Populisté bez hranic


Úvodní foto: The populist Paul Revere by J. S. Pughe, (c)Library of Congress, Wikimedia Commons

V Římě bouří ministr vnitra Matteo Salvini a jeho Lega-Nord proti „hroznému“ francouzskému prezidentu Emmanuelu Macronovi, v Paříži Marine Le Penová proti Německu. Je to už příprava na volby do EU? 

Evropské volby proběhnou teprve v květnu, přesto už nyní přibývají pronikavé volební tony. Jsou nového druhu – „národní“, které se nezastaví před otevřenou kritikou sousedních zemí, ačkoli se zakládají na chybných informacích. Například při nedávném podpisu německo-francouzského paktu o přátelství v Cáchách. V Paříži bouřila Marine Le Penová, předsedkyně Rassemblement (dříve Front National), že tato smlouva staví Alsasko pod poručnictví, a nutí Francii sdílet její atomové zbraně a její permanentní místo v Radě bezpečnosti s Německem. Pravicový poslanec Bernard Monot bouří ještě hlasitěji: „Jak Jidáš vydá pan Macron Alsasko a Lotrinsko cizí moci.“  A přitom všechno to jsou „fake news“. Žádné Alsasko předmětem nové smlouvy není. Pouze se v ní předpokládá, že příhraniční regiony u Rýna mají podporovat řeč sousedů. Sárské a bádenské školy jdou mnohem dále než francouzská strana. Sjednané vzájemné povinnosti pomoci nejdou dále, než když byly před desetiletími písemně stanoveny v paktu NATO.  A pokud jde o Radu bezpečnosti, není o ní v paktu nic naznačeno a jakékoli dělení místa v ní není pro Paříž žádnou otázkou. O to se lepenisté nestarají, jde jim jen o to, aby propojili evropské volby s protiněmeckými tóny a zdůrazňovali při tom „národní“ rovinu.  K tomu jsou jim dobré všechny prostředky, samozřejmě včetně těch nečestných. Sice dobře využívají okolnosti, že evropská témata jsou dnes čím dál více předmětem politické debaty, avšak přímé útoky proti sousedním zemím představují novum. Především tehdy, když nevycházejí jen od stranických politiků, ale také od oficiálních zástupců vlády. Příkladem může být italský viceprezident Luigi Di Maio se svým tvrzením, že k migraci přes Středozemní moře dochází také proto, že jednotlivé evropské země v čele s Francií nepřestaly kolonizovat desítku afrických zemí.“ Jako zdůvodnění zmínil politik Hnutí pěti hvězd tezi, že „Francie tiskne měnu „koloniální frank“ a financuje tím svůj státní dluh.“

Zde je Di Maio také vedle. Odvolává se na nepublikované práce Mawuna Koutonina, tožského ekonoma, který dokazuje, jak bývalá koloniální moc Francie mocensko-politicky využívá regionální měnu CFA-Frank. Vazba na Euro umožňuje západní a střední Africe jistou měnovou stabilitu, přičemž jako zálohu musí 14 zemí, kterých se to týká, deponovat své měnové rezervy v Paříži. Francie si tím zajišťuje vliv, ale nefinancuje svůj vlastní státní dluh. Kromě toho, ze zemí CFA pochází jen 15 % migrantů, většina z nich je z východní Afriky. Tam vládli částečně jiní kolonisté, třeba Britové nebo – až k Mussoliniho éře – Italové.

Stále jsou platná slova Fridricha Augusta von Hayeka v jeho díle Cesta k nevolnictví z roku 1943: „Snažme se samozřejmě chudším národům jak jen možno pomáhat v jejich úsilí vybudovat si vlastní život a zvýšit si životní úroveň.“ Mezinárodní orgán (v tomto případě EU zastoupená Francií) může být velmi spravedlivý a může přispět ohromným dílem k hospodářské prosperitě, omezí-li se na udržování pořádku a vytváření podmínek, v nichž mohou lidé rozvíjet svůj život. Je však nemožné zachovávat spravedlnost či nechat lidi žít vlastním životem, když ústřední orgán přiděluje suroviny a trhy a když bez jeho povolení nelze nic dělat.  To Francie nyní nedělá, ale dělaly to samotné vlády těchto zemí díky korupci na nejvyšších místech, aniž myslely na svůj lid. Francie a Německo se ponaučily z imigrační krize a bohudíky ví, co mají dělat, na rozdíl od jednotlivých národních států EU včetně zemí Visegrádské 4, které stále díky nacionálnímu egoismu infantilně hájí jen své úzké národní zájmy.

Naladění na ?
Francouzské ministerstvo zahraničí si značně roztrpčeně předvolalo italského velvyslance.  Francii nakonec došla trpělivost a 7. února odvolala svého velvyslance z Říma. V Římě pak ministr vnitra Matteo Salvini z pravicové strany vědomě vágně zdůraznil, že Francie odnímá Africe bohatství. Morální lekce prý „přinejmenším akceptuje od pana Macrona“ – neboť také v Libyi se zajímá Francie pouze o zemní plyn. To je jistě trefné: italský energetický koncern Eni je v Libyi také významně angažován, stejně jako jeho francouzský konkurent Total. Tato debata není nijak nová. S cílem stabilizace situace sází Paříž a Řím na znepřátelené exponenty. Výhodou pro Libyi je, že se staré spory mezi Itálií a Francií poprvé řeší otevřeně.  Může jí to přinést více výhod. Obsahově jsou však stanoviska populistů více než sporná, nejen proto, že operují s neudržitelnými zdůvodněními. Vytýkají sousedním zemím stejné nacionální jednání, které praktikuje jejich vlastní země. Často si dokonce to samé jednání pro své země nárokují. Salvini ještě dokonce doplnil, že Francouzi by se měli „osvobodit od Macrona“ a „dát svému hroznému prezidentovi v Evropských volbách na pamětnou.“ To už je skutečně mimo pravidla zdvořilé diplomacie.

Všechny tyto přeshraniční šarvátky předznamenávají nejen přípravu na Evropské volby. Je také pravděpodobné, že následně budou ovládat debaty v Evropském parlamentu, kde očekávají pravicoví a levicoví populisté významné posílení svých řad.

 

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.