Íránský režim a protesty: dlouhodobý revoluční proces

 

Íránští vládci používají masivní sílu. Dva odborníci analyzují šance svobodného hnutí a vliv Západu.

pracuje pro německou radu pro zahraniční vztahy a jako analytik a člen Carnegie Europe v Bruselu. Ali Fathollah-Nejad je expertem na Írán na Americké univerzitě v Bejrútu.

Navzdory všemu násilí nemůže íránská státní moc dostat nepokoje v zemi pod kontrolu. Nespokojení stále hledají nové způsoby ů proti útlaku a islamistickému režimu. Nevypadá to však, že by ti u moci ustupovali nebo byli ochotni přistoupit na kompromis. Zdá se, že je pravděpodobnější, že se konečně prosadí zastánci tvrdé linie.  K potlačení povstání režim využívá polovojenské milice Basidž. Hraje čas pro vládce, nebo proti nim? Jaké možnosti má Západ k podpoře protestů?

Jak moc je režim v nesnázích?
Cornelius Adebahr: Skutečnost, že režim nebyl schopen měsíce udusit protesty, je výrazem zásadních změn v zemi. Islámské vedení již ztratilo podporu velké části obyvatelstva, právě také mimo velká města, kde se jinak tradičně těší větší důvěře.

Rostoucí vojenské represe, zejména na kurdském severozápadě a v Balúčistánu na jihovýchodě, spíše způsobují, že lidé projevují solidaritu napříč etnickými a třídními hranicemi. Revoluční hnutí začalo. Režim využívá k potlačení povstání polovojenské milice Basidž.

I když je mnoha lidem v Íránu jasné, že zpět už neexistuje, cesta vpřed je stále otevřená. Bude záležet na tom, aby důležité části ekonomiky, ať už zaměstnanci v ropném sektoru nebo obchodníci na bazarech, s protesty solidarizovali. Kromě toho to potřebují „zasvěcenci“ v mnohotvárném bezpečnostním aparátu, kteří spoléhají na změnu ve vlastním zájmu.

Ali Fathollah-Nejad: Dlouhodobý revoluční proces, jaký jsem popisoval v obsáhlé studii pro Brookings Institution, začal před pěti lety, na přelomu roku 2017/18, celostátními protesty, které pokračovaly v listopadu 2019. Ukázaly, že nižší třída jako sociální základ Islámské republiky se do značné míry zhroutila. Režim je sice v nouzi, skutečným ohrožením se však stává pouze tehdy, když vidíme kvantitativní a kvalitativní šíření protestů. Jinými slovy, že ty části střední třídy, které si vybudovaly určitou životní úroveň, se stále více připojují k pouličním protestům a dělníci permanentními stávkami ekonomicky podporují revoluční proces. V bezpečnostním aparátu jsou navíc nutné trhliny, které byly dosud jen stěží rozpoznatelné. Co však Teherán znepokojuje, je bezprecedentní mezinárodní pozornost věnovaná Íránu a jeho represím vůči vlastnímu lidu, což spustilo proces delegitimizace z vnějšku.

Co může udělat Západ pro podporu protestů?
Ali Fathollah-Nejad: Sankcionování mocenské – včetně těch, kteří mají politickou odpovědnost a nejen těch, kteří se přímo podíleli na represích – a oligarchie.

Vzhledem k rozsáhlé vnitřní ztrátě legitimity režimu by Západu bylo dobře doporučit nedávat Islámské republice na mezinárodní scéně žádné zdání legitimity. To vše by protestům vdechlo nový život.  Stručně řečeno: obrat de facto politiky „autoritářské stability“ vůči Teheránu. Nereformovatelný režim, který spoléhá především na násilí, totiž nemůže zaručit žádnou stabilitu.

K tomu je potřeba změna íránské strategie, která by se měla distancovat od téměř jediného zaměření na jadernou dohodu. Protože to Teheránu poskytuje strategickou výhodu tím, že udává tempo s politikou jaderné eskalace.

Namísto toho by se mělo vrátit do centra dění íránské zacházení s lidskými právy a jeho agresivní regionální politika. To vše by mělo být zasazeno nejen do evropského, ale také do transatlantického rámce, který by teprve brala vážně.

Cornelius Adebahr: V první řadě jde o vyloučení a objasnění. Jednotlivci a organizace, které podporují státní teror, nesmí těžit z evropských svobod, ať už individuálně (prostřednictvím zákazů cestování), anebo finančně (prostřednictvím ekonomického vyloučení a zmrazení majetku). Kromě toho musí být k dokumentaci a vyšetřování zločinů režimu použity mezinárodní právní mechanismy. Protože kdokoli je zodpovědný za zabíjení, mučení a znásilňování, musí vědět, že dříve nebo později bude stíhán. Za tímto účelem musí státy jako také poskytovat cílenou podporu těm, kdo provádějí vyšetřování a zajišťují důkazy s největším rizikem. Německo a Evropa se musí pokusit ovlivnit Íránce, kteří riskují své životy za svobodu, pomocí pevných, ale opatrných akcí.

Co nepomáhá, ba spíše škodí, je přerušení jaderných jednání, která již uvázla na mrtvém bodě, nebo dokonce diplomatické vztahy.

 

 


Úvodní foto: The Azadi Tower (Freedom Tower, formerly known as the Shah's Memorial Tower) by Blondinrikard Fröberg, zdroj: Der Tagesspiegel, autor: Christian Böhme, překlad: Bohumil Řeřicha