Postfaktická doba: pokud fakta nejsou správná, říká se tomu prostě názor

Žijeme ve světě, kde osvícení již nemá opodstatnění. Mnozí lidé si prostě pravdu upravují tak, aby jim vyhovovala – a nevidí v tom žádný problém.

Vzpomínáte si na Donalda Trumpa? Správně, realitního magnáta s mohutnou hřívou slámově blond vlasů sčesaných dozadu, který se chce brzy opět stát prezidentem USA. 19. května 2020 zůstali udivení posluchači Deutschlandfunku na chvíli s otevřenou pusou, když v pořadu Ranní informace uslyšeli následující zprávu: „Americký prezident Trump tvrdí, že užívá lék proti malárii, aby zabránil možné nákaze koronavirem. Trump uvedl, že mu lékař tento lék nedoporučil. Slyšel však o něm mnoho dobrých příběhů.“

Americká ruleta

Předpokládejme – ale v dnešní době člověk nikdy neví! –, že ve skutečnosti nešlo o fake news, ale o starou dobrou pravdu, definovanou jako „shoda mezi tvrzením a skutečností“: tehdy se nejmocnější muž světa jako zodpovědný první občan svého státu z vlastní iniciativy léčil, protože „o tom slyšel spoustu dobrých historek“ a protože by lék mohl účinkovat. Nebo také ne! (Zda mohlo „slepé kuře“ skutečně náhodou najít zrno, není podstatné. Jde o rozhodovací proces! V každém případě o několik měsíců později koronavirus zasáhl i tehdejšího prezidenta USA).

Zřejmě každý není jen – dobrá zpráva Josepha Beuyse zpřed několika desetiletí – umělec; každý je také, rozuměj a žasni, lékař! A to bez dlouholetého univerzitního a klinického vzdělání. Před několika lety by něco takového neprošlo ani jako špatný vtip.

Člověk si nemůže pomoct, ale zajímalo by ho, jaká další rozhodnutí mohl americký exprezident udělat jen proto, že o té či oné věci „slyšel hodně dobrého“… Možná, že má nějaký účinek odpálení atomové bomby – a možná také ne. Jinými slovy: tehdejší pán bytí či nebytí celé planety argumentoval v životně důležitých otázkách ve prospěch „rozhodujícího možná“!

Nemohla by však být Trumpova originální samoléčba se spoustou dobré vůle a trochou filozofického vzdělání chápána jako osvícený čin, jako východisko z nezralosti, kterou si sám způsobil, jako akt osvobození od expertokracie, která se stala nesnesitelnou? – Ne, nemohla! Poslechněme si ještě jednou klasickou formuli, kterou filosof z Königsbergu (Immanuel Kant) jednou provždy definoval termín „osvícení: „Osvícení je vynoření se člověka ze své nezralosti, kterou si sám způsobil. Nezralost je neschopnost používat svůj rozum bez vedení druhého. Tuto nezralost si člověk způsobuje sám, pokud příčinou není nedostatek rozumu, ale spíše nedostatek odhodlání a odvahy použít ho bez vedení ze strany druhého. Sapere aude! – Mějte odvahu používat svůj vlastní rozum. Toto je motto osvícenství.“

Tehdejší americký prezident nepoužil svůj vlastní rozum bez cizího vedení, ale jednoduše bez rozmyslu uvedl do praxe to, o čem už „slyšel mnoho dobrého“. Odkud tyto příběhy pocházely a nakolik byly pravdivé? – No a co! Trump sebral odvahu NEpoužít svůj intelekt, což znamená, že s ohledem na své zdraví nehrál ruskou ruletu, ale americkou ruletu. „Non sapere aude!“ (Nepoužívej svůj vlastní rozum) je stále jeho protiosvícenským heslem v kampani.

V duchu Mefista pohrdá tento člověk rozumem a vědou a nechává se „posilovat duchem lži v klamu a magii“. Tím se také cítí „velký“. Faustův svůdce již jednoznačně pojmenoval nevyhnutelný výsledek.

Trump však není sám.

Pippi místo logiky! – potěšení z iracionality

„I bohové marně bojují proti hlouposti!“ Tento povzdech se ozývá tisíciletými dějinami světa. Proč ale Trump a další rádi setrvávají ve své sebezáhubné nezralosti? Odpověď Immanuela Kanta je dnes stejně aktuální jako před téměř 240 lety: „Lenost a zbabělost jsou příčinou toho, proč tak velká část lidí, kteří i poté, co je příroda dávno osvobozeni od vnějšího vedení, přesto ráda zůstává po celý život nezralá; a proč je pro jiné tak snadné prohlásit se za jejich ochránce. Je tak pohodlné být nezralý.“

Tak to prostě je!

Místo toho, aby se člověk věnoval vědě, místo toho, aby si vybrousil schopnost myslet, místo toho, aby dokonce podstoupil slavné „úsilí o koncepci“, je samozřejmě pohodlnější vymyslet si soukromou logiku jako bývalý americký prezident a spolu s podobně smýšlejícími lidmi z příslušné vyfiltrované bubliny jako Pippi Dlouhá punčocha ohýbat svět do soukromé reality, widdi-widdi – jak se ti líbí! Ale vnucování racionality není nic jiného než vnucování samotné reality, která se – jakkoli je tvrdohlavá – Pippiině logice prostě nepodřídí.

Už ve starověku se o tom přesvědčili despotové, jako byl perský král Xerxes, když moře s potěšením zničilo nově postavený most přes Hellespont (úžinu u vjezdu do Dardanel). Načež rozzuřený Xerxes – podle Hérodota – jednal jako pomatená Pippi Dlouhá punčocha a okamžitě nechal neukázněné vlny potrestat 300 ranami bičem. (A aby rozbouřené moře spoutal, potopil na otevřeném moři také několik pout na nohy).

Paralely s reakcí některých současníků, kteří během pandemie koronaviru nekritizovali přiměřenost některých jednotlivých opatření, ale popírali nebezpečnost viru nebo dokonce jeho existenci, jsou nepřehlédnutelné. Fyzik a právník Andreas Unzicker k tomu říká: „Připomíná mi to tříleté dítě, které se trucovitě vrhá na zem a nadává rodičům, protože v den jeho narozenin prší. Ale skutečný svět není jen sluneční svit, zejména ne v 21. století.“

Ale tento postoj, kdy se lenost myšlení a příslušnost k vyfiltrované bublině vydává za akt tvrdohlavého odhodlání, za „odvahy být nezralý“, není v žádném případě nový. Stejný postup používali už nacisté, když se pomocí nevyslovené odvážné maximy „Buď dost chlap na to, abys nechtěl být osobností!“ snažili učinit dobrovolné sebepřizpůsobení přijatelným pro své „krajany“.

Post-pravda

Dne 22. dubna 2017 se ve více než 600 městech poprvé konal mezinárodní „Pochod za vědu“, který byl významnou demonstrací za hodnotu výzkumu a vědy a proti „alternativním faktům“ nebo „postfaktické době“. Skutečnost, že takový pochod musel být vůbec zorganizován – a to celosvětově! –, vypovídá o děsivosti „intelektuální situaci doby“.

Strategie bojovníků proti osvícenství vždy začíná degradací faktů a pravd na názory. Nepravdivé tvrzení, obecně známé jako lež, by tedy mělo mít stejné právo na uznání jako pravda sama – což je dechberoucí předpoklad, který by mimo jiné způsobil zastaralost celého justičního systému na této planetě!

Výsledek důsledného uplatňování této zásady je zřejmý: holocaust – jsme tolerantní, žijeme v pluralitní společnosti a respektujeme právo na svobodu názoru! – se buď stal, nebo nestal; dva krát tři jsou čtyři (Pippi) nebo šest (učitelka matematiky ve druhé třídě); a lék na malárii pomáhá proti covidu-19 – nebo ne.

Správné a špatné, pravdivé a nepravdivé
již neexistují –  
naproti tomu se chválí pluralita a tolerance!

„Postfaktické“ chování jde ještě o krok dál. Neznamená jen lhaní – které by jako „vědomá nepravda“ bylo stále ještě nepřímou poklonou pravdě –, ale prostý postoj „na faktech nezáleží!“. Fakta se již nepopírají, ani se alespoň nediskvalifikují jako názory nebo se napadají v pseudodiskurzu – prostě jsou ignorována! V souladu s heslem: klimatické změny mě nezajímají, takže mohu spravedlivě očekávat, že se ani ony nezajímají o mne.

I zde existují akademičtí a političtí předchůdci. Představa, že lze s fakty nakládat dle libosti – takříkajíc „par ordre du mufti“ (pokyn nadřízeného, založen ne na technických důvodech, ale na autorit), – odpovídala například logice stalinských politbyr, podle níž nebylo nařízeno, že od nynějška má být dvě a dvě sedm, ale že dvě a dvě bylo vždycky sedm! Proto tyto státy stále více mutovaly v „země s nepředvídatelnou minulostí“.

Na konci 20. století se v ušlechtilejší akademické variantě objevily módní vědecko-teoretické směry, jako je radikální konstruktivismus, který v extrémních případech přerostl v solipsismus (představa, že svět existuje výhradně ve vlastním vědomí), a také různá postmoderní paradigmata, která napadla pojem pravdy tak masivně, že z něj nakonec nezbylo prakticky nic. Opět to odnesli zvláště výmluvní francouzští mistři myslitelé, u nichž, jak dokázal fyzik Alan Sokal, nakonec nikdo nevěděl, zda vytvořili geniální dílo, nebo prostě blbost. Není divu, že s tolika „elegantními nesmysly“ se otevřely dveře vědeckému šarlatánství a politickým krysařům všech barev! (Slavné dítě, které prozradilo císařovu nahotu, se bohužel nikdy neobjevilo na veřejnosti.)

Stručně řečeno, Trump, říšští občané,
léčitelé vírou a esoterici těží z postmoderní destrukce pojmu pravda.

Mysl je úžasná!

Ale možná náš svět není tak nepřehledný, jak by nás vědci, převlečení šarlatáni s jejich odvážnými intelektuálními kotrmelci chtěli přesvědčit. V neposlední řadě hovoří jiným jazykem přírodní vědy – navzdory všem rizikům a vedlejším účinkům jejich aplikace.

Základním pravidlem je, že všude tam, kde se pohrdá bystrým myšlením, vzděláním a logikou, kde se opovrhuje „rozumem a vědou“, nebo je dokonce prohlašují za zastaralé, je něco shnilého! Ti, kdo nás chtějí ohlupovat, nás chtějí chytře ovládat. Ti, kdo nám chtějí zakázat samostatně myslet a zavřít nám ústa, mají v úmyslu „být našimi ochránci“.

Protože dva krát tři nejsou čtyři a krát dva není devět – ale pořád osm! A země je kulatá. A déšť padá shora dolů. Navzdory všem postmoderním piruetám. Je načase to znovu objasnit, a to nejen dekadentní, akademicky pokřivené intelektuální chátře.

Jako nenuceně útočný slogan pro toto stále potřebnější „Osvícení 2.0“ – jako „Sapere aude!“ 21. století – navrhuji: Mysl je úžasná!

 

 

 

 

 

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Muž s fake news spěchá k tiskařskému lisu, Frederick Burr Opper, zdroj: Berliner Zeitung, autor: Leon Ensel, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]