Novináři Wolfgang Hirn a Thomas Reichart ve svých knihách ukazují velmi odlišná chápání pekingské politiky. Jedno pojednání se čte jako pokleknutí před komunistickou stranou.
Velký skok nahoru, přesně ten chce ČíNA provést. Jak se však má NěMECKO a EU postavit do stále ničivější konkurence mezi vládci Číny a USA? Je to hodně kontroverzní problém.
Příkladem toho, jak vzdálené jsou pozice v debatě, jsou dvě nové knihy, Shenzhen. Die Weltwirtschaft von Morgen (Světová ekonomika zítřka) od Wolfganga Hirna a The Fire of the Dragon (Oheň draka) od Thomase Reicharta. Oba autoři jsou novináři, Reichart vedl čínskou kancelář ZDF a dnes se věnuje zpravodajství o zahraniční a bezpečnostní politice.
Hirn byl reportérem Manager Magazin. Jeho jméno se nedávno objevilo v souvislosti s nyní zavrhovaným PR plánem „China Reporter“, projektem zprostředkování „lepšího obrazu Číny“, jak uvedl bývalý velvyslanec Číny v Německu Š' Ming-te. Novinář je také zakládajícím členem sdružení Čínský most.
Mozek osciluje mezi věcností a podlézáním
Podle svých stanov chce toto exkluzivní sdružení podporovat přátelství a porozumění mezi Německem, EU a Čínou. Bez otevřené kritiky, samozřejmě, ta by u Číny neprošla. Výhodnější je diskrétně vystupovat v pekingských halách. Nebo jásat. Nejlepší se střední cesta – „žasnout“. Ne že by se Hirn vydal touto cestou, spíše se kloní otevřenému podlézání.
Jeho 286stránkové pojednání Šen-čen vyznívá jako hold komunistické straně. Občas je také „ohromen“ tím, čeho je Čína schopná. V nejlepším případě vyjadřuje něžnou a jemnou kritiku. V předmluvě knihy je například věta: „Každý, kdo chce vědět, jak by mohl vypadat svět zítřka, v dobrém i v horším, musí jít do Šen-čenu.“ To horší se však v knize neuvádí, naopak přehnaně je popisováno to dobré.
Autor nazývá jihočínskou metropoli Šen-čen „high-tech megacity“, nové těžiště světové ekonomiky, ve kterém jsou nastaveny trendy budoucnosti, ať už jde o elektromobilitu, genetické inženýrství nebo umělou inteligenci. Nejmladší, nejotevřenější, nejbohatší a nejdražší město v Číně – Šen-čen je u Hirna jedním velkým superlativem.
Že svět, ve kterém „roboti stále více dominují každodennímu životu“ a „drony pronásledují dopravní hříšníky“, není světem, v kterém by většina, včetně Číňanů, chtěla žít, koho to zajímá? A rozpoznávání obličeje slouží podle Hirna pouze k tomu, aby měl občan všude přístup. Člověk se ptá, kdopak vymýšlí takové eufemistické floskule. Každý ví, že Čína, která utlačuje menšiny a nemilosrdně pronásleduje disidenty, je experimentální laboratoří pro totalitní dohled nad světem.
Doporučení Hirna: odvrátit se od USA
A přesto by nám chtěl Hirn namluvit, že bychom se měli odvrátit od USA směrem k Číně. Přesně v tom spočívá bezhodnotově prezentovaná „programová“ struktura knihy. „Nespočet delegací politiků projíždělo Silicon Valley ve spěchu, jen aby těm, kteří zůstali doma, mohli s rozzářenýma očima říct, co se tam děje,“ píše Hirn. „Dámy a pánové by měli změnit směr.“ A není to jen Hirnův názor. Svůj vliv prosazuje také prostřednictvím sdružení China Bridge, jehož členy jsou mimochodem také zástupci čínských společností Huawei a Alibaba. Celá odvětví jsou nyní závislá na obchodu s Čínou a ekonomický argument má velkou váhu. Mnoho lidí věří, že kritiku si již nelze dovolit. Především proto, že Čína je stále agresivnější a okamžitě postihuje nepříjemné věci.
Hirn prováděl v Šen-čenu intenzivní výzkum. Shromáždil čísla, data a fakta, navštívil start-upy a globální společnosti. Obyčejní lidé, kteří v konečném důsledku vytvářejí bohatství, se objevují jen okrajově. Šen-čen je také symbolem neomezené vůle mnoha milionů Číňanů probojovat se z chudoby a umožnit svým dětem lepší život – i když to obnáší roky sebepoznávání.
Cynické, ale nepřekvapivé, je to, jak autor odmítá potlačování demokratického hnutí v Hongkongu. Tím, že protesty nazval nepokoji, bagatelizoval akce autokrata Si Ťin-pchinga a jeho poddajných pomocníků. Dle Hirna se podnikatelé z Hongkongu a Tchaj-wanu, jediné demokracie v čínsky mluvící části světa, chovají ke svým zaměstnancům hůř, než čínští multimiliardáři s podporou a tolerancí strany. Hirn přitom takovéto politické tahy nepotřebuje. Tvoří však třešničku na dortu jeho přátelství s pekingským režimem.
Úplně odlišný postoj zastává Thomas Reichart. Žil i s rodinou v Číně pět let a věnoval se výzkumu po celé zemi. A byť pracoval pro významnou německou televizní stanici, mnohé dveře mu zůstaly zavřeny. Za vlády Si Ťin-pchinga jsou novináři monitorováni na každém kroku. „Po kritických zprávách o čínských vládcích jsme často měli návštěvy našeho studia v Pekingu, a to v noci, když tam nikdo nebyl,“ říká Reichart. „Všichni v Pekingu věděli, že noční návštěvy provádí čínská státní bezpečnost a slouží jako varování.“ Reichart jim říká „varování bez odesílatele“.
Reichart kritizuje naivitu Němců vůči Číně
Novinář opakovaně zkoumal, jak Číňané trpí režimem. Oheň draka není jen zprávou o jeho novinářských aktivitách v Číně. Je to také bojovný projev. Podtitulem jeho knihy je „Co pohání Číňany, kde dominují a proč se nám smějí.“ Ten naznačuje, že kniha je zevšeobecněnou studií charakteru Číňanů. To však bezesporu není. Reichart otevřeně píše, že Čína ohromně posílila. Díky lidem, jejich energii, vůli a jejich zakotvení v tisíce let staré kultuře.
Stránku za stránkou se kniha vyvíjí v něco, připomínající vyznání lásky k čínskému lidu – a odsouzení čínských vládců. „Čína je vzrušující země,“ píše Reichart, „ale neměli bychom si dělat žádné iluze. V Číně vládne diktátorská strana, která chce prosazovat svou moc a pravidla interně i externě.“
Hlavním bodem jeho kritiky je, že Německo je do této hry zapojeno příliš dlouho. „Německo dosud prosazovalo čínskou politiku z pohledu obchodního prostoru,“ píše. Úspěch hospodářské spolupráce byl postaven nad LIDSKá PRáVA. „Dalo by se to nazvat strategií uklidnění, appeacementem, a ten má dlouhou tradici.“
Ohledně přibývající zahraničně politické agresivity Číny doporučuje Reichart Německu a EU změnu směru, avšak zcela jinou než Hirn. Reichart píše, že Berlín a Brusel musí přestat s jejich naivitou vůči Číně a dát jasně najevo, jaké hodnoty zastupují a kde jsou jejich červené linie. Kéž by se to netýkalo jenom ekonomiky.
[wc_spacing size=”10px”] Úvodní foto: Ženy etnika Naxiů (纳西族) nesou typické místní nůše, Uwe Aranas, autorka: Edeltraud Rattenhuber, zdroj: Süddeutsche Zeitung, překlad: Bohumil Řeřicha [wc_spacing size=”40px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.