Co přijde po Putinovi?

 

Ať už válka na Ukrajině skončí jakkoliv, teze, že v Evropě není možná bezpečnost bez účasti Ruska, bude muset být nahrazena tezí, že Evropa musí utvářet svou bezpečnost zejména vůči Rusku.

Nejistý výsledek války na Ukrajině a s ním spojená naděje, že ruská agrese bude opakovaně potlačena, vyvolávají úvahy, že Rusko, které by mohlo být zatlačeno k ústupu, a tedy k porážce, musí být ušetřeno potupy prohrané války. V takových prohlášeních se pak objevuje srovnání s porážkou Německé říše na konci první světové války a s katastrofální Versailleskou smlouvou. Toho prý musí být velké a hrdé Rusko ušetřeno. Otázkou je, zda je toto srovnání skutečně správné a zda se nezakládá na obavě, že ponížené Rusko bude jen hledat odplatu.

Vzhledem k tomu, že v současné době lze jen stěží předpokládat, že z vlastní vůle vzdá válku, kterou rozpoutal, je pravděpodobnější, že válka skončí až po jeho odchodu, ať už k němu dojde jakkoli. Podobně jako v roce 1917, kdy ruské jednotky odmítly pokračovat v boji, by mohlo dojít ke vzpouře na frontě na Ukrajině. Vzhledem ke špatné situaci v zásobování vojsk spolu s neochotou důstojníků převzít odpovědnost tomu již nasvědčují první náznaky.

Bylo by také možné, že nejvyšší vojenské vedení v Moskvě provede puč proti Putinovi, který poslal armádu, chloubu Ruska, do katastrofální porážky. Takový krok by byl vskutku revoluční, protože Rusko se vždy chlubilo tím, že v něm k žádnému bonapartismu, tedy vojenskému převratu, nikdy nedošlo.

Pro Putina nebezpečím by mohly představovat nebezpečí  

Konečně třetí nebezpečí pro Putina by mohlo přijít od tzv. oligarchů, kteří za své bohatství a jeho zabezpečení zatím vděčí pouze jemu. Mohli by stále více pochybovat o tom, zda se na něj mohou i nadále spoléhat. Je však otázkou, jaké možnosti nátlaku mají k dispozici. Museli by hledat spojence v mocenském aparátu. Zde přichází ke slovu zpravodajský aparát, který byl až dosud Putinovou nejdůležitější oporou. I to se však může změnit.

Catherine Beltonová ve své knize „Putinovi lidé“ ukazuje, jak si v pozdní fázi Sovětského svazu vzpomněla na své vlastní zájmy a přesunula velké množství peněz do bezpečí v západních zemích. Pokud by tedy autoritativní kruhy ve zpravodajské službě dospěly k závěru, že Putin selhal, mohlo by vzniknout hnutí „zachraň se, kdo můžeš“.

Vzhledem k tomu, že Putinův konec je jistý, jen není včas určen, vyvstává otázka osudu Ruska. Nastane chaos jako po únorové revoluci v roce 1917, kdy republikánští politici nebyli schopni vytvořit demokratický stát a stali se obětí chladnokrevného odhodlání bolševiků pod vedením Lenina?

Konec carské vlády znamenal rozpad okrajových území dobytých carskou říší na západě, pobaltských republik, Finska a tzv. kongresového Polska, ale také Běloruska a Ukrajiny. Ztraceno bylo také celé Zakavkazsko, kde dnes existují republiky Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. Stejně tak se od ruského impéria snažily odtrhnout středoasijské výběžky, a dokonce i Dálný východ. Sovětská moc dokázala některé z těchto odtržení zvrátit, ale po zániku Sovětského svazu v roce 1991 získaly tyto státy nezávislost.

Putin znovu apeluje na ruské vlastenectví

V roce 1991 se však projevily další zlomové linie, zejména v aspiracích národů severního Kavkazu, mj. Čečenska, které prohrály dvě krvavé války za svou nezávislost. Velmi nestabilní je také situace v Dagestánu. Ba co víc, Jelcinově vládě se jen s velkými obtížemi podařilo zabránit vzniku Uralské republiky s centrem v Jekatěrinburgu a Sibiřské republiky kolem Novosibirsku. Jelcin udělil Tatarské republice s hlavním městem Kazaň více privilegií než kterémukoli jinému státu Ruské federace. Nepokoje v Chabarovsku na Dálném východě v roce 2020 svědčily o odporu proti vládě Moskvy i tam. Trhliny objevující se v Ruské federaci poukazovaly na dobyvačnou historii impéria a mohly by se ukázat jako možné zlomové linie i dnes.

Pokud by po Putinově konci došlo k přesunu moci, který by se podobal vývoji po Stalinově smrti, zpočátku by nebylo jasné, zda bude nastolena nová vláda jednoho muže nebo kolektivní vedení. Odstředivé tendence v Rusku by se však pravděpodobně objevily.

Putin se snaží těmto tendencím čelit zesílenými apely na ruské vlastenectví, které posílila válka na Ukrajině. Že takové obavy existují, je však zřejmé z opakovaných prohlášení, že vývoj podobný tomu, který vedl k rozpadu Jugoslávie, by v Rusku neměl být za žádných okolností připuštěn. Tento postoj také vysvětluje, proč se nikdy skutečně nevzdal podpory režimu Miloševiče.

Překonaná teze německé východní politiky

Amerika a Evropa by neměly v této situaci udělat chybu a zasáhnout ze zahraničí, jako to udělaly po pádu carské vlády. To by spíše vedlo k semknutí ruských obranných sil proti takovým zásahům. Západ by proto udělal dobře, kdyby se do procesu rozpadu ruského koloniálního impéria nezapojoval. V současné situaci posuzování, zda by měl být při snaze ukončit ukrajinskou válku zohledněn zájem Ruska na sebezáchově, to znamená, že rozpad ruské moci je pro Západ větším zájmem, pokud jde o zajištění dlouhodobého míru v Evropě.

Překonanou tezi německé východní politiky, že v Evropě neexistuje bezpečnost bez účasti Ruska, bude muset v budoucnu nahradit teze, že Evropa musí svou bezpečnost utvářet především ve vztahu k Rusku.

Vyloučení Ruska z evropského bezpečnostního systému však vyvolává otázku ruského jaderného potenciálu, která je obzvláště kritická, pokud se Ruská federace rozpadne.

Tím, že Západ striktně nezasahuje do osudového vývoje v Rusku, by neměl dávat žádnou záminku pro použití jaderných zbraní, aby při dlouhodobém nepoužívání postupně zastarávaly. To se dá očekávat, i když bude v Rusku autokratický systém nahrazen demokratickým.

Proces rozkladu je v zájmu svobodné Evropy

Výše popsaný proces rozpadu Ruska je v zásadním zájmu liberální Evropy, protože eliminuje hrozbu pro evropskou bezpečnost, která z Ruska vycházela od nastolení sovětské vlády, jež byla jen krátce přerušena fází perestrojky a Jelcina. Proto je třeba na otázku položenou na začátku, zda je třeba brát v úvahu citlivost Ruska, odpovědět záporně.

Případná ztráta Ruska jako významné globální mocnosti povede také k významnému posunu ve velmocenském konfliktu mezi Amerikou a Čínou, který bude určovat další vývoj v 21. . Čína si je dobře vědoma hodnoty silného Ruska po svém boku a její globální politické vystupování bude jistě ovlivněno ruským selháním.

Závěr pro chování Západu v ukrajinské válce je tedy jasný, že musí dostat veškerou možnou podporu, aby mohla vyhnat ruské agresory ze a vyhrát tak válku. Válka se nevyhraje dobytím ruského území, přičemž Krym nepatří Rusku, ale úplným stažením Rusů. Sovětský svaz také stažením prohrál afghánskou válku. Putin, který se tak často odvolává na sovětský příklad, může v tomto případě udělat totéž.

Závěr pro chování Západu v ukrajinské válce tedy jednoznačně zní: Ukrajině je třeba poskytnout veškerou možnou podporu, aby mohla ruské agresory ze země vyhnat a válku tak vyhrát. Válka se nevyhrává dobytím ruského území, přičemž Krym není součástí Ruska, ale úplným stažením Rusů. Sovětský svaz také prohrál válku v Afghánistánu ústupem. Putin, který se tak často odvolává na sovětský příklad, může v tomto případě udělat totéž.

 

Ernst-Jörg von Studnitz je bývalý diplomat. V letech 1995-2002 byl německým velvyslancem v Moskvě.

 

 

 

 


Úvodní foto: Nuremberg Trials. Defendants in their dock, circa 1945-1946 by National Archives and Records Administration, zdroj: Cicero, autor: Ernst-Jörg von Studnitz, překlad: Bohumil Řeřicha