Evropa jako válečná mocnost

Ve vojenské nouzi se EU schovává za USA. K obraně proti vojenským hrozbám je však naléhavě zapotřebí alternativ

Krátce před prvním výročím velké ruské ofenzívy na svou zemi odcestoval 9. února ukrajinský Volodymyr Zelenskyj do Bruselu. Tam ho vřele přivítali vrcholní představitelé Evropské unie a znovu potvrdili, že Ukrajina patří do Evropy. Nebylo však náhodou, že Zelenskyj nejprve letěl do Washingtonu a Londýna. Ačkoli EU podporuje Ukrajinu ve stejné míře jako USA, Američané dodávají mnohem více zbraní – a zbraně jsou to, co Ukrajina právě teď potřebuje nejvíce.

EU není vojenským aktérem. Místo toho se pyšní prevencí konfliktů, která spočívá ve vytváření hospodářského a právního rámce podporujícího mír. Má také působivé výsledky v oblasti poválečné obnovy, například na Balkáně. Nicméně EU nemohla zabránit ruské invazi a poraženou Ukrajinu by „neobnovila“ EU, ale Rusko. Není tedy divu, že Zelenskyj naléhá na EU, aby jednala rychleji a odvážněji.

Tato válka je víc než konflikt, který se odehrává na hranicích EU a projevuje se na účtech Evropanů za elektřinu a plyn: ruský útok je reakcí na to, že se Ukrajina stále více přibližuje k Evropě. Nezapomínejme, co vyvolalo první ruskou invazi v roce 2014: tehdy proruský ukrajinský prezident Viktor Janukovyč prchal před masovými protesty, které vyvolal tím, že na poslední chvíli odmítl – na příkaz Moskvy – podepsat asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou.

EU je do této války nevyhnutelně zapojena a nemůže se schovávat za velkého ochránce, USA. Heidi Mauerová a její kolegové považují Evropu za „kolektivně odpovědnou za jednání“ tváří v tvář ruské agresi. Je však EU této odpovědnosti schopna? Wolfgang Streeck není jediným evropským intelektuálem, který na tuto otázku odpovídá záporně: „Jakmile zvedla svou ošklivou hlavu, EU se v mžiku proměnila v pomocnou organizaci NATO, pověřenou mimo jiné vypracováním sankcí proti Rusku, z nichž většina vyzněla naprázdno.“ Uvalení sankcí bylo to nejmenší, co mohla EU v reakci na nezákonnou a brutální invazi udělat, ale samotné sankce běh událostí na východní hranici EU neusměrní.

Bez USA by Evropa byla vojensky
ještě bezzubějším tygrem.

Problém je v tom, že tato válka, stejně jako války v bývalé Jugoslávii, vyvolává existenční otázky, kterým se pragmatičtí – nebo spíše krátkozrací – evropští raději vyhýbají. Kde jsou hranice Evropy? Jsou USA v Evropě mocností sui generis? Může civilní mocnost, jako je EU, existovat v necivilizovaném politickém prostředí? Měly by mít ekonomické zájmy Evropy přednost před právními a morálními normami? Kdo povede Evropu, když vypuknou války? Dokud EU nebude mít přesvědčivé odpovědi na tyto základní otázky, bude stát paralyzována, až dopadnou první bomby.

Hranice EU byly vždy pohyblivé. K šesti zakládajícím členům Evropských společenství se po přijetí komplexního souboru evropských ů a předpisů časem připojilo 22 států. (Jeden z těchto států mezitím odešel.) Ukrajina má do splnění právních požadavků daleko, ale přesto předseda Evropské komise na Twitteru oznámil: „Ukrajinci jsou připraveni zemřít za evropskou perspektivu. Chceme, aby s námi žili evropský sen“.

Tento sen není totéž jako členství v EU, ale miliony ukrajinských uprchlíků v hranicích EU se svým způsobem rovnají tichému rozšíření Unie. Pokud bude EU spolupracovat na poválečné obnově Ukrajiny, stane se tím země rovněž součástí EU, i když zatím pouze de facto, nikoli de iure. Je EU připravena uznat fakta na místě a přijmout Ukrajinu do svých řad z čistě strategických důvodů?

Válka na Ukrajině potvrzuje, že USA jsou (prakticky) u jednacího stolu, když EU rozhoduje. Ne každému se to líbí, ale bez USA by Evropa byla vojensky ještě bezzubějším tygrem a politicky ještě více rozdělená. To, že se Amerika angažuje v Evropě, nelze považovat za samozřejmost. Pokud by se Donald Trump stal podruhé prezidentem, mohl by spolu se Si Ťin-pchingem, doživotním čínským prezidentem, vytvořit situaci, která by donutila USA změnit své strategické priority. Tak by tomu bylo například v případě, že by se Si rozhodl napadnout Tchaj-wan. Pak by EU již neměla vůdčí mocnost, která by byla ochotna a schopna se za starý kontinent postavit.

Po brexitu se šance na vytvoření
seriózní evropské armády ještě zhoršily.

Válka opět jasně ukázala, že Německo na tento vůdcovský úkol nestačí. Země je vnitřně rozdělena a musí čelit tomu či onomu nepřátelství zvenčí. Navíc je u jednacího stolu, pokud jde o rozhodo-vání v EU, až příliš mnoho „suverenistů“, kteří nepřipustí, aby byly pravomoci v relevantním rozsahu přeneseny na Brusel.

V prvních měsících války však Mario Draghi – bývalý prezident Evropské centrální banky a pozdější italský premiér – ukázal, že je docela dobře možné řídit zdánlivě neukázněný klub Evropanů prostřednictvím neformálního vedení. Vedení není jen otázkou osobního charismatu, ale také, nebo dokonce především, toho, zda je někdo schopen formulovat společný politický postoj, který odráží evropské hodnoty. Jak lze vybudovat most mezi těmi Evropany, pro které jsou Ukrajinci hrdiny, protože chrání Evropy, a těmi, pro které nejsou Ukrajinci ničím jiným než fanatickými nacionalisty, kteří zpochybňují legitimní bezpečnostní zájmy Ruska?

Stejně obtížné by bylo sladit ekonomické zájmy s právními a morálními hledisky. Po nezákonné ruské anexi Krymu v roce 2014 EU neomezila svůj obchod s Moskvou a politika snižování závislosti Evropy na dodávkách ruské ropy a plynu byla do roku 2022 prováděna jen napůl. Dokonce i nyní EU stále vydává více peněz na dovoz z Ruska než na pomoc Ukrajině. Nepřipojuji se ke sboru těch, kteří ze současného dilematu viní obchodní vztahy Německa s Ruskem. Ale „obchodovat jako obvykle“ s lidmi, kteří svými zločiny porušují mezinárodní právo, je nejen nemorální, ale i sebevražda na splátky.

Je válka na Ukrajině podnětem k vytvoření evropské armády? Po válkách o nástupnictví v Jugoslávii se EU rozhodla zřídit skupinu rychlé reakce s 60.000 vojáky, ale po tomto rozhodnutí zatím nenásledovaly žádné kroky. Od brexitu jsou šance na vytvoření seriózní evropské armády ještě horší. Po ruské invazi na Ukrajinu se několik členských států – především Německo a – rozhodlo navýšit své rozpočty na zbrojení, ale je velmi sporné, zda v dohledné době dosáhnou kapacitní úrovně britské vojenské síly.

EU nikdy nebude klasickým vojenským aktérem.

Nicméně EU by mohla udělat mnohem více pro prosazení společných nákupů zbraní nebo dokonce společné výroby zbraní. Mohla by například rozšířit působnost Evropské obranné agentury a zvýšit její rozpočet. Může také poskytnout podstatně více peněz Evropskému mírovému fondu, z něhož se platí zbraně dodávané členskými státy na Ukrajinu a který by mohl v budoucnu podporovat mírové vojenské operace.

Ti, kdo odsuzují americkou hegemonii v Evropě, by měli mít připraveny spolehlivé alternativy obrany proti vojenským hrozbám. Bez konkrétních závazků v oblasti bezpečnostní politiky nebude EU brát vážně ani Rusko, ani Amerika, ani Írán, Sýrie či Turecko.

EU nikdy nebude klasickým vojenským aktérem, ale bezpečnost Evropy není jen otázkou síly vojáků případné evropské armády. Je to také otázka bezpečnostní infrastruktury, včetně oblastí, jako je zpravodajství, logistika, komunikace a energetika – tedy všech oblastí, kde může Evropa ještě více politicky táhnout za jeden provaz. Bezpečnost však především vyžaduje jasný kompas a kulturu vedení, která se řídí společnou evropskou vůlí.

„Toto je hodina Evropy,“ prohlásil tehdejší předseda Rady ES a lucemburský ministr zahraničí Jacques Poos, když krátce po vypuknutí války v roce 1991 odletěl spolu s dalšími dvěma ministry zahraničí ES do Jugoslávie. Bohužel Evropa tehdy těmto ušlechtilým ambicím nedostála a nenásledovala je odpovídajícími činy. Běh dějin utvářejí rozhodující události, jako jsou války. A je zcela legitimní hovořit nyní opět o „hodině Evropy“. Ale zvěrstva v Sarajevu a Mariupolu, Srebrenici a Buči nás učí, že konejšivá slova nestačí. Je zapotřebí odvážných a rychlých rozhodnutí následovaných konkrétními činy – jinak EU ochabne.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Spojenecká pomoc SSSR ve 2. světové válce v číslech:

Podle oficiálních zpráv předložených vládami Velké Británie a USA parlamentům po skončení druhé světové války vypadaly spojenecké dodávky Sovětskému svazu následovně:

Spojené království mu mezi 1. říjnem 1941 a 31. březnem 1946 dodalo 5218 tanků, 2550 menších pásových obrněných vozů, 4343 motorových vozidel, 7411 letounů, 1803 radary, 293 sonary (ASDIC), 4932 protitankových kanonů, 4338 rádiových stanic, 2000 polních telefonních souprav, 48 635 km telefonních kabelů, zapůjčilo mu bitevní loď Royal Sovereign (v SSSR přejmenovanou na Archangelsk; sloužila v Severním loďstvu a 4. února 1949 ji Sověti vrátili Britům), devět torpédoborců, čtyři ponorky, 14 minolovek, 473 milionů nábojů, 32 000 tun hliníku, 40 000 tun mědi, 14 146 tun ropných produktů, 100 435 tun juty, 114 539 tun kaučuku, 3300 tun grafitu, 28 050 tun cínu, 29 610 tun vlny, potraviny v hodnotě 8,2 milionu liber, strojní zařízení za 45 616 000 liber a zdravotnický materiál za 7 760 000 liber. Souhrnná cena britských dodávek činila 428 milionů liber.

Spojené státy dodaly v rámci lend-leasu mezi 11. březnem 1941 a 1. říjnem 1945 14 795 letounů, 7537 tanků, 375 883 nákladních automobilů, 51 503 džípy, 35 170 motocyklů, 8701 traktor, 8218 protiletadlových kanonů, 131 633 samopalů, 345 735 tun výbušnin, 1981 lokomotiv, 11 155 železničních vagonů a plošin, 540 000 tun kolejnic, 1 690 000 km polních telefonních kabelů, křižník Milwaukee (v SSSR sloužil v Severním loďstvu pod jménem Murmansk; 16. března 1949 ho Sověti vrátili Američanům), potraviny za 1,312 miliardy dolarů, 2 670 000 tun pohonných hmot, 842 000 tun průmyslových chemikálií, 3 786 000 pneumatik, 49 000 tun kůže a patnáct milionů párů obuvi v souhrnné ceně 11 260 343 603 dolarů.

Pravdou je, že bez odhodlání sovětských vojáků i občanů bránit svou vlast, by válka skončila i přes tuto obrovskou pomoc neúspěšně. Tehdy napadlo fašistické Německo zákeřně SSSR. Ukrajinu naopak zákeřně napadlo současné fašistické Putinovo Rusko. Nyní brání s odhodláním svojí vlast Ukrajinci a potřebují také pomoc, jako dostal tehdy SSSR od spojenců. Je toho EU schopná? A na Ukrajině se bojuje právě o EU. Je to v podstatě stejná situace, která se odehrává po vypuknutí Velké vlastenecké války 22. června 1941 – pro Ukrajince je to datum 24. února 2022!

Mírové pochody a „chcimírové“, kteří v podstatě nahrávají zločineckému Putinovu režimu a z Ukrajiny dělají zemi, za kterou je zbytečné bojovat, jsou pokrytecké. „Ať si jí Rusko vezme.“ Jen ať my v Evropě máme klid. Důkazem nesmyslnosti této války je, že Rusko nikdo nechce zákeřně napadnout. Poslední byli Napoleon Bonaparte a .

Jan Zielonka je profesorem politiky a mezinárodních vztahů na Univerzitě v Benátkách a na St Antony's College na Oxfordské univerzitě. Je autorem „Kontrarevoluce. Ústup liberální Evropy“ (2019).


Úvodní foto: Banksy – Peace Dove – 2008 – distant view by PalFest, zdroj: IPG-Journal, autor: Jan Zelionka, překlad: Bohumil Řeřicha