Galavečer Human Rights Campaign, řeč Meryl Streepové


Zdroj: The Hollywood Reporter, úvodní foto: Calgary Blogger Mike Morrison with His Sign, JMacPherson, překlad: Robert Nerpas

Komentář by byl zcela zbytečný…

Děkuji ti, Kene, za tento velkorysý hold. Nedovedu si představit, co jsem udělala, že jsem si tuto čest zasloužila. Udělala jsem to, že ve filmu Hodiny jsem políbila Allison Janneyovou, a pak v dalším záběru, a dalším a dalším… a nebylo to těžké. Jsem docela hrdá na své veselé zobrazení terapeuta zabývajícího se léčbou homosexuálů na heterosexuály v show Lisy Kudrowové Web Therapy – mám pocit, že by se na tyto díly mohl chtít podívat náš viceprezident, protože moje postava má stejné názory, jako má on, ačkoli u mně je to v komedii, takže by mu to tak jako tak nedošlo.

A chci poděkovat [prezidentovi ] Chadovi [Griffinovi] a všem členům Kampaně pro za tuto dojemnou a smysluplnou poctu, kterou věnuji svým gay a trans učitelům, kolegům, agentům, mentorům a přátelům, kteří by měli být pochváleni (nebo obviněni) za to, že tady dnes večer jsem, protože mě učili od útlého věku, a připomínají mi dnes a denně, to nejlepší: abych byla sama sebou a těšila se z práce a ze života.

Jsem vděčná této neuvěřitelné organizaci za to, co dělá, za to, že tak inteligentně, systematicky a strategicky zabezpečuje a chrání základní práva LGBTQ Američanů. Hodně pokroků v akceptaci, obhajobě a dodržování zákonů jde přímo na vrub vašeho úsilí a díky vám si lidé, které miluji, užívají lepší, silnější a bezpečnější život. Děkuji vám za to.

Když jsem jako mladá dívka vyrůstala v měšťáckém New Jersey, celý můj umělecký život opečovávali lidé, kteří žili ve svěrací kazajce konformního předměstského života. Koncem 50. a počátku 60. Let byly všechny domy v mém okolí stejně velké, veškeré dění probíhalo ve stejném stylu a cílem všech ve škole bylo cílem všech vypadat a chovat podobně. Vyčnívat z řady, odlišovat se bylo jako namalovat si na čelo terč. Museli jste mít na to zvláštní druh odvahy. Někteří z mých učitelů byli nuceni žít celý život skrytě, v utajení. Avšak Pavel Grossman, můj učitel hudby v šesté a sedmé třídě, byl jedním z nejstatečnějších lidí, jaké jsem kdy znala. Později, když jsem byl na vysoké škole, jsem se dočetla, že si prošel změnou pohlaví a stal se jednou z prvních transgender žen v zemi. Po operaci se vrátila zpět do naší střední školy v Basking Ridge, kde učila více než 30 let, jako Paula Grossmanová, a okamžitě byla propuštěna. Svůj spor za protiprávní vyhození a náhradu mzdy dotáhla během sedmi let až k Nejvyššímu soudu. Její případ sice nebyl akceptován, a tudíž prohrála, ale nakonec jí byl přiznán důchod v rámci mimosoudního vyrovnání za „zdravotní postižení“ (byť jejím jediným postižením byl nesouhlas školní rady). Byla to upovídaná, tvrdohlavá, skvělá učitelka, ale už nikdy neučila, avšak její případ připravil půdu pro mnoho následujících případů diskriminace. S manželkou vychovaly tři děti. Pracovala jako v úřadu městského plánování, hrála na piano a zpívala v koktejlových barech po celém New Jersey. Já si ji ale pamatuji si jako pana Grossmana a vzpomínám si, když nás v roce 1961 vzal na exkurzi k Soše svobody. Celá naše třída stála u nohou té krásné ženy a zpívala píseň, kterou nás naučil, s textem básně, vyrytým u paty pomníku.

Nepamatuji si, co jsem dělala minulé úterý, ale pamatuji si píseň, kterou nás pan Grossman naučil. Tehdy rozechvívala mé 11leté srdce a dnes burcuje mé svědomí. Zemřela v roce 2003, Bůh buď její duši milostivý.

Můj učitel klavíru George Vauss, v roce 1965 mu bylo osmdesát, žil v malém domku v lese v Berkeley Heights se svým partnerem Philem (jak mi řekla maminka, se svým milencem po dobu padesáti let). Jeho dům byl magickým místem, naplněným hudbou, ptáky a exotičnem, suvenýry z jeho cest po střední a Jižní Americe. Nebudu vám představovat všechny mé homosexuální učitele, jen některé z nejvlivnějších osobností v mé minulosti, pozoruhodné lidi, kteří ze mne udělali umělkyni a kteří zcela zbytečně žili pod tlakem.

Výhodou stáří je, že jste schopni zaznamenat dosažený pokrok. Můžete upřímně říci: Věci jsou dnes lepší. Jaký je ten slavný citát? „Cenou za svobodu je nekonečná ostražitost?“  Všichni si myslí, že to řekl Jefferson, ale byl to Ir John Curran Philpot, jak možná nevíte, který také řekl: „Zlu se daří tehdy, když dobří lidé nic nedělají.“

Podívejte, o co tady jde. Lidský život je organizován určitým způsobem, jsou nastaveny hierarchie, kdo jej řídí, kdo dělá zákony a kdo prosazuje jejich dodržování, v podstatě téměř stejným způsobem po dobu nějakých, ach, asi 40.000 let. Ano, vím, byly tam nějaké kultury založené na příbuznosti v ženské linii, některé vzdálené, které více tolerovaly rozdílnost, některé takzvané demokracie před 2000 lety (v nichž byly. Samozřejmě, vyloučeny ženy, a také otroci). Největší a nejbohatší, a také nejhorší, byly nejlepšími, a člověkem byl skoro vždycky výhradně Muž.

Ale najednou se v 20. století, z důvodů, které v mých dvou zbývajících minutách nemám šanci vyjmenovat, mraky rozestoupily. Něco se změnilo. Poprvé za 39.999 let začaly být ženy považovány když už ne za rovnoprávné s muži, tak alespoň za ty, kdo si rovnoprávnost zaslouží. Muži a ženy jiné barvy pokožky také chtěli rovnoprávnost. Lidé sexuální orientace a genderové identifikace mimo status quo rovněž požadovali uzákonění rovnoprávnosti. Stejně tak i osoby se zdravotním postižením. Všichni jsme si vybojovali svá práva, která nám již byla, čistě teoreticky, garantována naší ústavou před 200 lety.  Soudy a společnost se nakonec chytily a uznaly naše nároky. Úžasně, a když se na to podíváme z pohledu lidské historie, velmi rychle došlo k posunu kultury. Staré hierarchie a automatické nároky se převrátily.

Což nás přivádí k dnešku. Neměli bychom být překvapeni, že fundamentalisté všeho druhu se aktivizují a vztekají. Neměli bychom být překvapeni, že tyto zásadní změny podstatně víc stojí, než jsme si původně mysleli. Neměli bychom být překvapeni, že ne každý je s tím v pohodě.

Pokud přežijeme tuto nejistou dobu, pokud nás jeho katastrofální pud k pomstě nepřivede k nukleární zimě, budeme muset za to hodně poděkovat našemu současnému vůdci. Za to, že nás probudil, abychom si uvědomili, jak křehká je svoboda. Jeho našeptávači nás upozorní na případné nedostatky v rozložení sil ve vládě. Na to, jak jsme se spoléhali na dobrou vůli a obětavost většiny dřívějších nájemníků Oválné pracovny. Jak je kuriózní pojmy jako zvyky, čest a povinnost nutily k dodržování určitých praktik transparentnosti a odpovědnosti. Jak toto všechno může být ignorováno. Jak může být autorita výkonné moci v rukou toho, kdo touží pouze po výhodách pro sebe sama, využívána proti lidem, jejich ústavě a jejich Listině práv. Bič exekutivy prostřednictvím twitteru může bičovat a zastrašovat, trestat a ponižovat, znehodnocovat v očích veřejnosti tisk a domnělé nepřátele s křečovitým pravidelnosti a snadno vyprovokovatelnou předvídatelnosti.

A tak jsme zde, v roce 2017. Zdá se, že všechny prohlížeče se zhroutily. V nebezpečí, že ztratíme velkou část našich informací, se jakoby vracíme do továrního nastavení. Ale nevrátíme se do starých špatných časů nevědomosti a obtěžování, útlaku a skrývání toho, kdo jsme. Protože to dlužíme lidem, kteří zemřeli za naše práva (a kteří zemřeli dříve, než se jim dostalo jejich vlastních). Dlužíme to průkopníků hnutí LGBTQ, stejně jako Paulu Grossmanovi a lidem v předních liniích všech hnutí za občanská práva, a nesmíme je nechat na holičkách. Ano, jsem nejvíce přeceňovaná, „převyznamenána“ a v současné době také nejvíce proklínána mé generace, která má ráda fotbal. Ale proto jste si mne sem pozvali. Že jo?

Váha všech těchto ocenění je součástí toho, co mne přivádí na toto podium. Nutí mne navzdory mému přirozenému instinktu (který mi káže zůstat doma) postavit se před lidi a říkat slova, která nebyla napsaná pro mě, ale vychází z mého života a mého přesvědčení, že se musím postavit. Je těžké postavit se. Nechci to dělat. Chci číst, zahradničit a naložit nádobí do myčky. Je trapné a děsivé namalovat si cíl na čelo. … A vystavuje vás to útokům trollů a armád hnědokošilatých robotů a mnoha horších, a jediný způsob, jak to můžete udělat, je, pokud máte pocit, že musíte. Musíte. Nemáte na vybranou, musíte promluvit a postavit se a jednat.

 

The following two tabs change content below.
FreeMagOne

FreeMagOne

Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.