Putinova politika věčnosti

Autor: Timothy Snyder, zdroj: Guardian, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: Dmitry Medvedev and , photo commons.wikimedia.org

Od doby, co si ruský vůdce ve zmanipulovaných volbách před více než deseti lety upevnil moc, prosazuje politiku fiktivních hrozeb a vymýšlí  nepřátele.

Američané a Evropané jsou v našem novém století vedeni tím, co budu nazývat politikou nevyhnutelnosti – vědomím toho, že budoucnost je jenom více přítomného, že zákony pokroku jsou známy, že neexistují alternativy, a proto není skutečně nic třeba dělat. V americké, kapitalistické verzi tohoto příběhu vytvořila příroda trh, který pak vytvořil demokracii, která pak přinesla štěstí. V evropské verzi vytvořily dějiny národ, který se z války poučil, že mír je dobrý, a proto si zvolil integraci a prosperitu.

Před zhroucením Sovětského svazu v roce 1991 měl svou vlastní politiku nevyhnutelnosti: příroda povoluje technologii; technologie přináší sociální změnu; sociální změna způsobuje revoluci; revoluce vyvolává utopii. Když vyšlo najevo, že to není pravda, evropští a američtí politici nevyhnutelnosti jásali. Evropané se v roce 1992 rozhodli dovést vytvoření Evropské unie do zdárného konce. Američané se domnívali, že selhání komunistického příběhu potvrdilo správnost toho kapitalistického. Američané a Evropané si po čtvrtstoletí po pádu komunismu neustále vykládali své příběhy o nevyhnutelnosti, a tak vychovali generaci mileniálů bez dějin.

Americká , stejně jako všechny další takové příběhy, vzdorovala realitě. Osudy Ruska, Ukrajiny a Běloruska po roce 1991 dost jasně ukázaly, že pád jednoho systému nevytvořil prázdný prostor, na němž by příroda vygenerovala trhy, a trhy pak vygenerovaly právní stát.

Tuto pravdu mohl potvrdit Irák, kdyby ovšem iniciátoři americké protizákonné války předem uvažovali o jejích katastrofálních důsledcích. Finanční krize roku 2008 a deregulace příspěvků na kampaň v USA v roce 2010 zvýšily vliv bohatých a snížily vliv voličů. Jak rostla ekonomická nerovnost, časové horizonty se zmenšovaly a čím dál méně Američanů věřilo, že budoucnost bude lepší verzí současnosti. Američané postrádají funkční stát, který by jim zajistil základní sociální věci, jinde považované za samozřejmé – vzdělání, důchody, zdravotní péče, doprava, rodičovská dovolená, dovolené – a smysl pro budoucnost mohou v důsledku jakékoli větší pohromy ztratit kdykoli.

Kolaps politiky nevyhnutelnosti s sebou přináší další časový stupeň: politiku věčnosti. Zatímco nevyhnutelnost slibuje lepší budoucnost pro každého, věčnost umisťuje jeden národ do centra cyklického příběhu o oběti. už není trasou do budoucnosti, ale kruhem, který nekonečně vrací stejné hrozby z minulosti. V rámci nevyhnutelnosti nemá nikdo zodpovědnost, protože všichni víme, že situace se vyvine k lepšímu. V rámci věčnosti nemá nikdo zodpovědnost, protože všichni víme, že nepřítel přichází bez ohledu na to, co děláme. Politici věčnosti šíří přesvědčení, že vláda nemůže pomáhat společnosti jako celku, ale může ji jen chránit před hrozbami. Pokrok je nahrazen odvracením zkázy.

Putin Riding Bear, commons.wikimedia.org
Riding Bear, commons.wikimedia.org

Pro udržení moci politici věčnosti vyrábějí krizi a manipulují s výslednými emocemi. Aby odvrátili pozornost od své neschopnosti nebo neochoty přistoupit k reformě, v krátkých dávkách dopřávají občanům vlny nadšení i spravedlivého rozhořčen, a utápějí tak budoucnost v přítomnosti. V zahraničně politické sféře shazují úspěchy těch států, které by mohly pro jejich občany sloužit jako vzory. Politici věčnosti využívají nové technologie k šíření politické fikce doma i v zahraničí, odmítají pravdu a snaží se redukovat život na podívanou a pocity.

Nevyhnutelnost a věčnost modifikují fakta do ů. Ti, kteří se potýkají s nevyhnutelností, vidí každý fakt jako výkyv, který nezmění celkový průběh pokroku; ti, kteří se posunuli k věčnosti, označují každou novou událost jen za další příklad nadčasové hrozby. Každá se maskuje jako historie; každá historii překrucuje. Politici nevyhnutelnosti hlásají, že specifika minulosti jsou irelevantní, neboť veškeré dění je pouze melivem v mlýně pokroku. Politici věčnosti přeskakují z jednoho okamžiku do druhého, po desetiletí nebo staletí, aby vybudovali mýtus nevinnosti a nebezpečí. Představují sobě i jiným cykly ohrožení v minulosti a vytvářejí vymyšlený vzorec, který dnes uvádějí do života cestou vytváření umělých krizí a každodenních dramat.

Jak politika nevyhnutelnosti, tak mají své specifické propagandistické styly. Politici nevyhnutelnosti přetvářejí fakta do sítě blahobytu a životu prospěšných podmínek. Politici věčnosti potlačují reálná fakta, aby odmítli skutečnost, že v jiných zemích jsou lidé svobodnější a bohatší, a rovněž myšlenku, že reformy se mohou formulovat na základě znalostí. V roce 2010 začalo docházet k záměrnému vytváření politické fikce, nadnesených příběhů, které přitahovaly pozornost a zabíraly prostor, potřebný k uvažování.

To, k čemu již došlo v Rusku, se mohlo stát i v Americe a Evropě: stabilizace masivní nerovnosti, nahrazení politiky propagandou, posun od politiky nevyhnutelnosti k politice věčnosti. Ruští vůdci by mohli pozvat Evropany a Američany k věčnosti, protože Rusko se tam dostalo jako první. Pochopili americké a evropské slabiny, které nejdříve viděli a využívali doma.

Pro mnoho Evropanů a Američanů byly události roku 2010 – brexit, zvolení Trumpa, obrat Ruska proti Evropě a jeho invaze na Ukrajinu – překvapením. Američané mají tendenci reagovat na překvapení dvěma způsoby: buď tím, že si představují, že k neočekávané události ve skutečnosti nedošlo, nebo tím, že tvrdí, že je zcela nová, a proto nepodléhá porozumění z hlediska historie. Buď dopadne vše nějak dobře, nebo je všechno tak špatné, že se nic nedá dělat.

První reakce je obranným mechanismem politiky nevyhnutelnosti. Druhá je skřípavý zvuk, který vydává nevyhnutelnost těsně předtím, než se rozpadne a odejde na věčnost. Politika nevyhnutelnosti nejprve podlomí občanskou zodpovědnost a pak se zhroutí do politiky věčnosti, když se setká s vážnou výzvou. Američané reagovali tímto způsobem, když se kandidát Ruska stal prezidentem USA.

V devadesátých letech a počátkem druhého tisíciletí působil vliv ze západu na východ, a to při přejímání ekonomických a politických modelů, šíření anglického jazyka a rozšiřování a NATO. Mezitím neregulované prostory amerického a evropského kapitalismu pozvaly bohaté Rusy do říše bez východně-západních geografických omezení, do říše offshorových bankovních účtů, fiktivních obchodních společností a anonymních obchodů, kde se dočista vypralo bohatství, ukradené ruským občanům. Částečně proto v první dekádě 2. tisíciletí v roce 2010 začaly působit vlivy z východu na západ, kdy se výjimky jako offshorové účty staly pravidlem a ruská politická fikce pronikla za hranice Ruska.

Podstatou klišé politiky nevyhnutelnosti je, že „neexistují žádné alternativy.“ Přijmeme-li ji, znamená to, že popřeme individuální odpovědnost za vidění historie a realizaci změny. Život se stane pochodováním náměsíčného do předem označeného hrobu na předem zakoupeném pozemku.

Politika věčnosti vychází z politiky nevyhnutelnosti jako duše z těla zemřelého. Kapitalistická verze politiky nevyhnutelnosti – trh jako náhrada za politiku – vytváří ekonomickou nerovnost, která podkopává víru v pokrok. Když se sociální mobilita zastaví, nevyhnutelnost ustupuje do věčnosti a demokracie ustupuje oligarchii. Oligarcha, který předává příběh nevinné minulosti, možná s pomocí fašistických idejí, nabízí falešnou ochranu lidem se skutečnými, opravdovými problémy. Víra, že technologie slouží svobodě, otevírá tomuto dramatu cestu. Oligarcha přechází ze světa fikce do reálné politiky a ovládá tím, že vyvolává mýty a vyrábí krize.

Jedna taková osoba před časem dopravila další osobu, Donalda Trumpa, od fikce k moci. Ruští vůdci poté, co zavedli politiku věčnosti doma, chrání sebe a své bohatství tím, že ji exportují.

To, co umožnilo cca deset let po rozpadu Sovětského svazu přechod moci od Borise Jelcina k Vladimírovi Putinovi, nebyly ani tak volby, jako spíše fikce. Demokracie se v Rusku nikdy neuchytila ​​v tom smyslu, že by moc přešla po svobodných volbách do jiných rukou. Jelcin byl prezidentem Ruské federace díky volbám, které se uskutečnily v červnu 1991, tedy v době, když Rusko bylo ještě sovětskou republikou. Ti, kdo se účastnili těchto voleb, nevolili prezidenta nezávislého Ruska, protože žádný takový subjekt ještě neexistoval. Jelcin jen zůstal prezidentem po vyhlášení nezávislosti. Je jisté, že takové institucionálně nejednoznačné uchopení moci bylo pro začátek devadesátých let typické. Jak se části sovětské říše ve východní Evropě a poté i Sovětský svaz rozpadly, vytvořily se díky různým zákulisním kompromisům, jednáním u kulatých stolů a částečně svobodným volbám hybridní systémy vlády. V dalších postkomunistických státech rychle proběhly svobodné a spravedlivé prezidentské a parlamentní volby. V Ruské federaci neproběhly volby, které by daly legitimitu Jelcinovi nebo připravily půdu pro nástupce.

Hrstka bohatých kolem Jelcina, pokřtěných na „oligarchy“, chtěla řídit demokracii v jeho a svůj prospěch. Konec sovětského ekonomického plánování způsobil násilný nájezd na zisková průmyslová odvětví a zdroje a sloužil jako inspirace pro spekulantství a intrikářství, čímž rychle vytvořil novou třídu velmi bohatých mužů. Divoká privatizace vůbec nebyla totéž co tržní hospodářství, přinejmenším tak, jak jej běžně chápeme. Trhy potřebují právní stát, což bylo nejnáročnějším aspektem post-sovětských transformací. Američané, kteří považují právní stát za samozřejmost, si představovali, že trhy vytvoří nezbytné instituce. Byla to chyba. Záleželo na tom, zda si nově nezávislé státy zakotvily právní stát, a především na tom, zda se jim podařilo přistoupit k zákonnému transferu moci cestou svobodných voleb.

V roce 1993 Jelcin rozpustil ruský parlament a proti svým poslancům poslal ozbrojené muže. Svým západním partnerům řekl, že jde o zjednodušený postup potřebný k urychlení tržních reforem. Tuto verzi událostí přijal i americký tisk. Vzhledem k tomu, že celý proces doprovázelo vzývání všemocného trhu, politici nevyhnutelnosti viděli útok na parlament jako krok směrem k demokracii. Jelcin pak použil konflikt s parlamentem jako ospravedlnění posílení funkce prezidenta. V roce 1996 zfalšoval Jelcinův tým (dle vlastního doznání) volby a vyhrál mu další funkční období.

Putin with Amphora Jugs after Scuba Diving in Phanagoria, photo premier.gov.ru
Putin with Amphora Jugs after Scuba Diving in Phanagoria, photo premier.gov.ru

V roce 1999 byl už Jelcin viditelně nemocný a často opilý. Problém nástupnictví byl najednou akutní. K nahrazení Jelcina byly zapotřebí volby; z pohledu oligarchů bylo nutné, aby byly pod kontrolou a pod toutéž kontrolou byl i jejich výsledek. Potřebovali nástupce, který by umožnil Jelcinově rodině (jak v běžném smyslu příbuzných, tak v ruském smyslu přátelských oligarchů) zůstat naživu a udržet si své bohatství. „Operace nástupce“, jak se této výzvě říkalo v Kremlu, měla dvě fáze: hledání nového člověka, který nebyl známým spolupracovníkem Jelcina, a pak nalezení falešného problému, který by nástupce před celým národem „viditelně“ vyřešil.

Ve snaze najít nástupce zorganizovala Jelcinova klika průzkum veřejného mínění o oblíbených lidových hrdinech. Vítězem se stal Max Stierlitz, hrdina řady sovětských románů a filmů, z nichž nejslavnější byl televizní seriál Sedmnáct zastavení jara z roku 1973. Fiktivní Stierlitz byl během druhé světové války sovětským rozvědčíkem v německé vojenské zpravodajské službě, komunistický špeh v nacistické uniformě.

Vladimír Putin, který během své kariéry v KGB zastával bezvýznamný post na východoněmecké periferii, byl považován za osobu, stojící nejblíže fiktivnímu Stierlitzovi. Po získání nových zkušeností ve funkci asistenta starosty Petrohradu v devadesátých letech jej v Kremlu znali a mysleli, že je týmovým hráčem. Od roku 1998 pracoval pro Jelcina v Moskvě, hlavně jako šéf Federální bezpečnostní služby (FSB, bývalá KGB). Když byl v srpnu 1999 jmenován premiérem, veřejnost jej většinou neznala a nevypadal ani jako pravděpodobný kandidát na nejvyšší státní volenou funkci. Měl podporu kolem 2 %. A tak byl nejvyšší čas vytvořit krizi, kterou by mohl vyřešit.

V září 1999 explodovala v ruských městech řada náloží a usmrtila stovky ruských občanů. Zdálo se, že pachateli byli důstojníci FSB. Ve městě Rjazaň je například kvůli podezření z bombových útoků zadrželi jejich vlastní místní kolegové. Dohady o možnosti domácího terorismu se sice vyskytly, ale faktické otázky byly brzy zastíněny vlnou spravedlivého vlastenectví, neboť Putin nařídil novou válku proti části Ruska, kterou považoval za strůjce bombových útoků, proti Čečenské republice z Kavkazu v jihozápadním Rusku, která v roce 1993 vyhlásila nezávislost a poté bojovala proti ruské armádě. O tom, že by Čečenci měli něco do činění s bombovými útoky, neexistoval žádný důkaz.

Díky druhé čečenské válce vzrostla v listopadu Putinova popularita v průzkumech na 45 %. V prosinci oznámil Jelcin svou rezignaci a potvrdil Putina jako svého nástupce. Díky nepřiměřené televizní propagandě, manipulaci během sčítání hlasů a atmosféře terorizmu a války získal Putin v prezidentských volbách v březnu 2000 absolutní většinu hlasů potřebnou k výhře.

4. prosince 2011 byli Rusové požádáni, aby věnovali Putinově straně Jednotné Rusko většinu v dolní komoře ruského parlamentu. Byl to zvláštní okamžik, protože tehdejší prezident Dmitrij Medveděv a premiér Putin již předtím oznámili, že zamýšlejí vyměnit si funkce. Znamenalo to, že poté, co jejich strana vyhraje parlamentní volby a Putin vyhraje březnové prezidentské volby, Medveděv bude sloužit pod Putinem jako premiér.

Pro mnohé Rusy nebyla perspektiva věčného Putina nikterak příjemná. Po globálním finančním kolapsu v roce 2008 se růst Ruska zpomalil. Ani Putin, ani Medveděv nenabídli program, který by změnil závislost Ruska na vývozu komodit nebo nabídl perspektivu sociální mobility. Mnozí Rusové tak brali tyto volby jako poslední šanci zabránit stagnaci a přiměřeně tomu volili. Podle odhadů nezávislých ruských volebních pozorovatelů získalo Jednotné Rusko asi 26 % hlasů. Strana však dostala dostatek hlasů na to, aby mohl kontrolovat většinu v parlamentu. Ruští a mezinárodní pozorovatelé kritizovali nevyváženost mediálního zpravodajství a fyzickou i digitální manipulaci s hlasy. (Nick Griffin, vůdce Britské národní strany a popíratel holocaustu byl přítomen jako k režimu přátelský „pozorovatel“. Ruské volby prohlásil za „mnohem spravedlivější než britské.“ 5. prosince byly zahájeny protesty. 10. prosince se v Moskvě shromáždilo asi 50 000 lidí; 24. prosince se jejich počet zvýšil na 80 000. Rusové během měsíce demonstrovali v 99 městech, šlo tedy o největší protesty v dějinách Ruské federace. Hlavní slogan: Za svobodné volby!

Tytéž podvody byly zopakovány během prezidentských voleb v březnu 2012. Putin dostal většinu, kterou potřeboval na to, aby byl po prvním kole voleb jmenován prezidentem. Většina volebních podvodů se tentokráte odehrávala spíše v elektronické než manuální rovině. K výsledkům byly přidány desítky milionů elektronických hlasů, které rozředily hlasy od občanů ve volebních místnostech a zajistily Putinovi fiktivní většinu. V některých okrscích dostal Putin hlasy v okrouhlých číslech, což naznačuje, že místní úředníci doslova pochopili cíle, které jim stanovily centrální úřady. V Čečensku Putin získal 99,8 % hlasů – tento počet zřejmě věrně odrážel plnou kontrolu, kterou v zemi vládne jeho čečenský spojenec Ramzan Kadyrov. Podobné výsledky v Putinův prospěch přišly z psychiatrických léčeben a jiných míst pod státní kontrolou. V Novosibirsku si protestující stěžovali, že počet hlasů odpovídá 146 % obyvatelstva. Nezávislí ruští a mezinárodní pozorovatelé opět zaznamenali nesrovnalosti. A k režimu přátelští cizinci opět výsledky voleb schválili.

5. března 2012 v Moskvě protestovalo proti zfalšovaným prezidentským volbám zhruba 25 000 ruských občanů. Pro Putina byly tyto měsíce mezi prosincem 2011 a březnem 2012 časem volby, výběru. Mohl naslouchat kritice parlamentních voleb. Mohl přijmout výsledek prezidentských voleb a radši jít do druhého kola a vyhrát v něm. Výhra v prvním kole byla spíše projevem hrdosti, nic víc. Mohl pochopit, že mnoho demonstrantů mělo obavy o osud právního státu a principu nástupnictví ve své zemi. Místo toho vzal protesty jako osobní urážku.

Putin se rozhodl považovat přechodnou iluzi vítězství v prvním kole voleb za důležitější než zákon a svůj vlastní pocit ublíženosti za důležitější než přesvědčení svých spoluobčanů. Neochotně připustil, že došlo k podvodu; Medveděv užitečně dodal, že ve všech ruských volbách docházelo k podvodům. Odmítnutím zásady „jedna osoba, jeden hlas“ a trváním na tom, že volby budou pokračovat, Putin ignoroval volby občanů, od nichž však zároveň očekával, že se budou účastnit budoucích rituálů podpory. Způsob boje o moc byl vytyčen: vyhrává ten, kdo podvádí.

Zatímco v roce 2000 se Putin dostal do prezidentského křesla jako tajemný hrdina z oblasti beletrie, v roce 2012 se vrátil už jako pomstychtivý ničitel právního státu. Putinovo rozhodnutí nepokrytě zfalšovat volby umístilo ruskou státnost do stavu totální nejistoty. Jeho nástup do úřadu prezidenta v roce 2012 byl tedy začátkem krize nástupnictví. Vzhledem k tomu, že muž u moci byl zároveň mužem, který zlikvidoval budoucnost, přítomnost se musela změnit na věčnost. V letech 1999 a 2000 použil Kreml Čečeny jako nezbytné nepřátele. Čečensko bylo poraženo a čečenský válečník Kadyrov se stal důležitým členem Putinova režimu.

Po podvodech v letech 2011 a 2012 procházela země trvalou domácí politickou krizí, a tudíž se musel objevit stejně trvalý nepřítel. S demonstranty musel být spojen nějaký nepřekonatelný cizí nepřítel, aby za nebezpečí pro ruskou státnost mohli být označeni tito demonstranti, a ne Putin. Akce protestujících musely ztratit jakoukoli spojitost s velmi reálným domácím problémem, který Putin vytvořil, a naopak, musely být dány do spojitosti s vylhaným ohrožením Ruska ze zahraničí. Politika věčnosti potřebuje vytvářet a vytváří problémy, které jsou neřešitelné, protože jsou smyšlené. Fiktivním problémem pro Rusko se v roce 2012 stal plán Evropské unie a USA zničit Rusko.

Permanentní nepřítel Leonida Brežněva, dekadentní Západ, se vrátil do hry. Tato dekadence však byla tentokráte výrazněji sexuálně rozmanitá. Putinův oblíbený filozof Ivan Iljin popsal opozici vůči svým názorům jako „sexuální zvrácenost“, čímž měl na mysli homosexualitu. Tato se o sto let později také objevila jako první reakce Kremlu na demokratickou opozici. Ti, kteří si přáli přepočítat hlasy ve volbách v letech 2011 a 2012, nebyli ruští občané, kteří chtěli vidět, zda byl dodržen zákon, zda byla respektována jejich přání, zda jejich stát přežije. Teď byli bezduchými agenty globální sexuální dekadence, jejichž činy ohrožovaly nevinný národní organismus.

6. prosince 2011, den po prvním protestu v Moskvě, převzal a uveřejnil tehdejší prezident Ruské federace Dmitrij Medveděv na twitteru něčí názor, že hlavní organizátor protestů je „hloupá ovce a kuřbuřt.“ Putin, v té době předseda vlády s plánem znovu se stát prezidentem, řekl v ruské televizi, že bílé stuhy na šatech demonstrantů mu připomínají kondomy. Poté přirovnal demonstranty k opicím, kterou vzápětí mimikou znázornil. Během návštěvy Německa řekl Putin překvapené Angele Merkelové, že ruská opozice je „sexuálně deformována“. Ruský ministr zahraničí začal tvrdit, že ruská vláda se musí postavit proti homosexualitě, aby bránila nevinnost ruské společnosti.

Putinův důvěrník Vladimír Jakunin rozvinul obraz nemyslících ovcí do teorie geopolitiky. Podle jeho názoru, zveřejněného v dlouhém článku v listopadu 2012, bylo Rusko odjakživa konfrontováno s konspirací nepřátel. Tato globální skupina vydávala v celém světě homosexuální propagandu, aby snížila míru porodnosti v Rusku, a tím zachovala sílu západu. Prosazování a rozšiřování práv homosexuálů bylo cílenou politikou zaměřenou na to, aby se Rusové stali „stádem“, kterým budou snadno manipulovat globální kapitáni kapitalismu.

V září 2013 zopakoval tento argument ruský diplomat na konferenci o lidských právech v Číně: práva homosexuálů nejsou ničím jiným než vybranou zbraní globálního neoliberálního spiknutí, jehož cílem je připravit ctnostné tradiční společnosti jako Rusko a Čína na vykořisťování. Prezident Putin o pár dní později učinil další krok na svém osobním globálním summitu ve Valdaji, když přirovnal partnerství osob stejného pohlaví k satanismu. Práva homosexuálů spojil se západním modelem, který „otevírá přímou cestu k degradaci a primitivismu, což má za následek hlubokou demografickou a morální krizi.“ Ruský parlament tehdy přijal zákon „na ochranu dětí před informacemi obhajujícími popírání tradičních rodinných hodnot “.

Lidská sexualita je nevyčerpatelným zdrojem a surovinou pro výrobu strachu. Pokus umístit heterosexualitu do Ruska a homosexualitu za jeho hranice byl fakticky absurdní, ale fakta nikoho nezajímala. Cílem antigay kampaně bylo tlumočit požadavky na demokracii na zamlžené ohrožení ruské nevinnosti: volby = západ = anální styk. Rusko jednoduše muselo být nevinné a za všechny problémy musely být zodpovědni jiní.

Kampaň nezávisela na faktické demonstraci heterosexuality ruské . V předchozích čtyřech letech, když byl Putin předsedou vlády, vytvořil propagandistický mistr Vladislav Surkov sérii jeho fotografií v oblečení s kožešinami a peřím. Nepříliš přesvědčivá byla také Putinova a Medveděvova snaha představit se jako chlapští přátelé prostřednictvím fotografií ve stejném bílém oblečení po badmintonových zápasech. Putin se rozvedl se svou manželkou v době, kdy byla zahájena jeho kampaň proti homosexuálům, čímž přišel o status šampióna rodinných hodnot. V roce 2017 bylo vytváření portrétu Putina jako gay klauna klasifikováno jako trestný čin. Jedna pozorná vědkyně shrnula situaci slovy: „Polibky Putina jsou vyhrazeny pro děti a zvířata.“

Putin nabídl maskulinitu jako argument proti demokracii. Jak uvedl německý sociolog Max Weber, charisma může přispět k vytvoření politického systému, ale nemůže zaručit jeho kontinuitu. Je normální, poznamenal Weber, vytvořit kolem charizmatického vůdce politický a komerční klan. Chce-li však ten člověk jít nad rámec dělení kořisti z loupeží a plánování dalších nájezdů, musí najít způsob, jak přenést svou autoritu na někoho jiného, v ideálním případě způsobem, umožňujícím i další, následný transfer moci. Vyřešení tohoto problému následnictví je předpokladem založení moderního státu.

Weber definoval dva mechanismy, které mohou umožnit to, aby se výbuch charismatu stal trvalou institucí: přes úzus, jako v monarchii, kde je nejstarší syn následníkem otce, nebo prostřednictvím zákona, jako v demokracii, kde pravidelné hlasování umožňuje výměny parlamentů a vládců. Putin zřejmě monarchickou posloupnost neplánoval. Dcery držel v povzdálí od veřejné politiky (byť rodina měla z kapitalismu stylu já na bráchu, brácha na mně prospěch). Zbývající logickou možností je tedy zákon, který v moderním světě obvykle znamená demokracii. Putin sám tuto alternativu odmítl. A tak demonstrace maskulinity poskytla zdání moci na úkor integrity Ruska jako státu.

Zatímco prvním krokem Kremlu bylo spojit demokratickou opozici s celosvětovou sodomií, krokem druhým bylo tvrdit, že protestující pracují pro cizí , jejíž šéfem diplomacie je žena, tedy pro USA. 8. prosince 2011, tři dny po začátku protestů, Putin obvinil Hillary Clintonovou z toho, že je inspirovala – „dala signál.“ 15. prosince prohlásil, že demonstranti byli zaplaceni. Důkazy neposkytl, ale to nevadilo. Úkolem bylo vybrat nepřítele, který nejlépe vyhovoval potřebám vůdce, nikoliv takového, který skutečně ohrožoval zemi.

Pro Putina bylo doopravdy nejlepší nemluvit o skutečných hrozbách, protože diskuse o pravých nepřátelských subjektech by odhalily faktické slabosti a naznačovaly by omylnost a nezdary ambiciózního diktátora. Západ byl vybrán jako nepřítel právě proto, že pro Rusko nepředstavoval žádnou hrozbu. Na rozdíl od Číny nemá EU armádu a dlouhou hranici s Ruskem. USA sice armádu mají, ale drtivou většinu svých vojáků z evropského kontinentu stáhly: z cca 300 000 v roce 1991 na zhruba 60 000 v roce 2012. NATO ještě existuje a přijalo bývalé komunistické země východní Evropy. Barack Obama však zrušil americký plán vybudování systému protiraketové obrany ve východní Evropě v roce 2009 a v roce 2010 Rusko povolilo americkým letadlům přelétat ruský vzdušný prostor při zásobování amerických vojsk v Afghánistánu. Žádný ruský vůdce se v letech 2011 či 2012 nebál invaze NATO a obavy dokonce ani nepředstíral. V roce 2012 američtí představitelé věřili, že usilují o „reset“ vztahů s Ruskem. Když Mitt Romney zmínil v březnu 2012 Rusko jako „geopolitického nepřítele č. 1“, byl zesměšňován. Téměř nikdo, ať už jde o americkou veřejnost, nebo média, nevěnoval pozornost Moskvě. Rusko se dokonce neobjevilo ani v americkém průzkumu veřejného mínění ohledně globálních hrozeb a výzev.

EU a USA byly prezentovány jako hrozby z jednoho jediného důvodu: protože ruské volby byly zfalšované. V zimě 2011 a na jaře roku 2012 vytvořily ruské televizní kanály a noviny vyprávění, že všichni, kdo protestovali proti volebním podvodům, byli placeni západními institucemi. Deník Izvestija tlumočil v článku s názvem „Putin navrhuje tvrdší tresty pro západní loutky” Putinovo přesvědčení, že „ruské opoziční síly zahájily masové protesty, schválené ministryní zahraničí USA Hillary Clintonovou. Spojení mezi opozicí a zradou bylo neoddiskutovatelné, jedinou otázkou byla výše trestu.

Putin oslabil ruský stát, a právě proto musel tvrdit, že to udělali jeho odpůrci. Vzhledem k svému přesvědčení, že „by bylo nepřípustné umožnit zničení státu proto, aby se uspokojila touha po změně,“, si vyhradil právo označovat názory, které se mu nelíbí, za hrozbu pro Rusko.

Po roce 2012 již nemělo smysl představovat Rusko jako zemi, v níž bylo hůř v minulosti a bude díky současným vládním reformám lépe v budoucnosti. Základem ruské politiky se muselo stát nepřátelství ze strany USA a EU. Putin zredukoval ruskou státnost na svůj oligarchický klan a na právě probíhající okamžik. Jediným způsobem, jak odrazit vizi budoucího kolapsu, bylo popsat demokracii jako okamžitou a trvalou hrozbu. Poté, co Putin budoucnost popsal jako hrozící propast, potácení na jejím okraji musel popsat jako zápas v džudu.

V roce 2012 Putin jasně řekl, že demokracii chápe jako rituální podporu své osoby. Znamenalo to, jak informoval ruský parlament ve své výročním proslovu o stavu země, „dodržování zákonů, pravidel a předpisů a úctu k nim.“ Dle jeho logiky Rusové nemají právo protestovat proti antidemokratickým krokům své vlády, protože demokracie od nich vyžaduje, aby sladili své duše se zákony, které takové protesty zakazují.

Urážka veřejného činitele se stala trestným činem. Zákon o citlivosti náboženských otázek učinil z milice donucovací orgán v oblasti pravoslavné církve. Jako bylo klasifikováno uveřejnění karikatury Ježíše nebo hraní Pokémon Go v kostele. Zvýšily se kompetence a rozpočet FSB a její úředníci získali právo střílet bez varování. Nová jednotka FSB byla pojmenována podle Felixe Dzeržinského, zakladatele Čeky, předchůdce KGB a FSB. Definice zrady byla rozšířena tak, aby zahrnovala poskytování informací nevládním organizacím za hranicemi Ruska, což z napsání pravdy do emailu udělalo závažný zločin. Zakázán byl „extremismus“, ovšem bez toho, že by někdo definoval, co si pod tímto pojmem představovat. Byly zakázány nevládní organizace, „pracující proti zájmům Ruska“. Ty, které obdržely finanční prostředky ze zahraničí – opět velmi vágní definice zahrnující jakoukoli formu mezinárodní spolupráce, například konání konference – byly povinny zaregistrovat se jako „zahraniční agenti“.

V den, kdy vstoupil v platnost zákon o „zahraničních agentech“, se na budovách v Moskvě, v nichž sídlily nevládní organizace, objevily graffiti nápisy “Zahraniční agent USA“. Jedním z cílů byl Memorial, Památník, specializující se na materiály o dějinách Ruska ve 20. století. Vlastní minulost Ruska se stala hrozbou z ciziny. Památník dokumentoval utrpení sovětských občanů, včetně Rusů, během stalinistického období. Je jasné, že kdyby původcem všech problémů Ruska bylo zahraničí, takovéto akce by neměly žádný smysl. Politika věčnosti ničí historii.

O tom, že ruský stát může být ještě nějakou dobu udržován cestou falšovaných voleb a selektivní války, není pochyb. Tytéž obavy, které způsobuje neexistence principu nástupnictví, se mohou projevit i v zahraničí a vytvářet skutečné nepřátelství a nanovo zahájit celý proces. V roce 2013 začalo Rusko svádět nebo nutit své evropské sousedy, aby se zbavily svých vlastních institucí a historie. Když se Rusko nemůže stát Západem, nechť se na Západ stane Ruskem. Tím, že Rusko mohlo využít nedostatků americké demokracie k tomu, aby byl do nejvyšší funkce americké administrativy zvolen klient Ruska, Putin dokázal, že zbytek světa není o nic lepší než Rusko. Kdyby se EU nebo USA rozpadly během Putinova života, umožnilo by mu to pěstovat iluzi věčnosti.

Upravený výňatek z knihy Timothyho Snydera The Road to Unfreedom: Russia, Europe, America