EU je znepokojena ruským útokem na Ukrajinu a přechází do válečného režimu. Unie však nikdy nebyla mírovým projektem.
V březnu napsal předseda Rady EU Charles Michel článek, který byl otištěn v různých evropských novinách: Evropská unie se musí „připravit na válku“. Tento názor je typický pro rozšířený názor “proevropanů”, že EU se buď již mění, nebo se změnit musí. Tito lidé si však otázkou, jak se EU mění nebo musí změnit v reakci na ruskou agresi, idealizují historii EU jako „mírového projektu“. To ukazuje, jak mají „proevropští“ lidé tendenci si EU idealizovat – i když kritizují její současný stav.
Zdá se, že v současné době panuje shoda na tom, že EU musí „přejít do režimu válečné ekonomiky“, jak se vyjádřil komisař pro vnitřní trh Thierry Breton. Šéf Evropské rady pro zahraniční vztahy Mark Leonard dokonce napsal, že Unie se musí změnit z mírového projektu na „projekt válečný“. Pro lidi, jako jsou Breton a Leonard, to samozřejmě neznamená, že by EU nemohla nadále tvrdit, že se zasazuje o mír, pokud by se stala takovým válečným projektem. Spíše jde o (poněkud orwellovskou) logiku, že ve jménu míru bude možná nutné vést válku.
Ve skutečnosti Evropané po druhé světové válce nikdy neodmítli válku obecně, ale pouze válku mezi sebou.
Problémem této myšlenky změny projektu mírového na válečný (kdy EU nadále věří, že sama o sobě znamená mír) je, že idealizuje historii EU jako údajného mírového projektu. Ve skutečnosti Evropané po druhé světové válce nikdy neodmítli válku obecně, ale pouze válku mezi sebou. V „proevropské“ představě se konkrétní odmítnutí vojenské síly vůči ostatním členským státům EU změnilo v předpoklad, že Evropané jako celek jsou jedinečně mírumilovní.
Když tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman v roce 1950 předložil své slavné prohlášení, které bylo výchozím bodem pro myšlenku Evropského společenství jako mírového projektu, Francie právě vedla brutální koloniální válku v Indočíně. I v době podpisu Římské smlouvy v roce 1957 vedla Francie koloniální válku, tentokrát v Alžírsku (a další v Kamerunu, jak doložil Thomas Deltombe a další). Dokonce i v období po skončení studené války byly státy EU docela dobře připraveny použít vojenskou sílu. Činily tak častěji než například Čína. Přesto si Evropané nadále představovali, že jsou jedinečně mírumilovní.
Evropský projekt měl vždy vnější nepřátele, vůči kterým se vymezoval.
Pokud EU znamená mír, pak bychom tento mír měli považovat – v souladu s pojetím „bílé svobody“ Tylera Stovalla – za „bílý mír“. To znamená: mír uvnitř nás a mezi námi, ale ne nutně se zbytkem světa. V tomto smyslu není mobilizace k válce proti Rusku takovým rozchodem s dějinami EU, jak tvrdí „proevropští“ Michel a Leonard. Koneckonců evropský projekt měl vždy vnější nepřátele, vůči nimž se vymezoval. Například v 50. letech 20. století bylo Evropské hospodářské společenství představováno jako křesťansko-civilizační hráz proti „asijsko-východnímu“ Sovětskému svazu.
Je pravda, že role EU ve vojenských konfliktech se nyní v souvislosti s válkou na Ukrajině mění – například díky vytvoření takzvaného Evropského mírového nástroje (EFF). Ten byl založen v roce 2021, ale poprvé byl využit až k dodávkám zbraní třetí zemi po ruské invazi. EFF však představuje spíše procedurální změnu způsobu, jakým státy EU kolektivně dodávají zbraně. Z hlediska vojenské síly program mění roli institucí EU, nikoli však EU jako celku (tj. jejího rozhodování jako kolektivu 27 členských států).
Evropskou bezpečnost stále z velké části zajišťuje NATO, nikoli EU.
Ať tak či onak, evropskou bezpečnost stále z velké části zajišťuje NATO, jehož role byla posílena válkou na Ukrajině, a nikoli EU. Navzdory humbuku kolem „geopolitické Evropy“ zůstává role EU v oblasti obrany především ekonomická, ať už prostřednictvím koordinace sankcí nebo podpory zbrojního průmyslu v členských státech. Současné změny se proto jeví jako méně významné.
Až do února 2022 panovala v EU jen malá shoda na tom, zda Rusko a/nebo Ukrajina do EU patří. Francouzský prezident Emmanuel Macron na summitu G7 v Biarritzu v roce 2019 prohlásil, že „Rusko plně patří do Evropy hodnot“. Naopak mnozí měli pochybnosti o tom, zda by se Ukrajina měla stát součástí EU. Během posledních dvou let však vznikl jasný konsenzus: Ukrajina do EU patří, Rusko nikoliv.
EU se mění a vyvíjí, tak jako to dělala vždy: evropská integrace je koneckonců proces. Protože si však „proevropané“ idealizují historii EU jako mírový projekt, zkreslují současnou transformaci. To, co se mění, není ani tak to, že se EU stává „válečným projektem“, ale spíše to, že jasněji definuje, kdo do ní patří nebo může patřit – a kdo ne.
Absolvent Oxfordu Hans Kundnani je vedoucím výzkumným pracovníkem v Chatham House v Londýně. Dříve působil jako Senior Transatlantic Fellow v evropském programu German Marshall Fund v Berlíně. Předtím pět let pracoval jako ředitel výzkumu v Evropské radě pro zahraniční vztahy (ECFR).
Úvodní foto: morning, sunrise, woman / avi acl, zdroj článku: IPG, autor: Hans Kundnani, překlad: Bohumil Řeřicha/Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.