Rozdrobení jednoho kontinentu

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Úvodní foto: Isaac Israels, Transport of Colonial Soldiers, Google Art Project/Wikimedia Commons

V současné době tzv. „uprchlické krize“, která rozkládá Evropu, se zapomíná na důvody, proč k tomu došlo. Jednou z příčin je skutečnost, že ztroskotalo vytváření národů v mnoha zemích Afriky, ale souvisí to i s „Berlínskou konferencí“ v roce 1885.

Rozhodující roli při formování vznikajícího koloniálního světa tehdy sehrál mimořádný evropský státník, německý říšský kancléř kníže Otto von Bismarck. Ten pochopil důležitou skutečnost. Anarchistický vývoj dobyvačných polních tažení různých evropských států poškodil „Svatou alianci“ reakčních mocností, které v roce 1815 vzešly z vítězství nad francouzskou revolucí a napoleonskou říší. Chamtivost obchodníků, vojáků, finančníků a fanatismus mnoha misionářů dosáhly takové míry, že otřásly v Evropě mírem a rovnováhou mocností.  V Haut-Dahomey (dnes Benin), na hranici Súdánu a na okraji vysoké nigerijské plošiny, stáli proti sobě francouzská vojska a angličtí vetřelci. Důstojníci francouzské republiky svými vyslanci uráželi majestát. V té době skutečně neexistoval žádný zákon, žádné právní kritérium, žádné pravidlo zvykového práva, aby ohraničily a definovaly aktuální zóny vlivu jednotlivých evropských států v Africe. Agrese koloniálních ozbrojených sil, jejich pud dobývat, lákavost slávy, ale také silné hospodářské zájmy a ideologické vědomí poslání přivedla africká polní tažení Evropanů k „pravým hrdinným eposům“, při nichž šlo o „národní hrdost“, „důstojnost“ států a důvěryhodnost vlád. Z malé srážky anglických a francouzských vojsk, portugalských obchodníků nebo německých cestovatelských výzkumníků v nejodlehlejších koutech Sahelu nebo v horách v Benguele hrozilo, že dojde k velkému, sotva  odvratitelnému konfliktu.

Bismarck rozeznal nebezpečí dřív a jasněji než kdokoli jiný. Zaměstnávaly ho tehdy vtíravé myšlenky ohledně nástupu evropského dělnictva. Solidarita dělníků se rozvíjela rychle. Bismarck, vládce nad nejlépe organizovanou policií Evropy, velmi přesně registroval narůstající vliv dělnického hnutí, které mělo zabrzdit industrializaci, ve všech evropských zemích. V bezesných nocích jej pronásledovali Bebel, Guesde, Liebknecht a Malatesta – Bismarck trpěl těžkou a velmi bolestivou neuralgií. „Nesnesitelná banda“ jak je pojmenoval, mu strašila v hlavě jako noční můra. Tímto výrazem označil dělnické vůdce, kteří po celém Německu zpochybňovali jeho moc, a to především po slučovacím stranickém dnu (Gotha 1875). A když se v Evropě rozbila Svatá Aliance, hrozili socialističtí revolucionáři převzetím moci v Berlíně, Paříži, Londýně, Římě a Madridu. Na rozdíl od  jiných tehdejších politiků neměl Bismarck žádné koloniální dobyvačné sny. Jeho jediná, zato však trvalou starostí byla konsolidace křehké německé jednoty, které konečně dosáhl v roce 1871, a síla a pověst německé císařské říše. Jako prozíravý muž chápal, že každodenní konflikty v důsledku anarchistické okupace evropských mocností poškodily promyšlený komplexní systém vztahů mezi evropskými státy, s kterým se chtěl pokusit zajistit další existenci a velikost říše. Bismarck chtěl zkrátka ještě před svou smrtí prosadit pravidla, na jejichž základě by se legitimně rozdělovala území při koloniálních dobýváních. A tak svolal v roce 1885 do Berlína konferenci.

Seznam účastníků zahajovacího zasedání 26. února působil dojmem sestavy kartelu koloniálních vládců, k nimž patřily prakticky všechny velké a střední vojenské, hospodářské a finanční síly tehdejšího světa. Konference se zúčastnili německý císař, anglická královna, sultán Osmanské říše, prezident Spojených států, ruský car, španělský i portugalský král, rakousko-uherský císař, králové Itálie, Belgie, Švédska-Norska a Nizozemska a prezident Francouzské republiky. Velké a střední koloniální mocnosti disponovaly Afrikou podle libosti. Rozdrolily kontinent, rozkrájely jeho majetky, rozptýlily národy, zničily kultury i tradiční kolektivní identity, drancovaly, vypalovaly, znásilňovaly, zmocňovaly se bohatství země, lesů a lidí, jak se jim to právě v jejich egoistických zájmech zlíbilo. Berlínská konference měla tuto anarchii ukončit. Jejím cílem bylo propůjčit koloniálnímu pořádku ve světě, a obzvláště v Africe, legalitu a legitimitu. Udělat konec „divokému“ obsazování a zajistit, že mezi konkurujícími evropskými státy bude platit právo „prvního dobyvatele“. Mimoto se měly otevřít velké toky pro lodní dopravu, zamezit obchodu s otroky a kontrolovat zacházení s pracovními silami. Zavedla se také malá část mezinárodního práva: území, nad kterým vlála vlajka evropské země, by mělo být oficiálně považováno za legitimní vlastnictví dotyčné země. Když vznesl konkurenční evropský stát rovněž nárok na toto území, musel dokázat, že jeho nárok na vlastnictví má větší váhu, např. ochrannou smlouvu s náčelníky domorodců.

Berlínská konference vytvořila skutečný světový systém s vlastními pravidly pro okupaci a chování, s rozhodčími instancemi, s legitimizovanou ideologií a vlastním právním řádem. S tímto homogenním, strukturovaným, spojitým koloniálním systémem měla pak v budoucnu co do činění osvobozenecká hnutí. Konference rozkouskovala Afriku jako kanibal, který trhá živoucí tělo. Tyto hranice, stanovené podle zájmů a vlastního uvážení koloniálních vládců, zničily velké společnosti, kultury a civilizace. Byly zcela umělé a v žádném případě neměly vůbec žádný vztah k jedinečné historii těchto národů. A právě tato zmrzačená a ze živoucí kultury vyrvaná území zapříčinila extrémní napětí, které je citelné dodnes. Krátce: „Bismarck uspokojil, byť jen dočasně, Evropu, ale přitom zmrzačil Afriku.“

Sykes-Picotova dohoda
Byla podepsána na vrcholu první světové války, kdy Británie, Francie a Rusko bojovaly s osmanskými Turky. Z právního hlediska tato dohoda, pojmenovaná po diplomatech Marku Sykesovi a Francoisovi Georges-Picotovi, zůstala jen na papíře, ale její politické důsledky přetrvaly desetiletí. Když Britové zasedli ke stolu, aby si rozdělili sféry vlivu, udělal Sykes čáru od města Akko v dnešním Izraeli až po Kirkúk v současném Iráku. Severní část nad čarou měla přímo či nepřímo připadnout Francii, jižní Britům. Francouzská „modrá zóna“ zahrnovala Libanon, syrské pobřeží a části dnešního Turecka. Britové dostali „červenou zónu“ s jižní Mezopotámií, dnes Irákem, a dnešními izraelskými přístavy Akko a Haifa. Mezi oběma zónami měl vzniknout arabský stát či konfederace pod francouzskou i britskou ochranou. Palestina měla být pod mezinárodní správou. Dohoda nesplnila britský příslib emíru Husajnovi, v souladu s kterým měl výměnou za podporu britských jednotek, bojujících proti Osmanům, získat arabskou domovinu na území takzvané Velké Sýrie. Dělicí čára, stejně jako výsledky berlínské Bismarckovy konference o Africe v roce 1885, nerespektovala regionální, etnické či náboženské vazby, vytvořila sice nové státy, ale zároveň oživila stará nepřátelství. V následujících letech byla Sykes-Picotova dohoda terčem hořké kritiky Arabů, kteří snili o společné domovině, a Kurdů, jimž se nesplnila touha po autonomii. Byla to následně i jedna z příčin vzniku Muslimského bratrstva v roce 1928. Bolševická revoluce v Rusku a vstup Spojených států do války všechno změnily. Novou strategickou cenností se stala ropa.  Vznikly „státy bez národů“, jako například Jordánsko, a „národy bez států“. Kurdové přitom svůj stát v podstatě měli garantovaný dohodou ze Sévres, podepsanou v srpnu 1920, v praxi však nevznikl. Palestinci ztratili naději na vlastní stát v roce 1917, kdy britský ministr zahraničí Arthur James Balfour slíbil v Palestině domovinu Židům. Britská a francouzská vláda v deklaraci k Sykes-Picotově dohodě, zveřejněné v arabštině, daly světu na vědomí, že jejich hlavním cílem ve válce proti Osmanům byla „kompletní a definitivní emancipace národů, které tak dlouho žily pod tureckým útlakem, a ustanovení národních vlád a orgánů, jejichž autorita bude vycházet z iniciativy a svobodné volby domorodých populací.“ Slova nikoho nic nestála.

„Mírotvorci“ v Paříži v roce 1919
Když šel poradce britské delegace Arnold Toynbee doručit nějaké listiny premiérovi Velké Britanie Lloydovi Georgovi, ten zapomněl na jeho přítomnost a uvažoval nahlas: „Mezopotámie, ano, ropa, zavlažování… Mezopotámii musíme mít. Palestina, jistě… Svatá země, sionismus… Palestinu musíme mít. Sýrie, hm, co je vlastně v Sýrii? Ať si ji nechají Francouzi. Tak byly odhaleny charakteristické rysy mírového ujednání na Středním východě. Británie se chápala své šance, ale ve hře byla také potřeba přihodit něco Francii, vlast pro Židy, ropa, a sebejistá představa, že se mírotvorcům podaří rozdělit si bývalá území osmanské říše tak, aby jim to co nejlépe vyhovovalo. Pro arabský Střední východ nebyla tato mírová ujednání ničím jiným než starým imperialismem, jak ho poznali v 19. století. Ještě během setkání v Londýně v prosinci 1918 se ministerský předseda Velké Británie Lloyd George a ministerský předseda Francie Clemencau ve vynikající náladě pod vlivem vítězství nad Německem dohodli, jak si rozdělí rozsáhlá arabská území Osmanské říše, která se táhla od Mezopotámie na hranicích perské říše až ke Středozemnímu moři. Rozhovor o Středním východě byl krátký a probíhal v příznivé atmosféře. „Dobrá,“ řekl Clemenceau, „tak tedy co máme probrat?“ Lloyd George odtušil: „Mezopotámii a Palestinu.“ Clemenceau: „Řekněte mi, co chcete!“ Lloyd George: „Žádám Mosul.“ Clemenceau: „Je váš. Ještě něco?“ Lloyd George: „Ano, chci také Jeruzalém.“ Clemenceau: „ Je také váš.“ Americký prezident Woodrow Wilson (Spojené státy tehdy ještě neměly takový vliv) se obou pánů zeptal: „A vy se těch lidí nezeptáte, co chtějí?“

Nejen násilné vměšování do politické geografie bylo fatální. Jako minimálně osudové se ukázaly světonázorové importy ze Západu. Kombinace nacionalizmu a socializmu, doprovázené sekularizací, nepochopením přirozených náboženských potřeb obyvatel tohoto regionu, prokázala, že panarabismus a arabský socializmus jsou intelektuální zmetci. Sloužily především mocenským elitám ke stabilizaci jejich násilné vlády např. v podobě strany Baas v Sýrii a v Iráku.

Je snadné odmítat a nenávidět uprchlíky nejen z regionu Afriky, která je mimochodem opět vykořisťována nadnárodními korporacemi včetně Číny, anebo Středního a Blízkého východu, kde se vytváří aliance Rusko – Čína – Írán a opět se rozhořel konflikt mezi šiíty a sunnity. Hlavní příčinu musíme hledat v minulosti, nejen ve výsledcích konference o Africe v roce 1885 v Berlíně anebo Sykes-Picotově dohodě a Balfourově deklaraci. Kdo seje vítr, sklízí bouři. A stejně Evropa, Západ, pro třísku v oku druhého (Arabů, Afričanů) nevidí trám v oku vlastním.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter
The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.