Touha po včerejšku není nadějí pro budoucnost


Úvodní foto: The Evolution of Industrial Democracy, (c) Abner E. Woodruff, Wikimedia Commons

Konzervativní, občanská politika v Evropě musí dávat nové odpovědi na výzvy sociálně rozštěpené a znejistělé společnosti.

Evropě hrozí rozbití ve sporu o migraci. Ještě stále není objasněno pár podstatných otázek. Konkrétně, komu bude přistěhovalectví povoleno nebo zajištěn asyl? Jak budou uprchlíci rozděleni a integrováni?

Demokracie v Evropě stojí v této době pod dvojí palbou, napadána od levicových a pravicových populistů. V Německu je nedávným příkladem soustředěné hnutí Aufstehen (Povstání) levicového dua Oskara Lafonteina a Sahry Wagenknechtové. Jejich vzorem je francouzské akční hnutí Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona.

Útoky na
Nová hnutí, která se vytvořila v extrémně pravém a levém politickém spektru, jsou výrazem rostoucí nespokojenosti s politickými poměry, které zasáhly i střední třídu společnosti. Jsou nadstranická a obracejí se proti tradičním elitám a stranám. Jejich vůdci jsou známí v celoevropském měřítku.  Marine Le Penová ve Francii, Jeremy Corbyn v Anglii, Beppo Grillo a Mateo Salvini v Itálii, Alexandr Gauland v Německu. Jako alternativu k reprezentativní demokracii sází na model přímé vůdcovské demokracie, která má prosadit vůli lidu a většiny společnosti. Útok levicových a pravicových populistů patří liberalismu a globalizaci. Svou kritiku kapitalismu spojují šikovně s občansko-politickým konzervatismem. Recepty pravých i levých extremistů se podobají v otázkách nedostatku odborných pracovních sil, přistěhovalectví a integrace. Místo na evropská řešení sází na nacionalistická a protekcionistická, a také na politiku sociálního nacionalizmu. Bez přistěhovalectví by se dařilo lépe domácím, obzvláště sociálně slabším, zní společné přesvědčení populistů. Jejich utopie je v pravdě Retrotopie, homogenní a harmonická společnost. Heterogenní společnosti představuje dle nich stále větší ohrožení sociálního státu.

Konzervativní a občanské strany dosud jen málo odporovaly směsi antiliberalismu a kritiky kapitalismu. Přitom právě konzervativní strany jako rakouská ÖVP a německé CDU a CSU provedly po druhé světové válce historický integrační výkon: usmíření tržního hospodářství a sociálního státu. Usmířit místo štěpit, to byl recept, který dlouhá léta fungoval. A dnes?

Starý svět se potopil
, jehož jádrem je touha po starých dobrých časech, není pro budoucnost účinný.  Nebezpečná na něm je jeho náchylnost, která zaměňuje skutečnou vlast s ideální. Loni zemřelý polsko-britský filozof Zygmunt Baumann psal ve své poslední knize o „retrotopii,“ vizích, které se živí ze ztracené minulosti. Čas homogenních společností, tradičních rodin a stran, které všechno spoludržely, je dávno minulostí. Starý svět se potopil, nový je znatelný jen v obrysech. Občanské a konzervativní strany stojí rok před evropskými volbami, na přelomu doby. Politický hodnotový svět je rozštěpen. Zatímco jeden tábor hledá spásu v minulosti, druhý, občanský, je příliš vpředu. Vznikají nové linie konfliktů, které oddělují dosavadní konfliktní pravo-levé linie. Zatímco kosmopolité jsou pro otevření identit a trhů a vyslovují se proti silnému pořádku a regulaci, ti druzí sází na ochranu svého postavení a na bezpečnost. Tím se posouvá kartografie současné společnosti.

Nová střední třída
Sociologové jako německý Andreas Reckwitz mluví o společnosti jedinečností a rozdělují novou a starou střední třídu a novou spodní třídu (plus drobnou horní třídu). Střední vrstva není již dávno žádný ucelený útvar. V digitální vědecké ekonomii udává tón nová střední třída.  Je vybavena potřebným kulturním kapitálem a profituje většinou ze změny hodnot, a místo na pocit povinnosti sází na seberozvíjení a individualitu. Její styl je liberální a kosmopolitní, zatímco stará střední vrstva je jednoznačně méně mobilní, častěji usazená v regionech a s přibývající akademizovanou společností se také cítí kulturně závislá. Také pro novou spodní třídu se seberealizace jeví jako paralelní universum. Bojuje o každodenní přežití a vzdala se připojení ke středu. Nástup nového populismu zleva i zprava je výraz a odpověď na znehodnocení zkušeností staré střední a spodní třídy.  Konzervativní a občanská politika musí dávat nové odpovědi na výzvy sociálně rozštěpené a znejistělé společnosti. Nesmí podlehnout autoritářským pokušením, které přicházejí ze středu společnosti. Jde o novou rovnováhu společenské a hospodářsko-poltické liberálnosti, konsekventní bezpečnostní politiky a globální zodpovědnosti.

Vlast a soudržnost
Ve  světě otevřených hranic jde při tom o otázku vlasti a soudržnosti, jak navenek, tak uvnitř. Afrika a arabský svět jsou sousedé Evropy. Sousedé, o které se musí Evropa starat také z jasných vlastních zájmů. Příčiny útěků se nejlépe potírají tomu, kdo umožní růst blahobytu také mimo Evropu. Ne izolace a protekcionismus, nýbrž svobodný a čestný obchod je politickou odpovědí na globální změnu klimatu. Proto potřebuje Evropa suverénní a sebevědomé vystupování vůči světu autoritativních států, jako Evropa, která si uvědomuje svou novou zodpovědnost. Uvnitř jde o to, aby se spojila rozmanitost a demokracie. Jak píší ve svém bestselleru „Jak demokracie umírají“ američtí profesoři Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, „jen několika společnostem se dosud podařilo být obojí, multietnické a demokratické. S integrací dělnické třídy do liberální evropské demokracie se podařil podobný výkon před sto lety. Jde o to, aby se zabránilo tomu, aby byla demokracie, kterou jsme doposud pokládali za samozřejmost, zničena zevnitř vlastními občany.

The following two tabs change content below.
Bohumil Řeřicha

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.