Křesťanství a svoboda

V roce 324 po Kristu se rozhodl římský císař Konstantin přesídlit a vydal se na východ. Místo Říma se stalo sídelní město Byzantium, dávná řecká kolonie rozložená na vstupu k Černému moři. Přejmenoval ji na Konstantinopol, poté nesla název Cařihrad a nyní Istanbul. Jedním z hlavních důvodů, proč se tak stalo, byla jeho ctižádost zanechat po sobě významný odkaz, a protože mu chyběla válka, tak vymyslel nové hlavní město. Konstantinopol byl i blíže velkým kulturním a hospodářským centrům té doby, jako byly Atény, Soluň a Antiochie.

Město mělo i lepší polohu, pokud šlo o obranu zejména před germánskými kmeny a perskými armádami. Ve 4. století se nacházela klíčová místa na východě. Konstantin nepřesunul jenom své sídlo, ale také desetitisíce obyvatel, které musel nakrmit. Proto zabavil v Egyptě, malé Asii a Sýrii obrovské množství potravin a vína a ke zkrášlení dopravili jeho oblíbenci velká umělecká díla, což historik Jacob Burckhardt popsal jako „nejhanebnější a nejrozsáhlejší umění v dějinách.“

Jednoho člověka však s sebou nevzal, a to římského biskupa. Toto historické oddělení církve od státu mělo osudové, ale blahodárné účinky pro celé lidstvo. Římský biskup stál nejvýše ze všech, a to na základě toho, že prvním držitelem tohoto úřadu byl Petr, služebně nejstarší z Kristových apoštolů. přežilo jen díky tomu, že se z něj stalo decentralizované náboženství složené z církevních sborů, které se spravovaly samy. Svou roli sehrálo i to, že Řím byl od hlavního města daleko.

Na druhé straně, ostatní duchovní představitelé jako byzantský biskup anebo biskupové z Antiochie, Jeruzaléma a Alexandrie byli rychle podřízeni státní moci. Církev v Římě však posilovala daleko od intrik císařského paláce svoji nezávislost, až se nakonec stala duchovním vůdcem všech křesťanů. Východ (Byzanc) se v důsledku tohoto rozdělení dostal po vládu státu (příkladem bylo a je Rusko), zatímco Západ (Řím) pod vliv církve.

Po dobu patnácti století od Konstantinova přestěhování byly evropské dějiny poznamenány bojem mezi církví a státem. A právě z jisker těchto zápasů vzplály první pramínky svobody. Vzestup křesťanské církve je první důležitou příčinou svobody na Západě. Ne demokracie vedla ke svobodě, ale naopak, vedla k demokracii.

Svoboda na Západě se zrodila především z dlouhé řady mocenských střetů mezi církví a státem, šlechtou a panovníkem, protestanty a katolíky, podnikateli a státem, jejichž důsledky se staly součástí jemného přediva západního života a vytvářely stále větší tlak zejména v Anglii, a poté i ve Spojených státech, na svobodu jednotlivce.

V dnešním světě je svoboda především svobodou jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu. Řekové sice dali světu filozofii, literaturu, poezii a umění, Řím nám odkázal vládu práva a počátky omezování vládní moci. Úpadek římské říše přinesl poučení, že v dekadenci císařství se rozpadla práva. A pokud má vláda práva vydržet, potřebuje, aby uvnitř státu fungovaly instituce, neboť vládci a jejich úmysly se mohou měnit, jejichž účinnost na státu nezávisí. Západ takovou instituci – vyrovnávací sílu – nalezl v katolické církvi.

nazval římsko-katolickou církev korunovaným duchem na hrobě římského impéria. Kultura Říma se stala kulturou katolické církve. Církev zachovala nespočet římských tradic a myšlenek včetně latiny, která poskytla vzdělaným lidem v Evropě společný jazyk a posílila jejich pocit, že patří do jednoho společenství. Ideje a struktura katolické církve – její univerzalismus, hierarchie, kodexy a kanonické právo – dodnes připomínají Řím. Jako instituce katolická církev svobodu myšlení nevyznávala a s ní neuznávala a dodnes neuznává odlišnosti ve víře. Zejména ve středověku, kdy její moc vzrostla, stala se méně tolerantní až tyranskou, když kladla důraz na dogma a bezvýhradnou poslušnost.

K potlačení odklánějících se od dogmat používala drastické metody – např. španělskou inkvizici. Sama církev se nepovažovala za instituci, která prosazuje svobodu jednotlivce. Od počátku se však vytrvale stavěla proti moci státu, a tak omezovala vládu panovníka. Měla v moci základní společenské instituce jako obřady manželství, narození a smrti. Vlastnictví církve a kněží nebylo zdaňováno, což nebylo bez významu, uvědomíme-li si, že v Evropě vlastnila třetinu půdy. Katolická církev tak byla historicky první a jedinou institucí, která byla nezávislá na světské moci a byla schopna se jí vzepřít.

Tím, že uhájila svou autonomii a napadala moc státu, vznikaly v systému mezery pukliny, kde se mohla rozvíjet svoboda jednotlivce. Zatímco na Východě se římské impérium rozpadalo, pravomoc a nezávislost římského biskupa rostla. Stal se první mezi církevními knížaty a začalo se mu říkat Il Papa – Svatý otec. V roce 800 n. l. byl papež Lev III. přinucen korunovat franckého vládce Karla Velikého na římského císaře. Tím byla zahájena tradice investitury, podle níž musela církev novému vladaři požehnat, aby jeho vláda byla uznána. Do 12. století moc papežů rostla, až se stala klíčovou ve složitých evropských politických hrách.


Úvodní foto: . Paul statue in front of St. Peters Basilica (Vatican), by AngMoKio, zdroj: Wikimedia Commons