150 let Pařížské komuny

Krvavý začátek 20. století

Pařížská komuna začala 18. března před 150 lety. O deset týdnů později byla brutálně poražena. Byl to maják. Její reformní myšlenky inspirovaly generace utopistů a socialistů. A jejich krvavý zánik zadal předzvěst 20. století.

Revoluce začala kontrarevolucí. Ráno 18. března 1871 se na příkaz šéfa exekutivy Adolphe Thierse pokusily francouzské jednotky obsadit pařížské dělnické čtvrti, odzbrojit Národní gardu a zabavit jejích 400 děl. Zpočátku vše probíhalo podle plánu. Na Montmartru však vypukly nepokoje a nakonec došlo k bratříčkování mezi vládními jednotkami a místními obyvateli. Když se konečně objevil generál, který měl zajistit disciplínu, byl stržen z koně a později zastřelen. Pokus vlády o uchopení moci v Paříži selhal. Krátce před 15 hodinou uprchl Thierse z vládní budovy na Quai d’Orsay. Byla to hodina zrození Pařížské komuny.

Město jako pevnost

Všechno to začalo 2. září předchozího roku kapitulací Napoleona III. v Sedanu. Ale byla to jen kapitulace říše. O dva dny později došlo v Paříži k vyhlášení republiky. Město se změnilo v pevnost. Všechny dluhy občanů byly zrušeny a nájemné pozastaveno. O dva týdny později bylo město obklíčeno německými jednotkami. A pak se nedělo nic. Žádný větší útok, žádná bitva, jen obléhání. Co teď?

Vytvořily se dvě frakce. Jedna seděla v pařížské místní vládě. Najednou přišla zpráva, že představitelé starého řádu, vlády, ale také bohaté buržoazie opustili město. Začaly se vytvářet vojenské jednotky. Nezaměstnaní dělníci se hlásili u Národní gardy, kde byl alespoň plat. Nakonec se vytvořil ústřední výbor.

Jedna země, dvě vlády

Na druhé straně, v Bordeaux se usídlilo z Paříže uprchlé Národní shromáždění v čele se zmíněným Adolphem Thiersem. Ten se znepokojením sledoval, co se vaří v Paříži. Chtěl se rychle dohodnout s Bismarckem a dohodl se s ním na předběžném míru 26. února. Současně bylo v Paříži znovu zavedeno nájemné a dluhy prohlášeny za platné. Plat Národní gardy byl zrušen.

Nálada v Paříži vřela. Když Thierse dorazil do Paříže 15. března, byl přijat nepřátelsky. Po neúspěšném pokusu o odzbrojení Národní gardy musel o tři dny ve spěchu opustit město. Volená rada byla slavnostně ustanovena 28. března. Od té chvíle měla ve skutečnosti dvě vlády.

Velké zabíjení

Nálada v Paříži byla euforická a situace osudná.  Tím více udivovala obezřetnost, s jakou Komuna agitovala. Tady nejednali žádní podivní dobrodinci. Dnes by se jejich program spíše nazýval sociálně demokratický: byla vypracována demokratická ústava, dělníci vybízeni k zakládání odborů, byly zrušeny církevní daně a náboženské regule. A nastavily se první známky emancipace žen. Z pohledu buržoasie jednoduše provokace.

21. května zaútočily vládní síly s drtivou převahou. Trvalo to však týden, než byl zlomen poslední odpor. Pak začalo velké zabíjení. Ve městě se zřídila shromažďovací místa k okamžitým popravám vězňů – v parcích, na náměstích, dokonce v divadlech. Před Jardin du Luxembourg se vytvořily fronty k popravě odsouzených lidí. Dlouho se mluvilo o 20.000, dnes se vychází z počtu 10.000 popravených. Stále ještě enormně vysoký počet.

Žluté vesty proti měšťáctví

Důsledky tohoto masakru by neměly být podceňovány. Echo Komuny a její krutý konec zní dodnes.  Rozkol ve francouzské společnosti, který je stále patrný, začal zde. Když žluté vesty vyšly v roce 2018 do pařížských ulic proti buržoazní elitě a zapálily barikády, bylo to také vyjádření neschopnosti komunikovat, s níž se části francouzské společnosti potýkají 150 let. Důsledky pro buržoazní konzervatismus, který nejpozději do května 1871 ztratil svou nevinnost a který byl nejen mezi intelektuály trvale zdiskreditován.  Jeho obavy, které nebyly neopodstatněné, ztratily morální legitimitu v důsledku pařížského masakru – až dovnitř občanské společnosti. Nejen ve Francii se už nikdy nedokázal znovu zbavit tohoto stigmatu.

Osudová brutalita moderny

Situace komunistického hnutí v Evropě je úplně jiná. Měli své první mučedníky. „Masakr pařížské komuny znamenal pro světovou revoluci totéž, co Golgota ​​pro křesťanství,“ napsal Sebastian Haffner. Na Komunu, jejíž pád se později stal ospravedlněním revolučního násilí, se opakovaně odvolávali Lenin i Trockij. A tak popravy v Paříži předznamenaly osudovou brutalitu a bezuzdné násilí v moderní době. Poprvé se zde objevila bezohledná a cynická vůle vyhladit, která funguje jako varovný signál. Kruté 20. století začalo v Paříži na jaře 1871.

Doslov Bohumila Řeřichy
Dokud moderní společnost neodsoudí nacionalizmus, který byl příčinou obou světových válek, a neodhodí na smetiště novodobých světových dějin z nacionalizmu vzešlou hnědou větev nacizmu a rudou komunizmu, může se něco takového, jako bylo bezuzdné násilí po porážce Pařížské komuny v roce 1871, opakovat.

Alexander Grau je promovaný filozof a pracuje jako kulturní a vědecký novinář na volné noze.


Úvodní foto: Attentat contre Robespierre à la Commune de Paris le 9 Thermidor an II (27 juillet 1794), Musée Carnavalet, zdroj: Cicero, autor: Alexander Grau, překlad: Bohumil Řeřicha