Všechny ovečky v suchu


Úvodní foto: Vatican City Map, (c)Francesco Piraneo G., Wikimedia Commons

Církev dluží italskému státu miliardy. vyvíjí na Itálii nátlak ohledně daní.

Když v Římě nastoupí noc a turisté se zotavují z namáhavých poutí po fórech a muzeích, rozsvěcují se v mnoha klášterech, farách a seminářích světla. Jedno za druhým pak osvětlují paláce, o nichž by si člověk myslel, že jsou neobydlené. Úžasné, dobře udržované, tiše spočívající. Patří katolické církvi, která stále nějak nachází dostatek peněz, aby svoje vlastnictví udržela v dobrém stavu, zatímco kolem dokola se všechno rozpadá. Portfolio nemovitostí Vatikánu čítá jen ve světských částech Říma 23.000 budov. Tedy mimo Leoninské zdi. A stále se k tomu přidávají nové, odkázané občany. Římané říkají, že „město patří kněžím.“ Je to trochu přehnané, ale skutečně jen trochu.

Podle odhadů vlastní církev v Itálii 26 000 kostelů, dále pak konventů, ubytoven pro poutníky, obchodů, sportovních zařízení, a v tom není započítán jako samostatný stát. K tomu je nezbytné připočíst další nemovitosti jako 8.800 škol, 4.800 klinik a dalších zdravotnických zařízení.

Když tedy do Říma vstupuje noc, kněží a řádové sestry otvírají své často spartánsky zařízené domy v lukrativních lokalitách unaveným, ale platícím hostům, poutníkům, ale také turistům bez zvláštní náklonnosti k blahoslaveným a svatým. Kláštery slouží jako ubytovny, hotely a pensiony. Pokoje jsou lacinější než u světské konkurence, jednoduché, bez leštěných podlah, a ubytování má pevná pravidla. Například hosté musí být ve svých pokojích do 23 hodin. V „Nostra signora di Lourdes“ se dveře zavírají již ve 22.30 hodin. Hostům se zde doporučuje zúčastnit se ráno modlitby. Ale jinak?  Minimálně jde o lukrativní světský obchod. Asociace hotelů v Římě, kterou tato situace nijak netěší, odhaduje roční příjem katolické církve s jejími asi 250 pensiony a více než 10.000 lůžky na více než 700 milionů eur. Na rozdíl od necírkevních hotelů neplatí totiž mnoho těchto pensionů s významnými jmény žádné z nemovitostí, často se těší výhodám na základě speciálních zákonů, přijatých italským parlamentem. Samozřejmě to deformuje konkurenční prostředí. Pokud jsou časy dobré, všichni vydělávají a stát hodně získává, není to problém. V Itálii tomu ovšem až tak často není. Stát je chronicky na suchu. Jeho dluhy činí 131 % HDP. V rámci Evropy je míra veřejného zadlužení vyšší jen v Řecku. A právě teď zvažuje Řím opatření, které by rozpočtu pomohly. Kdyby církev zaplatila všechny bez speciálních výjimek, italský finanční úřad by okamžitě zbohatnul. Možná velmi zbohatnul. I když nikdo přesně neví, kolik budov Vatikánu skutečně patří. Neexistuje žádný katastr, což je pro církev vysoce praktické. Ve vatikánské správě nemovitostí APSA pouze stojí, že má ve svém portfoliu objekty v hodnotě 7 miliard eur. Mimo to není zcela jasné, jak jsou nemovitosti využívány. Koho by napadlo zdaňovat fary, které jsou pouhými farami? Mezi duchovním a světským je prostě široká šedivá zóna, nejen u ubytoven, ale také u 8.800 katolických škol a 4.000 katolických klinik v zemi. Zdá se, že papež František je o tomto pokrytectví informován, když jednou uvedl: „Pokud slouží klášter také jako ubytovna, měl by laskavě platit daň.“

Pro italské strany z obou stran politického spektra je ještě pořád těžké dotknout se tvrději Vatikánu. Existuje „konkordát“, který určuje vzájemné vztahy státu s katolickou církví a Vatikánem.  Ale v malém tištěném prohlášení se na zadní straně „brblá“ o požehnání církve a o uchování přízně katolických voličů.  V 1. republice od roku 1948 do roku 1994, když vládli křesťanští demokraté, bylo samozřejmé, že strana byla takřka prodlouženou rukou Vatikánu. A poté dokonce i Silvio Berlusconi, kterého skutečně nelze podezírat ze života dle katolických ideálů, se důsledně vyhýbal tomu, aby si rozzlobil kněze. V roce 2005 se rozhodl plně osvobodit všechna katolická zařízení od ICI, jak se dříve nazývaly komunální daně z nemovitostí. Bojoval tehdy o znovuzvolení a kruhy blízké církvi si předcházel. Přesto volby prohrál. Jeho nástupce, levicový politik Romano Prodi, změnil velkomyslný daňový režim jen minimálně. Výsledkem je, že od ICI jsou vyjmuty všechny nemovitosti církve, které nejsou využívány výhradně komerčně.  Tato fantastická formulace přiměla církev rozšířit onu „šedivou zónu“. Ranní modlitba v Bed and Breakfast Sester misionářek totiž pravděpodobně stačila k tomu, aby bylo ubytování prohlášeno za duchovní zážitek. Bez daně!

Evropský soudní dvůr nedávno rozhodl, že italský stát musí od církve vymáhat neuhrazené ICI, a to se zpětnou platností za celkovou dobu v období let 2006 až 2011. Téměř 5 miliard eur. Privilegovaná daňová úprava byla charakterizována jako pomoc od státu. Žalobci byli konkurenti z byznysu. Rozsudek představoval pro politiky 3. republiky obrovské dilema, neboť ani populisté z Lega a Cinque Stelle se nechtějí připravit o církev, třebaže by to přineslo o něco více miliard. Zní to jako paradox. Virginia Raggi, starostka Říma z hnutí Pěti hvězd, slíbila před volbami, že bude žádat Vatikán o uhrazení daně. Bezpodmínečně. Poté, co se jednou nebo dvakrát setkala ve Vatikánu s papežem, požadavek vyšuměl do ztracena. Rozsudku Evropského soudního dvora se však nemůže vyhnout. Pokud vláda nebude peníze vymáhat, riskuje kromě projednávání jejího rozpočtového schodku také disciplinární jednání kvůli přestupku a také pokutu ve výši stovek milionů eur. Deník La Stampa zjistil, že ministerstvo financí nyní pracují na platném smírném řešení včetně slevy pro Vatikán. Církev bude muset místo 5 miliard euro zaplatit jen jednu miliardu. A všechno bude zase dobré!

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.
Bohumil Řeřicha

Latest posts by Bohumil Řeřicha (see all)