Poslušnost a lhostejnost

 


Úvodní foto: Adolf Hitler delivers a speech at the Kroll Opera House, photo by German Federal Archives

se projevuje chováním, které se podřizuje autoritě. Pokusy i zkušenost dokazují, že iracionálně poslušné jsou za běžných civilních mírových okolností přibližně dvě třetiny lidí bez ohledu na pohlaví, stupeň vzdělání nebo sociální původ. Lidé poslechnou, přestože vědí, že jejich bude mít pro jiné lidi ničivé, katastrofální důsledky.“

v knize Thore D. Hansena Jeden německý život popisuje svůj život a především okolnosti toho, jak se dostala k Josephu Goebbelsovi, jednomu z největších zločinců v dějinách, pro něhož pracovala jako sekretářka. V jejím vyprávění se právě vyskytují termíny poslušnost a , k nimž v roce 2013 už jako více než 100letá řekla: „Je to snad špatné, je to egoismus, když se lidé na místě, kam je postavili, snaží dělat něco, co je pro ně dobré, a vědí, že tím škodí druhým? Ale kdo je takový? Tak daleko přece nikdo nemyslí. Byli jsme krátkozrací a lhostejní!“

Hitler, Nürnberg,1935, Charles Russell Collection, NARA
Hitler, Nürnberg,1935, Charles Russell Collection, NARA

Brunhilde Pomselová vzpomíná na své dětství jako na ne zrovna lehké. „Děti tenkrát neměly dobrou výchovu, podle toho, jak se to bere dnes. Sice se jim dostalo péče, dostaly najíst, občas i hračku, ale víc ne. Rodiče nás vedli přísně, na všechno jsme se museli ptát. Občas padl i pohlavek. Byli jsme taková normální německá rodina. Rodinný život stavěl na poslušnosti, s láskou a porozuměním se nikdo daleko nedostane. Poslouchat a trochu u toho švindlovat, zalhat nebo svalit vinu na druhého, to prostě patřilo k věci. O politice se u nás doma nemluvilo.“ Byla však velice pilná a, jak přiznala, vděčí za to pruské povaze, smyslu pro povinnost, včetně toho „zařadit se a podřídit se“. Tenkrát všechno fungovalo jenom na základě jisté přísnosti. Po předčasném ukončení školy se uchytila u jedné firmy, kde dělala děvečku pro všechno. Uměla stenografovat, učila se základům účetnictví, ovládala těsnopis.  Před rokem 1933 podle ní nikdo neuvažoval o Židech. „My jsme proti Židům nic neměli.“ Její otec byl moc rád, že měl několik židovských zákazníků, protože ti měli většinou peníze a vždy platili dobře. „Takže nám nikdy nepřišlo na mysl, že by s nimi nemělo být něco v pořádku. Když se objevil nacionální socialismus, pořád jsme ještě nechápali, co by mělo následovat. Mávali jsme našemu milovanému vůdci. Proč taky ne? O Židech před rokem 1933 nikdo z nás nepřemýšlel ani trochu. Kvůli válce jsme přišli o všechno a Versailleské smlouvy nám to omlátily o hlavu, tak nás to později učili. Neměli jsme vůbec tušení, co k nám s Hitlerem přichází.“

Její bezstarostný život pokračoval dál, aniž by tušila, že brzy nastoupí na místo v mocenském centru nacionálně socialistické diktatury, která změní celý její život.

O politiku se nijak nezajímala. „Kluci mezi sebou řešili politiku, ale nás holky to nezajímalo!“ Ještě koncem roku 1932 pracovala u židovského doktora Goldberga. K pro ni osudovému setkání došlo koncem roku 1932, kdy se seznámila s pozdějším rozhlasovým hlasatelem Wulfem Bleyem. Právě toto setkání jí po převzetí moci Adolfem Hitlerem umetlo cestu do rozhlasu a později do Goebbelsova ministerstva propagandy. Bylo jí 21 a podle tehdejšího zákona byla plnoletá.

V březnu 1933, jak vzpomíná, najednou nacisté vyhráli volby. Nevěděla, koho volili její rodiče, ona dala svůj hlas národním socialistům. V celém Berlíně vládla nálada s hudbou a prapory a všude bylo živo. Volební dny byly docela bláznivé. „Ale že by se jednalo o politiku… Ta nás mladé vůbec nepřitahovala. A ani nás neovlivňovala!“

Když byl Hitler jmenován kancléřem, byl celý Berlín na nohou. „Pamatuji si jenom, že Hitler stál v okně říšského kancléřství. A všude lidi, lidi, lidi, a řvali jako dneska na fotbale. My jsme s přítelem Hansem řvali taky. Lidé byli na vrcholu štěstí, že jsou svědky historické události. I já jsem provolávala slávu. Hitler byl prostě jenom nový muž. Ale nadšená jsem z toho nebyla. Tohle mě nadchnout nemohlo. Později, když se zase někam šlo, snažila jsem se z takových shromáždění ulejt. Ale těsně po Hitlerově nástupu byla nálada jednoduše plná naděje. Stejně to bylo obrovské překvapení, že to Hitler dokázal. Myslím, že tím byli nacisté sami překvapeni. Ale mne to tenkrát nezajímalo. Pro mne šel život jednoduše dál. A taky jsem ještě pracovala u doktora Goldberga. Tedy, jemu jsem neřekla, že jsem byla 30. ledna 1933 provolávat slávu Hitlerovi. Neudělala jsem to, abych tomu nebohému Židovi neublížila,“ přiznává Brunhilde Pomselová.

Po nástupu do německého rozhlasu vzpomíná na dobu olympijských her v Berlíně v roce 1936. Město bylo jako proměněné. Na Kurfürstendammu si člověk připadal jako v Paříži. Lidé byli veselí. Byla to slavnost, „kterou Bůh daroval vůdci. Když jste šli po ulici, slyšeli jste angličtinu a francouzštinu, viděli jste Indy.“

Svoboda slova už neexistovala
Na všechno se dohlíželo a všechno se odposlouchávalo. Bylo zřízeno pracoviště, kde se nacisté věnovali výhradně poslechu rozhlasových pořadů. si dokonce nechával předkládat všechny scénáře. Pletl se do všeho. Vznášel námitky a škrtal herce, nebo si tam přál jiné. V rozhlase platily jasné direktivy, co se smí a co ne. V jednotlivých odděleních už seděli kovaní straníci. Kolikrát to byli úplně naivní, umělecky neschopní lidé, ale měli od partaje dobré zaměstnání a ještě měli funkce v SS. Nikdo se jim neodvážil postavit na odpor nebo remcat. A od té chvíle se do rozhlasového vysílání vkrádalo čím dál víc antižidovství.

Aryan Guard in Kensington, Calgary, Canada, photo by Thivierr
Aryan Guard in Kensington, Calgary, Canada, photo by Thivierr

Pro Brunhildu Pomselovou bylo Německo do olympijských her úžasná země. Ještě tam nepronásledovali Židy, všechno bylo v pořádku. Osobně žádné pálení knih neviděla. Ale četla o něm, psali to v novinách, ale bylo to někde daleko od ní. První zlom pocítila, když začaly mizet první židovské obchody. Postupně pak začínal jejich bojkot i v jejím okolí. Přesto všechno měl její otec ještě židovské zákazníky. Když se zakládaly koncentrační tábory, tedy „když jsme poprvé slyšeli slovo koncentrák, vzpomíná B. Pomselová, „tak to pro nás znamenalo, že se tam dostali jenom lidi, kteří říkali něco proti vládě nebo vyvolávali rvačky. No dobře, mysleli jsme si, nemusejí je kvůli tomu dávat hned do vězení. Dali je do koncentráku na převýchovu. Nikdo si tím nelámal hlavu. V rozhlase jsme tehdy měli hlasatele Jule Jaenische, byl to skvělý člověk. Bez něho by rozhlas neexistoval. I on se ocitl v koncentráku. „On prý je teplej.“ „Proboha, ten, a teplouš?“ Být homosexuál bylo tenkrát strašné. Co je to za lidi? Ale Jule Jaenisch, takový milý přátelský člověk. „Ano, příjemní jsou, ale jsou to teplouši.“ Byla v nás malá dušička. Pak zmizela naše Rosa Lehmannová-Oppenheimerová, její krám zůstal zavřený. Židi museli pryč, protože z Východu přicházelo tolik Němců. Vykládali nám to tenkrát pořád dokola, že Němci ze Sudet teď přijdou domů do říše a vesnice po nich zůstanou prázdné a musejí se znovu zalidnit. A že tam přijdou Židé. A budou konečně všichni pohromadě. Sežrali jsme jim to. Nevěděli jsme nic. Ale byl tu pořád ještě doktor Goldberg a otcovi zákazníci. Ti se ještě pořád objevovali na ulicích. Ale nějak postupně… jeden nebo druhý tu už najednou nebyl. Pak přišla ta strašná událost v listopadu 1938, říšský pogrom – Křišťálová noc. Lidé byli ochromeni, že se něco takového mohlo stát, že mlátili židovské lidi, a vůbec lidi, že vymlátili výlohy židovských obchodů a sebrali z nich věci. Ve všech berlínských čtvrtích. Někdo z přátel nebo příbuzných říkal, že něčí sousedy odvlekli lidé v uniformách. Naložili je na náklaďáky a odvezli. Ale kam, to nikdo nevěděl. Pro toho, kdo se o politiku nezajímal, to bylo něco strašného.“

A potom to vypuklo, vzpomíná Brunhilde Pomselová na léto 1939, na den, kdy vypukla válka, kdy v rozhlase poslouchala, že německé vojsko dnes ráno reagovalo na přepadení Polskem. Nikdo nezačal jásat a křičet ano! nebo správně! Všichni z toho byli zaražení. „Takže jsme teď měli válku. Teprve když na německou půdu dopadla první bomba, tak jsme to pocítili i my tady v Německu a přišlo nám na mysl, že jsme přece o tom mohli vědět víc. Byli jsme přece tak lhostejní.“ Že nás doma před tím připravili o svobodu, to jsme tehdy samozřejmě vůbec nepochopili. Uměli jsme myslet, jak nám to předepsali, jak nám to předtiskli, jak to stálo v novinách, jak to hlásili v rozhlase.

Byla to tak trochu elita
Na základě nařízení, jemuž se nemohla Brunhilde Pomselová vzepřít bez rizika represí, přešla na ministerstvo říšské propagandy. „Byla to tak trochu elita. Už proto bylo příjemné tam pracovat. Všechno bylo přívětivé, mně se tam líbilo. Hezky oblečení, přátelští lidé. Ano, byla jsem v té době ještě hodně povrchní, hodně hloupá.“ Přidělili ji ke Kurtu Froweinovi, mladému důstojníkovi, který se vrátil z fronty s lehkým zraněním a dle paní Pomselové se nechtěl vrátit na frontu, své zranění zveličoval a stal se osobním referentem Goebbelse. Spousta věcí podle ní byla tajná, tudíž je nesměla ani opisovat. Především co se týkalo procesů s nepřáteli nacistické říše, jako byli později členové Bílé růže nebo atentátníci z 20. července 1944. Tvrdí, že ona sama s aktéry Bílé růže soucítila a odsuzovala, že byli popraveni, byť to, že dělali takové věci, byla od nich hloupost.  „Kdyby drželi hubu, mohli být ještě na živu – takové bylo všeobecné mínění. Kvůli pár blbým papírům, nějakým letákům. Byla to hrůza, takový rozsudek tenkrát. Jistě to mohu obdivovat – mladí lidé, kteří prostě věřili, že dobro musí zvítězit. O to se musí přičinit každý. A oni tenkrát udělali co mohli. Já sama bych nedokázala klást odpor. Neodvážila bych se. Řekla bych: ‚Ne tohle nemůžu.‘ Patřím k zbabělcům. Ale snažím se i dneska pořád ještě vysvětlovat, když lidé říkají, že by tenkrát věděli, jak se z nacistického režimu vymanit, že vymanit se tehdy nemohl nikdo. Ten, kdo to udělal, riskoval život. Člověk nemohl říci ne, a když to udělal, dal v sázku svůj život,“ doplňuje Brunhild Pomselová. Přestože pracovala na ministerstvu propagandy, o tom, co se masově dělo Židům, se prý dověděla až poté, co se sama vrátila ze zajetí, neboť v té době nemohla nahlížet do spisů. V práci pomalu poznávala Goebbelsovu tvář. Plně ji poznala až na slavnostní akci v berlínském Sportovním paláci, kdy svojí řečí vyvolal úplný výbuch nadšení. Lidé řvali, dupali a nejradši by si utrhli napřažené pravice.  Něco takového nikdy nezažila. „Nebylo to pouhé nadšení, bylo to, jako kdyby ti lidé nevěděli, co dělají: ‚Chcete totální válku?‘  ‚Ano, tu chceme!‘“ Vnímala běsnící dav, který sám vůbec nevěděl, proč tak běsní. Zpětně to viděla do mnohem větší hloubky, že jeden člověk dokáže přimět stovky lidí, aby řvali, řvali a řvali ‚Chceme totální válku‘ a byli uhranuti jediným člověkem.

Nic jsme nevěděli
Brunhilde Pomselová odmítá osobní vinu. „Byli jsme záměrně zpracováváni propagandou a spadli jsme do toho. Patřila k tomu i velká dávka hlouposti, to samozřejmě.“ Ale jak říká, „Ať už jsem se do toho politického kotle dostala jakkoli, přesto jsme byla mimo dění. Vždycky bude dost hlupáků, kteří naletí špatným lidem. Co se tu odehrálo, jsem se dověděla až po propuštění z vězení. Ale to přece nebyla naše vina, že jsme nic nevěděli. A taky to nikdy nebyla moje vina. Věděla jsem už věčnost, že existují koncentrační tábory, ale že tam zabíjejí lidi plynem a pak je spalují, o tom jsem nikdy neslyšela. Ale vadí mi a trápí mne, že se mnou špatně zacházeli Rusové. „Protože já jsem nic neudělala, jenom jsem u pana Goebbelse datlovala na stroji. Ne, nějaké vědomí viny v sobě nemůžu probudit. Vina bych byla, kdybych něco udělala. Jsem samozřejmě vinna za svou hloupost. Všichni si od toho slibovali nový rozmach po prohrané první světové válce.  Já jsem nebyla žádná pasivní spoluúčastnice, to bych o tom musela vědět víc. Víceméně neuváženě jsem se dostala do té blbé strany (NSDP), kde už většina lidí stejně byla.“

Když se Hitler dostal k moci, bylo už na všechno pozdě
Už předtím, jak vzpomíná Brunhilde Pomselová, než Hitler uchopil moc, jsme nebyli v Německu nijak zvlášť otevření. „Tenkrát to byl úplně jiný svět. Začíná to už výchovou v dětství. Když byl někdo nezbedný, dostal výprask. S láskou a porozuměním se daleko nedošlo. Od pohlavku za uši až po stažené kalhoty. Třikrát na holou, věc byla vyřízená.“ „Nebyli jsme dostatečně vyspělí. O politiku jsem se nezajímala. Teď ve stáří mne politický vývoj zajímá mnohem víc. Německo bylo potrestáno za svůj nacionální egoismus a své skutky. Bylo potrestáno za svou nedbalost a nezájem. Jak jsem již sdělila dříve, nenesu žádnou vinu. Vůbec žádnou vinu. Na čem? Ne, nepovažovala bych se za viníka. Ledaže by se vyčetlo celému německému národu, že přispěl k tomu, že se tahle vláda vůbec dostala k moci. To jsme byli všichni, i já. Neumím si představit, že lidé budou někdy ještě tak hloupí, aby znovu naletěli. Pořád ještě vnímám dav jako dav, a také to, že lidé jsou víc pohodlní a trochu líní, když mají myslet a kritizovat. Když jim někdo odebere část jejich starostí, to se přece v politice děje.“

„Možná jsem v životě pracovala s více zločinci, než jsem věděla. V době, kdy jsem pracovala u Goebbelse, to pro mne byl pochopitelně ten nejvyšší šéf, pro mne byl hned po Hitlerovi. Na ministerstvu jsem dostávala rozkazy. Stejně, jako každý voják, který střílel na Rusy, Francouze nebo Angličany. Kvůli tomu přece není vrah! Plnil svou povinnost! Vyčítat bych si mohla, jen kdybych osobně někomu nespravedlivě těžce ublížila. Zkrátka a dobře, ani jsme nic dělat nemohli. Po roce 1933 už bylo pozdě. Poté, co se nacisté dostali k moci, byla celá země jako pod poklopem. Všichni jsme tu žili jako v jednom koncentračním táboře. Když se Hitler dostal k moci, bylo už na všechno pozdě. Každý měl plno svých starostí. Ale to nic neomlouvá. Když pomineme samotné nacisty, byla to lhostejnost lidí, stejná, jakou pořád vidíme i dnes. Jsme ve stavu, že se stále díváme na televizi, jak se dějí ty hrůzy např. v Sýrii, jak tam doslova chcípají stovky lidí, a pak si popřejeme zábavný večer.  Přece kvůli tomu nebudeme měnit náš život.“

Dnešním mladým lidem Brunhilde Pomselová vzkazuje: „Slepá poslušnost je špatná věc v každé situaci. Jistě, v určitých věcech člověk poslechnout musí, ale neměl by projevovat souhlas jenom čistě z pohodlnosti.“ Tato dáma, která své tajemství držela v sobě 70 let, zemřela ve věku více než 105 let v Mnichově v noci 27. ledna 2017, na Mezinárodní den památky holocaustu. Její příběh jen potvrzuje, že každý si musí sám ujasnit, kde stojí. Slovy polského spisovatele Andrzeje Stasiuka: „Čím více se my voliči bojíme, tím větší zbabělce pak volíme. A tito správci strachu pak obětují vše, aby zůstali u moci: nás, naši zemi, náš světadíl jménem Evropa. Zalezeme zbaběle do krytu, nebo se tomu postavíme?“

 

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)