V bodě zlomu

Krize za krizí postihují demokracie po celém světě. Přitom jde o velmi úspěšný společenský systém, ale musí využívat své silné stránky.

Ami Ayalon, bývalý šéf izraelské vnitřní zpravodajské služby, nedávno v rozhovoru pro New Statesman s odzbrojující upřímností přiznal: „Musíme předpokládat, že půjdeme do války s Hizballáhem ne proto, že bychom to chtěli my nebo oni, ale proto, že ztrácíme kontrolu.“ Tento pocit bezmoci se neomezuje pouze na Libanon nebo izraelsko-palestinský konflikt.

Nechtěli jsme válku s Ruskem, ale ztratili jsme veškerý vliv na agresivní chování prezidenta Putina. Víme, že nekontrolované trhy se mohou opět zhroutit a způsobit obrovské sociální škody, ale nemáme nástroje, jak globální trhy harmonizovat. Chápeme hrozivé důsledky klimatických změn, ale pod tlakem korporací, zemědělců nebo nadšenců do nafty stále porušujeme své vlastní ekologické sliby. Naříkáme nad rychlým až divokým pokrokem umělé inteligence, ale stále chceme vyčkávat a vyčkávat a vyčkávat. Očekáváme novou zdravotní hrozbu v podobě neznámých virů nebo multirezistentních bakterií, ale demontáž systémů veřejného zdravotnictví pokračuje v nezmenšené míře.

Víme, že nekontrolované trhy se mohou opět zhroutit a způsobit obrovské sociální škody,
ale nemáme potřebné nástroje k harmonizaci globálních trhů.

Tento pocit bezmoci potřebuje spíše sociálně-psychologickou než politickou terapii. Apokalyptici nikdy neuvěří v lepší budoucnost, ať se stane cokoli. Nicméně i slavní pesimisté, jako byl Thomas Hobbes, byli přesvědčeni, že vláda může a měla by něco změnit: jen v „přírodním stavu“ bez Leviathana by byl život „osamělý, bídný, odporný, zvířecí a krátký“, boj „všech proti všem“. Bohužel dnes ještě málokdo věří, že vlády mohou zajistit naši budoucnost.

V osmdesátých letech jsem byl považován za naivního optimistu, když jsem prohlásil, že dělnické stávky v Polsku nebo světelné řetězy v Pobaltí mohou přivodit pád Sovětského svazu a Berlínské zdi. Stále jsem přesvědčen, že bohatí a vzdělaní Evropané mohou překonat „polykrizi“ naší doby. Dokázali jsme zabránit Rusku v okupaci celé Ukrajiny, podařilo se zvládnout evropskou dluhovou krizi z let 2009/10, neustále se objevují nové léky a nedávno přijaté nařízení EU o umělé inteligenci nabízí občanům alespoň nějakou ochranu před novými sledovacími technologiemi.

Přesto se evropská zelená dohoda mění přímo před našima očima mění – s ničivými důsledky, zejména ve střednědobém a dlouhodobém horizontu. Závody ve zbrojení se zrychlují a opatření na budování důvěry se snižují, což zvyšuje riziko úmyslného nebo nedbalostního vypuknutí války. Finanční a migrační krize jsou zažehnány, ale základní problémy nejsou uspokojivě vyřešeny, což znamená, že by se mohly vrátit ve zhoršené podobě.

Všechny tyto jednotlivé výzvy se navzájem posilují. Můžeme diskutovat o významu té či oné hrozby a zpochybňovat odpovídající proroctví zkázy. Nicméně musíme uznat, že se hromadí řada zásadních problémů, které bez odpovídajících řešení jen tak nezmizí. Jak jsme se do této šlamastyky dostali?

Tato emocionální polarizace ztěžuje přijímání politických opatření, která se setkávají
se souhlasem široké veřejnosti.

Z neutěšeného stavu naší vlády obvykle obviňujeme neschopné nebo zlovolné politiky. Problém je, že obviňujeme různé politiky v závislosti na našem ideologickém postoji. Ti, kdo volí liberály ze středopravých nebo středolevých stran, kritizují populisty za nacionalismus a xenofobii, „alternativní fakta“, ne-li přímo lži, a autoritářské tendence, které podkopávají demokracii. Ti, kdo volí populisty, obviňují liberály ze zanedbávání obyčejných lidí a z předávání stále větší moci trhům a nevoleným institucím, jako je Evropská komise, centrální banky nebo ústavní soudy. Liberály také obviňují z otevírání hranic „nelegálním“ migrantům, „dotovaným” čínským výrobkům“ a „cizím“ kulturám.

Tato emocionální polarizace ztěžuje přijímání politických opatření, která by se setkala se souhlasem široké veřejnosti. Tato podpora je však nutná k tomu, aby bylo možné řešit všechny složité problémy rozhodným, koherentním, dlouhodobým a nadstranickým způsobem. Problémy však přetrvávají, i když se populisté a liberálové shodnou, což naznačuje, že polarizace je pouze jedním z mnoha faktorů, které vysvětlují naši nedostatečnou kontrolu v této chaotické směsici.

Například ruská invaze na Ukrajinu spojila takové protichůdné politické subjekty, jako je sociálnědemokratický německý kancléř Olaf Scholz a italská krajně pravicová premiérka Giorgia Meloni, která je součástí evropské opozice. Ani spojením sil však nedokázali ruskou agresi zastavit – s ničivými důsledky nejen pro Ukrajinu, ale i pro celou EU.

Ekonomické sankce jsou přesvědčivou alternativou k přímému vojenskému zásahu,
ale samy o sobě agresora nezastaví.

Neříkám, že jsme měli na Ukrajinu poslat evropské vojáky, nebo naopak, že jsme se měli Ukrajiny vzdát. Jde o to, že i dobře míněná politika vychází z některých zavádějících předpokladů. Například jsme věřili, že se Ukrajina dokáže ubránit, aniž by zaútočila na ruské centrum. Dodání útočných, nikoli čistě obranných zbraní Ukrajině bylo správně vyhodnoceno jako eskalace, ale vycházelo to z předpokladu, že náklady na vedení války již brzy nebudou pro Rusko únosné. Ukázalo se, že tyto náklady jsou nižší, protože i naše sankce měly jen mírný účinek. Ekonomické sankce představují přesvědčivou alternativu k přímému vojenskému zásahu, ale samy o sobě agresora nezastaví.

Bylo také iluzí věřit, že evropské společnosti by se dokázaly vyrovnat s náklady války bez výrazné podpory ze strany veřejnosti. Množství uprchlíků nebo dovoz obilí z Ukrajiny postihly mnoho sociálních skupin, které státy zanedbávaly. Investice na Ukrajině šly také z kapes jiných a byla jen malá snaha rozdělit tyto náklady rovnoměrně. Rozhněvaní občané vyšli do ulic, což vyvolalo tlak na vlády a jejich politiku.

Na Putina je těžké zapůsobit bez evropské armády.

Naše naděje, že svět pomůže Evropě vyřešit problém na její východní hranici, byla také mylná. Afrika, Latinská Amerika, Asie a Blízký východ měly jen málo pochopení pro bohatou a sobeckou Evropu. Navzdory opožděné podpoře amerického Kongresu, který pomoc Ukrajině schválil až koncem dubna, panuje i v Severní Americe všeobecné přesvědčení, že Ukrajina je v podstatě evropský problém. A bez evropské armády lze na Putina těžko zapůsobit.

Vzhledem k naší neschopnosti zabezpečit východní hranici Evropy je zřejmé, že kontrolu nad závažnými problémy nelze jednoduše získat zpět s jednotným vedením, které se zavázalo k ušlechtilým cílům. Možná, že demokracie již není schopna naplnit očekávání občanů v dnešních „hybridních“ problémech. Možná se musíme smířit s tím, že to nebude Evropa, ale Čína, kdo bude určovat 21. století.

I když autokracie jako Čína a Rusko mohou napáchat mnoho škody, ze své životní zkušenosti na „špatné straně“ železné opony vím, že nejsou zdaleka tak mocné, jak se zdá. Nejdůležitějším zdrojem moci jsou znalosti, které jsou založeny na svobodě myšlení a výměně názorů. Jak řekl Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand ve svém slavném bonmotu, „s bajonety se dá dělat všechno možné, ale nedá se na nich sedět.“ To je pravda. Historie ukazuje, že dříve či později se všechny národy dožadují svobody – a když se tak stane, autokracie se třesou.

Moc je však relativní, nikoli absolutní pojem. Autokracie mohou sílit, když demokracie slábnou. Nedostatky demokracie mi dělají největší starosti, protože podkopávají naši nejdůležitější výhodu oproti autokraciím. Co můžeme udělat pro posílení demokratického vládnutí?

Nejprve musíme překonat polarizaci, která brání jakémukoli důležitému kompromisu, jenž by mohl vést k nové společenské smlouvě. Vláda, která se nemůže opřít o společenskou smlouvu, je slabá a svévolná. Demokracie nemůže být vykonávána pouze pro lidi, musí být jimi utvářena. Volby mohou vést ke změně vlády, ale občané nemají pocit, že jejich hlas má váhu.

Proto většina občanů v Evropě není spokojena s demokratickým fungováním svých zemí. Pokud věříme, že nám integrovaná Evropa může pomoci získat v této neklidné situaci zpět určitou kontrolu, pak potřebujeme také skutečnou společenskou smlouvu na evropské úrovni. Současné oživení nacionalismu a myšlenky suverenity však tomuto směru nenasvědčuje.

Za druhé, musíme rozšířit prostorový a časový horizont demokracie. Demokratické vládnutí se stále odehrává pouze v hranicích národních států a hájí krátkodobé zájmy dnešních voličů. Není divu, že demokracie klopýtá ve stále více propojeném, vysokorychlostním světě.

Pokud chcete podporovat demokracii, musíte jít sami dobrým příkladem.

Jak může národní vláda efektivně regulovat globální korporace? Úspěšná migrační politika vyžaduje dlouhodobé zapojení mnoha aktérů na vzdálených scénách do boje proti příčinám migrace, jako je válka nebo chudoba. Změna klimatu se dotkne především budoucích generací, které nemají v dnešních volbách žádný hlas, a proto mizí z politického radaru. Internet změnil naše pojetí času a prostoru, ale demokracie to téměř nezaznamenala – to bychom měli změnit.

Za třetí, musíme zintenzivnit naše úsilí o podporu demokracie v zahraničí a nevzdávat se. V dnešním „plochém světě“ potřebujeme skutečné partnery pro podporu míru, sociální spravedlnosti a udržitelného rozvoje. Po neúspěšných pokusech o demokratizaci v Afghánistánu a Iráku někteří volají po návratu ke geopolitice staré školy, která se opírala o strategická spojenectví s autokraty, zatímco jiní se raději soustředí na vlastní dvorek. EU, která se točí kolem vlastního pupku a zabývá se pouze svými vlastními problémy, však pravděpodobně nezíská podporu – a každý, kdo se zaplete s autokraty, je nejen nemorální, ale i hloupý: copak jsme již zapomněli na tragické příběhy našich „strategických spojenectví“ s Rezou Páhlavím v Íránu, Zine El Abidine Ben Alím v Tunisku nebo Muammarem Kaddáfím v Libyi?

Kdo chce podporovat demokracii, musí jít sám dobrým příkladem. Pokud dokážeme, že naše demokracie jsou schopny uzavírat společenské smlouvy, které vedou k míru a prosperitě, lidé v jiných částech světa budou chtít následovat jejich příkladu. Evropa svou přitažlivost prostřednictvím povýšených projevů a poskytováním čistě paternalistické podpory zpět nezíská.

 Jan Zielonka je profesorem politiky a mezinárodních vztahů na Benátské univerzitě a na St. Antony’s College na Oxfordské univerzitě. Je autorem knihy Kontrarevoluce. Ústup liberální Evropy (2019).

Úvodní foto: Varja J.T., zdroj článku: IPG Journal, autor: Gerold Riedman, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas