Tiší Rusové

Co odhalila válka na Ukrajině o Putinově veřejnosti

Vladimir Putin in KGB uniform by unknown author
Vladimir Putin in KGB uniform by unknown author

Než se pustilo do války na Ukrajině, nebylo žádnou velkou záhadou, že ruská společnost je adaptabilní, lépe se umí přizpůsobit a vyhnout se odpovědnosti než aktivně protestovat. Systém vybudovaný ruským prezidentem Vladimirem Putinem byl od samého počátku založen na myšlence neangažované veřejnosti, přičemž záležitosti politického a občanského zájmu byly ponechány těm nahoře. I když se prostor pro nezávislé politické a občanské akce zmenšil téměř na nulu a reálná životní úroveň klesala, většina Rusů neviděla příliš důvodů, proč by se měla účastnit kolektivních akcí: mnohem pravděpodobnějším výsledkem takových snah byla rána policejním obuškem do hlavy nebo dlouhý trest vězení než skutečná změna. Toto uspořádání vyhovovalo jak občanům, tak státu. Ruská společnost byla demobilizována záměrně.

Ale poté, co ruská vojska vtrhla na Ukrajinu, a zejména poté, co narazila na silnější odpor, než se očekávalo, se zdálo, že válečný šok tuto dynamiku zvrátí. Během několika dní po invazi se ocitlo ve větší izolaci než za celá desetiletí a čelilo západním sankcím, které hrozily zničit jeho ekonomiku. Mezinárodní společnosti a značky odešly, letecké spojení s okolním světem bylo zrušeno a rubl se propadl na nejnižší hodnotu v historii. Putin nabídl vágní cíle „demilitarizace“ a „“ pro to, co nazval „speciální vojenskou operací“, ale mnoha Rusům nebylo zcela jasné, proč se ruské tanky najednou valí přes Ukrajinu – a tím i proč Moskva na sebe bere rizika a náklady války.

Po roce války na Ukrajině je však nyní jasné, že Putinova válka místo toho, aby narušila stávající společenskou smlouvu, ji pouze prodloužila. V prvních dnech invaze se Kreml nepokoušel prodat válku jako rozhodující boj, pro který se musí obětovat každý Rus; Rusům byl spíše předkládán obraz války, která je vzdálená, levná, zadaná profesionálům, a pokud se člověk moc nezajímá o dění, je možné ji ignorovat.

Odvrácený pohled

Od konce sovětského období si ruská společnost umí hrát na politickou přetvářku, tj. navenek předvádět loajalitu vůči státu, zatímco uvnitř k němu zaujímá cyničtější a odtažitější postoj. Putinův systém tuto vlastnost převzal a díky konzumnímu boomu, který podpořily vysoké ceny ropy, ji v mnoha ohledech jen posílil. Obě strany, Kreml i ruský lid, se do značné míry navzájem nepletly do svých záležitostí.

Ruská veřejnost se nijak příliš nezabývala schvalováním či neschvalováním vládní politiky, spíše existovala mimo ni. Úkolem jednotlivce nebylo ovlivňovat chování státu, ale chránit se před jeho důsledky. Místo aktivního odporu se tedy většina Rusů, kteří se postavili proti Putinovi, snažila od jeho vlády distancovat, i když jen na emocionální nebo psychologické úrovni, což někteří sociologové studující Rusko označují jako „vnitřní emigraci“. Člověk zůstává v ruské politice tělem, ale ne duchem.

To se v Rusku stalo určujícím způsobem protestu, vysvětluje ruská politoložka . „V Americe lidé vycházejí do ulic s plakáty,“ řekla. „Ve Francii rádi stávkují. V Rusku se však používají metody, které používají slabí a vydědění: vyhýbání se, sabotáž, imitace, pokrytectví, a když je to nutné, útěk, a dokonce i sebepoškozování.“ Krátce po invazi Schulmannová sama Rusko opustila a přijala stipendium v berlínské Nadaci Roberta Bosche. Dva dny po příjezdu ji ruská vláda prohlásila za „zahraničního agenta“, což bylo označení, které jí fakticky znemožňuje pracovat.

, ruský sociolog a politický filozof, charakterizoval tento převládající postoj jako pochopitelný nebo přinejmenším nevyhnutelný vzhledem k tomu, jak hluboce mnozí lidé přijali svou vlastní politickou bezmoc. „Když si všimnete, že venku začalo pršet, bylo by hloupé sedět a vymýšlet plán, jak déšť zastavit,“ řekl mi. „Lepší je vymyslet, jak nezmoknout.“ V ruské společnosti identifikoval tři , které nazývá „radikálové“, „nespokojenci“ a „laici“ – tedy fanatici, kteří válku nadšeně podporují, kritici, kteří jsou ostře proti, a většina (podle jeho odhadu zhruba 60 procent), která se snaží tématu vyhnout a nezaujímá žádné stanovisko. V prvních měsících války Kreml nabízel dostatečně vzrušující proválečný obsah, aby udržel radikály v napětí, ale zároveň dával možnost laikům dívat se jinam a pokračovat ve svých životech.

Loni v létě ukázal průzkum jediné ruské nezávislé agentury Levada Center, že téměř polovina respondentů nevěnuje dění na Ukrajině žádnou nebo jen malou pozornost. „Vysoké procento souhlasu s válkou, které vidíme, je výsledkem neúčasti lidí,“ řekl mi ředitel centra . Podělil se s námi o své dojmy z fokusových skupin, které spolu se svými kolegy pořádal v různých ruských městech od invaze. „Lidé nám říkají, že vědí, že někde padají bomby, ale nemohou s tím nic dělat, a že je to všechno spíše traumatizující – takže je lepší se tím směrem nedívat a příliš o tom nepřemýšlet.“ Jinak, říkali Volkovovi opakovaně, „se nám udělá špatně“.

Pragmatická veřejnost

Tato pasivita se dostala pod silný tlak loni v září, kdy Putin, který potřeboval nové vojáky k posílení ruských linií na Ukrajině, vyhlásil „částečnou mobilizaci“, v jejímž rámci armáda povolala několik set tisíc ruských mužů v bojovém věku. Vláda neupřesnila přesné podmínky a pravidla mobilizace a rodiny v celém Rusku se obávaly, že by se mohla ukázat jako rozsáhlejší a nevybíravější, než Putin slíbil. (V tomto smyslu mají laici, přestože nemají tendenci aktivně odporovat státu, jasno o jeho sklonu ke zradě). Statisíce Rusů, většinou mužů způsobilých k odvodu, uprchly ze země během několika týdnů – známka toho, že značný počet laiků se nedá snadno přeměnit v radikály.

V září, v důsledku mobilizace, zaznamenalo největší pokles nálady ve společnosti – podíl Rusů, kteří uvedli, že pociťují stres, hněv nebo strach – za jediný měsíc od nesplacení dluhu Ruska v roce 1998, kdy se ekonomika zhroutila, a Rusové přišli o životní úspory. Podíl respondentů, kteří uvedli, že pociťují stres, vzrostl o 15 procentních bodů; podíl těch, kteří uvedli, že mají strach, vzrostl o 11 procentních bodů. Mobilizace Rusy vyděsila a dezorientovala.

„Večer možná na pár minut uslyšíte v televizi něco o válce,“ řekla mi Schulmannová. „Hlasatel žvaní a vy přikyvujete, aniž byste o čemkoli přemýšleli. Takto byli lidé po dvacet let zvyklí žít.“ Ale najednou se pravidla změnila. „Lidé nebyli připraveni na okamžik, kdy jim někdo zaklepe na dveře,“ dodala.

Většina Rusů se zbavila odpovědnosti za cokoli,
co se jich osobně netýká.

Mobilizace však rychle ukázala, že není ani tak přerušením statu quo, jako spíše jeho pokračováním, i když za podstatně složitějších podmínek. Počáteční, nejaktivnější fáze odvodů – kdy byli muži hromadně povoláváni a policejní a vojenští úředníci prohledávali ulice, pracoviště, restaurace a stanice metra a hledali odvedence – skončila za měsíc nebo dva. Rusové, kteří nebyli mobilizováni nebo neviděli své nejbližší rodinné příslušníky povolané k odvodu, se mohli vrátit ke svému obvyklému stavu nezúčastněnosti. Alespoň pro tuto chvíli se většina mužů a většina rodin vyhnula kulce.

Toto období zvýšeného stresu a nejistoty způsobilo, že se ruská společnost ještě více opřela do svého základního pragmatismu. Většina Rusů se zbavila odpovědnosti za vše, co se jich osobně netýká. A dokonce i Rusové, kterých se válka osobně dotýká – například rodiče, jejichž syn byl odveden – mají tendenci vidět pouze jednotlivé aspekty dění a odmítají, aby je tato zapletenost vedla k pochybnostem, zda je válka spravedlivá nebo zda Putin udělal strategickou chybu. Místo přímé konfrontace s vládou se soustředili na přizpůsobení se: třeba na to, aby své dostali ze země, nebo aby si našli práci v kategorii, která je zbavuje povinnosti dostavit se k odvodu.

Vzhledem k atmosféře válečné cenzury a represí v Rusku je obtížné měřit skutečnou podporu války ze strany tamní veřejnosti. Průzkum Centra Levada z konce loňského roku ukázal, že ačkoli tři čtvrtiny dotázaných uvedly, že podporují „speciální vojenskou operaci“, více než polovina z nich uvedla, že je čas, aby se Rusko zapojilo do jednání o jejím ukončení – což je známka toho, že nadšení může slábnout. Pocit bezmoci a nejistoty, který válka přináší, může paradoxně nahrávat i Putinovým zájmům. Když je vaše země ve válce, i když se vám tato válka nelíbí, nebo jí dokonce nerozumíte, myšlenka na porážku může být ochromující. Dokonce i někteří Rusové, kteří vůči Putinovi nechovají žádné sympatie, se obávají toho, co by prohra mohla přinést: dlouhodobé ekonomické potíže nebo chaotické zhroucení režimu.

Uzavírání míru s válkou

Volkov, ředitel Centra Levada, mi vyprávěl o jedné ženě z nedávné fokusové skupiny. V roce 2019 se účastnila protestů proti plánované skládce na severu Ruska. Nyní, jak mu řekla, odepsala ty, kteří protestují proti válce, jako „koupené Západem“. Volkov vysvětlil, že válka hraje do karet kremelské strategii vykreslit svět jako rozdělený na „my“ a „oni“ a že i někteří z těch, kteří kdysi byli proti Putinovi, se nakonec ve válce rozhodli pro ruskou stranu. Četné průzkumy Centra Levada ukázaly, že většina Rusů viní z války spíše Spojené státy a NATO než Rusko nebo dokonce Ukrajinu.

Ruský sociolog Judin uvedl, že v uplynulém roce na něj zapůsobili přátelé a kolegové, kteří s velkým rizikem odmítli mlčet nebo dělat kompromisy. Je však také znepokojen množstvím lidí, kteří uznávají, že válka byla strašnou chybou, a přesto tvrdí, že Rusko nyní nemá jinou možnost než ji vyhrát. Jejich postoj je podle jeho názoru „nejděsivější ze všech“, protože by mohl vést ke skutečnému upevnění podpory války. Judin mi vyprávěl o některých svých známých z oblasti vysokého školství, kteří snášejí nejrůznější ponižování – například se zdržují zpochybňování či kritiky války nebo mlčí, když jsou jejich kolegové, kteří tak činí, propouštěni – v naději, že si zachovají své vzdělávací programy nebo alespoň svá pracovní místa. Přirovnal je k pasažérům v autě, které se řítí ke zdi. „Vidí před sebou nebezpečí, ale vyskočit jim připadá děsivější než zůstat na místě,“ řekl.

Vzhledem k tomu, že ruská válka vstupuje do svého druhého roku a Rusko pravděpodobně nedokáže shromáždit vojenskou sílu potřebnou k dosažení naprostého vítězství, zeď se jen přibližuje. To však neznamená, že by se dalo očekávat, že před krachem vyskočí ještě mnoho lidí.

Joshua Yaffa je spolupracovníkem časopisu New Yorker a autorem knihy Mezi dvěma ohni: pravda, ambice a kompromis v Putinově Rusku.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Charity concert by Oxxxymiron from the «Russians Against War (RAW) series by A. Savin, zdroj: , autor: Joshua Yaffa, překlad: Robert Nerpas [wc_spacing size=”40px”]