Sovětská nostalgie a protizápadní propaganda: Putin se neochvějně hlásí ke starým pilířům ruské politiky. Evropa se musí připravit.
Po měsících odkladů obě komory amerického Kongresu konečně schválily novou vojenskou pomoc Ukrajině. Zatímco Kyjev tím získal tolik potřebnou záchrannou brzdu a novou morální motivaci, Moskvu to podle očekávání nezasáhlo. Nepřímo se odvolávala na údajnou výhodu na bojišti: žádné příměří, žádná účast na plánované mírové konferenci ve Švýcarsku a žádný odklon od cíle vrátit Ukrajinu plně do ruské sféry vlivu.
Co vlastně Vladimir Putin a jeho krajané, kteří ho podpořili v posledních prezidentských volbách, dlouhodobě chtějí? A jakého míru či mírových jednání s Ruskem lze dosáhnout?
Březnové prezidentské volby v Rusku byly pravým opakem svobodných a spravedlivých voleb. Nikdy nebylo pochyb o tom, že Putin bude znovu zvolen. V autoritářském systému, který se stále více blíží totalitní diktatuře, nemá ani opozice – pokud nějaká existuje – reálnou šanci, a věřit konečným výsledkům voleb skutečně nelze. Přesto bychom se měli mít na pozoru před jejich označením za pouhou „frašku“ nebo „podvod“. Putin dostal, co chtěl: zprávu pro vnitřní i vnější publikum, že drtivá většina ruských voličů podporuje jeho politiku, zejména „zvláštní vojenskou operaci“ na Ukrajině. Stejný přístup ukázal i jeho postup při řešení teroristického útoku u Moskvy na konci března. Navzdory varování Západu a přesvědčivým důkazům o autorství teroristické skupiny Islámský stát využil i této příležitosti, aby ukázal prstem na Kyjev.
Bylo by chybou domnívat se, že Putinova moc je založena pouze na autoritářských prostředcích, mediálním vymývání mozků, policejních represích a politických vraždách.
Během posledních dvou desetiletí Putin systematicky posiloval systém osobní moci, soustředil ve svých rukou kontrolu nad masmédii a eliminoval své nejvlivnější soupeře. Délka života zrádců a zjevných oponentů, ať už domnělých, nebo skutečných, se velmi zkrátila. Když se mluví o opozici v Rusku, pozorovatelé obvykle odkazují na její liberální a demokratickou část. Putin však čelí jinému druhu vnitřní opozice, která nepovažuje jeho zahraniční politiku za dostatečně agresivní a rozhodnou a domnívá se, že Rusko umožňuje příliš mnoho demokracie a svobody pro žvanivé liberály a skryté zrádce. Bylo by chybou domnívat se, že Putinova moc je založena pouze na autoritářských prostředcích, mediálním vymývání mozků, policejních represích a politických vraždách. Skutečná logika ruského autoritářství nespočívá ani tak v represi, jako v obratném udržování určitého společenského konsensu.
Ruská společnost si nepřeje návrat k hrůzám komunistické revoluce z roku 1917 ani k chaosu a reformám „divokých 90. let“. Na tom se shodují jak provládní podnikatelé a státní úředníci, kteří se obávají vyvlastnění, tak i proputinovsky naladěná masa obyvatelstva. Putin sdílí svůj specifický pohled na svět se vstřícnou většinou dnešní ruské společnosti. Celkově lze říci, že existují tři úzce provázané hlavní narativy: sovětská nostalgie, revizionismus a protizápadní propaganda.
Od konce 90. let minulého století převládá v ruské společnosti stesk po slavné sovětské éře a „velké sovětské civilizaci“. Tato nálada není o stesku po sociálních výhodách rozvinutého socialismu. Rusové, kterým prospěl ropný a plynový boom, si dnes žijí mnohem lépe než kdykoli předtím. Četné televizní pořady o přikrášlené sovětské minulosti jim nepřipomínají fronty na párky nebo prázdné regály. Místo toho je SSSR v ruské televizi zobrazován především jako celosvětově respektovaná a obávaná velmoc. Odvolávání se na „Velkou vlasteneckou válku“ s vítězstvím nad fašismem není zdůrazňováno jen každého 9. května. Naproti tomu ztráta sovětského velmocenského statusu – podle Putinových slov “největší geopolitická katastrofa 20. století” – vyvolává u proputinovské většiny téměř fyzickou nevoli.
Ani po třech desetiletích není ruská společnost připravena akceptovat právo na sebeurčení druhých a nároky postsovětských států na suverenitu.
Imperialistická teritoriální expanze, která je v ruské kultuře hluboce zakořeněna již od předsovětských dob, je vnímána jako jednoznačná hodnota, zatímco ztráta území je považována za národní katastrofu. Ani po třech desetiletích není ruská společnost připravena akceptovat právo na sebeurčení jiných a nároky postsovětských států na suverenitu. Koncept sjednocení bývalých sovětských území pod křídly Ruska se setkává s širokým národním souhlasem. Tento revizionismus se navíc netýká pouze evropského uspořádání po roce 1991, ale také úspěchů politiky uvolňování a mezinárodního řádu vytvořeného po roce 1945.
Když Rusko ústy Putina a jeho stoupenců požaduje, aby NATO nepřijalo Ukrajinu a posunulo hranice aliance zpět na západ, jak máme tomuto požadavku rozumět? Opravdu se Putin obává okamžitého útoku ze strany NATO? Je blízkost vojenskou hrozbou? Proč tedy Rusko neprotestuje ještě důrazněji proti členství Finska a Švédska v NATO? To je skutečná obava Ruska: členství Ukrajiny a východoevropských zemí v NATO znemožňuje násilnou anexi těchto zemí a obnovení žádoucí „sféry vlivu“.
Rusko si dlouho před Putinem budovalo svou identitu v opozici vůči Západu.
To vše je prostoupeno hluboce zakořeněnými protizápadními motivy v ruské kultuře, které odkazují k oficiálním doktrínám carské éry, k debatě mezi zastánci Západu a slavjanofily v 19. století. Fráze o „prohnilém Západě“, který proniká do Ruska svými jedovatými výpary, byla poprvé vyslovena v roce 1841 a ztělesňuje trvalý narativ. Dlouho před Putinem budovalo Rusko svou identitu v opozici k Západu a vytvářelo kulturní a politický mýtus, v němž Západ ztělesňuje téměř všechna morální zla, což je v příkrém rozporu s vyobrazovanou ruskou duchovností, solidaritou a čistotou. Z tohoto pohledu dostává Putinova válka existenciální rozměr.
Bylo by hrubým zjednodušením domnívat se, že Putin těchto pocitů cynicky využívá k upevnění své moci. Naopak, tyto pocity skutečně sdílí. Na této vlně kombinuje technokraticky efektivní řízení ekonomiky, autoritářskou moc a sovětskou rétoriku.
Nelze říci, že tato situace je pro Rusko něčím novým. Ruští opoziční komentátoři otevřeně srovnávají Putina s jinou podobnou historickou postavou – carem Mikulášem I. Mezi těmito historicky vzdálenými epizodami je skutečně příliš mnoho podobností: dusivé pronásledování, využívání vojenských vítězství a ideologická konfrontace s Evropou. Autoritářský systém Mikuláše I., který se zdál být nezničitelný, se však zhroutil po porážce Ruska v Krymské válce (1853-1856), v níž se carovy geopolitické ambice střetly s jednotným postojem evropských zemí.
Hluboké zakotvení těchto tří ústředních narativů v ruské zahraniční politice naznačuje, že dobyvačná a opotřebovávající válka bude pokračovat.
Tváří v tvář porážce Rusko drasticky změnilo svůj politický kurz a v zemi následovaly liberální reformy, které neměly obdoby co do hloubky a rozsahu. Porážka v rusko-japonské válce v letech 1904/1905 donutila Mikuláše II. udělit politické svobody a přejít k parlamentní vládě. Mimořádně neúspěšná válka v Afghánistánu v 80. letech 20. století usnadnila Michailu Gorbačovovi přechod k novému politickému myšlení, ke glasnosti a perestrojce. Jak je v ruské historiografii běžné, tyto vojenské porážky odhalily „prohnilost režimu“. Probudily také touhu po reformách, a to jak mezi elitou, tak mezi masami.
Co to znamená pro současnou situaci a vyhlídky na Ukrajině? Jakkoli důležitá může být otevřenost mírovým signálům a ochota vyjednávat, hluboké zakotvení tří ústředních narativů v ruské zahraniční politice naznačuje, že dobyvačná a opotřebovávající válka bude pokračovat. Pokud se Rusko nepodaří odradit od jeho mocenských a územních nároků na Ukrajině, bude se Evropa muset připravit na pokračující tlak, jehož cíle Putin již dlouho nastiňuje: obnovení hranic SSSR a sovětské sféry vlivu na kontinentu.
Cord Jakobeit je profesorem politologie na univerzitě v Hamburku. Spolu s Dmytrem Mychajlyčenkem působí na Hamburském institutu pro pokročilé studium (HIAS), kde se zabývá ruskou zahraniční politikou.
Dmytro Mychajlyčenko je docentem mezinárodních vztahů a politologie na Národní ekonomické univerzitě Simona Kuzněce v Charkově na Ukrajině. Spolu s Cordem Jakobeitem působí na Hamburském institutu pro pokročilé studium (HIAS) a zabývá se ruskou zahraniční politikou.
Úvodní foto: Portrait of a Furious Man, Alexandr, zdroj: IPG-Journal, autor: Cord Jakobeit, Dmytro Mychajlyčenko, překlad: Bohumil Řeřicha
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.