Svoboda a život na hedvábném vláknu: být ženou v Turecku

, vraždy a obzvláště drsné podmínky ve věznicích. Přestože bylo jednou z prvních zemí, které podepsaly Istanbulskou úmluvu, mezinárodní nástroj, jenž vytvořil komplexní právní rámec na ochranu žen před násilím, v roce 2021 se situace mnoha žen v zemi zdá být pochmurná. Ukazuje to také na nedávný aktuální příklad.

Když v Turecku 8. března vyjdou do ulic, obvykle to je hlasité a barevné. Tisíce žen vystupují odhodlaně a projevují solidaritu. Ideologické pozadí v tomto dni stěží hraje roli. Na Mezinárodní den žen to u žen není jen o krásných slovech, která od mužů očekávají. Ne, jde o mnohem víc než jen o rovnost v každodenním životě. Nejde také primárně o manažerské pozice ve společnostech a veřejných institucích či kvóty pro ženy. V tomto si Turecko ve srovnání s některými evropskými státy nestojí tak špatně. Co ale obzvláště turecké ženy motivuje hlasitě demonstrovat, je právě násilí, s kterým jsou znovu a znovu konfrontovány.

Teprve nedávno se na sociálních sítích objevilo , na kterém muž několikrát udeřil ženu. Po několika kopech do hlavy a ránách pěstí oběť upadla. Později se ukázalo, že se jedná o rozvedený pár z města Samsun. Dokonce i turecký ministr spravedlnosti zasáhl na sociálních sítích požadavkem na zatčení Ibrahima Zarapa. Ministr Abdühamit Gül, který tento čin popisuje, jako jeden z „nejhorších příkladů násilí na ženách“, říká, že bylo zahájeno vyšetřování a muž již byl zatčen. Ten později vypověděl, že jeho ex-manželka mu vyhrožovala při společném předání dcery, že už jí více neuvidí. Ztratil klid a udeřil. Žena byla po dvou dnech stále ve smrtelném nebezpečí.

Vraždy žen v Turecku jsou velmi vážné téma

Ještě odstrašující je vývoj počtu vražd žen. Ve statistikách platformy KCDP, Kadın Cinayetlerini Durduracağız (Zastavíme vraždy žen) počet vražd razantně stoupá. V roce 2008 tato nezávislá platforma zaregistrovala 80 vražd, do roku 2019 se počet zvýšil na 474. Pro rok 2020 je uvedeno 408 případů. V roce 2021 zemřelo na následky násilí mužů již 67 žen. Počet nehlášených případů bude pravděpodobně ještě vyšší.

Zejména po vraždě studentky Özgecan Aslan v roce se téma dostalo do centra pozornosti veřejnosti. Istanbulská úmluva z roku 2011 měla být prvním mezinárodním nástrojem k zajištění komplexního právního rámce na ochranu žen před násilím. Stále však existují, a nejen v Turecku, „překážky a výzvy“, jak nedávno zdůraznila německá ministryně pro rodinu Franziska Giffeyová. Například v Turecku aktivistky za práva žen obviňují vládu z toho, že nezměnila zákon na ochranu proti domácímu násilí, který byl přijat na základě této úmluvy. V rozhovoru pro Deutsche Welle připisuje zakladatelka KCDP Gülsüm Kav nárůst vražd žen neúspěchu při provádění Istanbulské úmluvy. Původně turecká úmluvu důsledně prováděla „kampaní nulové tolerance k násilí na ženách“. V roce, kdy byla úmluva podepsána, byl počet vražd žen mnohem nižší než v předchozích letech.

Ženy za mřížemi pro politické názory

Potíže žen pokračují také na scéně politické angažovanosti. Podle sdružení pro lidská práva Human Rights Defenders e.V. (HRD) je v Turecku v současné době stíháno více než 16.000 žen kvůli jejich politickým názorům nebo jejich blízkosti k hnutí Hizmet. Kromě toho se v Turecku několik týdnů debatuje o nuceném svlékání ve věznicích a během policejních prohlídek.

Podle statistik ministerstva spravedlnosti bylo více než 100.000 z 500.000 vyšetřování příznivců nebo institucí hnutí Hizmet namířeno proti ženám. Obvinění jsou často banální, například vedení bankovního účtu v „Bank Asya“, která je považována za blízkou Hizmet, nebo účast na islámských čtenářských kruzích, tzv. Sohbets. Podle obvinění postižených jsou někdy ženy vzaty do vazby za účelem dostižení uprchlých mužů, obviňovaných z účasti na pokusu o státní převrat nebo ze sympatizování s hnutím Hizmet

Zatčena na narozeniny syna

To se stalo Firdevs Laleci (jméno redakcí změněno), která před dvěma lety musela uprchnout do Německa. Laleci byla zajištěna v rámci vlny zatýkání proti údajným stoupencům hnutí Hizmet po pokusu o státní převrat 15. července 2016, i když uvedla, že nebyla obviněna z ničeho konkrétního. „Vlastně chtěli mého manžela, který musel uprchnout kvůli členství v hnutí Hizmet,“ říká matka dvou dětí. Po pokusu o převrat ještě nějakou dobu působila jako učitelka na státní škole. Manžel musel uprchnout. Měl problémy s ledvinami a na veřejnosti kolovalo příliš mnoho zpráv o mučení, které by pravděpodobně nepřežil.

Na policejní návštěvy si zvykla. Policie u ní byla pětkrát, ale při žádné návštěvě nebyla zatčena. „Vždy jsem si myslela, že mě teď zatknou, ale došlo k tomu až během šesté návštěvy,“ říká. Na zatčení vzpomíná velmi nerada, přesto popisuje situaci se slzami v očích: „V ten den měl narozeniny můj malý syn a hrál si na zahradě. Když uviděl velkou policejní jednotku, bál se a byl smutný. Chtěla jsem mu říct, aby neměl strach, ale policisté mu řekli, že prostě s nimi půjdu k lékaři a brzy se vrátím. Syn mi tento odchod dlouho neodpustil. Teprve teď, po téměř čtyřech letech, mu postupně vysvětluji, co se stalo.“

Situace ve věznicích je ještě obtížnější

Obzvláště špatná je situace ve věznicích. „Pořád tam bylo chladno a měli jsme omezený přístup k teplé vodě,“ říká Laleci. Od narození nejmladšího syna měla problémy se svaly. Chlad je pro její nemoc obzvláště nebezpečný. I když ji jednou převezli k lékaři, ošetřena nebyla. „Chtěli se mě rychle zbavit a vrátit mě zpět do vězení,“ tvrdí. Poté, co byla svědkem bolestí jiných žen ve věznicích, ty své už bagatelizovala: „Jako ženy máme bez toho život těžký. Ve vězení vidíte ženy s trpícími dětmi. Například jedna matka měla být najednou přemístěna do jiné cely. Přitom její dítě právě mělo dostat něco k jídlu. To nedovolili, byla odvezena do deseti minut. Další žena měla takové bolesti, že jsme spolu s ostatními vězenkyněmi plakaly až do časných ranních hodin.“

U soudu se Laleci opět ptali na jejího muže. Nakonec byla propuštěna, ale psychicky se s pobytem ve vězení plně nevyrovnala. Zraňoval ji i postoj veřejnosti. „Na naše domovní dveře nikdo nikdy nezaklepal. Pouze policie nebo kurýr s balíkem,“ říká. Nikdo se nezajímal o to, jak se jí vede.

Pro Firdevs Laleci byl jedinou možností útěk. Také děti chtěly vidět svého otce. Když se v myšlenkách vrátí do Turecka, myslí tato učitelka na nemocné vězně. Nepřeje si nic jiného, ​​než aby byli propuštěni. Turecko miluje, ale návrat již není možný. „ mi v mé nejtěžší době podalo svou pomocnou ruku. Zůstanu tady a něco této zemi vrátím.“


Úvodní foto: Startled Woman, by Yuniso, zdroj: Deutch-Türkishes-Journal, překlad: Bohumil Řeřicha