Jsou naším nebezpečím uprchlíci anebo my sami?


Úvodní foto: Discovery of the Mississippi by De Soto, Architect of the Capitol

Pokud mohu sledovat činnost současné koalice a jejího nejkontroverznějšího politika, oligarchu Andreje Babiše jako ministra financí, tak naším nebezpečím je především koaliční „dvojka“ ČSSD a Hnutí se svým předsedou. Sociální demokracie utužuje svojí centrální moc, místo prevence, přibývá kamer. Ministr vnitra by chtěl uplatnit „jednou a dost“, zvýšit tresty a pokuty, a to včetně těch u prvních provinilců. Kamery „šmahem“ přibývají po celém státě. nás sleduje dnem i nocí, aniž si to uvědomujeme, přesně podle předvolebního hesla ANO „My nebudeme dělat politiku ale správná rozhodnutí.“ Naši volení zástupci, počínaje již na komunální úrovni, zapomínají, kdo jim dal hlas, a nejdou spontánně mezi své voliče. Nůžky mezi obyčejnými občany a jimi zvolenou „elitou“ se až příliš rozevírají. Raději než náročnou prevenci, která je neoddělitelnou součástí demokracie, volí represi, která je snadnější, ale stojí podstatně více peněz. Jedním z takových rozhodnutí je centrální elektronická evidence tržeb. Tak, jako je to bývalému komunistovi a informátoru StB vlastní, zavádí centrální státní udavačství. Než aby se zajímal o zprávu Evropské komise, že Česká republika by měla zprůhlednit a zjednodušit výběr daní, zavede „účetní teror“. Pokud je mi známo, tak snad toto opatření funguje na Tchajwanu, kde jsou dokonce doklady z elektronické evidence slosovatelné, ale co je především důležité, tchajwanská vláda snížila také daně. Výběr daní se zlepšil o několik desítek procent.  Bohužel to také souvisí s debyrokratizací státní správy. Když se ale o možnosti centrálního referenda hovoří o počtu podpisů 250 tisíc, tak je vidět, že vláda nechce subsidiaritu, nechce oslabení centrální moci a posílení komunální regionální politiky a více zapojení občanů do politiky. Ona chce „vládnout“, ne jen vymezit mantinely a kontrolovat. Pokud skutečně projde elektronická evidence tržeb, skončí plno drobných živnostníků a přibudou fronty na úřadech práce, a opět to bude „rána“ střednímu stavu. Něco takového tady už bylo. Jak je možné, že 8 milionové Švýcarsko má jen 7 členů centrální vlády a naše země s 10 miliony členů 17? Ministr financí by se měl především zamyslet, proč je v daňových rájích evidováno 13.409 českých firem!

„S rostoucím počtem státních zásahů klesá pravděpodobnost shody podstatné části obyvatel na konkrétní akci… Dle obecně sdíleného názoru demokratická vláda funguje dobře, pokud se funkce státu omezují na oblasti, v nichž lze dosáhnout skutečné shody většiny obyvatel. Cena, kterou musíme zaplatit za fungování demokratického režimu, spočívá v omezení státních zásahů na oblasti, v nichž lze dosáhnout shody. Je velkou zásluhou liberální společnosti, že snižuje nutnost shody na minimální úroveň odpovídající názorové pluralitě svobodné společnosti.“ Toto zdůvodnění vysvětluje, proč státní, vládní zásahy do života občanů – byť s veřejným zájmem motivovaných důvodů – ohrožují svobodu. Předpokládají totiž konsensus, který však neexistuje, a proto je nutné prosadit je donucením. Moderní používá skutečně různých donucovacích prostředků, aby dosáhl neuskutečnitelných cílů… Dobře míněná patriarchální starost však také oslabuje lidi, protože jim bere podnikatelského ducha, který představuje nedílnou součást svobody. Zlo, způsobené dlouhodobou závislostí na zaopatřovacím státu, vyšlo najevo po rozpadu Sovětského svazu. Velká část obyvatel, která náhle přišla o veškerou státní podporu a nebyla zvyklá postarat se sama o sebe, začala toužit po obnově tyranského chomoutu. Valná většina dnešních občanů vůbec netuší, čemu vděčí za svou svobodu a blahobyt – tedy zejména dlouhodobému a úspěšnému boji za práva, z nichž nejdůležitějším je právo vlastnické, o jehož důležitosti pro svobodu člověka nezávisle píše ve svém „Mysteriu kapitálu“.  Aristokrat ve své knize „Demokracie v Americe,“ vyšlé před více jak 160 lety, o budoucích generacích napsal: „Nebojím se, že by se ve svých vůdcích setkali s tyrany, ale spíše poručníky. Takoví „poručníci“ zbaví své národy svobody tím, že uspokojí touhy občanů a poté využijí jejich závislosti na své velkorysosti.“ Tocqueville předpovídal demokratickou despocii, ve které se „nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí“ neustále honí „ za drobnými a všedními zábavami, jimiž sytí svou duši“. A dohlíží na ně laskavá paternalistická vláda – moderní zaopatřovací stát.

„Tato vláda ochotně přispívá k jejich štěstí, chce však být jeho jediným strůjcem a rozhodčím. Pečuje o jejich sociální zabezpečení. Předvídá a zajišťuje jejich potřeby. Usnadňuje jim zábavu. Spravuje jejich nejdůležitější záležitosti. Řídí jejich podnikání. Upravuje vlastnické nástupnictví a rozděluje dědictví. Kdyby je tak ještě dokázala zbavit znepokojivého přemýšlení a námahy žít!“ Rovnost na to lidi připravila a často to dokonce považovali za dobrodiní!

„Když tedy svrchovaná moc vzala do svých silných rukou postupně všechny jednotlivce a uhnětla je podle své libosti, rozpřahuje svou náruč na celou společnost. Zatahuje nad ní síť drobných, složitých, pedantických a univerzálních pravidel, z nichž by nemohli uniknout ani nejoriginálnější duchové a nejstatečnější duše a předstihnout tak dav. Neláme ničí vůli, nýbrž jí oslabuje, ohýbá, usměrňuje. Zřídka k nějaké činnosti nutí, naopak brání lidem jednat. Nic neničí, brání jen vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda“.

Je tohle to, co chceme, anebo už jsme v tom?

Zdroj:  Richard Pipes, Svoboda a vlastnictví