nejvíce zapotřebí svobody!

Když jsou občané nuceni zabývat se veřejnými záležitostmi, nutně je to odvádí z prostředí jejich individuálních zájmů a čas od času vytrhuje ze soustředění na vlastní osobu.

Jakmile se začnou společně projednávat záležitosti společného zájmu, zjišťuje každý, že není na svých bližních tak nezávislý, jak si dosud představoval, a že k tomu, aby získal jejich podporu, musí i jim poskytovat svépomoc.

Když vládne veřejnost, není člověka, který by nepociťoval cenu veřejné shovívavosti a který by se nesnažil získat ji tím, že dosáhne úcty a náklonnosti těch, mezi nimiž musí žít.

Mnoho vášní, které zmrazují a rozdělují lidská srdce, je tak nuceno stáhnout se do hlouby duše a tam se skrýt. Pýcha se pokrytecky zastírá, opovržení se neodvažuje vyjít najevo, egoismus se bojí sama sebe.

Pod svobodnou vládou je většina veřejných funkcí volitelná, a proto lidé, kteří se v důsledku vznešenosti svého ducha nebo neklidu svých tužeb cítí ve svém soukromém životě stísnění, si každodenně uvědomují, že se nemohou obejít bez těch, kdo je obklopují.

Tento text jako by popisoval současnou situaci v naší zemi. Pochází z knihy Demokracie v Americe význačného francouzského diplomata a aristokrata Alexise de Tocqueville, která vyšla před více jak 170 lety. Je čím dál aktuálnější, neboť vychází z pojetí britské demokracie a pozdějšího amerického liberalismu, na jejichž základě je postaveno západní myšlení. Právě to tak velmi chybí v zemích na východ od Rýna, které prožily absolutizmus, včetně naší , a v kterých se právě velmi snadno ustavily totalitaristické režimy, v nichž byla základem rovnost a ne občanská a zodpovědnost.

A není náhodou, že v těchto zemích se opět dostávají k moci despotové, kterými jsou nejen A. Babiš a M. Zeman, ale i polský Kaczynski, maďarský Orbán, ruský , turecký Erdogan. Tyto země se  musí zbavit zastaralých základů nacionalizmu 19. století a do obalu národů svobodných lidí musí zabalit ústavní liberalismus. Jen tento systém může být pevným pojítkem členských zemí Evropské unie, která nemá alternativu.

Úvodní foto: A rally For a free Russia without repression and despotism, by DonSimon, zdroj: Wikimedia Commons