Do Nebe

Úvodní foto: Tori v moři / Viktorie Doležalová

Milé , 16. 4. 2018 to budou přesně 2 roky od události, která nám naši Simču poslala TAM a nás, naše i mě, nechala zde na Zemi osamocené. Krom toho, že s tebou každý den rozjímám, stále myslíme i na NI. Máme JI neustále v našich srdcích. V srdcích, která jsou nesmírně zasáhnutá JEJÍ láskou.

Za ty dva roky jsi mělo možnost vidět, jak se ve vzpomínkách vracíme k našim společným prožitkům. Ty se samozřejmě nedají jednoduše popsat, a tak nám zbývá jen jakási telepatie. Cítím JI kdykoliv si na NI vzpomenu. Stejné to mají i děti.

Rádi vzpomínáme na cokoliv krásného se Simčou. Necháváme doma viset na stěnách JEJÍ fotografie. Plyne to tak nějak samozřejmě a jasně. Chodíme kolem nich a cítíme nepopsatelné. JE TADY i TAM.

Nebe, mnoho věcí se za dva roky změnilo. Poznali jsme nejen lidské dobro, pokoru a lásku, ale také nepochopení a lidské zlo.  Vím, že vy TAM na druhé straně myslíte pozitivně a naše pozemské negativní cesty jsou pro vás nejspíše záhadné.

I tak se mi stále každý den vrací ta hrůzná scéna, kdy se tak brutálně a nelidsky choval k právě zesnulému tělu mé drahé ženy jeden ze zdravotních bratrů šumperské nemocnice. A nepřestal až do chvíle, než jej okřikly jeho kolegyně, které viděly, že já se na jeho hanebné počínaní dívám. Byl jsem strnulý, nemohoucí, v kolenou. Nebe, prosím za odpuštění, že jsem tenkrát na místě neudělal pro moji Lásku víc. Pocit selhání mě bude provázet do konce mých dnů.

To, že se za několik týdnů od smrti Simči ozval jakýsi úřad malého města za Prahou a chtěl po mé Simči uhradit pokutu za dopravní přestupek, kterou si na ni vymyslel jakýsi právník za jeho vlastní selhání na vozovce? Nemožné? Odvolání se nikoliv na “osobu blízkou”, ale na “osobu mrtvou”. Lidský hyenismus? Proč jsem tohle všechno musel zažívat a řešit?

Naštěstí s láskou od jiných lidí je to velmi jednoduché. Zkrátka a dobře jsou kolem nás lidé, od kterých bychom jakoukoliv pomoc a dobré slovo možná ani nečekali. Není jich mnoho a je jich stále míň a míň. Přijdou, něco krásného a úžasného provedou a zase zmizí. Jako by se dotkli naší bolesti, našeho života a chtěli nám pochroumanou ránu zacelit mastí. Jemně a něžně. Jsou skvělí. Vždy nás to rozesměje, uklidní. Nebe, víme, že tě máme stále na naší straně, i když si na tebe nemůžeme sáhnout, ale myslím, že to vidíš a těší tě to také.

Ten pocit klidu je důležitý. Díky tobě jsem se naučil ho přinášet odkudkoliv a přenášet na naše děti. Funguje i vzájemná výměna takové energie. Vlastně jsou to naše děti, které dobíjejí, když přijdou i na mne chmury a občasná únava. Ony jsou také Nebe. Vlastně díky nim JE tu stále s námi.

Nebe, určitě také vidíš, jak všechny tři naše ratolesti poskočily mentálně. Je to uspokojující, ale zároveň nejspíše přirozené. Simča jim chybí, ale snažím se ze všech sil JI zastoupit. Samozřejmě ne ve všem. Neumím vše jako ONA a některá typicky ženská zákoutí života neovládám.

Jednou jsem jel společně s dětmi z výletu a v autě jsme se bavili o tom, jak odchodem Simči trpí JEJÍ rodiče, babička a děda. Děti by si moc přály, aby i oni našli cestu k usmíření. Myslím, že se to dnes pomaličku daří. Bavili jsme se i o tom, co bude v našem životě dál. Prohlásil jsem, že to, co nás potkalo odchodem Simči je hrozné a velmi bolestné, ale také jsem pochopil, že musíme jít dál a nemůžeme se opírat o tu bolest, která v nás neustále bublá. Musíme žít dál. Skromně, pokorně a s poděkováním za to, že tu na Zemi ještě můžeme být. Musíme být silní, ale zároveň velmi citliví. Děti moje slova přijaly s velkým uspokojením. Doslova jsem cítil, jak se v autě odehrálo velké UF. Jako by na ta slova čekaly. Díky Nebe.

Nebe, několik měsíců po odchodu Simči jsem narazil na naše dopisy, které jsme si spolu psali, když jsem byl na vojně. Je zázračné, kolik lásky jsem v nich našel. Byla v nich tak pohádkově po uši zamilovaná do mne a já do NÍ. Ty dopisy pomáhají žít.

A určitě jsem moc rád, že naše , která pozemsky trvala 26 let, přinesla to nejkrásnější na světě, naše děti. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy se nám narodil Honzík a po něm Maty a také malá Tori. Myslím, že i Simča TAM má z toho všeho lásku stále v sobě a usmívá se. Spokojeně. Tak, jak to dokáží maminky, které milují své děti. A když už jsem u JEJÍHO úsměvu, skoro každý den ho před sebou také vidím. Sedí za stolem v kuchyni a očima JÍ říkám, jak moc JI miluju. ONA se stydlivě usměje a oplatí mi to. Ach bože, tohle bylo vždycky krásné. Nepopsatelné. Díky za to, Nebe.

Nebe, kolik takových osudů, jako je ten náš, znáš? Možná nepočitatelně. Chodím občas ulicemi našeho města a přemýšlím nad tím. Kolikrát museli lidé, které míjím, zažít podobnou bolest a vyrovnávat se s nastalou situací jako my? Není rodiny, kde by někdo nezemřel. Ať mlád či stár. Vždy mají svůj průběh. A když vidím zasmušilého člověka s útrapou ve tváři, chce se mi ho obejmout. Jen tak. Aby věděl, že v tom není sám. A pomoct mu.

The following two tabs change content below.
Radim Doležal

Radim Doležal

Rodina, hudba, demokracie ...
Radim Doležal

Latest posts by Radim Doležal (see all)