Barack Obama: Dnešek je nejlepší čas na život

Autor: , zdroj: wired.com, překlad: Robert Nerpas, úvodní foto: at American University, Will White, commons.wikimedia.org

Když mě měsíčník WIRED požádal, abych se stal hostujícím redaktorem listopadového vydání, neváhal jsem. Vím, že právě kulminuje volební období a díky každodenní práci jsem víc než vytížený.  Ale když mám šanci ponořit se do problematiky meziplanetárního cestování nebo se připojit k do hloubky jdoucí debatě o umělé inteligenci, nemohu říci ne. Miluju tyhle věci. Vždy jsem je miloval. Proto byl mým oblíbeným filmem loňského roku snímek Marťan. Mám samozřejmě tendenci k tomu, abych miloval jakýkoli , kde Američané vzdorují osudu a inspirují zbytek světa. Ale na tomto filmu mne opravdu chytilo za srdce to, že ukazuje, jak lidé – prostřednictvím své vynalézavosti, svého přesvědčení o síle fakt a rozumu a, koneckonců, své víry v jiné lidi – najdou vědecké řešení téměř každého problému.

Jsem člověk, který vyrůstal na filmu , a lhal bych, kdybych řekl, že neměl alespoň malý vliv na můj pohled na svět. Líbil se mi jeho optimismus, základní víra v jeho jádru, že lidé na této planetě se mohou spojit a budovat lepší zítřek bez ohledu na různý původ a vnější rozdíly. Pořád v to věřím. Věřím, že můžeme společně pracovat na velkých věcech, které zkvalitňují životy lidí tady i v celém světě. A i když nás nějaká práce na cestování rychlostí světla ještě čeká, stále věřím, že a technologie jsou tím správným činitelem, který urychluje tuto změnu pro každého.

Ještě je zde něco, čemu věřím: jsme daleko lépe vybaveni pro to, abychom čelili problémům, než kdykoli předtím. Vím, že se to jeví v rozporu s tím, co v těchto dnech vidíme a slyšíme v kakofonii kabelových zpravodajských kanálů a sociálních médií. Ale až budete příště bombardováni těmi nejzaručenějšími tvrzeními o tom, jak je naše země odsouzena k zániku či jak svět praská ve švech, ignorujte cyniky a šiřitele strachu. Protože pravdou je, že kdybyste si mohli k životu vybrat kteroukoli etapu lidských dějin, vybrali byste si tuto. Právě tady v Americe, právě teď.

Podívejme se na to celkově. Dle jakéhokoli měřítka je tato země lepší, tento svět lepší, než tomu bylo před 50 lety, před 30 lety, nebo dokonce před osmi lety. Pomiňme chmurné odstíny padesátých let, kdy byly ženy, menšiny a osoby se zdravotním postižením vyloučeny z většiny oblastí amerického života. Až od roku 1983, kdy jsem dokončil vysokou školu, se začala snižovat míra kriminality mladistvých, těhotenství teenagerů a chudoby. Průměrná délka života vzrostla. Zvýšil se také počet Američanů s vysokoškolským vzděláním. Desítky milionů Američanů nedávno získaly zdravotní pojištění. Do vedení našich podniků a komunit se dostali černoši a latinoameričané. Zvýšilo se zaměstnávání žen, které zároveň více vydělávají. Kdysi ztichlé továrny opět žijí a jejich montážní linky chrlí nové produkty, odpovídající dnešní době čisté energie.

A jak se zlepšila Amerika, zlepšil se i celý svět. Více zemí poznalo demokracii. Více dětí chodí do školy. Méně lidí trpí chronickým hladem či žije v extrémní chudobě. Ve více než dvacítce zemí – včetně té naší – mají lidé možnost vzít si toho, koho milují. A loni se národy světa spojily a podepsaly tu nejkomplexnější dohodu o boji s klimatickými změnami v lidské historii.

K tomuto pokroku nedošlo jen tak náhodou. Došlo k němu díky tomu, že lidé se spojili a vybrali si lepší perspektivy, protože lídři prosazovali chytrou politiku, zaměřenou na , protože se lidem otevřely možnosti a výhledy do budoucna a s nimi se otevřela také občanská společnost.  Avšak k tomuto pokroku došlo také proto, že jsme k řešení problémů použili vědu. Vědecky jsme byli schopni bojovat s kyselými dešti a epidemií AIDS. Technologie nám umožnily komunikovat přes oceány a vcítit se jeden do druhého, když padla zeď v Berlíně nebo když se osobnost z obrazovky přiznala ke své sexuální orientaci. Bez pšenice Normana Borlauga bychom nemohli nakrmit hladové světa. Bez kódu Grace Hopperové bychom dodnes analyzovali data s tužkou na papíře. A právě proto jsem natolik optimistický ohledně budoucnosti: díky nikdy neutichajícímu vědeckému pokroku. Představte si jen ty věci, které jsme zažili v období mého působení v Bílém domě. Když jsem sem přišel, vytvořil jsem precedens a začal používat BlackBerry. Dnes si čtu informace od jednotlivých složek na iPadu a prozkoumávám národní parky prostřednictvím brýlí pro virtuální realitu. Kdo ví, jakých změn se dočká náš příští prezident a ti po něm?

Proto jsem se v tomto čísle zaměřil na myšlenku hranic – na příběhy a ideje o tom, co je za dalším horizontem, co je na druhé straně , kterou jsme dosud nezdolali. Chtěl jsem zjistit, jak se dostaneme z místa, kde jsme dnes, abychom budovali svět, který bude ještě lepší pro nás všechny, pro jednotlivce, komunity, země a planetu. Protože je pravdou, že přes všechen pokrok, kterého jsme dosáhli, čelíme také nemalým výzvám: Změny klimatu. Ekonomická nerovnost. Bezpečnost internetu. Terorismus a násilí se zbraní v ruce. Rakovina, Alzheimer, superviry odolné antibiotikům. A tak jako v minulosti, i dnes potřebujeme k vyřešení těchto problému každého – politiky a lídry komunit, učitele, dělníky a aktivisty, prezidenty a velice brzo minulé prezidenty. A abychom tyto změny urychlili, potřebujeme vědu. Potřebujeme výzkumníky a techniky, programátory, chirurgy a botaniky. A co je nejdůležitější, nepotřebuje pouze machry z MIT či Stanfordu nebo NIH, ale také maminku v Západní Virginii, prozkoumávající možnosti 3-D tiskárny, holku z jižního Chicaga, učící se vytvářet kódy, snílka v San Antoniu, který hledá investory pro svou novou aplikaci, tátu v Severní Dakotě, jenž se učí novým věcem, aby mohl napomoci zelené revoluci.

Právě takto překonáme problémy, kterým čelíme: tím, každý z nás uvolní to, co je v něm silné, pro všechny z nás. Nejen pro ty z nás, kteří mají štěstí, ale pro každého. Znamená to nejenom rychlejší uplatnění výsledků pokroku v centru, ale také vytvoření systému, zajišťujícího distribuci přebytků komunitám na periferii, kde ještě pořád příliš mnoho dětí večer do postele o hladu. Není to jenom o vynalezení služby, která naplní vaše auto benzinem, ale také o vytvoření aut, která nepotřebují fosilní paliva vůbec. Není to jen o tom, aby byly naše sociální sítě zábavnějším místem pro sdílení vzpomínek, ale také o využití jejich síly pro boj s teroristickými ideologiemi a projevům nenávisti online.

Jde o to, aby dnes velcí myslitelé mysleli ve velkém. Myslete tak, jak jsme to dělali, když jste sledovali Star Trek, Star Wars nebo Inspektora Gadgeta. Myslete jako děti, s kterými se každý rok vidím na Veletrhu vědy v Bílém domě. Začali jsme s ním v roce 2010 s jednoduchým cílem: musíme děti naučit, že nejenom vítěz Super Bowl si zaslouží být oslavován, že si to zaslouží také vítěz Veletrhu vědy. Od té doby se setkávám s mladými lidmi, kteří se zabývají vším od ničení rakovinových buněk přes využívání řas k výrobě čisté energie až po distribuci vakcín v odlehlých částech světa – a to vše ještě předtím, než mohou jít k volbám.

A když se tak setkávám s těmito mladými lidmi, nemohu nemyslet na to, co přijde jako další krok – co bude představeno na Veletrhu vědy v Bílém domě za pět, dvacet či padesát let? Představuji si studenta, který pěstuje umělou slinivku přímo před prezidentem – myšlenka, která konečně zlikviduje čekací doby na orgány, zachraňující život. Představuji si dívky, které objevují nový druh pohonné hmoty, založené pouze na slunečním svitu, vodě a kysličníku uhličitém, teenagera, pro něhož jsou volby a občanský aktivismus stejně důležité jako čtení postů na bitteru, kluka z Idaha, pěstujícího brambory v půdě z naší kolonie na Marsu. A představuji si také některého budoucího prezidenta na procházce na jižním trávníku se studentkou, která vynalezla nový druh dalekohledu. A když se prezident podívá do objektivu, dívka otočí dalekohled na planetu, kterou právě objevila, na vzdálenou hvězdu někde na samém okraji naší galaxie. Pak řekne, že tvrdě pracuje na dalším vynálezu, na takovém, který nás jednou na tu hvězdu dopraví.

Tyto momenty jsou blíž, než si myslíte. Doufám, že tyto děti, možná některé z vašich dětí nebo vnoučat, budou ještě zvídavější, kreativnější a sebevědomější, než jsme dnes my. Ale to záleží na nás. Musíme nadále rozvíjet zvídavost našich dětí. Musíme pokračovat ve financování vědeckého, technického a lékařského výzkumu. A především musíme uvítat to ryze americké nutkání posouvat dál hranice možného. Pokud to budeme dělat, doufám, že se Američané zítřka budou moci podívat zpět na to, čeho jsme dosáhli my – nemoci byly pokořeny, sociální problémy vyřešeny, Zemi jsme uchránili pro ně. A když to všechno uvidí, bude jim jasné, že žijí v nejlepší možné době. A pak se podívají na poslední stránku z naší knihy a napíší další velkou kapitolu našeho amerického příběhu, který nás povzbuzuje, aby se posouvali dál tam, kam se dosud ještě nikdo nevydal.