Jaké poučení pro dnešek si můžeme odnést z příběhu Goebbelsovy sekretářky?

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: The Throne of Muhammad Ali Shah, photo by Shivashishpandey35

Tak se ptá autor knihy „Jeden německý život“ na základě příběhu poslední Goebbelsovy sekretářky Brunhilde Pomselové, která otevřeně přiznává svůj oportunismus, nezájem o politiku a svou pozdější roli v nacistickém režimu vysvětluje svým vlastním prospěchem, mladickým egoismem a tím, že politiku nebrala na vědomí.

I dnes se šíří mezi obyvatelstvem ignorance, pasivita a nezájem, zatímco jiné části společnosti se radikalizují. Jak uvádí Thore D. Hansen, Paul Garbovski  z magazínu VICE napsal: „Pořád jsem se snažil mít na pozoru před těmi druhými, a přitom je ten obyčejný člověk, v němž tkví dostatek zlenivělé absurdity, která zametá cestu zradě a násilí celých armád, ve mně samotném. Dejme si pozor na ten kousek Pomselové v nás.“

KGB Headquarters on Lubyanka Square in Moscow, Russia, photo by Williamborg
KGB Headquarters on Lubyanka Square in Moscow, Russia, photo by Williamborg

Tato patrně poslední očitá svědkyně z nitra nacistického mocenského aparátu, nám v 21. století skýtá příležitost poznat, proč se pravicoví , autoritářské systémy a nakonec i vracejí, proč se tak v nejrůznějších formách v internacionální rovině už dávno děje a které příčiny v tom hrají roli. Je nedbalé a opovážlivé přehlížet tu spoustu známek vzbuzujících obavu, že se nakonec Evropa rozpadne- a že v tomto procesu nelze vyloučit ani vojenské střety. Velké části společností západních demokracií, ke které můžeme počítat i Českou republiku dospěli k bodu, že už je nelze zasáhnout fakty, nýbrž pouhými emocemi. Pocit nespravedlnosti smíchaný se strachem a hněvem může radikalizovat a v podstatě radikalizuje celé skupiny obyvatelstva a stačí najít vhodný obraz nepřítele, abychom tyto lidi získali pro jednoduchá řešení a ještě horší věci. Nacionální socialisté ihned svalovali vinu za stav Německa ve třicátých letech 20. století na konkrétní skupinu, na Židy. V současné době to jsou mimo Židů uprchlíci (muslimové), intelektuálové, nebo prostě ti „jiní“.

Pokud podle Thore D. Hansena Brunhilde Pomselová tvrdí, že se k ní nedoneslo nic o skutečném rozměru pronásledování Židů, tak právě na ministerstvu propagandy, kde se přikrášlovala fakta a zprávy se buď potlačovaly, nebo pouštěly do oběhu, se o tom mohla dobře něco dovědět. Kdyby byla chtěla… Již od roku 1942 se šuškalo po celé říši, že Židé nejsou přesídlováni, nýbrž odváženi do koncentračních táborů. Anonymní průzkumy prováděné mezi dobovými svědky až do devadesátých let 20. století ukázaly, že až 40 % německého obyvatelstva ještě před koncem války vědělo o holocaustu. Z morálního hlediska je už zavírání očí samo o sobě vinou, neboť žít vždycky znamená žít v nějakých souvislostech. To platí právě dnes a rovněž v demokracii, kde všeobecná lidská práva tvoří zásadní pilíř základních práv. Současně se plno lidí od demokratických systémů odvrací, protože nepátrají po mechanismech společenské a lidské desolidarizace. Anebo po nich pátrat nechtějí? Už Hitlerova sekretářka Traudl Jungeová tvrdila, že o holocaustu nic nevěděla. Rovněž telefonista Hitlerovy tělesné osobní stráže vždycky tvrdil, že v blízkosti Adolfa Hitlera se nikdy nic nedoslechl o „konečném řešení“. Všem je společné, že se na konci svého životopisu stydí za to, že se museli zodpovídat nebo se skrývat – takovou váhu měla a má spoluzodpovědnost o zločinech jejich nadřízených. To platí i v dnešní době. Příběh Brunhildy Pomselové nám skýtá příležitost pochopit, co znamená ignorovat vznik diktatury a později v ní žít, přežívat – fyzicky a duševně. Ale také nám názorně předvádí, co znamená přihlížet snahám dnešních populistů likvidovat demokracii západního typu. Její příběh by nás měl zajímat již kvůli tomu, čemu se v současnosti opět, a to už dlouhou dobu, daří: obrovskému nezájmu, respektive politické pohodlnosti a apatii vůči osudu uprchlíků, rozhořívající se nenávisti k demokratickým elitám a novému rozmachu pravicových populistů, kteří vyhlásili boj proti demokracii a evropské integraci.

Nereflektovaný egoismus, lákavá nabídka zaměstnání, touha po kariéře i potřeba někam patřit, to byly pohnutky, které Brunhildu Pomselovou přivedly do NSDAP – prostě do toho sklouzla. Jak příznačné i po nástupu komunizmu.

Při hledání paralel mezi třicátými lety minulého století a naší současností narazíme na několik otázek. Co se děje v Evropě? Nestaví se ony části obyvatelstva, které se dosud většinově nenechaly radikalizovat novými demagogy, k aktuálnímu vývoji nakonec stejně pasivně, ignorantsky, či projevují nezájem přesně tak, jak Brunhilde Pomselová popisuje samu sebe mezi 22 a 34. rokem svého života? Není stejná apolitičnost dnešní mládeže, respektive současných generací, a otrávenost politikou občanského středu už hrozbou pro demokracii? Neselhaly demokratické elity (včetně České republiky) tím, že dlouho ignorovaly dlouhodobé důsledky a příčiny stále rostoucího znechucení politikou? Nevracíme se naším pasivním postojem a apatií vědomě do třicátých let? Kdo dnes nechce vidět hrozbu vzniku totalitních států, ten by měl brát v potaz životní příběh Brunhildy Pomselové i se všemi rozpory stejně vážně jako vnucující se paralely se současností.

Aktuálně vidíme, jak v Turecku vzniká diktatura. Jsou to nakonec stejní prostí úředníci a lidé jako B. Pomselová, kdo před očima světové veřejnosti z pověření prezidenta Erdogana přivedli opozici, parlament a média pod prezidentovu výhradní kontrolu, kterou si zajišťuje moc.  Nevíme, kolik vlastního oportunismu tito policisté, úředníci a další přisluhovači v Turecku vynakládají nebo budou muset vynaložit, aby v novém Erdoganově systému přežili, ale dávají všanc demokracii, právní stát a lidská práva. Podle odhadu Amnesty  International bylo během půl roku na jihovýchodě Turecka následkem brutálního postupu tureckých úřadů vyhnáno ze svých domovů půl milionu Kurdů. Což se rovná kolektivnímu trestu. Po pokusu o puč v červnu 2016 byly v Turecku propuštěny z práce nebo uvězněny desetitisíce lidí, mezi nimi státní úředníci, učitelé, vědci a politici. V zemi by měl být opět zaveden trest smrti. Turecký parlament byl zbaven moci a posílily prezidentovy pravomoci. To všechno připomíná známky vzniku nacistické diktatury.

To, co momentálně pozorujeme v Turecku, se děje i na jiných místech světa. Strach z uprchlíků, kteří se cestou přes Turecko do Evropy snaží zachránit před občanskou válkou v Sýrii, je bezprostředně spojen s osudem evropských demokracií. Nacionální egoismus evropských států včetně České republiky donutil EU přistoupit na dohodu s Tureckem, jehož vyděračský potenciál pohrdající lidskými právy Erdoganův systém využívá k tomu, aby zabránil vměšování do vnitřních záležitostí Turecka. Uprchlíci z krizových oblastí Sýrie – lidé – se stávají pingpongovým míčkem politiky. Hrozba tureckého vedení, že uprchlíkům znovu otevře své hranice, totiž jinde v Evropě, v Německu, vyvolává paniku. Strach z dalšího přijímání uprchlíků vyvolává snahu pravicových populistů definitivně obrátit naladění obyvatel, a tím i urychlení jejich postupu k moci. „Demokracie byla a je neustálá snaha zajistit práva každého jednotlivce a solidárně ho chránit. Jakmile se noví pravicoví populisté dostanou k moci, tato práva jednotlivcům opět upřou.“ Staré antifašistické varování „zabraňte začátkům“ už přichází v podstatě pozdě. Obraz uprchlíka coby nepřítele a proces zesurovění se razantně šíří přes internet. Téměř polovina rakouského obyvatelstva hlasovala při posledních prezidentských volbách, kde zvítězil demokratický kandidát Van der Bellen (53,8 %), pro pravicového populistu Norberta Hofera (46,2 %), jenž se ucházel o hlasy sloganem „Rakousko na prvním místě!“ a s nepřátelskými výroky na adresu cizinců a pouze s dvěma tématy: boj proti establishmentu a vyvolávání protiuprchlických nálad.

Despots or idiots, photo by Pit Pixel
Despots or idiots, photo by Pit Pixel

„Volnost, rovnost, bratrství“- tyto požadavky tvoří základ evropských demokracií.  Jejich uchování však není zajištěno, jestliže lidé v časech, kdy je třeba tyto hodnoty vehementně a viditelně zastávat, zůstanou nadále němí a pasivní a budou jen přepínat na televizní zábavu, každodenní politiku bude dál určovat radikální menšina s hesly, nenávistí a štvaním proti každému, kdo nezapadá do jejich obrazu světa. Bude pořád dál otravovat klima, šířením lží a nenávisti, získávat čím dál větší přízeň a nakonec se možná dostane k moci.  Neboť deklarovaným cílem pravicových populistů je konec evropské integrace. Chtějí zpátky do národnostně homogenních národních států, které se staly díky své špatné politice vůči svým menšinám (včetně Československa) jednou z příčin vzniku 2. světové války. Hrozí nebezpečí, že se svou lhostejností a pasivitou vmanévrujeme do morálního debaklu, v němž se šokující události stávají rutinou, a starost o vlastní bezpečí povede k tomu, že při hledání jednoduchých řešení ztratíme všechno, co jsme v Evropě za více než 70 let od konce světové války na základě humanismu vybudovali. Republikánský kandidát Donald Trump byl zvolen prezidentem USA poté, co označil muslimy, hispánce a další menšiny, jakož i „starý“ establishment ve Washingtonu za ty, kdo jsou zodpovědni za úpadek amerického snu, explicitně bílé střední vrstvy. V jeho úspěchu se sluní mimo jiné ultrapravicové hnutí Alternative Right, jehož tvář Richard Spencer po Trumpově zvolení vyzval k oslavě tohoto vítězství slovy: „Slavme jako v roce 1933“ – kdy Hitler převzal moc.  Úspěch Trumpova hnutí čerpá nejen ze vzteku na migranty a uprchlíky, nýbrž právě ze vzteku na demokratický establishment. Sloganem Make America Great Again, stejně jako rasistickými hesly proti muslimům, Mexičanům a hispáncům nalákal do volebních místností širokou vrstvu uražených Američanů, čímž se nikterak neliší od formy a hesel, s nimiž operují evropští pravicoví populisté. Ve volební kampani využil zklamání a frustrace bílých dělníků a vzdělané bílé vrstvy a sexistickými a rasistickými hesly si zajistil jejich hlasy. Svádění lidu demagogy pomocí jednoduchých hesel a nabídky radikálních řešení funguje dnes stejně jako tenkrát.  Trump ve svém umírněném projevu oznámil, že na cestě k prezidentskému úřadu vedl „hnutí“. Odkazovat se na hnutí, které vyvstalo z lidu, je mnohokrát použitý recept autoritářských vůdců, kteří nakonec uchopili moc prostřednictvím demokratických institucí (jak podobné v případě českého hnutí ANO autoritáře A. Babiše).  Trump se může stát hlavním exponentem nové formy demokracie, která už nebude pojímat samu sebe jako pluralisticko-rozmanitou, nýbrž jako nacionálně-homogenní. Jak se obává politolog Albrecht von Lucke, v takovýchto demokraciích se vůle lidu bude uskutečňovat prostřednictvím jednoho charismatického vůdce, zcela v duchu starého nacistického hesla Ein Volk, ein Reich, ein Führer (jeden lid, jedna říše, jeden vůdce).

V Evropě tento vývoj dopadá na úrodnou půdu. Současné polní tažení pravicových populistů na Západě je úspěšné i proto, že mohou bojovat a získávat na svou stranu společensky vyčleněné občany, zatímco „občanský střed“ spí spánkem Šípkové Růženky a nevnímá hrozbu vzniku nefragmentované společnosti pozbyvší solidarity, nechápajíce, že demokracie západního typu páchají rychlou sebevraždu.  Strach a ignorance jsou zjevně odpovědné za to, že nás počet utonulých uprchlíků nechává chladnými a zavíráme hranice, že přihlížíme, jak se bez protestů rozvíjí působení krajní pravice. Tyto jevy jsou osudová znamení, že se může zopakovat nejtemnější epocha lidstva.

Jestliže  Brunhilde Pomselová říká, že nemohla vědět, co znamená převzetí moci Adolfem Hitlerem, v dnešní době masových médií a hyperinflací prostřednictvím internetu je taková možnost v kterékoli západní společnosti vyloučená. Každý výplod, téměř každý projev a každé nové překročení hranice ze strany pravicových populistů se internetem nebo sociálními médii šíří po celém světě jako virus, trvale se ukládá nebo na sociálních sítích bez zábran nabírá potenci. Internetový gigant Facebook zatím odmítá jakoukoli odpovědnost za šíření nenávistných postů a propagandy. Při tom je už dávno dokázáno, že tyto platformy se staly pro stamiliony lidí ústředním médiem jejich radikalizace a mobilizace. Sociální média už nabrala dynamiku, která odhaluje jejich temný potenciál. Internet se stal prakem nenávisti, protože nespokojenost, jež pohání části populace, se takto koncentrovaně dá šířit snáze než dřív. Nedůvěra ke klasickým médiím je enormně vysoká především mezi mladými od 18 do 35 let a velká část jich čerpá informace jen ze sociálních médií. PR agentura Edelman operující po celém světě, se v letech 2015 a 2016 dotazovala 36 000 lidí z celkem 28 zemí světa na jejich důvěru v elity. Ve více než polovině všech evropských zemí důvěra širokých mas v politiku, hospodářství a v neposlední řadě ve sdělovací prostředky klesla pod hranici 50 %. Edzdar Reuter, předseda představenstva firmy Daimler, o současné mladé generaci tvrdí, že je naprosto nepřipravena na krizové jevy přítomnosti, protože se nikdy nezajímala o politiku a neangažovala se v ní, a je tím pádem dokonce zodpovědná za vzestup populistů, kteří mají pouze snadný úkol předkládat katastrofické scénáře, jejichž obsah nikdo nezkoumá. Generace osmašedesátníků podle něho udělala mnohé věci špatně, ale aspoň se často hádali, angažovali a do všeho pletli. Přisuzuje ovšem odpovědnost i směrem k demokratickým elitám, které nepochopily, že politika je nepostradatelným prvkem každé demokracie. Kontroverze se inscenují jenom pro příští volby, skutečné problémy se nenastolují. „Není divu, že si mladí myslí, že jim nikdo neříká pravdu.“ Jsou však vystaveni konfrontaci s nebezpečím teroru a násilí. Přes své nesrovnatelně lepší vzdělání a formování v konceptu všeobecných nezadatelných lidských práv, je spousta mladých postižena nezaměstnaností.  Mnoho mladých lidí v Evropě i USA neočekává od budoucnosti nic pozitivního. Výsledkem toho je na jedné straně vztek a nenávist, a na druhé straně nezájem o politiku a rezignace na to, že by se situace dala nějak zlepšit politickým angažováním. I přes to, že dnes se všechno jeví jinak, je vše moderní, propojené a lidé jsou vzdělaní, rozsáhlé vrstvy mladé generace jsou stejně apolitické, rezignované anebo se jednoduše nezajímají, jako ve své době Brunhilde Pomselová, a zabývají se jen samy sebou.

Stejně jako ve třicátých letech, tak i dnes předcházela radikalizaci doby nespoutaná globalizace. Trhy byly otevřené i ve dvacátých letech, mnoho zemí nikoho neomezovalo ve vstupu a neměly vízovou povinnost. A stejně jako při krachu v roce 1929 měly burzovní spekulace fatální následky i v roce 2008. V obou historických situacích masy lidí v USA i v Evropě přišly o práci, měly obrovské starosti o budoucnost. Rozpoutané síly globalizace se dnes, stejně jako tenkrát, vymkly kontrole národních států. Politické instituce ztratily svou bezproblémovou kompetenci, neboť stát již nebyl schopen vykonávat funkci ochránce vlastního obyvatelstva. I dnes jde omezování sociálního státu ruku v ruce s enormní expanzí finančního sektoru s růstem nízkých příjmů. Levice krok za krokem – napřed v 90. letech ve Spojených státech a poté i v Evropě – zrazovala své voliče. Právě ony dělníky a nižší střední vrstvu, jež se dnes nechávají částečně radikalizovat, nakonec o tom svědčí propady sociálně demokratických stran. Čím dál víc se zřetelně projevuje, že za rozkolem v západních společnostech stojí ignorance a nečinnost politických elit, které pravicovým extrémistům zapustit kořeny. Radikalizace velké části obyvatelstva, kterou můžeme pozorovat, je nakonec důsledkem ignorance a nezájmu uvnitř společnosti, která už nějakou dobu před vypuknutím uprchlické krize vypověděla solidaritu s těmi nejslabšími. Krize demokracie je výsledkem dlouhodobé bezmocnosti či ignorance politiků. Totálně nefragmentovaná západní společnost už nepředstavuje solidární komunitu. A stejně jako ve třicátých letech mizí dnes suverenita demokratických elit a politických stran, neboť se ukázaly jako neschopné nebo přinejmenším budí dojem, že k obecnému blahu nemohou posloužit. Instinktivní odmítání uprchlíků se občas objeví jako faktor, který v Evropě v krizi opět dává společnou identitu: nelidský izolacionismus a nacionální egoismus.

Dráždivé modelové reakce liberálně demokratických sil – spílat voličům populistických stran do hlupáků a nevzdělanců – mohou sotva přispět k řešení. Liberální elity a jejich arogance mají samy podíl na krizi demokratického systému a protestu voličských vrstev takzvaných „závislých“ či „odstrčených“, kteří se chtějí pomstít „těm nahoře“. Tyto skupiny obyvatelstva s vysokoškolským vzděláním a poměrně jistým zaměstnáním pohrdají nižšími vrstvami za to, že nejsou tak tolerantní k přistěhovalcům a dalším menšinám… Evidentně jsme i my dnes moc líní a neteční k věcem veřejným, než abychom se snažili pomáhat k většímu podílu na našem systému těm, kdo v něm přišli zkrátka. Podoba dnešního neoliberalismu obětovala občanskou solidaritu ve prospěch narcistického individualismu a egomanie. Solidarita je olej do motoru demokratické, svobodné humanistické společnosti. Jestliže se demokracie skloní před ekonomikou natolik, že lidé získají dojem, že už nemají žádný vliv na instituce a že jsou dokonce zrazován jejich zájmy, budou to mít v příštích letech populisté a fašisté snadné.

Nemůžeme si už dovolit odvracet zrak, neboť pravicoví populisté využívají všeho, čím se dá demokracii uškodit. Neoliberální politika Západu nese odpovědnost za to, že moc převzaly nadnárodní společnosti a nadnárodní finanční kapitál. Vlády se dostaly do jejich vleku a politika přestala plnit svou funkci. Společenská smlouva, jež slibovala sociální stabilitu, byla vypovězena. Proto žijeme v přelomové době, v níž jsou demokratické hodnoty zpochybňovány. Pokud zbývající demokratické strany a občanský střed nezačnou přemýšlet o tom, jak tuto smlouvu nově vytvořit, zažijeme v Evropě pravicově-populistickou vlnu, která spláchne a pohřbí pod sebou demokracii příštích let. Umírnění občané a elity ze všech společenských sfér nyní musejí dokázat, že se z minulosti poučili!

Myšlenky a slova Thore D. Hansena jsou i pro nás, demokraty a humanisty v České republice, výzvou!

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.