„Nenávist, která začala s Židy, nikdy neskončila u Židů. Chtěl bych, abychom tomu dnes rozuměli. Nebyli to jen ŽIDé, kteří trpěli pod Hitlerem. A nejsou to jen Židé, kteří trpí pod Islámským státem, Al-Kajdou nebo pod islamistickým džihádem. Děláme velkou chybu, když myslíme, že antisemitizmus je nebezpečí jen pro Židy. V prvé řadě je to nebezpečí pro Evropu a pro svobody, kterých jsme v posledním století dosáhli. U antisemitizmu nejde o Židy, nýbrž o antisemity. Jde o lidi, kteří nechtějí převzít zodpovědnost za vlastní chyby, a proto dávají vinu druhým. Když byl člověk během dob křižáckého tažení křesťan anebo po první světové válce Němec, a viděl, že se svět nevyvíjel tak, jak si to představoval, dal na základě zkušeností vinu Židům. A právě toto se dnes děje. Nemohu nakonec říkat , jak je to pro vás nebezpečné. Ne jenom pro Židy, nýbrž pro všechny, pro svobodu, soucit a lidstvo. Antisemitizmus je v kultuře prvním symptomem nemoci, prvním varovným znamením kolektivního úpadku. Když Evropa připustí, aby se antisemitizmus rozšířil, je to začátek jejího konce. Chtěl bych v tomto krátkém příspěvku tento neurčitý a zavádějící fenomén „antisemitizmus“ analyzovat, neboť je nezbytné jasně a s přehledem vědět, co to antisemitizmus je, proč se objevuje a proč jsou antisemité přesvědčeni o tom, že nejsou antisemitští.
Nejprve by chtěl definovat pojem antisemitizmus. Nemít rád Židy není žádný antisemitizmus. Všichni známe lidi, které nemáme rádi. Je to normální a lidské a není to nebezpečné. Kritizovat IZRAEL není žádný antisemitizmus. Naposledy jsem mluvil s několika školáky v Británii a oni se mne ptali, jestli „je antisemitské kritizovat Izrael“, Řekl jsem jim, že není, a vysvětlil jim ten rozdíl. Zeptal jsem se jich: „Věříte, že máte právo kritizovat britskou vládu?“ Všichni zvedli ruku. Pak jsem se opět zeptal: „Kdo z vás věří, že Velká Britanie nemá právo na existenci?“ Nikdo z nich ruku nezvedl. „Nyní znáte ten rozdíl“, řekl jsem a všichni rozuměli. Antisemitizmus znamená, že Židům je odříkáno právo společně existovat jako Židé, s těmi samými právy jako každý ostatní. V různých dobách přijímal rozdílné formy. Ve středověku byli Židé nenáviděni kvůli jejich náboženství. V 19. a raném 20. století byli nenáviděni kvůli své rase. Dnes jsou nenáviděni kvůli jejich národu, státu Izrael. Antisemitizmus vystupuje v různých formách, ale stále znamená totéž – názor, že Židé nemají právo existovat jako svobodní a rovnocenní lidé. Já a moji současníci bychom skutečně neočekávali, že se antisemitizmus do Evropy vrátí ještě v době, kdy jsou zde ještě přítomny vzpomínky na holocaust. Nepočítali jsme s tím, protože Evropa již společně jednou přistoupila k precedentu, aby virus antisemitizmu již nikdy nemohl žádný stát zachvátit. K tomuto tématu proběhla intenzivní výměna názorů. Byly schváleny antirasistické zákony. Na školách byly předávány znalosti o holocaustu a došlo k mezináboženskému dialogu. Přesto přese všechno se antisemitizmus vrátil.
27. srpna 2000 se ve Stockholmu setkali zástupci 46 vlád z celého světa, aby vydali společné prohlášení ke vzpomínce na holocaust a k trvajícímu boji proti antisemitizmu, rasismu a předsudkům. Pak přišlo 11. září 2001 a během několika málo dní zaplavily internet spiklenecké teorie, v nichž se zdůrazňovalo, že to je dílo Izraele a jeho tajné služby Mossad. V roce 2002 jsem byl během svátku pesach spolu s jedním židovským manželským párem z Paříže ve Florencii, když rodičům zavolal syn a řekl jim: „Mami, tati, je čas odejít z Francie. Už zde nejsme v bezpečí.“ V roce 2007 jsem řekl při jednom soukromém setkání třem tehdy evropským vůdcům, Angele Merkelové, předsedovi Evropské rady Jose Manueli Barrosovi a prezidentu Evropské komise Hansovi-Gertu Pötteringovi, že se Židé v Evropě začali ptát, jestli je v Evropě pro ně v budoucnu místo. To bylo před devíti lety. Od té doby je to ještě horší. Již v roce 2013, ještě předtím, než došlo k těm několika nejhorším událostem, zjistila agentura Evropské unie pro základní práva, že skoro třetina všech evropských Židů uvažuje kvůli antisemitizmu o vystěhování. Ve Francii to bylo 46 %, v Maďarsku dokonce 48 %. Bez ohledu na to, jste-li Židé, křesťané nebo muslimové, rád bych se vás zeptal: žili byste v zemi, kde musíte být při motlitbě chráněni ozbrojenými policisty? V které musí být vaše děti hlídány ve škole ozbrojeným bezpečnostním personálem? V které na veřejné ulici riskujete nadávání a útoky, když nosíte znak vaší víry? V které vaše děti na univerzitách urážejí a zastrašují na základě událostí, k nimž dochází v jiné části světa? V které jsou vaše děti překřikovány a umlčovány, když chtějí vysvětlit jejich pohled na tyto události?
To se děje Židům v celé Evropě. V každé jednotlivé zemi Evropy bez výjimky mají Židé strach o budoucnost svých dětí. Když to takto půjde dál, budou Židé z Evropy nadále odcházet, až zůstane „čistá“. Jak se to mohlo stát? Stejně tak, jako viry porazí lidský imunitní systém, tedy „mutací“.
V novém antisemitizmu zaznamenáváme ve srovnání s tím dřívějším tři rozdíly. Jeden z nich jsem již zmínil. Dříve byli Židé nenáviděni kvůli jejich náboženství, pak na základě rasy, a nyní kvůli jejich národnímu státu. Druhý rozdíl spočívá v tom, že epicentrum starého antisemitizmu leželo v Evropě. Dnes se nachází na Středním východě a odtud je elektronickými médii rozšiřováno do celého světa. Třetí rozdíl je obzvláště znepokojující. Jak jsem již uváděl, je jednoduché někoho nenávidět, ale těžké veřejně tuto nenávist ospravedlnit. Když chtěli lidé v minulosti svůj antisemitizmus ospravedlnit, dělali to cestou hledání opory v autoritativním zdroji jejich kultury. Ve středověku to bylo náboženství, přesněji náboženské antižidovství. V časech po osvícenství to v Evropě byla věda. Nosnými sloupy byly nacistická ideologie, sociální darwinismus a vědecké zkoumání rasy. Dnes jsou nejvyšším autoritativním zdrojem světa lidská práva. Proto je Izrael, jediná neomezená funkční demokracie se svobodným tiskem a nezávislou justicí na Blízkém Východě, pravidelně obviňován z páchání jednoho z pěti smrtelných hříchů na poli lidských práv (RASISMUS, apartheid, zločiny proti lidskosti, etnické čistky a pokus o genocidu).
Nový antisemitizmus je mutován, takže každý může zdůrazňovat, že není antisemita. „Já nejsem žádný rasista,“ slyšíme často, „já nemám problém s Židy ani s židovstvím. Já mám problém pouze se státem Izrael“. S jediným židovským státem na světě, obleženém 56 muslimskými a 103 křesťanskými státy. Se státem, který zaujímá pouze 0,25 procent zemské masy Blízkého východu. Izrael je jediný stát z těch 193 členských států Organizace spojených národů, jehož existence je pravidelně zpochybňována, země, kterou chce Irán a další země zničit.
Antisemitizmus znamená upírat Židům ta práva, které mají ostatní lidé. V současné době vystupuje ve formě „antisionizmu“. Noví antisemité popírají přirozený rozdíl mezi židovstvím a sionizmem, mezi Židy a Izraelci. Byli to Židé, ne Izraelci, kteří byli zabiti při teroristických útocích v Toulouse, Paříži, Bruselu a Kodani. Antisionizmus je antisemitizmus naší doby. Ve středověku byli Židé obviňováni, že otrávili studně, rozšiřovali mor a zabíjeli křesťanské děti, aby požívali jejich krev. V nacistickém Německu byli obviňováni, že kontrolují jak kapitalistickou Ameriku, tak komunistické Rusko. Dnes jsou obviňováni, že řídí jak Islámský stát, tak Ameriku. Všechny tyto mýty jsou recyklovány od legendy rituálních vražd až k Protokolům sionských mudrců. Karikatury, které zaplavují Blízký východ, jsou napodobeninami těch, které byly od roku 1923 až do roku 1945 zveřejňovány v Der Stürmer, hlavním propagandistickém prostředku nacistů.
Nejsilnější zbraň nového antisemitizmu je podmanivá ve své jednoduchosti. Vypadá takto: „K dalšímu holocaustu nesmí dojít. Ale Izraelci jsou noví nacisté, Palestinci noví Židé a všichni Židé jsou sionisti. Židé sami jsou proto skutečnými antisemity dnešní doby.“
A to nejsou žádné marginální pohledy. Tyto pohledy jsou intenzivně šířeny v muslimském světě a také uvnitř evropských společností a pomalu infikují extrémní „levičáky“, extrémní „pravičáky“, akademické kruhy, spolky a dokonce i některé církve. Poté, co se Evropa sama vyléčila z antisemitizmu, bude kontinent, který jako kolébka holocaustu nezvládl minulost, nově opět infikován.
Antisemitizmus je forma „kongvitivního“ selhání a vyvíjí se, když má některá skupina pocit, že se její svět rozklížil. Poprvé se dostal do popředí ve středověku, když křesťané zaznamenali, že byli islámem poraženi na územích, které pokládali za své vlastní, obzvláště Jeruzalém. V roce 1096 se křižáčtí rytíři na cestě do Svaté země zastavili na severu Evropy, aby vyhladili židovské obce. Ve 20. letech 20. století se antisemitizmus objevil po rozpadu Osmanské říše na Blízkém východě. Do Evropy se vrátil v 70. letech 20. století během hospodářské recese a opět oživeného nacionalizmu a z těch samých důvodů – recese, nacionalizmus a odpor proti imigrantům a ostatním menšinám – se zde nyní opět vynořil.
Antisemitizmus se vyvíjí, když se místo politiky naděje a důvěry prosazuje politika strachu, z níž se rychle stává politika nenávisti. Komplexní problémy jsou přitom redukovány na jednoduchosti. Svět je nyní jen černý a bílý, vina leží výhradně na jedné straně a druhá strana je vždy pouze obětí. Mezi stovkami možných viníků je vypíchnuta jedna skupina. Argument je stále tentýž – my jsme nevinní, vy jste vinní. Abychom byli svobodní, musíme vás, Židy nebo stát Izrael, zničit. Tak začínají těžké zločiny. Židé byli nenáviděni, protože byli jiní. Byli nejnápadnější nemuslimskou menšinou na islámském Blízkém východě. U antisemitizmu šlo vždy o neschopnost jedné skupiny vytvořit místo pro rozmanitost. Žádná skupina, která tak jedná, nevytvoří a nemůže nikdy vytvořit svobodnou společnost.
Skončím tam, kde jsem začal. Nenávist, která začíná u Židů, neskončí nikdy u Židů. U antisemitizmu jde o Židy až v druhé řadě. Jde především o neschopnost skupiny převzít zodpovědnost za vlastní chyby a vytvářet si budoucnost vlastním úsilím. Žádná společnost, která podporuje antisemitizmus, se nikdy nedostala ke svobodě, úctě k lidským právům nebo k náboženské svobodě. Každá společnost, v níž převládá nenávist a touha po zničení nepřítele, nakonec zničí sama sebe.
Dnešní Evropa není úplně antisemitská. Připouští však, že antisemitizmus ji novými elektronickými médii zasáhl. Evropa nepoznala, že nový antisemitizmus je jiný než ten starý. Dnes jsme se nevrátili do 30. let 20. století. Spíše se blížíme k roku 1879, kdy v Německu Wilhelm Marr založil „Antisemitskou ligu“, k roku 1886, kdy Edouard Drumont zveřejnil „La France Juive“, a k roku 1897, kdy se Karl Lueger stal starostou Vídně. Toto jsou klíčové momenty rozšíření antisemitizmu, a vše, co musíme udělat, je vzpomenout si, že to, co se tehdy říkalo o Židech, se dnes říká o židovském státě.
Historie Židů v Evropě nebyla vždy šťastná. Zacházení se Židy rozšířilo lidstvu jazyk o nové pojmy: učené hádky, nucená konverze, inkvizice, vyhnání, autodafé (církevní soud), ghetto, pogrom a holocaust. O slova, která byla psána krví a slzami Židů. Přesto přese všechno Židé Evropu milovali. Dali jí řadu jejích největších vědců, spisovatelů, akademiků, hudebníků a moderních myslitelů. Když se Evropa opět nechá svést na cestu antisemitizmu, vrátí se do minulosti, o níž jsem vyprávěl. Nejdříve to byli Židé, pak křesťané. Pak homosexuálové. Pak ateisté. Až z evropské duše zůstala jen vzdálená vybledlá vzpomínka.
Pokusil jsem se vám dnes mluvit ve jménu zavražděných Romů, Sintů, homosexuálů, jinak myslících, duševně a tělesně postižených, jednoho a půl milionu židovských dětí, které byly zavražděny kvůli náboženství jejich prarodičů. Vaším jménem vám říkám: Víte, kam tato cesta vede, nejděte jí ještě jednou! Vy jste ti vůdci Evropy. Budoucnost Evropy leží ve vašich rukách. Když to neuděláte, pak Židé odejdou, evropská svoboda bude pohřbena a jméno Evropy bude navždy morálně pošpiněno. Udělejte tomu všemu konec, pokud to ještě jde!
Zdroj: Jüdische Rundschau, Projev bývalého britského velkorabína Jonathana Sackse 27. září 2016 v Evropském parlamentu v Bruselu
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.