Trojjediný Putin

O hledání užitečné minulosti ruským prezidentem

Vitalij Dimarskij, bývalý redaktor rozhlasové stanice Echo Moskvy, která zanikla v roce 2022, ve svém komentáři popisuje, jak se z podnikatele Vladimira Putina stal politik Putin – a jak využívá historii pro svou politiku.

Kremelští zasvěcenci rádi vyprávějí následující historku: když byl Vladimir Putin na podzim 1999 vybrán jako nástupce Borise Jelcina, budoucí ruský prezident překvapeně vyhrkl: „Aha, a já jsem si myslel na Gazprom.“ O čem jiném mohl leningradský rodák z dělnické třídy snít?

Putin nikdy neviděl sám sebe ve vysoké politice. Spíše se dobře přizpůsobil nové tržní ekonomice chaotických 90. let a byl úspěšný v „zemi gangsterů“ Petrohradu, kde našel své místo na rozhraní mezi veřejným sektorem a převážně kriminálním podnikatelským sektorem.

Druh šachové figurky

Poté, co Putinův šéf, petrohradský starosta Anatolij Sobčak, neuspěl ve volbách, musel se bývalý důstojník KGB-FSB poohlédnout po lukrativních postech jinde. Díky osobním nebo obchodním konexím se mu podařilo přesídlit do hlavního města, kde se rozběhla řada politických jmenování, která ho nakonec vynesla do Kremlu.

Při nástupu do funkce prezidenta se Putin zavázal k pokojnému předání moci, svobody slova a dalších demokratických hodnot. A myslel to vážně. Koneckonců byl jakýmsi pěšákem, který se držel ústavního pořádku a Jelcinova ústního odkazu. Neměl žádné vlastní myšlenky a intelektuálové, kteří se zabývali koncepcí politické a ekonomické budoucnosti Ruska, o něj nejevili zájem.

Putin podnikatel měl přednost
před Putinem politikem.

Jediné, co vdechovalo život jeho vládě, byly peníze. Od počátku bylo jasné, že Putin podnikatel má přednost před Putinem politikem. Jako člen kremelského tiskového štábu jsem toho byl sám svědkem. Několikrát jsem se s prezidentem setkal v neformálním prostředí a ekonomika byla jediným tématem, o kterém mluvil se zaujetím. Dokázal snadno vytáhnout z rukávu čísla a říct nám, kolik který oligarcha vlastní, a to s přesností na desetiny a setiny procenta akcií jednotlivých společností. Když jsme se ho zeptali, zda plánuje zůstat u moci i po svém druhém funkčním období v roce 2008, odpověděl: „Pracoval jsem jako otrok na galejích,“ čímž naznačil, že si pravděpodobně bude radši užívat života.

Nesmíme však zapomínat, že Putin je především zpravodajský důstojník, a proto je jeho dominantním povahovým rysem nedůvěra. Během svých prvních dvou funkčních období si uvědomil, že on sám a jeho nahromaděný majetek nebudou nikdy v bezpečí, pokud přijde o moc. Jeho rivalové by se pravděpodobně zmocnili jeho majetku a nechali by ho zmizet ze scény. Musel tedy najít způsob, jak se „prodat“ obyvatelům své země.

Politik Putin

Ke konci svého druhého funkčního období začal vážně připravovat své plány. Tehdy vystřídal Putina-podnikatele Putin-politik. V následujících čtyřech letech svěřil trůn náhradníkovi Dmitriji Medveděvovi a sám se posunul do role premiéra. Do roku 2012 se v něm vyvinula nezdolná touha zůstat prezidentským galejníkem navždy. Masové protesty v roce 2011 však ukázaly, že už nestačí jen prohlašovat jako Jelcin, že „velké Rusko se zvedá z kolen.“ Bylo zapotřebí vytvořit nový národní projekt.

Ale bez ohledu na to, kdo sedí na kremelském trůnu, je Putin jen člověk. Chce vypadat kompetentně, a proto začne číst jednoduché historické knihy. Brzy si uvědomil, že historie není exaktní věda. Pokud ostatní vyvracejí váš výklad minulosti, můžete jejich kritiku odmítnout jako subjektivní nebo politicky motivovanou. A pokud dokážete obhájit své názory z Kremlu, nemusíte snášet vůbec žádnou kritiku.

Putin se tak ponořil do minulosti a z moře historických faktů se pokaždé vynořil s tendenční interpretací, která vyhovovala momentálním politickým potřebám. Nejprve se mu podařilo s pomocí týmu „společenských vědců“, kteří spolupracovali s kremelským propagandistickým aparátem, obnovit pověst Josifa Stalina. Najednou bylo vítězství nad nacistickým Německem mnohem důležitější než Velký teror v letech 1937 až 1938 a dokonce i hanebná Stalinova spolupráce s Hitlerem, kterou Sovětský svaz půl století oficiálně popíral, dokud se v 80. letech nedostal k moci Michail Gorbačov.

„V ruských učebnicích dějepisu by měly být
jen ‘světlé stránky’.“

Za historickou rehabilitací Stalina stála samozřejmě Putinova vlastní touha stát se „velkým“ velitelem. Ruské dějiny byly tedy uzpůsobeny tak, aby ospravedlnily imperiální avanturismus a stále represivnější domácí politiku, přičemž se uváděly historické příklady, které měly ukázat, že velcí ruští vládci vždy vědí, co je pro jejich zemi nejlepší. Jak se vyjádřil prezidentův poradce a bývalý ministr kultury Vladimir Medinskij, v ruských učebnicích dějepisu by měly být pouze „světlé stránky“.

Mezi těmito světlými stránkami se objevuje i Ivan Hrozný, který odmítl katolicismus a založil represivní opričninu, předchůdkyni dnešních bezpečnostních složek. Další součástí těchto světlých stránek je Alexandr Něvský, který údajně bránil Rusko před útoky ze Západu a porazil germánské kmeny v bitvě u Čudsko-pskovského jezera. Na tom, že pro tuto verzi událostí neexistují žádné důkazy, nezáleží, podle Putina je to již historie.

Vyvrcholení

Vrcholem Putinova „vědeckého přínosu“ ruským dějinám se však stala jeho stať O historické jednotě Rusů a Ukrajinců, kterou napsal v červenci 2021. Tento text nemá vůbec žádnou historickou hodnotu – celý jeho obsah je uveden již v názvu –, ale o to nejde. Jde o politický dokument, který měl vytvořit podmínky pro plnohodnotnou invazi, jež začala 24. února 2022.

Putin se tak stal jakousi trojicí. V samotném Rusku je Stalinem 2.0, pro okolní svět ztělesňuje verzi Něvského a pro své kolegy siloviky ze sovětského a postsovětského bezpečnostního aparátu je dědicem Ivana Hrozného.

V předvečer příštích prezidentských voleb 17. března 2024 si Putin stanovil další „intelektuální“ úkol. Navzdory zákazu státní ideologie zakotvenému v ústavě chce dát své vládě hlubší smysl. To, co zatím představil, se však zdá být jednostranné a nekonzistentní: je to směs eurasianismu, kapitalismu, ruského nacionalismu, protizápadních postojů, tradičních hodnot (které nikdo nedokáže definovat, ačkoli o nich Putin neustále mluví), pravoslaví (ale také chvála Ruska jako multikonfesní země) – a – samozřejmě – imperialismu.

Máme co do činění s absurdní slátaninou, která slibuje odhalit skrytého génia a vznešený charakter ruských dějin na základě stále nových „objevů“. V Putinových rukou se minulost skutečně jeví jako neprobádané území, a to zpochybňuje budoucnost Ruska.

Vitalij Dimarskij je bývalý petrohradský redaktor rozhlasové stanice Echo Moskvy, zrušené státem v březnu 2022, a redaktor časopisu o historii a společnosti „Diletant“.

 

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Vladimir Putin, DonkeyHotey, zdroj: Der Standard, autor: Vitalij Dimarskij, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]