Národní státy?

, jeden ze zakladatelů dnešní EU, reagoval na pozici národních států slovy: „Národnímu zájmu nesloužíme úzkostlivým nebo sobeckým uzavíráním se vůči okolí, nýbrž přátelským porozuměním a co nejširší spolupráci s jinými. Nezávislost se čím dál víc stává pojmovou fikcí, která je vytěsňována ‚zákonem solidarity‘, protože je nakonec tou sílou, která otvírá .“

Francouzský kněz a mediální expert Noël Choux jednou v debatě podotkl směrem k Čechům: „Mysleli jsme si, že budete více cestovat, více usilovat o kontakty a spolupráci s lidmi z jiných částí Evropy.“ Bohužel nemohl vědět, jak hluboce jsou zasaženy charaktery našich občanů po více jak 40leté komunistické totalitě.

Rozmnožení národních států, především těch po konci 1. světové války, zvýšilo nestálost a nejistotu nového pořádku, vzniklého po Pařížské konferenci v roce 1919. Každý z nich musel okamžitě bojovat proti vnějšímu tlaku některé sousední velmoci a proti vnitřnímu tlaku národních menšin, což exemplárně představovalo nově vzniklé Československo, a na což dnes ve své knize „Ohrožená Evropa“ upozorňuje Američan George Friedman.

Jenomže Evropa roztrhaná na spoustu nespolupracujících států nemá vůbec šanci obstát vůči žádnému z nebezpečí příštích desetiletí: migrace, ekologická , ruská dezinformační , čínská ekonomická expanze, možné vrtochy USA. K tomu všemu Evropská unie potřebuje dostatečnou duchovní základnu, kterou měla na počátku a teď ji podstatně ztratila. Bez toho se stane kořistí sobců a populistů.

Úvodní foto: Concentración en Sol por la III República, Rubén Vique, zdroj: Wikimedia Commons