Německý pohled na americký pohled

Německý publicista a historik Michael Wolffsohn předkládá čtenáři ve svém nedávném komentáři trochu jiný pohled na současný střet Donalda Trumpa s Německem a Evropou.

Německo dlouho profitovalo ze  Spojených států, a proto není divu, že USA už to nechtějí trpět. Změna kursu v Bílém domě přinesla s sebou konec světově-bezpečnostního a hospodářsko-politického blaženého stavu v západní Evropě. Ta „odpudivá“ Trumpova medaile má také dvě strany: jednu německo-západoevropskou a jednu americkou. Wolffsohnova teze zní: Donald Trump a trumpismus jsou trestem za německý a západoevropský antiamerikanismus.

Kritický pohled zpět
Kulturní elita Evropy tradičně a odjakživa pokládá USA za svou vlastní filiálku. Nadčasová síla hodnoty vyhlášení nezávislosti Spojených států z roku 1776 je bez evropských kořenů, od antiky až k ranému novověku nemyslitelná. Američtí zakladatelé však promysleli evropské myšlenky práva a přirozeného práva do větší hloubky a realizovali je v dodnes platné ústavě z roku 1787.

Svoboda, především Německa a Francie, byla ve 20. století dvakrát dosažena díky Spojeným státům. Bez Ameriky by se nestalo Německo v roce 1918 parlamentní demokracií, nýbrž zůstalo zatuchlou, maloměšťáckou, autoritativní císařskou říší.  Slabé Výmarské republice pomohly Spojené státy na nohy s plánem Dawese a Younga, který zmírnil ohromné zatížení Německa poválečnými reparacemi. Němci, neschopni postavit se na vlastní nohy, klopýtali od roku 1930 do chaosu a od roku 1933 do propasti. V ní zahynulo ve 2. světové válce kolem 65 milionů lidí. Šest milionů z nich byli Židé.  Bez USA by Hitler tuto válku vyhrál. Bez USA by nebyla žádná západoněmecká demokracie. Bez amerického leteckého mostu v letech 1948-1949, a přestože se americká administrativa J. F. Kennedyho pozdě probudila po stavbě Berlínské zdi 13. srpna 1961, by se byl stal Západní Berlín částí NDR.

Bez USA by se Francie ani v roce 1918, ani v roce 1944-45 neosvobodila z jařma německého obsazení. Marshallův plán umožnil západní Evropě a západnímu Berlínu nikdy předtím nepoznaný blahobyt. V roce 1968 však francouzský prezident Charles de Gaulle prohlásil, že „evropa není žádný protektorát USA“, což po něm opakovala většina jeho následovníků. Ještě ostřeji vyhrotili dělící linii od května 1968 noví „leví“ ve Francii, Německu a celé Evropě. S heslem „USA-SA-SS!“ přirovnávali osvoboditele Evropy od nacismu k novým nacistům. Ochranný štít pro Německo a Evropu přesto existoval dál. Platili za něj lidmi, materiálem a penězi Američané. Když USA, ochranný štít Evropy, chtěly v říjnové válce v roce 1973 pomoci Izraeli, svému chráněnci, blokovala to Brandt-Scheelova vláda. Konflikt mezi USA a Iránem hospodářsky využily Německo a západní Evropa.

Příští episoda, opětné spojení Německa 3. října 1990, by opět nebyla možná bez podpory USA. Krátce na to, v lednu 1991, prosily Spojené státy Německo o pomoc ve válce proti diktátoru Saddámovi Husajnovi, podezřelému z vlastnictví zbraní hromadného ničení. Ne, děkuji, řekli kancléř Kohl a ministr zahraničí Genscher, sice zdvořile, ale velmi jasně. Schröderovo „ne“ irácké válce již bylo vysloveno v konfrontačním stylu Viléma II. a Donalda Trumpa.

V roce 2002 se členské země nato zavázaly vyčlenit dvě procenta hrubého domácího produktu na obranu. Tentýž závazek byl odhlasován v roce 2014. A jak úmluvy dodržovaly? Z Německa přišlo vzdorovité „ne“, které mezitím coby „homo economicus“ sklízelo ovoce záštity a edukace ze strany Spojených států po roce 1945. Převýchova změnila bojovného tvrdého „skopčáka“ v očích světa na sympatického, a proto celosvětově oblíbeného posla míru. Také proto se stal světovým mistrem exportu.

Lze se divit, že nejen Trump, ale také miliony Američanů nepovažují tyto podmínky za zábavné? To, že si Němci a západoevropané stěžují na tvrdou Trumpovu kartu, rovněž nepřekvapuje. Ten pro západní Evropu světově-bezpečnostní a hospodářsko-politický blažený stav je pryč. Máme pocit, že nás Trump týrá. Naše svědomí je čisté. Děkujme Trumpovi, můžeme s nejlepším svědomím na něho a jeho základnu, polovinu Ameriky, nadávat. Přesto nejen polovina, nýbrž celá Amerika již dávno naše provokace přijala. Včetně srovnávání s nacismem, pálení amerických vlajek, kanonády kamenů na americké domy nebo poučování o demokracii. Antiamerikanismus patří již od dob de Gaulla a od roku 1968 k dobrému tónu v Německu a západní Evropě. Američtí prezidenti přišli a odešli, antiamerikanismus zůstal. I v době natolik sympatického a inteligentního, přesto bohužel zahraničně-politicky neúspěšného Obamy. V roce 2016 v Německu a v Evropě demonstrovaly miliony proti plánované dohodě o volném obchodu s USA (TTIP), a to nejen kvůli americkým chlorovaným kuřatům. Dnes si stěžujeme, že Trump zničil volný obchod, byť USA zvýšily clo na auta na 2,5 %, zatímco Evropská unie na 10 %. Je jedno, jestli jde o Trumpa, Obamu, Bushe staršího a Bushe mladšího, Reagana nebo chlorovaná kuřata – proti Spojeným státům se protestuje a demonstruje skoro všude a stále. Odpovědí na iracionální a zuřivé protiamerické akce z Německa a západní Evropy jsou nyní americké reakce. Jejich jméno je Trump.

Pravdou je, jak kdysi řekl sovětský disident a poté místopředseda izraelské vlády Natan Sčaranskij, který strávil 9 let v gulagu a v roce 1986 byl vyměněn za dvojitého československého agenta Kochera, že tam, kde kvete antiamerikanismus, antisemitismus a antikapitalismus, to není se svobodu a demokracií tak jisté. Koneckonců, ty zlé Židy a finančníky z amerického Wall Street odsuzoval již Marx, sám původem Žid. Antiamerikanismus, antisemitismus a antikapitalismus bujel již v té době.

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.