Nic neteče, vše zůstává po starém

Ve Venezuele sedí po neúspěšném pokusu o puč prezident Maduro v sedle pevněji než předtím. Může země stále sloužit jako dodavatel ropy?

Juan Guaido by U. S. Department of State
Juan Guaido by U. S. Department of State

Poté, co Rusko kvůli válce na Ukrajině vypadlo jako dodavatel energií, spolková vláda znovu objevila Latinskou Ameriku. Proč se ale kancléř Olaf Scholz v lednu při své cestě do Latinské Ameriky nezastavil ve Venezuele, když je to země s největšími zásobami ropy na světě a osmými největšími zásobami plynu? Obecně lze říci, že v posledních letech do značné míry zmizela z titulků poté, co se opoziční vůdce pokusil pomocí masových demonstrací v hlavním městě Caracas svrhnout vládu Nicolase Madura. To se nepovedlo a pak přišla covidu. Co se od té doby ve Venezuele událo?

Připomeňme, že parlamentní volby v roce 2015 skončily vítězstvím opozičních stran. Po nesrovnalostech a kvůli špatné situaci v oblasti lidských práv mezinárodní společenství – přinejmenším USA, členské státy EU a většina latinskoamerických států – neuznalo Madurovo zvolení prezidentem Venezuely v roce 2018. Guaidó z opoziční strany , tehdejší předseda Národního shromáždění, se v lednu 2019 se souhlasem výše zmíněných států prohlásil prozatímním prezidentem. V prosinci 2020 se ve Venezuele opět konaly parlamentní volby, které však strany podporující prozatímní vládu bojkotovaly. Místo toho se Národní shromáždění, zvolené v roce 2015, prohlásilo za jediný legitimní zastupitelský orgán Venezuely a potvrdilo Guaidóovo předsednictví.

Jako právní základ pro toto zmocnění byl použit článek venezuelské ústavy, podle kterého se v případě nepřítomnosti zvoleného prezidenta ujímá funkce předseda Národního shromáždění – avšak pouze na 30 dní, během nichž musí být stanoveny nové volby. V té době se vycházelo z toho, že vzhledem k obrovským ekonomickým potížím Venezuely, tvrdým mezinárodním ekonomickým a finančním sankcím vůči zemi a masovým protestům v ulicích, zejména v Caracasu, Madurovo prezidentství velmi brzy skončí. Toto očekávání sdílela i velká část mezinárodního společenství.

Byl to omyl. Prezident je ve funkci dodnes a sedí v sedle ještě pevněji než dříve. Důvodem jsou strategické schopnosti Madura a jeho stoupenců a omezená účinnost sankcí. K tomu se přidaly chyby opozice za Guaidóa, jako je špatné hospodaření a netransparentní nakládání s finančními prostředky, a také počáteční podpora neúspěšného amatérského pokusu o vojenskou invazi v květnu 2020. K Guaidóem předpovídanému přeběhnutí ozbrojených sil na stranu opozice – rozhodujícímu faktoru v boji o moc – nedošlo.

Prezident je ve funkci dodnes a je v sedle pevnější než dříve.

Převaha strany Voluntad Popular oproti ostatním opozičním stranám podporujícím prozatímní vládu vedla v průběhu čtyř let k rostoucímu napětí mezi nimi a nakonec k poklesu podpory ze strany obyvatelstva. Jedním z důvodů je skutečnost, že prozatímní vláda a její strany si nikdy nevytvořily politický profil. V podstatě se soustředily na snahu o svržení Madurovy vlády. Diskuse probíhaly především ve virtuálním světě sociálních médií, bez většího významu pro život lidí. Madurova vláda naopak dokázala od roku 2019 zlepšit životní podmínky v zemi navzdory sankcím díky faktickému uznání amerického dolaru jako platebního prostředku a částečné deregulaci venezuelské ekonomiky a vyznamenala se také v boji proti pandemii covidu.

30. prosince 2022 se většina poslanců venezuelského Národního shromáždění, zvolených v roce 2015, rozhodla neprodloužit mandát prozatímní vlády Juana Guaidóa. Toto rozhodnutí bylo opožděné a je také opožděným přiznáním, že opozice a států, které ji podporují, vyvíjet tlak na Madurovu vládu prostřednictvím sankcí a doufat, že se kvůli vnitřním rozporům zlomí, selhala. Guaidó, který se tomuto rozhodnutí brá až do samého konce, je nyní opět jen jedním z několika vůdců venezuelské opozice a uznáván je pouze mezinárodně.

Koneckonců výbory Národního shromáždění z roku 2015 pro správu venezuelského majetku ve státech, které podporují opozici, nadále existují, takže tyto finanční zdroje se nyní automaticky nevracejí pod kontrolu Madurovy vlády. Mezi tato aktiva patří především společnost CITGO – jeden z nejvýznamnějších výrobců ropných produktů v USA – a dále 30 tun zlata ve Velké Británii a na bankovních účtech v USA a Evropě. Prozatímní vláda tyto peníze dosud používala na podporu svých zahraničních zastoupení a opozičních stran, které ji podporují a které jinak nedisponují téměř žádnými finančními prostředky. Toto značné zahraniční bohatství v rukou opozice vedlo k tomu, že Madurova vláda souhlasila s jednáním s ní v Mexiku za norského zprostředkování.

Tato jednání se však opět zadrhla. Rozhodnutí z 30. prosince 2022 prohloubilo rozpory ve venezuelské opozici a dále ji oslabilo. Kromě toho byly v posledních měsících v Chile, Kolumbii a Brazílii odvolány vlády, které s ní v Latinské Americe sympatizují. Bidenova administrativa v USA i některé evropské země, například Španělsko nebo Francie, se stále více zaměřují na změny ve Venezuele prostřednictvím dialogu s Madurovou vládou. V současné době však nic nenasvědčuje tomu, že by tyto státy zašly tak daleko, aby v blízké budoucnosti uznaly legitimitu této vlády. To by vyžadovalo značné ústupky v otázkách lidských práv a demokracie. Rovněž zatím nebylo rozhodnuto, zda se bude Maduro moci zúčastnit summitu EU-Latinská Amerika, který se bude konat v červnu 2023 v Bruselu, nebo zda nebude pozván.

Od roku 2019 nebylo v ulicích tolik lidí.

Je také otázkou, zda pozitivní vývoj, který Maduro v posledních letech zaznamenal, bude pokračovat. Pro další zlepšení by bylo nutné zrušit mezinárodní sankce a kromě politických reforem provést i zásadní ekonomické. Není zřejmé, že by vláda byla ochotna nebo schopna je provést. Sociální nerovnosti mezi bohatými a chudými se prudce prohloubily. Hyperinflace, s níž se mezitím podařilo úspěšně bojovat, je zpět, ceny – i v amerických dolarech – se znásobily. Minimální mzda stanovená vládou proto v žádném případě nestačí k přežití. Rok 2023 proto začal sociálními protesty po celé zemi; od roku 2019 nebylo v ulicích tolik lidí.

V této situaci by nyní pro Madura bylo mimořádně užitečné, kdyby mohl, stejně jako jeho předchůdce Chávez a několik venezuelských vlád před ním, využít obrovské zásoby ropy a plynu – a obrovský potenciál Venezuely v nefosilní výrobě energie – k získání potřebných deviz do státního rozpočtu. Bohužel kvůli nedostatečné údržbě byla zařízení na výrobu ropy v posledních desetiletích v tak špatném stavu, že produkce je zlomkem toho, co bývalo. Plyn se netěží téměř vůbec, ale většinou se spaluje jako nepříjemný vedlejší produkt těžby ropy – s odpovídajícími negativními důsledky pro životní prostředí. Myšlenka využití nefosilních zdrojů energie se ve Venezuele zatím neujala a i zde kvůli sankcím chybí peníze na potřebné investice.

Příležitost pro země jako Německo hledat nové zdroje dodávek energie tak zůstává nevyužita. V současné době nelze předvídat, co se bude ve Venezuele dít dál. Vyjde do ulic opět více lidí? Bude vláda reagovat dalšími represemi, jako tomu bylo v roce 2019? Přinejmenším to nelze vyloučit.

V každém případě je prozatímní vláda pod vedením Juana Guaidóa minulostí. Novou fázi vztahu mezi vládou a opozicí určí prezidentské volby vyhlášené na rok 2024, v nichž bude znovu kandidovat Nicolás Maduro a od nichž si slibuje legitimitu své vlády a uznání mezinárodním společenstvím. V roce 2025 se pak mají konat řádné parlamentní a regionální volby. Pokud zde chce opozice uspět, musí být jednotná a především si vytvořit politický profil. Průzkumy ukazují, že většina Venezuelanů nedůvěřuje ani vládě, ani opozici, ale přesto si přeje změnu prostřednictvím voleb. Předpokladem však je, aby se konaly za minimálně spravedlivých podmínek.

Katharina Wegnerová je zástupkyní nadace Friedricha Eberta v Caracasu ve Venezuele.

[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: A sign explaining why the opposition protests, NoonIcarus, zdroj: IPG-Journal, autorka: Katharina Wegnerová, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]