Svět za hranicemi Ukrajiny

 

Přežití Západu a požadavky zbytku světa

„UKRAJINA sjednotila svět,“ prohlásil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v projevu k prvnímu výročí zahájení války s Ruskem. Kéž by to byla pravda. Válka jistě sjednotila ZáPAD, ale svět zanechala rozdělený. A tento rozkol se bude jen prohlubovat, pokud západní země nebudou řešit jeho základní příčiny.

Tradiční transatlantické spojenectví evropských a severoamerických zemí se bezprecedentně mobilizovalo pro vleklý konflikt na Ukrajině. Nabídlo rozsáhlou humanitární podporu lidem v zemi i ukrajinským uprchlíkům. A připravuje se na to, rozsáhlou obnovu po válce. Ale mimo Evropu a Severní Ameriku není obrana Ukrajiny v popředí zájmu. Jen málokterá vláda podporuje nestoudnou ruskou invazi, avšak mnohé z nich stále odolává naléhání Západu, že boj za svobodu a demokracii na Ukrajině je i jejich věcí. Jak řekl francouzský prezident Emmanuel Macron na únorové Mnichovské bezpečnostní konferenci: „Zaráží mě, jak jsme ztratili důvěru globálního Jihu“. Má pravdu. Přesvědčení Západu o válce a jejím významu se jinde setkává v lepším případě se skepsí, v horším s přímým opovržením.

Rozdíl mezi Západem a ostatními zeměmi přesahuje rámec práv a křivd války. Je spíše výsledkem hluboké frustrace – vlastně hněvu – ze špatného řízení globalizace pod vedením Západu od konce studené války. Z tohoto pohledu společná reakce Západu na ruskou invazi na Ukrajinu vyostřila příležitosti, kdy Západ porušil svá vlastní pravidla nebo kdy nápadně chyběl v akci při řešení globálních problémů. Takové argumenty se mohou zdát ve světle každodenní brutality, kterou ruské síly na Ukrajině uplatňují, bezpředmětné. Západní představitelé by se jimi však měli zabývat, nikoli je odmítat. Rozdíl v perspektivách je pro svět, který čelí obrovským globálním rizikům, nebezpečný. A ohrožuje obnovu řádu založeného na pravidlech, který odráží novou, multipolární rovnováhu sil ve světě.

Západ oddělený od ostatních

Ruská invaze vyvolala pozoruhodnou jednotu a aktivitu liberálně demokratického světa. Západní země zkoordinovaly rozsáhlý soubor hospodářských sankcí namířených proti Rusku. Evropské státy stále více slaďují své klimatické politiky v oblasti dekarbonizace se závazky souvisejícími s národní bezpečností, aby ukončily svou závislost na ruské ropě a plynu. Západní vlády se spojily na podporu Ukrajiny obrovskými dodávkami vojenské pomoci. Finsko se stalo členem NATO a Švédsko usiluje o brzké přijetí. A Evropa přijala vstřícnou politiku vůči osmi milionům ukrajinských uprchlíků na svých hranicích. Všechny tyto snahy prosazuje americká administrativa, která si je jistá partnerstvím s evropskými a dalšími spojenci. Hádky ohledně Afghánistánu a bezpečnostního partnerství AUKUS (dohoda z roku 2021 uzavřená Austrálií, Spojeným královstvím a Spojenými státy, která podráždila Francii) se zdají být dávnou minulostí.

Mnozí na Západě byli tímto vývojem událostí překvapeni. Zřejmě i Kreml, který si nepředstavoval, že jeho invaze vyvolá natolik silnou a rozhodnou reakci Západu. Jednota a odhodlání Západu se však neprojevuje jinde. Na začátku války Valné shromáždění OSN odsoudilo ruskou invazi poměrem hlasů 141 ku 5, přičemž 47 členů se zdrželo hlasování nebo chybělo. Tento výsledek však lichotil a klamal. Jak poznamenal tým analytiků Mezinárodní krizové skupiny: „Většina mimoevropských zemí, které loni v březnu hlasovaly pro odsouzení ruské agrese, nenásledovaly sankce. Udělat správnou věc v OSN může být alibi pro to, aby se v reálném světě proti válce moc neudělalo.“

V řadě hlasování OSN od začátku války se přibližně 40 zemí, které představují téměř 50 % světové populace, pravidelně zdrželo hlasování nebo hlasovalo proti návrhům odsuzujícím ruskou invazi. V dubnu 2022 se 58 zemí zdrželo hlasování o vyloučení Ruska z Rady OSN pro lidská práva. Podle Economist Intelligence Unit žijí dvě třetiny světové populace v zemích, které jsou oficiálně neutrální nebo podporují RUSKO. Tyto země netvoří jakousi osu autokracie; patří mezi ně několik významných demokracií, jako je Brazílie, Indie, Indonésie a Jihoafrická republika.

Velká část tohoto vyčkávání není způsobena neshodami ohledně konfliktu na Ukrajině, ale je spíše příznakem širšího syndromu: hněvu na vnímání dvojích standardů Západu a frustrace ze zastavení reformních snah v mezinárodním systému. Významný indický diplomat Šivšankar Menon to v časopise Foreign Affairs na začátku letošního roku vyjádřil velmi ostře: „Mnohé odcizené a rozhořčené rozvojové země vnímají válku na Ukrajině a soupeření Západu s Čínou jako odvádění pozornosti od naléhavých problémů, jako je zadlužení, změna klimatu a dopady pandemie.“

Vyčkávání

Svou roli při určování postojů některých zemí k ukrajinskému konfliktu sehrála i reálná politika. Indie je tradičně závislá na vojenských dodávkách z Ruska. Polovojenská společnost Wagner – ruská žoldnéřská organizace, která nyní působí na Ukrajině – spolupracovala s vládami v západní a střední Africe na podpoře jejich bezpečnosti a přežití. A ČíNA, která je jedním z hlavních zdrojů ruské podpory, je největším obchodním partnerem více než 120 zemí světa a ukázala se jako neúprosná vůči diplomatickým postupům.

Jsou tady však i další faktory. Některé země zpochybňují západní narativ o příčinách války. Například brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva sice označil invazi za „chybu“, ale zároveň dal za pravdu argumentu, že Rusko bylo poškozeno. „Zelenskyj je za válku odpovědný stejně jako Putin,“ prohlásil loni v létě v prohlášení, které zdůraznilo globální rozpolcenost ohledně konfliktu.

Válka sjednotila Západ, ale rozdělila svět.

Mnoho pozorovatelů mimo Západ také vnímá, že beztrestnost je obecně doménou všech silných zemí, nejen Ruska. Spojené státy jsou v obzvláště slabé pozici po prezidentství Donalda Trumpa, který vyzýval k pohrdání globálními pravidly a postupy v tak různých oblastech, jako je životní prostředí, lidská práva a nešíření jaderných zbraní. Kritici poukazují na války vedené Spojenými státy v Afghánistánu a Iráku a tvrdí, že Západ pohání pokrytectví, nikoli zásady. A americká podpora válce koalice vedené Saúdskou Arábií v Jemenu, která v této zemi vyvolala humanitární krizi, je uváděna jako důkaz dvojznačnosti, pokud jde o péči o civilisty. Tvrdí se také, že Západ projevil mnohem větší soucit s oběťmi války na Ukrajině než s oběťmi válek jinde. Výzva OSN k poskytnutí humanitární pomoci Ukrajině byla financována z 80 až 90 procent, zatímco výzvy OSN z roku 2022 k pomoci pro lidi, kteří se ocitli v krizích v Etiopii, Sýrii a Jemenu, byly financovány sotva z poloviny.

Ukrajincům bojujícím na frontě mohou některé z těchto důvodů pro setrvání na vedlejší koleji připadat malicherné. Bojovnost při podpoře Ukrajiny však nesmí zastřít větší problém. Západu se od finanční krize v roce 2008 nepodařilo prokázat, že je ochoten nebo schopen prosadit rovnější a udržitelnější globální ekonomickou dohodu nebo vytvořit politické instituce vhodné pro řízení multipolárního světa. Toto selhání se nám nyní vrací. Ještě před pandemií covid-19 například svět masivně zaostával v plnění cílů udržitelného rozvoje OSN, které si členské státy s velkou pompou stanovily v roce 2015. V roce 2018 čtyři z pěti nestabilních a konfliktních států v plnění cílů udržitelného rozvoje selhávaly. Údaje Světové banky za rok 2020 ukazují, že lidé narození v těchto místech měli desetkrát vyšší pravděpodobnost, že skončí v chudobě, než lidé narození ve stabilních zemích, a tento rozdíl se zvětšoval.

Od té doby se v důsledku vleklých konfliktů, klimatické krize a pandemie zábrany zcela rozpadly. Více než 100 milionů lidí v současné době prchá před válkou nebo katastrofou, aby si zachránilo život. OSN uvádí, že 350 milionů lidí se dnes nachází v humanitární nouzi, zatímco před deseti lety to bylo 81 milionů lidí. Více než 600 milionů Afričanů nemá přístup k elektřině. Rozvojový program OSN uvádí, že 25 rozvojových zemí vydává více než 20 % vládních příjmů na obsluhu dluhů, přičemž 54 zemí má s dluhy vážné problémy. A nerovný přístup k vakcínám pro boj s pandemií – propast zvláště zřetelná v počátečních fázích zavádění vakcíny v roce 2021 – se stal ukázkou prázdných slibů.

Západní vlády neplní své závazky ani v jiných oblastech. Fond OSN pro přizpůsobení se změně klimatu, který byl založen v roce 2001 s cílem chránit chudé země před důsledky emisí uhlíku z bohatých zemí, dosud nesplnil svůj úvodní finanční závazek získat 100 miliard dolarů ročně a je považován za symbol špatné vůle Západu: spousta řečí, žádná práce. Dlouhé průtahy při jeho sestavování podnítily požadavek na vytvoření nového fondu, který by pokryl „ztráty a škody“ způsobené klimatickou krizí. Tento nový fond byl otevřen v loňském roce, ale dosud není financován. Další nedostatečně financovaná globální iniciativa jen prohloubí deficit důvěry mezi bohatými a chudými zeměmi.

Prázdná solidarita

Pokud budou příští dvě desetiletí stejná jako ta předchozí, poznamenaná zmatenými prioritami a nesplněnými sliby Západu, bude multipolarita v globálním systému znamenat více než jen větší hospodářskou soutěž. Bude znamenat posílení ideologických výzev vůči zásadám západních zemí a oslabení pobídek pro nezápadní země, aby se se Západem spojily nebo s ním spolupracovaly. Liberálně demokratické země, které podporují globální systém založený na pravidlech, musejí místo toho uvažovat a jednat s dlouhodobým strategickým záměrem, když se zapojují do vztahů se zbytkem světa. Čína tak činí již od roku 1990.

Rozhodující význam pro vztahy Západu se zbytkem světa bude mít tvrdá síla v podobě vojenských partnerství a obchodní spolupráce. Vlády západních zemí se však musí věnovat také řadě otázek týkajících se měkké síly, zejména ve třech oblastech: nabídnout závazky solidarity a spravedlnosti při řízení globálních rizik, přijmout reformy, které rozšíří spektrum hlasů u jednacího stolu v mezinárodních záležitostech, a vytvořit vítězný narativ v době, kdy je demokracie na ústupu. Tyto kroky by nejen pomohly udržet globální pozici Západu, ale jsou také správné.

Výzva k větší solidaritě a spravedlnosti při řízení globálních rizik je v současné době zásadní. Soupeření velmocí zhoršuje globální problémy na úkor nejchudších zemí. Potravinová krize, která vznikla v důsledku války na Ukrajině, a nedostatečná globální reakce na ni jsou jen jedním z příkladů. Díky tomuto trendu je úsilí Centra pro globální rozvoj o uplatnění optiky „globálních veřejných statků“ na mezinárodní rozvoj obzvláště důležité. Mezi takové statky patří programy na snížení rizika pandemií, zmírnění změny klimatu, řešení antimikrobiální rezistence a boj proti nestátnímu terorismu a kyberkriminalitě. Investice do odvrácení těchto hrozících hrozeb však trpí tržním selháním: protože z nich mají prospěch všichni lidé, nejen ti, kteří platí, nikdo neplatí. Podle CGD šlo v uplynulém desetiletí na globální veřejné statky relevantní pro rozvoj přibližně šest procent celkového rozpočtu ministerstva zahraničí USA a nezdá se, že by se tento podíl v průběhu času zvyšoval.

Dobrým příkladem jsou pandemie. V roce 2022 zveřejnil Nezávislý panel pro připravenost na pandemie a reakci na ně, o jehož zřízení Světové zdravotnické shromáždění požádalo Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) a v němž jsem působil, komplexní přehled globálních opatření, která by byla nutná k prevenci a zmírnění budoucích pandemií. Zpráva odhaduje, že finanční náklady na prevenci pandemií budou činit 15 miliard dolarů ročně, což je méně než polovina toho, co Američané každoročně utratí za pizzu.

Nejvíce šokujícím zjištěním bylo, že 11 panelů a komisí na vysoké úrovni v 16 zprávách za předchozích 20 let vydalo rozumná doporučení, jak se připravit na pandemie, odhalit je a zvládnout, ale většina z nich nebyla realizována. Závěr nezávislého panelu zněl, že tento problém lze překonat pouze povzbuzením vedoucích představitelů k mobilizaci trvalého celovládního závazku k připravenosti na pandemie. Navrhli jsme vytvoření Rady pro globální zdravotní hrozby, která by byla oddělena od WHO (protože pandemie nejsou jen zdravotnickou záležitostí) a jejímž úkolem by bylo zajistit, aby se vlády na pandemie dostatečně připravily, ať už prostřednictvím účinných systémů dozoru nebo včasného vyhlášení poplachu v případě výskytu pandemie. Na tento návrh by se nemělo jen tak prášit.

Podpora uprchlíků je dalším příkladem nerovného rozdělení globálních nákladů. Ačkoli mnohé západní země naříkají nad přílivem uprchlíků, více než 80 % z nich pobývá v chudých zemích a zemích s nižšími středními příjmy. Bangladéš, Etiopie, Jordánsko, Keňa, Libanon, Pákistán, Turecko a Uganda přijímají velké množství uprchlíků. Polsko, které v současné době hostí více než 1,6 milionu Ukrajinců, a Německo s 1,5 milionem Syřanů jsou mezi bohatými zeměmi výjimkami. Chudé země a země s nižšími středními příjmy dostávají od bohatších zemí jen omezenou kompenzaci za odpovědnost, kterou nesou, a proto mají omezenou motivaci přijímat politiku, která podporuje začlenění uprchlíků do pracovních, vzdělávacích a zdravotních systémů.

Chudé země a země s nižšími středními příjmy
přijímají více než 80 % uprchlíků.

Dvě iniciativy Světové banky odrážejí ochotu řešit problémy rozvojových zemí, které přijímají velké množství uprchlíků, je však třeba je výrazně rozšířit. Program Okno pro hostitelské komunity a uprchlíky (WHR) slibuje podporu smysluplných střednědobých až dlouhodobých intervencí, které podpoří země s nízkými příjmy přijímající uprchlíky. Sedmdesát sedm procent prostředků z WHR bylo přiděleno africkým zemím. Program však potřebuje lepší zdroje, musí být rozšířen o další multilaterální rozvojové banky, jako je Africká rozvojová banka a Islámská rozvojová banka, a musí být účinnější díky koordinaci s bilaterálními zdroji pomoci. Další iniciativa Světové banky, Globální nástroj zvýhodněného financování, sice zahrnuje další rozvojové banky a podporuje země se středními příjmy, které přijímají uprchlíky (Světová banka například přidělila Kolumbii 1,6 miliardy dolarů na pomoc jejímu úsilí s venezuelskými uprchlíky). Příspěvky do tohoto fondu jsou však ad hoc a nemohou pokrýt potřeby hostitelských zemí.

Klimatická krize je celosvětovým rizikem, které hrozí nejvíce a představuje největší zkoušku upřímnosti solidarity západních zemí se zbytkem světa. Bohaté země musí vynaložit biliony dolarů na dekarbonizaci svých ekonomik, ale musí také podpořit nízkouhlíkový rozvoj v chudých zemích a zaplatit nevyhnutelné náklady na přizpůsobení se změně klimatu, které již předznamenává současná úroveň globálního oteplování.

Jmenování nového výkonného ředitele Světové banky na jarním zasedání v roce 2023 má proto nejvyšší důležitost. Jak napsal bývalý americký ministr financí Larry Summers: „Je naléhavě nutné, aby Spojené státy a jejich spojenci znovu získali důvěru rozvojového světa. Neexistuje lepší způsob, jak důvěru znovu získat, než prostřednictvím kolektivního poskytování rozsáhlé podpory nejvyšším prioritám zemí. A neexistuje rychlejší a účinnější způsob mobilizace podpory než prostřednictvím Světové banky.“

Nové vedení Světové banky bude muset dohnat ztracený čas. Podle analytika Charlese Kennyho klesl podíl příspěvků banky na hrubém národním důchodu dlužnických zemí ze 4,0 % v roce 1987 na 0,7 % v roce 2020. Světová banka může a měla by dělat více. Její příliš konzervativní přístup k riziku, příliš omezený okruh partnerů (nevládních i vládních) a její kultura a způsob fungování se musí stát předmětem reformy spolu s návrhy na nové financování v Bridgetownské agendě barbadoské premiérky Mii Mottleyové, která vyzývá k nové rozsáhlé mobilizaci finančních prostředků prostřednictvím mezinárodních finančních institucí pro země potýkající se se změnou klimatu a chudobou. Nový výkonný ředitel musí nejen získat více finančních prostředků, ale také vytvořit systémy poskytování, které uznávají, že ke křehkým a konfliktním státům je třeba přistupovat jinak než k jejich stabilnějším protějškům.

Křeslo u jednacího stolu

Západní země by měly nejen vytvořit spravedlivější způsob řešení globálních rizik, ale také přijmout požadavky rozvojových zemí na větší vliv na mezinárodní scéně. Mnohým zemím vadí nevyváženost globální moci v dnešních mezinárodních institucích. Jeden z nedávných příkladů se objevil během pandemie. Akcelerátor přístupu k nástrojům covid-19 Světové zdravotnické organizace byl důležitou iniciativou, jejímž cílem bylo podpořit globální přístup k vakcínám, léčbě a diagnostice. Do řízení programu však nebyli významně zapojeni zástupci zemí s nízkými a středními příjmy. Tento nedostatek zastoupení bránil úsilí o spravedlivou distribuci vakcín a efektivní poskytování dalších zdravotnických služeb.

Případ veta Rady bezpečnosti OSN, která je vrcholem mezinárodního systému, poskytuje užitečnou optiku pro přemýšlení o tom, jak všechny mezinárodní instituce musí změnit způsob svého fungování, aby si uvědomily realitu moderní moci. V současné době má pět stálých členů Rady bezpečnosti – Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy – právo vetovat jakoukoli rezoluci, čímž v podstatě odsouvá na vedlejší kolej ostatních deset členů, z nichž mnohé jsou země s nízkými a středními příjmy.

Zásadní reforma, která by změnila počet států s právem veta v Radě, se zdá být nepravděpodobná. Probíhající konflikty v Etiopii, Sýrii, na Ukrajině a v Jemenu však poskytují výmluvné příklady toho, jak vládne beztrestnost, když je Rada bezpečnosti ochromena právem veta nebo hrozbou jeho použití. Známkou frustrace týkající se této problematiky je „iniciativa veta“, kterou Valné shromáždění OSN přijalo v roce 2022 a která vyžaduje, aby v případě, že některá země použije veto v Radě bezpečnosti, bylo automaticky svoláno Valné shromáždění k projednání dané záležitosti. Kromě toho se více než 100 zemí podepsalo pod francouzský a mexický návrh, který vyzývá stálé členy Rady bezpečnosti, aby se dohodli, že v případech masových zvěrstev nepoužijí právo veta. Někteří stálí členové se již zdrženlivě chovají. Spojené království nepoužilo své právo veta v žádné záležitosti od roku 1989.

Návrh předpokládá, že generální tajemník OSN by na základě jasné definice „masových zvěrstev“ určil případy, které si zaslouží pozastavení práva veta. Taková reforma by okamžitě otevřela rozhodovací proces v radě, aby spravedlivěji zahrnoval kromě pěti stálých členů i názory deseti volených členů. Spojené státy uvedly, že se obávají možné politizace procesu identifikace zvěrstev. Ačkoli se američtí představitelé pochopitelně obávají důsledků vzdání se práva veta (byť za omezených okolností), opakované vetování rezolucí o Ukrajině Moskvou v minulém roce by mělo Washington přimět k zamyšlení, zda odmítnutím uvažovat o omezení práva veta může více získat, nebo ztratit.

Pohled do zrcadla

V boji o globální mínění je důležitý narativ. Západem preferované pojetí války na Ukrajině – jako souboj mezi demokracií a autokracií – nemá mimo Evropu a Severní Ameriku dobrý ohlas. Ačkoli je pravda, že Ukrajinci bojují za svou demokracii i suverenitu, pro zbytek světa představuje invaze především zásadní překročení mezinárodního práva. Stejně tak i ruské vojenské útoky, jejichž cílem jsou ukrajinští civilisté a civilní infrastruktura.

Existuje lepší alternativa. Západní vlády by měly konflikt formulovat jako konflikt mezi vládou práva a beztrestností nebo mezi právem a anarchií, a ne jako konflikt mezi demokracií a autokracií. Takový přístup má mnoho výhod. Správně zařazuje demokracii mezi řadu metod na podporu odpovědnosti a omezení zneužívání moci. Rozšiřuje potenciální koaliční podporu. Testuje Čínu v jejím nejslabším místě, protože Čína tvrdí, že podporuje mezinárodní systém založený na pravidlech. Zní to také méně sebestředně, což je důležité vzhledem ke zjevným problémům, které trápí mnoho liberálních demokracií. Koalice postavená na potřebě mezinárodních pravidel bude pravděpodobně širší než koalice založená na volání po demokracii.

Aby však západní země mohly hájit právní stát, musí jej dodržovat a hlásit se k němu. Americké odsouzení čínského porušování Úmluvy OSN o mořském právu – například v souvislosti s čínskými vojenskými zařízeními na ostrovech v Jihočínském moři – by bylo mnohem přesvědčivější, kdyby Spojené státy tuto úmluvu ratifikovaly. A přestože viceprezidentka Kamala Harrisová na nedávné Mnichovské bezpečnostní konferenci důrazně vyzvala ke stíhání válečných zločinů na Ukrajině, bylo by mnohem účinnější, kdyby Spojené státy ratifikovaly Římský statut, kterým byl v roce 1998 zřízen Mezinárodní trestní soud. Kritici a odpůrci západních mocností se na tyto dvojí standardy neúnavně odvolávají. A není těžké pochopit proč.

Stojí za to se ptát, zda skutečně záleží na tom, jak se zbytek světa staví k Ukrajině. Například ruský prezident Vladimir Putin v projevu v červnu 2022 řekl, že podle něj ano, a argumentoval tím, že v důsledku války se na planetě „vytvořila nová mocenská centra“, čímž narážel na vzestup mocností, jako jsou Brazílie, Čína a Jihoafrická republika. Tyto změny jsou podle Putina „zásadní a klíčové“. Čína mezitím zahájila řadu globálních projektů pod hlavičkou „Společenství společného osudu budoucnosti lidstva“, včetně rozsáhlého programu investic do infrastruktury známého jako iniciativa Belt and Road, které odrážejí měnící se globální uspořádání.

Přesto americký prezident Joe Biden ve svém únorovém projevu o stavu Unie, který trval více než hodinu, věnoval širšímu světu mimo Ukrajinu méně než tři minuty. Vzhledem k úctyhodným výsledkům jeho administrativy to byla zarážející mezera: například více než 90 procent humanitární pomoci směřující do Somálska v současnosti pochází ze Spojených států. Agenda zaměřená na dvoření se zbytku světa má samozřejmě jen malou domácí přitažlivost; to voliče nepřitáhne. Ale ostatní země mají také hlasy – ne ve volbách v USA, ale v tom, jak jsou americké zájmy vnímány a prosazovány ve světě. V případě Ukrajiny se ruská ekonomika navzdory západním sankcím udržela díky rozšířenému obchodu s nezápadním světem, novým energetickým aliancím a novým zdrojům dodávek zbraní. Na těchto vazbách záleží.

Západ jako geopolitická entita zůstává mocným a vlivným aktérem, což se s jeho nově nabytou jednotou ještě prohloubilo. Jisté je, že relativní podíly západních zemí na světových příjmech budou v jednadvacátém století nižší než ve století dvacátém. Ale příjem na obyvatele v západních zemích zůstává v celosvětovém měřítku vysoký. Vojenská a diplomatická síla Západu je skutečná. K demokracii alternativní systémy jsou represivní a neatraktivní.

Požadavky řady zemí na novou dohodu na mezinárodní úrovni jsou přitom v mnoha případech rozumné. Jejich naléhavé a poctivé řešení je nezbytné pro vybudování globálního řádu, který by vyhovoval liberálně demokratickým státům a jejich občanům. VáLKA NA UKRAJINě umožnila Západu znovu objevit svou sílu a smysl pro cíl. Konflikt by však měl také pomoci západním vládám čelit svým slabostem a chybným krokům.

 

David Miliband je prezidentem a výkonným ředitelem Mezinárodního záchranného výboru. V letech 2007-2010 působil jako ministr zahraničí a záležitostí Britského společenství národů Spojeného království.

 

 

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Hope through the Burnt Soils by AzyShine, zdroj: Foreign Affairs, autor: David Miliband, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]