Kremelský jestřáb, ministr zahraničí Sergej Lavrov se nechal před lety slyšet: „Největší noční můrou Kremlu je jednota Evropské unie.“
Prezident PUTIN se prostřednictvím hybridní války snaží narušit jednotu EU, aby se roztrhla na národní státy, které by Moskva mohla lépe ovládat. Stále pro něj platí slova Stalina ze soukromého rozhovoru s jugoslávským komunistickým vůdcem Milovanem Djilasem: „Tato válka je jiná než války minulosti, každý kdo obsadí nějaké území, na něm zavede svůj společenský systém… Každý zavádí svůj systém tam, kam až dojde jeho armáda. Nemůže tomu být jinak.“
Edward Lucas britský publicista před časem prohlásil: „Být občanem České republiky, velmi bych se obával aktivit ruských tajných služeb.“
Podle bývalého amerického diplomata George F. Kennana byla jádrem Stalinova přístupu ke světu komunistická ideologie. STALIN, a nyní vidíme, že i jeho obdivovatel Putin, považoval západní kapitalistické mocnosti za nesmiřitelně nepřátelské. Třenice mezi Sovětským svazem a Amerikou tedy nebyly produktem jakéhosi nedorozumění či špatné komunikace mezi Washingtonem a Moskvou, nýbrž vyplývaly ze způsobu, jakým Sovětský svaz vnímal vnější svět.
GEORGE F. KENNAN ve své práci Long Telegram from Moscow (Dlouhý telegram z Moskvy) z 22. února 1946 mj. píše: „V tomto (komunistickém) dogmatu s jeho základním altruismem nalezli zdůvodnění svého instinktivního strachu z vnějšího světa a zdůvodnění diktatury, bez níž by nevěděli, jak vládnout, krutosti, které se neodvážili nespáchat, a obětí, které považovali za nezbytné vyžadovat. Ve jménu marxismu zbavili své metody a taktiku veškerých etických hodnot. Dnes je nemohou odhodit. Je to fíkový list jejich morální a intelektuální věrohodnosti. Bez něj by stáli před dějinami přinejmenším jako poslední z dlouhé řady krutých a rozhazovačných ruských vladařů, kteří neúnavně hnali (svoji) zemi ke stále větší vojenské moci, aby zajistili vnější bezpečnost svých vnitřně slabých režimů.“
Kennan uvedl, že carové již od nepaměti usilovali o rozšíření svého území. Snažili se podrobit Polsko a změnit jej ve vazalský stát. Považovali Bulharsko za součást ruské sféry vlivu. A usilovali o získání nezamrzajícího přístavu ve Středozemním moři, z něhož by mohli ovládat úžiny vedoucí do Černého moře (což je nyní již skutečností v podobě nevojenského námořního přístavu Tartúsu a základny Latakia v Sýrii).
A G. F. Kennan pokračuje:
„V základech neurotického názoru Kremlu na světové záležitosti tkví tradiční a instinktivní ruský pocit nejistoty. Původně to byla nejistota mírumilovného zemědělského lidu, který se snažil žít na obrovské nechráněné rovině v sousedství divokých kočovných národů. Když se RUSKO dostalo do kontaktu s hospodářsky vyspělým Západem, připojil se k tomu strach ze schopnějších, silnějších, lépe organizovaných západních společností. Avšak toto druhé ohrožení pociťovali ruští vladaři, a nikoli ruský lid, neboť všichni ruští vladaři vycítili, že jejich vláda má poměrně archaickou formu, a její psychologický základ je křehký a umělý a že by neobstál ve srovnání či kontaktech s politickými systémy západních zemí… Z tohoto důvodu se vždy obávali zahraničního pronikání, báli se přímého kontaktu mezi západním světem a světem jejich a obávali se, co by se stalo, kdyby se Rusové o vnějším světě dověděli pravdu a kdyby se cizinci dověděli pravdu o životě uvnitř. A naučili se hledat bezpečnost pouze v trpělivém, avšak smrtelném zápase za totální zničení soupeřící mocnosti, a nikdy ne v dohodách a kompromisech s ní.“
Což platí dodnes, neboť ústupky, kompromisy a nerozhodnost jsou i pro současnou ruskou věrchušku projevem slabosti.
Bývalý osobní tlumočník amerického prezidenta F. D. Roosevelta Eustis Bohlen uveřejnil ve svých pamětech (Witness to History, 1929-1969) text dopisu G. F. Kennana, datovaného 26. ledna 1945 v Moskvě, který obdržel po příjezdu do Jalty. Kennan v něm mj. uvádí následující:
„Šest měsíců nejužšího možného kontaktu s ruskými záležitostmi nezměnilo nic na mém přesvědčení, že cíle sovětské politiky v Evropě nejsou ve své většině v souladu se štěstím, prosperitou ani stabilitou mezinárodního života na zbytku kontinentu. Nemyslím si, že Rusové mají nějaké nekalé cíle, nebo se někde snaží o zavedení komunismu. Avšak cíle, které mají, nejsou inspirovány jakýmkoli zájmem o uchování západních hodnot, ať duchovních nebo materiálních. Sledují s podezřením veškeré projevy evropské jednoty a morální integrity, které nejsou sami schopni přímo kontrolovat. Obávám se, že není utrpení nebo zla, které by váhali evropským národům způsobit, pokud by toho byli schopni, spíše než by dopustili, aby takováto jednota začala existovat. Ruská bezpečnost v jejich pojetí znamená neexistenci soudružnosti, rovnováhy a harmonie ve zbytku Evropy. Pokud naopak zajištění jejich bezpečnosti způsobí bratrovražedné boje, pokles životní úrovně, zhroucení politické sebedůvěry evropských národů, nebudou nad tímto vývojem v Moskvě prolity žádné slzy.“
A Kennan dále uvádí: „Vzniká tak základní konflikt o Evropu mezi zájmy atlantické námořní mocnosti, která požaduje uchování silného nezávislého politického života na evropském poloostrově, a zájmy žárlivé euroasijské pozemní mocnosti, která musí za všech okolností usilovat o šíření své moci na západ, a dokud nedosáhne Atlantického oceánu, nenajde místo, na kterém by se mohla ze svého pohledu bezpečně zastavit. Krátce řečeno, konečným výsledkem našeho moudrého úsilí o mírové uspořádání ve východní a jihovýchodní Evropě je to, že jsme bez řečí přenechali toto území na milost a nemilost nevypočitatelnému a nedůvěrou naplněnému Rusku a nabídli svou podporu ve formě nevyplněného šeku jakékoli katastrofě, která bude následovat.“
A tak se také stalo – např. vzpoura dělníků v Berlíně 1953, „kontrarevoluce“ v Maďarsku 1956, 21. srpen 1969 v Československu, vzpoura v Polsku 1981-1982 a založení Solidarity…
Epilog
Samozřejmě, že jako civilizovaná země bychom měli mít normální vztahy s Ruskem. Za zamyšlení však stojí:
V roce 2012 se dohodl ruský prezident V. Putin s čínskými komunisty, že půjdou společně proti Západu. Po nástupu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga se toto úsilí ještě více zhmotnilo. Vrcholem, když pominu anexi východní Ukrajiny a anexi Krymu, byla a stále je bezprecedentní hybridní válka z dílny ruského generálního štábu, na jejíž realizaci pracoval 10 let. Následkem toho došlo k neskutečné dezinformační mašinerii, v historii dosud neznámé. Ruská věrchuška zjistila, že než použít konvenční zbraně, je výhodnější používat lži, což nestojí životy vojáků, a přitom je to účinné.
Jak ruská, tak čínská říše, které nejsou parlamentními demokraciemi v pravém smyslu slova, ví, že Západ nikdy nemohou dostihnout a předstihnout, neboť jejich politické zřízení potlačuje to základní – svobodu, jedinečnost lidské individuality, kreativitu, vynalézavost a tvořivost lidského ducha. Proto, vyzbrojeni mj. velkoruským šovinismem a čínským moderním nacionalismem, je jejich jediným úsilím protivníka „zničit“ – nejdříve ekonomicky, a poté mu vnutit své archaické a politické uspořádání společnosti.
[wc_spacing size=”40px”] Úvodní foto: Joseph Stalin, Franklin D. Roosevelt and Winston Churchill in Teheran, by Oulds, D C (Lt), Royal Navy official photographer, zdroj: Wikimedia Commons [wc_spacing size=”10px”]
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.